29 Cdo 1590/2023 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1590/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 2. 2024 Spisová značka:29 Cdo 1590/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.1590.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rozvrh Mzda (a jiné obdobné příjmy) Pohledávka Nemajetková újma (o. z.) Konkurs Statutární orgán Změna návrhu na zahájení řízení Škoda Dotčené předpisy:§ 23 odst. 1,2 ZKV § 32 odst. 2 ZKV § 8 odst. 2 ZKV § 135 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 95 odst. 2 o. s. ř. § 211 o. s. ř. § 238a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1336/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1590/2023-314 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce V. P., zastoupeného JUDr. Miladou Kačerovou, advokátkou, se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, PSČ 272 01, proti žalovaným 1) J. C., zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, PSČ 301 00, a 2) J. Z., zastoupenému JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou, se sídlem Hradci Králové, Chelčického 1223/5, PSČ 500 02, o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 99/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2022, č. j. 20 Co 283/2022-284, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.598,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 30. září 2021, č. j. 18 C 99/2020-229, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. dubna 2022, č. j. 18 C 99/2020-270, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se žalobce (V. P.) domáhal: a) vůči žalovaným [1) J. C. a 2) J. Z.], aby mu zaplatili „rovným dílem“ částku 20.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 5.966,- Kč od 20. března 2002 do zaplacení a z částky 5.966,- Kč od 20. dubna 2002 do zaplacení, a b) vůči prvnímu žalovanému zaplacení částky 50.000,- Kč (výroky I. a IV.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Žalobce požadoval, aby mu žalovaní zaplatili „rovným dílem“ částku 20.000,- Kč z titulu „materiální“ škody, jejíž základ spočíval v nevyplacení (hrubé) mzdy v této výši za měsíce leden a únor 2002 (dále též jen „mzdová pohledávka“), na niž žalobci vznikl nárok vůči (tehdejšímu) zaměstnavateli ČKD Motory, a. s. (dále jen „společnost Č“). První žalovaný měl (skutečnou) škodu způsobit tím, že jako správce konkursní podstaty společnosti Č nezaplatil nic na úhradu (do konkursního řízení přihlášené) mzdové pohledávky žalobce (a podle názoru žalobce část konkursní podstaty „zpronevěřil“); druhý žalovaný tím, že jako „statutární orgán“ společnosti Č neuvedl do souladu adresu jejího skutečného sídla se sídlem zapsaným v obchodním rejstříku. Po prvním žalovaném se žalobce dále domáhal zaplacení částky 50.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že (označeným) subjektům sdělil, že mzdová pohledávka žalobce přihlášená do konkursního řízení na majetek společnosti Č byla uspokojena „před rozvrhem“. 2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. června 2002, č. j. 89 K 18/2002-13, prohlásil konkurs na majetek společnosti Č a správcem konkursní podstaty ustavil prvního žalovaného; usnesením ze dne 14. července 2014, č. j. 89 K 18/2002-480, schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty; dne 14. června 2017 vydal rozvrhové usnesení č. j. 89 K 18/2002-632; usnesením ze dne 3. července 2018, č. j. 89 K 18/2002-760, zrušil konkurs na majetek společnosti Č po splnění rozvrhového usnesení. Podle konečné zprávy činily celkové příjmy majetkové podstaty 439.210.099,86 Kč, výdaje z majetkové podstaty 404.542.798,97 Kč a k uspokojení věřitelů v rámci rozvrhu byla k dispozici částka 34.667.300,89 Kč; byl zpeněžen veškerý majetek úpadce a výtěžek zpeněžení byl rozdělen mezi věřitele se zjištěnými pohledávkami; po skončení konkursního řízení byla společnost Č zcela bez majetku a dne 9. prosince 2023 byla vymazána z obchodního rejstříku. 