28 Cdo 412/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 412/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 4. 2025 Spisová značka:28 Cdo 412/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.412.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Stavba Účelová komunikace Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 13/1997 Sb. § 120 odst. 1 obč. zák. § 2991 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 412/2025-335 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce B. F., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 416/11, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 380 618,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 44/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 25 Co 146/2024-286, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 25 Co 146/2024-286, se zrušuje; zároveň se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2024, č. j. 24 C 44/2019-233, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 25 Co 146/2024-286, Městský soud v Praze (odvolací soud) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 4. 1. 2024, č. j. 24 C 44/2019-233, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 380 618,88 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů mezi účastníky řízení a o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 2. Žalobce se podanou žalobou domáhá na žalovaném uhrazení specifikované částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť z iniciativy žalovaného došlo k rozdělení pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (bez souhlasu žalobce jako vlastníka pozemku) a na nově oddělenou část (pozemek parc. č. XY) žalovaný umístil část komunikace jako přístup k vodojemu ve svém vlastnictví. Za užívání žalobcem vlastněného pozemku (jeho vymezené části) žalovaný ničeho nehradí, pročež žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení za období od 19. 12. 2015 do 18. 12. 2018, určeného ve výši obvyklého nájemného. 3. Odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně, ve vztahu k žalobcem podanému odvolání uvedl, že na pozemku ve vlastnictví žalobce se nachází veřejně přístupná účelová komunikace (splňující znaky uvedené v § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), kterou přenechal právní předchůdce žalobce k veřejnému užívání a jež slouží veřejné komunikační potřebě a je tak zatížena právem obecného užívání. Konstatoval, že účelové komunikace jsou toliko druhem pozemku, představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu a nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim. Proto – pokračuje odvolací soud – užíváním předmětného (nezastavěného) pozemku jen coby účelové komunikace žalovanému na úkor žalobce nevzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále i jen „dovolatel“) v jeho celém rozsahu dovoláním. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovolacím soudem již vyřešená otázka má být posouzena jinak. Dovolatel rozporuje posouzení účelové komunikace (nacházející se na pozemku, za jehož užívání se vydání bezdůvodného obohacení žádá) jako toliko ztvárnění či zpracování povrchu pozemku, přičemž s poukazem na „rozhodnutí NSS čj. 5 As 62/2008-59“ (jež připouští existenci účelových komunikací jako samostatných staveb) žádá přehodnocení závěrů stran povahy účelových komunikací vyjádřených v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Má za to, že nebyly naplněny ani nezbytné znaky pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace (souhlas vlastníka /či jeho právního předchůdce/ a existenci nutné komunikační potřeby). Dovolatel zpochybňuje i soudy nižšího stupně provedené dokazování a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhl jeho odmítnutí. 6. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. K argumentaci dovolatele zpochybňující závěry odvolacího soudu stran naplnění znaků účelové komunikace jako komunikace veřejně přístupné (srov. § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) lze uvést následující. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace (jež je podskupinou veřejného prostranství; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024, či ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2910/2023), sloužící k uspokojení komunikační potřeby, opakovaně zabývala. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem, anebo konkludentním strpěním [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009 (přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014]. Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry nálezové judikatury Ústavního soudu pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, nárok (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). 11. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci je zřejmé, že odvolací soud otá