28 Cdo 3539/2023 – Nejvyšší soud

28 Cdo 3539/2023-416 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované: PHL – SANTON s.r.o., identifikační číslo osoby 283 57 205, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupená JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení 2 306 290 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 440/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 69 Co 173/2023-351, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 69 Co 173/2023-351, ve výroku I., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 3. 2023, č. j. 29 C 440/2014-313, ve výroku II. se ruší. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 69 Co 290/2023-379, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 8. 2023, č. j. 29 C 440/2014-355, se ruší. III. Věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 29 C 440/2014-313, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 677 474 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z uvedené částky za dobu od 1. 5. 2014 do zaplacení (výrok I.), co do částky 1 045 206 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – V.) a o vrácení části žalovanou složené zálohy na náklady důkazu (výrok VI.). 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2023, č. j. 69 Co 173/2023-351, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku II. (v němž jej napadla odvoláním žalobkyně) potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), zatímco v nákladových výrocích III., IV. a V. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a jen v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 3. Odvolací soud vzal za správný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v řízení, v němž se žalobkyně domáhá na žalované (po částečném zpětvzetí žaloby) zaplacení částky 1 722 680 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. To má reprezentovat majetkový prospěch získaný žalovanou na úkor žalobkyně právním důvodem nepodloženým užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně (parcely č. 3414 o výměře 2 976 m2 a části pozemku parc. č. 3413/1 o výměře 4 829 m2, obou v katastrálním území Bystrc), na nichž je umístěna stavba hotelu (budova č. p. 1064) ve vlastnictví žalované a s provozem hotelu související obslužné komunikace a sportoviště (tenisový kurt); požadována je peněžitá náhrada za užívání pozemků v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Soudy vyšly z nesporných tvrzení účastnic jak co do vlastnických poměrů, tak i rozsahu užívání pozemků v rozhodné době a absenci právního titulu; zjištěné skutečnosti podřadily ustanovení o bezdůvodném obohacení podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (se zřetelem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení jest podle obou soudů poměřovat s hladinou obvyklého nájemného, reflektující skutečný stav pozemků včetně jejich zastavěnosti. 4. V situaci, kdy strany v řízení argumentovaly jimi předloženými znaleckými posudky s rozdílnými závěry (žalobkyně předkládala posudek znalce Ing. Dalibora Obořila, podle nějž obvyklému nájemnému za celé rozhodné období odpovídá částka 1 722 680 Kč, žalovaná naproti tomu argumentovala posudkem znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s.r.o. o obvyklém nájemném v celkové částce 803 000 Kč), soud prvního stupně v řízení bez dalšího vyžádal další (třetí) znalecký posudek označovaný jako „revizní“, podaný znaleckou kanceláří Jokl Appraisal, v.o.s., jehož zpracovatel byl vyslechnut při jednání a jímž bylo obvyklé nájemné odvozeno od obvyklé ceny pozemků, následně redukované s ohledem na stav pozemků a jejich limitované využití (dané jejich zastavěností) na výslednou částku 86,80 Kč/m2/rok, kdy výše náhrady – s ohledem na výměru pozemků a dobu užívání – činí pak celkem 677 474 Kč. 5. Závěry soudu prvního stupně o kvantifikaci bezdůvodného obohacení pak jako správné aproboval i odvolací soud, jenž soudu prvního stupně sice vytkl, že nevyslechl znalce Ing. D. Obořila, ovšem uvedené pochybení – pro zjevně nesprávná východiska tohoto posudku, nezohledňující zastavěnost pozemků – podle odvolacího soudu nemělo za následek nesprávné rozhodnutí, když se lze důvodně přiklonit k závěrům revizního posudku. V daném směru odvolací soud odkázal i na již dříve učiněné závěry v jiné věci týchž účastníků, vedené v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 22/2023, jejímž předmětem byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení za předchozí období. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I. podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně i otázek v rozhodování dovolacího soudu nevyřešených. V prvé řadě považuje žalobkyně za nesprávný odvolacím soudem přijatý závěr o určení výše obvyklého nájemného, potažmo peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním cizího pozemku zastavěného stavbou. Klade otázku, zda při určení výše peněžité náhrady za takto vzniklé bezdůvodné obohacení „lze existenci stavby zohlednit pouze snížením obvyklé ceny pozemku“; dovozuje, že takový závěr z ustálené rozhodovací praxe nevyplývá a že postačí, pokud se znalec s uvedenou skutečností „vyrovná, resp. zohlední-li ji ve svých úvahách“. Podle mínění žalobkyně danému požadavku znalec Ing. Dalibor Obořil ve svém posudku dostál. Žalobkyně dodává, že dokazování výše bezdůvodného obohacení mělo směřovat ke zjištění obvyklé ceny práva za užívání pozemku, jímž je zpravidla právo nájemní, a primárně by tak měla být zjištěna srovnáním ceny pronájmu obdobných pozemků, tj. zastavěných stavbou jiného vlastníka. Nesprávně a v rozporu s konstantní judikaturou podle mínění žalobkyně odvolací soud vyřešil i procesní otázku vztahující se k expertnímu dokazování, jestliže – aniž by se pokusil o odstranění rozporu v předložených znaleckých posudcích – přistoupil k vypracování dalšího znaleckého posudku, z nějž coby jediného zdroje posléze vycházel. V tomto směru žalobkyně vytýká, že žádný ze zpracovatelů dříve podaných posudků nebyl soudem vyslechnut a že znalecký posudek podaný znaleckou kanceláří Jokl Appraisal, s.r.o., parametry revizního posudku postrádá a jím zvolený postup (použitá metoda) směřuje k závěru o snížení náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním zastavěného pozemku žalovanou (oproti obvyklému nájemnému), který žalobkyně nepovažuje za logický ani přiměřený. 7. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. zrušen, spolu s rozsudkem soudu prvního stupně (v dotčených výrocích), jemuž by tak věc měla být vrácena k dalšímu řízení. 8. Žalovaná v obsáhlém vyjádření k dovolání označila napadený rozsudek odvolacího soudu za správný, jehož posouzení koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe (na niž současně odkázala). Žalobkyní uplatněné námitky jsou podle mínění žalované povahy vesměs skutkové a jako nedůvodné žalovaná hodnotí i výhrady vůči expertnímu dokazování. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. 9. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 10. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností. 11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu jest poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. (v situaci, kdy nejde o žádné z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání zde není vyloučena ani § 238 o. s. ř.). 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, př