29 Cdo 1918/2000 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1918/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2001 Spisová značka:29 Cdo 1918/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1918.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1918/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce P., s. r. o. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., o zaplacení 267 542,70 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Liberci pod spisovou značkou 18 C 1092/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. ledna 2000 č.j. 35 Co 106/99 - 49, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Od ů v o d n ě n í : Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 17. června 1999 č.j. 18 C 1092/96 - 34 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 9 230,90 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 19. září 1997, 57 202,80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. prosince 1997, 201 109 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. listopadu 1996 do zaplacení a zamítl žalobu co do 18 % úroku z prodlení z částky 9 230,90 Kč od 1. května 1996 do 18. září 1997, z částky 57 202,80 Kč od 1. května 1996 do 30. 11. 1997, z částky 201 109 Kč od 1. května 1996 do 31. října. 1996. Soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce P., s. r. o. (pod původním obchodním jménem P. C. s. r. o.) uzavřel s právním předchůdcem žalovaného dne 21. 10. 1993 tři smlouvy s označením č. 2, 3, 5, podle nichž měl žalobce pro právního předchůdce žalovaného získat vybavení domácnosti na měsíční splátky za cenu stanovenou žalobcem v souladu s aktuálními ceníky dodavatelů. V průběhu smluvního vztahu došlo mezi účastníky k dohodě o změně předmětu zprostředkování, kdy namísto předmětu plnění - získání vybavení pro domácnost se domluvili na získání osobního automobilu. Právní předchůdkyně žalovaného E. S. osobní automobil svým prohlášením ze dne 17. 12. 1993 převzala. Automobil byl dne 9. 9. 1994 převeden na D. L. - manželku žalovaného, a žalovaný převzal dne 27. 4. 1994 dluh podle ust. § 531 obč. zák. smlouvou o postoupení práv a povinností ze všech tří smluv uzavřených E. S. s žalobcem, a to podle smlouvy č. 2 částku 9 230, 90 Kč, podle smlouvy č. 3 pak 57 202, 80 Kč a podle smlouvy č. 5 částku 201 109 Kč, celkem tedy 267 542, 70 Kč. Soud dospěl k závěru, že všechny tři smlouvy vykazují rysy zprostředkovatelské smlouvy podle ust. § 774 obč. zák., neboť žalobce se zavázal za odměnu zajistit žalovanému vybavení domácnosti a po změně závazku podle ust. § 493 a 516 obč. zák. předmětu plnění - získat osobní automobil, přičemž žalovaný se zavázal za tuto činnost poskytnout odměnu. Uvedený smluvní vztah zároveň vykazuje i rysy smlouvy o půjčce podle ust. § 657 obč. zák., když žalobce zaplatil kupní cenu zprostředkované koupě osobního automobilu, který převzal žalovaný. Soud dospěl k závěru, že požadované plnění je odvozováno z nepojmenovaných smluv uzavřených podle ust. § 51 obč. zák. a žalovaný je v prodlení se zaplacením vymáhané pohledávky. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. ledna 2000 č.j. 35 Co 106/99 – 49 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobce na zaplacení částky 9 230, 90 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 19. září 1997, 57 202, 80 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. prosince 1997 a 201 109 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. listopadu 1996 do zaplacení zamítl /výrok I./. Napadený rozsudek zůstal v části žalobu zamítající nedotčen /výrok II./. Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že smlouvy č. 2, 3 a 5 ze dne 21. 10. 