29 Cdo 884/2011 — Nejvyšší soud

29 Cdo 884/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2012 Spisová značka:29 Cdo 884/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.884.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Ručení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 303 obch. zák. § 310 obch. zák. § 397 obch. zák. § 402 obch. zák. § 408 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 6. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 884/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, proti JUDr. T. P., jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00 03 32 43, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 100/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2010, č. j. 10 Cmo 123/2010-75, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2010, č. j. 10 Cmo 123/2010-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2010, č. j. 10 Cmo 123/2010-75, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 3. května 2010, č. j. 196 Cm 100/2009-49, jímž Městský soud v Praze určil, že popřená podmíněně přihlášená pohledávka žalobkyně ve výši 25,487.311,89 Kč, vedená pod č. 193 A, v insolvenčním řízení dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, se považuje za pravou. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že: 1) Komerční banka, a. s. (dále jen „banka“) a společnost NITSCH s. r. o. (dále jen „společnost“) uzavřely 27. února 1995 smlouvu o úvěru č. 412403, ve znění dodatku (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě které banka společnosti poskytla úvěr ve výši 14,000.000,- Kč; 2) Dlužník prohlášením ze dne 16. února 1995 převzal ručení za závazek společnosti ze smlouvy o úvěru; 3) Společnost dne 1. června 1998 uznala svůj závazek vůči bance ze smlouvy o úvěru; 4) Smlouvou ze dne 25. března 2000 banka postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru Konpo, s. r. o., smlouvou ze dne 15. prosince 2005 Konpo, s. r. o. tuto pohledávku postoupila České konsolidační agentuře, která ke dni 31. prosince 2007 zanikla bez likvidace a jejímž právním zástupcem je stát, zastoupený Ministerstvem financí; 5) Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužníka, rozhodl o způsobu řešení úpadku konkursem a insolvenčním správcem ustavil žalovaného; 6) Dne 13. května 2009 přihlásil žalobce „označený jako Ministerstvo financí ČR“ u insolvenčního soudu pohledávku za dlužníkem z titulu ručení ve výši 25,487.311,89 Kč, přičemž žalovaný pohledávku popřel co do pravosti z důvodu promlčení; 7) Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2001, č. j. 59 K 110/2000-38, prohlásil konkurs na majetek společnosti a správcem konkursní podstaty ustavil M. S.; 8) Právní předchůdkyně žalobkyně (Konpo, s. r. o.) přihlásila pohledávku ze smlouvy o úvěru v konkursu vedeném na majetek společnosti, přičemž správce konkursní podstaty pohledávku dodatečně uznal a konkursní soud usnesením ze dne 15. října 2004, č. j. 59 K 110/2000-169, rozhodl, že přihlášená pohledávka se pokládá za zjištěnou, jako pohledávka druhé třídy s právem na oddělené uspokojení k nemovitostem ve vlastnictví třetí osoby. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 303, § 310, § 391 odst. 1, § 397, § 407 odst. 1 a § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, že k promlčení pohledávky žalobkyně za dlužníkem nedošlo. Přitom zdůraznil, že čtyřletá promlčecí doba pohledávky žalobkyně vůči společnosti ze smlouvy o úvěru začala běžet dnem následujícím po splatnosti jednotlivých splátek (počínaje dnem 1. července 1995 a konče dnem 28. února 1998), přičemž „dnem uznání závazku (tj. dne 1. června 1998) začala běžet nová čtyřletá promlčecí doba, která přestala běžet dnem, kdy žalobkyně přihlásila pohledávku do konkursního řízení vedeného na majetek společnosti (tj. dne 23. března 2001)“. Jakkoli není pochyb o tom, že desetiletá objektivní promlčecí doba pohledávky žalobkyně vůči společnosti ze smlouvy o úvěru již uplynula, s ohledem na to, že „k tomu došlo“ až v průběhu konkursního řízení vedeného na majetek společnosti, společnost námitku promlčení uplatnit nemůže. Současně formuloval obecný závěr, podle něhož závazek ručitele podle ustanovení § 303 obch. zák. je ve vztahu k závazku hlavního dlužníka závazkem akcesorickým a právo věřitele se vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči hlavnímu dlužníku. Jinými slovy, nedojde-li k promlčení závazku hlavního dlužníka, nemůže ručitel úspěšně namítnout promlčení práva z ručitelského závazku, i kdyby toto již bylo promlčeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje jeho zásadní právní význam ve výkladu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 310 obch. zák., a to při řešení otázky, zda je ručitel oprávněn vznést vůči věřiteli námitku promlčení, když tuto námitku v důsledku ustanovení § 408 odst. 1 věty druhé obch. zák. nemůže vznést dlužník, to vše za situace, kdy promlčecí doba již uplynula jak vůči dlužníku, tak vůči ručiteli. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zdůrazňuje, že pohledávka žalobce vůči společnosti ze smlouvy o úvěru i pohledávka žalobce vůči dlužníku z titulu ručení byly v celém rozsahu promlčeny ke dni 28. února 2008, tj. prvního dne následujícího po uplynutí deseti let od konečné splatnosti úvěru; přitom žalobkyně „uplatnila svůj nárok vůči žalovanému až 13. května 2009“. Podle dovolatele soudy obou stupňů „nedůsledně nerozlišily“, že ustanovení § 310 obch. zák. řeší pouze běh promlčecí doby, která v daném případě již uplynula, nikoli však oprávnění uplatnit námitku promlčení ve smyslu ustanovení § 408 obch. zák. Zmíněné ustanovení totiž zakazuje uplatnit námitku promlčení pouze společnosti (tj. dlužníku ze smlouvy o úvěru), nikoli však ručiteli, neboť proti ručiteli nebylo před uplynutím desetileté lhůty zahájeno žádné soudní ani jiné řízení. Současně na ručitele nedopadá ustanovení § 310 obch. zák., neboť pohledávka žalobkyně ze smlouvy o úvěru je promlčena. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a v této souvislosti poukazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 1453/2005 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2007, pod číslem 41). Dovolání žalovaného shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jde-li o výklad ustanovení § 408 obch. zák. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 303 obch. zák., kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem. Podle ustanovení § 310 obch. zák. právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Podle ustanovení § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Podle ustanovení § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení