29 Cdo 3866/2012 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3866/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 12. 2015 Spisová značka:29 Cdo 3866/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.3866.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnky Směnečný a šekový platební rozkaz Leasing Převod vlastnictví Dotčené předpisy:§ 680 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 3. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3866/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně High life enterprise, s. r. o., se sídlem v Brně, Letiště Brno – Tuřany 904/1, PSČ 627 00, identifikační číslo osoby 64943232, zastoupené JUDr. Hanou Masaříkovou, advokátkou, se sídlem v Hranicích, Masarykovo náměstí 96, PSČ 753 01, proti žalovanému P. N., zastoupenému JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 98/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011, č. j. 5 Cmo 354/2011-187, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011, č. j. 5 Cmo 354/2011-187, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2010, č. j. 54 Cm 98/2009-101, s výjimkou výroku I. se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 10. července 2009, č. j. 54 Cm 98/2009-28, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 10.020.182 Kč s 6% úrokem od 22. února 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 33.400,60 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 685.336,68 Kč. Rozsudkem ze dne 21. června 2010, č. j. 54 Cm 98/2009-101, soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v rozsahu směnečné odměny ve výši 33.400,60 Kč zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I.); ve zbývajícím rozsahu ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok II.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok III.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný se prostřednictvím včas uplatněných námitek povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil. K jednotlivým námitkám žalovaného přitom soud prvního stupně (zejména) uzavřel, že: 1/ Směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní, vystavenou společností OLIMEX, spol. s r. o. v Přerově dne 10. dubna 2001 na řad žalobkyně, znějící na směnečný peníz 11.020.182 Kč, se splatností 21. února 2006, za jejíž zaplacení převzali žalovaný a Ing. J. V. směnečné rukojemství – dále též jen „sporná směnka“) byla původně vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy, data splatnosti a platebního místa. Obsah (mezi účastníky směnečného vztahu dohodnutého) vyplňovacího práva se podává ze směnečného vyplňovacího prohlášení ze dne 10. dubna 2001, které vedle výstavce sporné směnky podepsali také oba směneční rukojmí. 2/ Dohoda o vyplnění blankosměnky (zachycená ve směnečném vyplňovacím prohlášení) není neplatným právním úkonem, když jde o projev vůle určitý a srozumitelný, z něhož je zřejmé, jakým způsobem měla být vystavená blankosměnka o chybějící údaje doplněna. 3/ Sporná směnka zajišťovala (mimo jiné) veškeré pohledávky z leasingové smlouvy č. 180197, uzavřené dne 19. dubna 1999 mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a výstavcem směnky jako nájemcem (dále též jen „leasingová smlouva“), jejímž předmětem byl pronájem a následné odkoupení ve smlouvě specifikovaného letadla. Ve vztahu k údaji směnečné sumy tak byla žalobkyně oprávněna doplnit do blankosměnky částku odpovídající pohledávkám z leasingové smlouvy (včetně příslušenství, smluvních pokut a sjednaných odměn), jež se k datu platnosti sporné směnky stanou splatnými. Jelikož poslední leasingová splátka měla být v souladu s leasingovou smlouvou splatná ke dni 19. března 2003, nemůže být podle soudu prvního stupně žádných pochyb o tom, že ke dni splatnosti sporné směnky již všechny (dosud neuhrazené) pohledávky z leasingové smlouvy byly splatné. 4/ Okolnost, že žalobkyně vyplnila do blankosměnky jako směnečnou sumu částku rovnající se výši pohledávek přihlášených žalobkyní do konkursu vedeného na majetek výstavce, není sama o sobě významná. Z hlediska posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku je určující pouze to, zda žalobkyně při vyplňování blankosměnky postupovala v souladu s uděleným vyplňovacím právem, což učinila. 5/ Za opodstatněné nelze mít ani výhrady žalovaného, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, „zahrnutá do celkové výše pohledávky z leasingové smlouvy“, se příčí dobrým mravům. Podle soudu prvního stupně není sjednaná výše smluvní pokuty nepřiměřená jednotlivým funkcím, které má smluvní pokuta plnit, zejména funkci preventivní, uhrazovací a sankční. 6/ Nedůvodnou je rovněž námitka založená na tvrzení, že žalobkyně nejpozději od 4. září 2001 přestala být vlastníkem předmětu leasingu, neboť prodala předmětné letadlo třetí osobě, a nemůže proto mít za tohoto stavu nárok na zaplacení leasingových splátek splatných po tomto datu (jde o splátky č. 30 až 48). Přestože v řízení bylo prokázáno, že ke změně vlastnického práva k předmětu leasingu skutečně došlo, nevedla tato skutečnost podle soudu prvního stupně k odebrání pronajaté věci leasingovému nájemci, který ji tak i nadále mohl užívat. Jelikož ani leasingová smlouva změnu vlastníka k předmětu leasingu nezakazuje, jde v konečném důsledku o skutečnost, která nemá žádný vliv na povinnost výstavce směnky platit žalobkyni dohodnuté leasingové splátky po celou dobu trvání leasingové smlouvy. 7/ V řízení nebylo prokázáno, že by došlo k převodu práv a povinností z leasingové smlouvy na společnost SüdLeasing Financial Services s. r. o. Žalobkyně je proto i nadále nositelkou kauzální pohledávky zajištěné spornou směnkou a svědčí jí právo domáhat se plnění z tohoto zajišťovacího instrumentu. 8/ Námitka nepředložení směnky k placení je v poměrech dané věci zcela irelevantní, neboť žalovaný je jako směnečný rukojmí za výstavce směnky vlastní přímým směnečným dlužníkem a ani případné prokázané nepředložení směnky k placení nemůže mít podle ustanovení čl. I. § 53 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, za následek zánik práva majitele směnky domáhat se jejího zaplacení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně, přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Přitom zejména zdůraznil, že: 1/ Směnečné vyplňovací prohlášení, jakkoli není samotným ujednáním o vyplnění blankosměnky, osvědčuje, že se tak remitent a osoby, které prohlášení podepsaly, neformálně dohodli způsobem zachyceným v této listině. V posuzovaném případě se pak z předloženého směnečného vyplňovacího prohlášení podává zcela určitá a srozumitelná dohoda o tom, jak mají být chybějící údaje do směnky doplněny. 2/ V řízení nevyšlo najevo, že by směnečná suma měla být stanovena nesprávně (že by na směnce byla uvedena jako směnečná suma částka vyšší, než žalobkyni podle dohody o vyplnění náleží). 3/ Přiléhavé jsou rovněž úvahy soudu prvního stupně o vlivu tvrzené změny vlastnictví k pronajaté věci na povinnost leasingového nájemce hradit dohodnuté leasingové splátky. Výhrady žalovaného v tomto směru by totiž byly namístě jen tehdy, odebral-li by současně pronajímatel předmět leasingu nájemci a znemožnil mu tak pronajatou věc řádně užívat. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatele odvolací soud vyřešil otázku důsledků změny vlastnictví k předmětu leasingu za trvání leasingového vztahu v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z ní totiž plyne, že v případě změny vlastníka předmětu leasingu (ať již jde o věc movitou či nemovitou) se prosadí obecné pravidlo formulované v ustanovení § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále j