28 Cdo 4766/2008 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4766/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 2. 2011 Spisová značka:28 Cdo 4766/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4766.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 441 obč. zák. § 26 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 2. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 11.05.2011IV.ÚS 1364/11doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.odmítnuto27.12.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4766/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce V. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 32, o zaplacení 2,490.200,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 153/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2008, č. j. 39 Co 384/2007-151, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. dubna 2007, č. j. 17 C 153/2003-122, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2,490.200,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 2,000.000,- Kč od 30. 3. 2003 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. března 2008, č. j. 39 Co 384/2007-151, rozsudek soudu prvního stupně – po částečném zpětvzetí žaloby – v části o zaplacení 490.200,- Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; „jinak“ jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 2. 2001, č. j. 2 T 91/99-235, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2001, č. j. 8 To 222/2001-255, uznán vinným ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 trestního zákona. Na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku zahájil živnostenský odbor Úřadu městské části Praha 10 (dále jen „živnostenský úřad“) správní řízení o zrušení žalobcových živnostenských oprávnění a žalobce o tom informoval dne 9. 8. 2001 doručením stejnopisu rozhodnutí. Rozhodnutími ze dne 31. 8. 2001 – pro absenci podmínky bezúhonnosti – pak žalobcova živnostenská oprávnění zrušil a po odklizení prvostupňových rozhodnutí (v odvolacím řízení) ve věci znovu (se stejným výsledkem) rozhodl dne 25. 1. 2002. Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 525/01, byla rozhodnutí soudů vydaná v trestním řízení zrušena a trestní stíhání žalobce bylo po té usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 6. 2002, sp. zn. 2 T 99/2002, zastaveno. Rozhodnutím živnostenského úřadu ze dne 4. 10. 2002, vydaným v obnoveném řízení (vyvolaném zrušujícím nálezem Ústavního soudu), byla předchozí rozhodnutí o zrušení živnostenských oprávnění odklizena. Dále měl odvolací soud za prokázané, že dne 25. 8. 2001 uzavřel žalobce jako budoucí prodávající se společností RIHA DESIGN INTERNATIONAL INC. (dále též „RIHA DESIGN“) jako budoucím kupujícím smlouvu o smlouvě budoucí, kterou se tito účastníci smlouvy zavázali uzavřít do tří měsíců kupní smlouvu, jejímž předmětem bude dodávka šesti kontejnerů umělecko-kovářských výrobků, s předpokládaným termínem dodání zboží v květnu 2002; pro případ porušení smluvních povinnosti prodávajícího sjednali smluvní pokutu ve výši 3,000.000,- Kč. Dne 5. 11. 2001 uzavřeli kupní smlouvu, kterou se žalobce (prodávající) zavázal dodat společnosti RIHA DESIGN (kupující) 3 kontejnery dohodnutého zboží do 15. 5. 2002; pro případ prodlení prodávajícího, trvajícího déle jak třicet dní, sjednali tito účastníci možnost odstoupení od smlouvy, ovšem s povinností zaplatit kupujícímu smluvní pokutu ve výši 1,000.000,- Kč za každý nedodaný kontejner zboží. V posuzované věci žalobce tvrdí, že v důsledku zrušení svých živnostenských oprávnění nemohl smluvnímu závazku dostát a z tohoto důvodu na něm společnost RIHA DESIGN uplatnila právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3.000.000,- Kč, přičemž dne 21. 8. 2002 účastníci smlouvy uzavřeli dohodu o narovnání, ve které ujednali, že při podpisu dohody zaplatí žalobce společnosti RIHA DESIGN smluvní pokutu v částce 2.000.000,- Kč; náhrady této částky – o níž se měl jeho majetek zmenšit – se pak domáhá po žalované. Žalobcem uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Rozhodnutí o zrušení žalobcových živnostenských oprávnění, vydaná na základě Ústavním soudem později zrušeného pravomocného odsuzujícího rozsudku, zhodnotil jako rozhodnutí nezákonná, jež byla pro nezákonnost později zrušena. Měl proto za splněnu podmínku nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zakládající odpovědnost státu za škodu, a připustil, že neuzavřením smluv ve sjednané lhůtě mohlo žalobci přivodit majetkovou újmu, odpovídající výši zaplacené smluvní pokuty. Neshledal ovšem příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a vzniklou škodou, uzavíraje, že žalobce si škodu zavinil sám (§ 441 obč. zák.). Konstatoval, že uzavření kupní smlouvy, obsahující ujednání o smluvní pokutě, bylo za daných okolností nepřiměřeným rizikem, žalobce si při něm počínal krajně neopatrně a porušil tím i obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. Odvolací soud poukázal zejména na časovou souslednost rozhodnutí a právních úkonů a zdůraznil, že odsuzující trestní rozsudek nabyl právní moci již dne 14. 6. 2001 a rozhodnutí o zahájení správního řízení o zrušení žalobcových živnostenských oprávnění byla žalobci doručena dne 9. 8. 2001. Již v této době si žalobce byl (či přinejmenším měl být) vědom pravidelného následku spočívajícího ve zrušení živnostenských oprávnění pro ztrátu bezúhonnosti, přesto dne 25. 8. 2001 uzavřel se společností RIHA DESIGN smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se zavázal uzavřít do tří měsíců kupní smlouvu. Po vydání rozhodnutí o zrušení živnostenských oprávnění (jež mu byla doručena dne 3. 9. 2001) – namísto, aby využil možnosti kupní smlouvu z důvodu nastalé změny poměrů neuzavřít (§ 295 odst. 5 obch. zák.) – přistoupil dne 5. 11. 2001 na sjednání smlouvy s kupujícím, obsahující též ujednání o smluvní pokutě pro případ porušení jeho povinnosti dodat v určené době dohodnuté množství výrobků, ač mohl předvídat, že svým smluvním závazkům nebude schopen dostát. Okolnost, že živnostenský úřad věděl o žalobcem podané ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v trestním na těchto závěrech – podle názoru odvolacího soudu – nic nemění. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Tvrdil, že při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí nejednal lehkomyslně, neboť měl „jednoznačnou jistotu“, že Ústavní soud napadená rozhodnutí trestních soudů zruší a on bude oprávněn uzavřít kupní smlouvu a včas poskytnout kupujícímu řádné plnění. Nejenom proto nevyužil možnosti dané mu § 292 odst. 5 obch. zák., neboť podnikání bylo jediným zdrojem obživy jeho rodiny. I vzhledem k těmto skutečnostem je přesvědčen, že jeho postup nelze hodnotit jako neopatrný a příliš riskantní. Namítal, že nebyl ani liknavý, neboť živnostenské úřady bezodkladně informoval o podané ústavní stížnosti a požádal Ústavní soud o předností projednání jeho ústavní stížnosti s ohledem na hrozící škodu. Zdůraznil, že kupní smlouvu uzavřel až poté, co obě správní rozhodnutí ze dne 31. 8. 2001 byla k jeho odvolání zrušena nadřízeným správním orgánem a on tím nabyl přesvědčení, že může nadále podnikat a zavazovat se i pro dobu budoucí. Setrval v přesvědčení, že v souzené věci po něm soudy vyžadovaly absurdně vysokou míru obezřetnosti, a dovozoval, že neporušil obecnou povinnost předcházet škodám podle § 415 obč. zák. Namítal, že otázku příčinné souvislosti mezi rozhodnutím a vzniklou škodou odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou, konkrétn