28 Cdo 2968/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2968/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2013 Spisová značka:28 Cdo 2968/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2968.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obnova řízení Dotčené předpisy:§ 233 osdt. 1 a § 235 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 11. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.1.2014I.ÚS 188/14JUDr. Ludvík Davidodmítnuto26.11.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2968/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelky E. (A.) P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti usnesení Městského soudu v Praze z 10. 4. 2013, sp. zn. 39 Co 60/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 154/2005 (žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, IČ 7503 2333, Praha 1, Valdštejnské náměstí 3/162, zastoupenému JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou, 370 01 České Budějovice, Planá 61, o obnovu řízení o vydání obrazů (eventuálně o určení, že obrazy náležejí do pozůstalosti JUDr. A. S.), za účastí vedlejší účastnice řízení (na straně žalovaného) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Praha 2, Rašínovo nábřeží 42), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobkyně o obnovu řízení, podané u soudu 30. 3. 2012, bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2012, č. j. 12 C 154/2005-144. Tímto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloby žalobkyně napadající pravomocná rozhodnutí vydaná v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1pod sp. zn. 12 C 154/2005, a to rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 12 C 154/2005-44, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 39 Co 507/2007. Žaloba na obnovu řízení byla zamítnuta z důvodu její nepřípustnosti pro opožděnost, když byla, podle názoru soudu prvního stupně, podána po uplynutí tříleté lhůty stanovené v § 233 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobu zamítajícím usnesením bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení; ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí řízení nebylo žádnému z nich přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o obnovu řízení bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 39 Co 60/2013. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2012, č. j. 12 C 154/2005-144, potvrzeno. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.262,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí řízení nebylo žádnému z nich přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal. odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně (podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu), ale neshledal odvolání žalobkyně důvodným. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyní uváděný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 12 C 154/2005-144, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 29 Co 507/2007, nabyl právní moci dne 25. 6. 2008. Objektivní tříletá lhůta k podání žaloby na obnovu řízení (ve smyslu ustanovení § 253 odst. 2 občanského soudního řádu) tu počala běžet od právní moci uvedeného rozhodnutí (tj. od 25. 6. 2008) a skončila dnem 27. 6. 2011, když 25. 6. 2001 připadl na sobotu a došlo tedy k prodlužení lhůty na nejbližší pracovní den (srov. § 57 odst. 2 občanského soudního řádu). Byla-li žaloba na obnovu řízení podána žalobkyní dne 30. 3. 2012 (podáním žaloby na poště k doručení soudu první stupně), stalo se tak po uplynutí stanovené tříleté lhůty, tedy opožděně. Odvolací soud zdůrazňoval, že podle ustanovení § 235 odst. 1 občanského soudního řádu není prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby na obnovu řízení přípustné. Odvolací soud měl dále za to, že tu nedopadá ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního řádu, které se podle názoru odvolacího soudu, nevztahuje na podání žaloby o obnovu řízení, když ustanovení § 235 odst. 2 občanského soudního řádu odkazuje jen na ustanovení § 234 odst. 1 až 4 občanského soudního řádu, takže po dobu dovolacího řízení neběží jen lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost. Žaloba žalobkyně na obnovu řízení byla tu ovšem zaslána k soudu 30. 3. 2012, takže i od rozhodnutí dovolacího soudu tu v daném případě lhůta uplynula do podání žaloby žalobkyně na obnovu řízení, neboť od právní moci rozhodnutí (od 4. 2. 2009) tu i tak přesahovala stavenou dobu tří let pro podání žaloby na obnovu řízení. Odvolací soud měl také za to, že tu nemohlo být přihlíženo k tomu, že žalobkyně v tomto řízení o obnovu řízení podala i návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou, neboť při posouzení včasnosti podání žaloby na obnovu řízení nepřichází v úvahu použití tohoto zákona, takže tu není dán důvod pro předkládání věci v tomto řízení Ústavnímu soudu ČR k posouzení souhlasu tohoto zákona s ústavním pořádkem. Odvolací soud měl rovněž za to, že pokud žalobkyně v tomto řízení poukazovala na nález Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů ze dne 29. 11. 2002, č. j. 757/1997, pak závěry tohoto nálezu nemohou vést k posuzování toho, zda žaloba na obnovu řízení byla podána či nebyla podána v zákonné objektivní lhůtě, tedy k tomu, aby bylo možné shledat tuto žalobu včas podanou, když naopak je pravdou, že tato žaloby byla podána opožděně. Odvolací soud měl posléze za to, že vzhledem k ustanovení § 233 odst. 2 občanského soudního řádu nemohou být důvodem pro prolomení objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení ani žalobkyní uváděné nesoučinné postupy žalovaného Národního památkového ústavu i státních orgánu co do znepřístupnění či údajného zatajování některých skutečností a důkazů, které by žalobkyně mohla v soudním řízení použít k prokázání jejích restitučních nároků, týkajících se majetku rodu S. Odvolací soud měl také za to, že tu lze odkázat i na rozhodnutí dovolacího soudu (28 Cdo 229/2011 Nejvyššího soudu), v němž dovolací soud dovodil, že objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení nemůže být prodloužena. Odvolací soud tedy (shodně se soudem prvního stupně) shledal žalobu žalobkyně na obnovu řízení podanou opožděně po uplynutí objektivní lhůty pro její podání a proto usnesení soudu prvního stupně, zamítající žalobu na obnovu řízení, potvrdil. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Usnesení odvolacího soudu bylo dne 14. 5., 2013 doručeno advokátu, který žalobkyni v řízení u soudů obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně v pondělí dne 15. 7. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2013 (sp. zn. 39 Co 60/2013 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka je přesvědčena, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky závaznosti zprávy Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů v Ženevě ze dne 25. 10. 2002, č. 757/1997, pro posuzování běhu objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení. Tato zpráva byla poslána na podkladě Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (který vstoupil v platnost pro Čs. republiky dne 23. 6. 1975 (srov. vyhlášku č. 120/1975 Sb.) a tzv. Opčního protokolu, který vstoupil v platnost pro ČR dne 12. 6. 1991 na základě souhlasu bývalého Federálního shromáždění s přístupem Čs. republiky k tomuto protokolu. Uvedená zpráva Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů obsahuje i závěr, že E. (A.) P. „mají být poskytnuty nové lhůty k uplatnění jejich nár