3) Mzdová pohledávka žalobce vznikla za období před prohlášením konkursu na majetek společnosti Č. 4) Rozsudkem ze dne 7. června 2019, č. j. 12 C 99/2002-157, Obvodní soud pro Prahu 9 vyhověl žalobě (ze dne 8. března 2002) podané žalobcem proti společnosti Č o zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím z titulu mzdové pohledávky; společnost Č žalobci na označenou pohledávku nic nezaplatila. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 23 odst. 1 a 2 a § 32 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a ustanovení § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Ve vztahu k žalobcem tvrzené (skutečné) škodě akcentoval, že (případné) pochybení druhého žalovaného nemohlo mít žádný vliv na faktickou nedobytnost mzdové pohledávky žalobce, která mu byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, když veškerý majetek společnosti Č byl v konkursu zpeněžen a výtěžek zpeněžení byl rozdělen mezi věřitele se zjištěnými pohledávkami. Jako „naprosto nesmyslnou“ vyhodnotil soud prvního stupně konstrukci žalobce, na jejímž základě měla být založena odpovědnost prvního žalovaného za takto vzniklou škodu, když žalobce sice přihlásil zmíněnou pohledávku do konkursního řízení vedeného na majetek společnosti Č, ale první žalovaný (jako správce konkursní podstaty) tuto pohledávku „nezjistil“. Potud zdůraznil, že žalobce měl (v souladu s ustanovením § 23 odst. 2 ZKV) podat proti prvnímu žalovanému incidenční žalobu, což neučinil; přitom nepodal opravné prostředky ani proti usnesení o schválení konečné zprávy, ani proti rozvrhovému usnesení. Konečně (přes výzvu soudu) nedoplnil skutková tvrzení (a neoznačil důkazy) ani k (tvrzené) zpronevěře, jíž se měl dopustit první žalovaný. Ve vztahu k výhradě žalobce, podle níž první žalovaný „nevytvořil rezervní fond“, z něhož by byla uspokojena mzdová pohledávka žalobce (tj. nesložil do úschovy soudu částku připadající na nároky věřitelů, které jako správce konkursní podstaty popřel, a mohl vyplatit na základě samostatného rozvrhového usnesení), dodal, že i tato pohledávka měla být uvedena v rozvrhovém usnesení, přičemž bylo na žalobci, aby proti tomuto usnesení podal opravný prostředek. Proto uzavřel, že mezi (žalobcem tvrzeným) pochybením prvního žalovaného při výkonu funkce správce konkursní podstaty a (žalobcem tvrzenou) škodou není dána příčinná souvislost. K požadavku žalobce vůči prvnímu žalovanému z titulu náhrady nemajetkové újmy soud prvního stupně zdůraznil, že za stavu, kdy mzdová pohledávka žalobce nebyla v rámci konkursního řízení na majetek společnosti Č uznána (a tudíž zjištěna), je zřejmé, že nemohla být v rámci konkursního řízení ani uspokojována (a to ani jako pohledávka „zapodstatová“). „Fabulace“ žalobce o tom, že se první žalovaný někdy dopustil (ve vztahu k označeným osobám) chybného sdělení o tom, že tato pohledávka „měla být uspokojena před rozvrhem“, a to za situace, kdy i žalobce „moc dobře“ věděl, že k tomuto nemohlo dojít, neboť jeho pohledávka nebyla v konkursním řízení zjištěna, „nemohlo založit“ žádnou nemajetkovou újmu na jeho straně. Současně soud prvního stupně „neshledal“ ani příčinnou souvislost mezi případným pochybením prvního žalovaného a tvrzenou nemajetkovou újmou. Konečně vyhodnotil (ve vztahu k označenému nároku) jako důvodnou rovněž (prvním žalovaným vznesenou) námitku promlčení, s tím, že nejpozději v okamžiku vydání usnesení o schválení konečné zprávy ze dne 14. července 2014 (jejím zveřejněním) se žalobce dověděl o tom, že „nebyl vytvořen rezervní fond na zaplacení sporných pohledávek“. Ostatně, i kdyby přistoupil na „konstrukci“ žalobce, byla by pohledávka z titulu náhrady nemajetkové újmy promlčena, když žalobce sám uvedl, že se dne 4. listopadu 2016 dověděl, že jeho pohledávka (údajně) měla být zaplacena před rozvrhem; žalobu však podal až 10. června 2020, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby (§ 612, § 619 odst. 2 a § 629 o. z.). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. října 2022, č. j. 20 Co 283/2022-284, nepřipustil změnu žaloby obsaženou v pod