1993 jsou neplatné pro jejich neurčitost podle ust. § 37 obč. zák. co do stanovení jejich předmětu a ceny. Závazek žalovaného platit daně a poplatky týkající se činnosti žalobce (obchodní společnosti) považoval krajský soud za zneužití práva podle ust. § 3 obč. zák., neboť tímto ujednáním se druhý účastník zavazoval hradit finanční částky týkající se činnosti druhého účastníka, a nikoliv závazky z právního vztahu mezi účastníky. Výkon práv a povinností z takového vztahu zasahuje do oprávněných zájmů žalovaného a je v rozporu s dobrými mravy. Za zneužití práva považoval odvolací soud i ujednání, podle něhož mohl žalobce bez dohody s žalovaným zvýšit cenu předmětu smlouvy. Odvolací soud dospěl dále k závěru, že předmětné nepojmenované smlouvy jsou neplatné ve smyslu ust. § 39 obč. zák. pro obcházení zákona, a to ust. § 733 obč. zák., kdy za obstarání věci náleží obstarateli odměna, jež musí odpovídat hodnotě obstarání záležitosti. Odvolací soud dospěl ke zjištění, že za získání vozidla pro žalovaného požadoval žalobce 24 % z celkové kupní ceny a učinil závěr, že tato odměna není úměrná odměně za obstarání koupě vozu. Žalobce, aby obešel ustanovení § 733 obč. zák. o obstarání věci, kde by ve smlouvě musela být uvedena výše odměny za obstarání, sjednal nepojmenovanou smlouvou za obstarání koupě věci takovou částku, která zákonnou výši výrazně překračuje. Žalobce obcházel dále i ustanovení zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, v platném znění. Přijímal podle předmětných nepojmenovaných smluv vklady od veřejnosti, se kterými po dobu trvání smlouvy (5 let) volně disponoval, a tím obešel plnění povinností, které daný zákon ukládá těm, co vyvíjejí bankovní činnost - platit úroky z vkladů, poskytovat příspěvek na pojištění vkladů (§ 41a až k cit. zákona) a obešel i ust. § 17, § 22 odst. 1 písm. g) bod 4. zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, v platném znění. Na základě závěru odvolacího soudu o neplatnosti předmětných nepojmenovaných smluv uzavřených dne 21. 10. 1993 pak odvolací soud učinil závěr, že z neplatných smluv nemohl vzniknout dluh, tudíž nemohl ani platně přejít na žalovaného. 65 Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti nepojmenovaných smluv považuje dovolatel za neopodstatněný a nevyplývající ze skutkových zjištění. Žalobce má za to, předmět smlouvy byl dohodnut zcela určitě a platným způsobem došlo v daném případě ke změně předmětu plnění, což bylo mezi účastníky i nesporné. Dále namítá, že rámcová pravidla, která byla součástí smlouvy, obsahovala ustanovení pro předmět plnění (vybavení domácnosti i získání automobilu). Cena předmětu byla v každé jednotlivé smlouvě stanovena zcela určitě konkrétní částkou. Pro případ, že cena předmětu by byla vyšší, mohl účastník předmět smlouvy odmítnout a odstoupit od smlouvy nebo převzít předmět s vyšší cenou s tím, že splátky budou tomu odpovídajícím způsobem zvýšeny. Toto ujednání považuje žalobce za zcela určité a oprávněné, tedy platné. Dovolatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v posuzovaném případě šlo o obcházení ust. § 733 obč. zák. ve sjednání odměny za obstarání věci. Poukazuje, že za obstarání věci, její zaplacení žalobcem a umožnění žalovanému předmět splácet, byl sjednán administrativní poplatek ve výši 4, 5 % ročně, což považuje dovolatel za zcela oprávněnou výši odměny. Žalobce odmítá i závěr odvolacího soudu o obcházení zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Žalobce uvedl, že sice shromažďoval finanční prostředky jednotlivých účastníků smluv o získání předmětu, ale z těchto prostředků hradil každý měsíc předměty, které byly přiděleny účastníkům smluv a v daném případě přijal od žalovaného splátky na předmět, který za něj uhradil. Na závěr dovolatel uvedl, že i kdyby bylo možné považovat předmětné nepojmenované smlouvy za neplatné, pak měl odvolací soud posoudit věc z hlediska bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobce. Dovolatel nepovažuje z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje, aby byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\"). Dovolání je v dané věci přípustné (§