28 Cdo 2825/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2825/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2017 Spisová značka:28 Cdo 2825/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2825.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Dotčené předpisy:§ 107 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 4. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.4.2017II.ÚS 1111/17JUDr. Jaroslav Fenykodmítnuto27.6.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2825/2016U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. H., T., zastoupeného JUDr. Kristýnou Spurnou, advokátkou se sídlem v Duchově, Míru 33/9, proti žalované G. K., D. – B., zastoupené Mgr. Janem Vrzalou, advokátem se sídlem v Teplicích, Lípová 516/8, o zaplacení částky 681 455 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 127 C 86/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. ledna 2016, č. j. 10 Co 403/2014-162, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.310,- Kč k rukám Mgr. Jana Vrzaly, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 1. 2014, č. j. 127 C 86/2012-104, v nákladovém výroku pod bodem IV, a to jde-li o určení výše nákladů řízení, k jejichž náhradě žalované je zavázán žalobce; „jinak“ odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil, stejně tak jako ve výroku pod bodem II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 61 227 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a v napadené části výroku pod bodem III, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 598.684,24 Kč spolu s žádaným úrokem z prodlení; přitom bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž – jak plyne z obsahu dovolání – napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé v potvrzující části vztahující k výroku o zamítnutí žaloby (co do částky 598 684,24 Kč s příslušenstvím) a v závislých nákladových výrocích. Co do přípustnosti dovolání žalobce argumentuje konkrétními hledisky uvedenými v § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), kdy za nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) označuje posouzení otázky počátku objektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (dle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013), dále pak posouzení otázky subjektivní stránky žalované coby obohacené (kdy předestírá skutečnosti, z nichž dovozuje úmysl žalované získat na jeho úkor bezdůvodné obohacení) a současně kritizuje i závěr, že uplatnění námitky promlčení se zřetelem k okolnostem daného případu nelze kvalifikovat jako výkon práva příčící se dobrým mravům. V souladu s bodem 7., článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – uplatní se v dovolacím řízení zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených § 238a o. s. ř.) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.). Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení v souzené věci mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Posouzení otázky počátku promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení (jež je zde – na podkladě žalobních tvrzení – kvalifikováno jako majetkový prospěch vzniklý plněním bez právního důvodu dle § 451 odst. 2 obč. zák., vůči čemuž žalobce dovoláním ani nebrojí) zřetelně koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež opakovaně připomíná, že u práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí (kombinovaná) promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.); tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Zatímco pro počátek běhu dvouleté subjektivní doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně (prokazatelně) dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, pro počátek tříleté, popř. desetileté objektivní promlčecí doby je naopak rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Bezdůvodné obohacení nastalé plněním bez právního důvodu přitom vzniká již samotným přijetím plnění (zde připsáním částky poukázané žalobcem na bankovní účet žalované); tehdy začne běžet objektivní promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, nebo rozsudek ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012). K argumentaci dovolalatele (brojí-li jí zde snad proti závěru odvolacího soudu o okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení) sluší se zmínit judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž finance umístěné na běžném účtu ve smyslu § 708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jsou majetkem peněžního ústavu, zatímco osobě, pro kterou je daný účet veden, náleží vůči příslušné bance pohledávka na výplatu předmětných prostředků, přičemž je z tohoto hlediska nerozhodné, komu uložené peníze původně náležely (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015). Současně se dovozuje, že jsou-li na účet vloženy peníze třetí osoby, nenabývá onen subjekt přímého oprávnění vůči bance, ač mu zajisté může vzniknout právo na vydání nabytého prospěchu proti majiteli účtu, jehož majetková sféra se rozšířila úměrně tomu, jak v důsledku naznačeného převodu vzrostla jeho pohledávka za peněžním ústavem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2016). Přitom však platí, že sama existence dispozičního oprávnění nezakládá adekvátní titul pro plnění mezi tím, pro koho je účet veden, a subjektem, jemuž je svěřeno právo s prostředky na něm složenými nakládat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015). Oponuje-li dále dovolatel závěru odvolacího soudu o promlčení práva i s použitím argumentace, že v projednávané věci mělo být aplikováno ustanovení zákona o desetileté promlčecí době, neboť žalovaná získala plnění na úkor žalobce úmyslně, jde o argumentaci založenou na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu, jenž – po zhodnocení v řízení provedených důkazů – přítomnost právně relevantního úmyslu na straně žalované neshledal, což zde představuje závěr soudu skutkové povahy (obdobně srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 1066/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 879/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1473/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2974/2014). V rovině právního posouzení věci (způsobilý dovolací důvod dle § 241 odst. 1 o. s. ř.) nejde tedy o rozhodnutí rozporné s žalovaným odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, v prvé řadě zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že „úmysl fyzické osoby bezdůvodně se obohati