29 ICdo 121/2018 – Nejvyšší soud

KSOS 25 INS 10525/2016 32 ICm 2338/2017 29 ICdo 121/2018-106 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Lee Loudy, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovanému RBP, zdravotní pojišťovně, se sídlem v Ostravě, Michálkovická 967/108, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 47673036, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 2338/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Správy pohledávek OKD, a. s., se sídlem v Karviné, Stonavská 2179, PSČ 735 06, identifikační číslo osoby 26863154, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 10525/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2018, č. j. 32 ICm 2338/2017, 12 VSOL 149/2018-69 (KSOS 25 INS 10525/2016), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2018, č. j. 32 ICm 2338/2017, 12 VSOL 149/2018-69 (KSOS 25 INS 10525/2016), se mění takto: 1. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2018, č. j. 32 ICm 2338/2017-31, se potvrzuje. 2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 14 300 Kč. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na soudním poplatku z dovolání do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 14 000 Kč, na účet Krajského soudu v Ostravě. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 32 ICm 2338/2017-31, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce [Ing. Lee Louda, Ph.D., jako insolvenční správce dlužníka OKD, a. s. (po změně obchodní firmy Správy pohledávek OKD, a. s.)] domáhal určení, že „poskytnutí“ peněžitých plnění dne 19. května 2016 a 24. srpna 2016 z bankovních účtů dlužníka na účty žalovaného [Revírní bratrské pokladny, zdravotní pojišťovny (po změně obchodní firmy v současné době RBP, zdravotní pojišťovna, dále též jen „zdravotní pojišťovna“)] v částkách 5 188 097 Kč, 1 872 805 Kč, 594 671 Kč, 515 091 Kč, 563 267 Kč, 155 886 Kč, 2 390 352 Kč a 61 366 Kč, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné, a zároveň i zaplacení těchto částek (v celkové výši 11 341 535 Kč) do majetkové podstaty dlužníka (body I. až VIII. výroku). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IX. výroku). Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 235 a § 239 odst. 1 věty první a odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 4, § 5 odst. 1, § 6, § 8 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 písm. a/ a § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a z ustanovení § 2 a § 5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění – uzavřel, že částky vyplacené žalovanému představují pojistné hrazené jednotlivými zaměstnanci ve výši 4,5 % vyměřovacího základu, které dlužník (jako zaměstnavatel) strhl ze mzdy zaměstnanců. Šlo o peněžní prostředky dlužníkových zaměstnanců, nikoli o dlužníkův dluh vůči žalovanému (zdravotní pojišťovně), kterého proto dlužník těmito platbami nemohl zvýhodnit na úkor jiných svých věřitelů. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. května 2018, č. j. 32 ICm 2338/2017, 12 VSOL 149/2018-69 (KSOS 25 INS 10525/2016): 1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích o věci samé tak, že žalobě zcela vyhověl (první až osmý výrok). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 20 006,90 Kč (devátý výrok) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 898,30 Kč (desátý výrok). Odvolací soud – vycházeje dále i z ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona – na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že povinnost zaměstnavatele odvádět pojistné na veřejné zdravotní pojištění jako jeho plátce, je i v části pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, uložena přímo zaměstnavateli; jde tak o pohledávku zdravotní pojišťovny za zaměstnavatelem (dlužníkem). Dodal, že zaměstnanec má vůči zaměstnavateli pouze nárok na mzdu, jejímž vyplacením nabývá do svého vlastnictví peněžní prostředky představující tuto mzdu. Předmětná právní jednání (plnění peněžitých povinností dle veřejnoprávního předpisu) učinil dlužník poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Šlo tak o platby učiněné v rozporu s ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, a tedy o neúčinná právní jednání, když v poměrech dané věci není dána žádná z výjimek obsažených v ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva (ve vztahu k pohledávkám veřejného zdravotního pojištění dle zákona č. 48/1997 Sb. a zákona č. 592/1992 Sb.), které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o tyto otázky: a/ Naplňuje neplnění zákonné povinnosti zaměstnavatele odvést za zaměstnance pojistné na veřejné zdravotní pojištění skutkovou podstatu trestného činu dle § 241 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“)? b/ Je § 5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. ve spojení s § 2 odst. 2 a § 6 zákona č. 48/1997 Sb. zvláštním právním předpisem dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona? c/ Vztahuje se při řešení úpadku dlužníka reorganizací na platbu z 19. května 2016 výjimka dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona v souvislosti s § 239 a násl. insolvenčního zákona? Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu především vytýká dovolatel odvolacímu soudu nesprávné posouzení charakteru poskytnutých plnění, jež dlužník odvedl srážkou z hrubé mzdy svých zaměstnanců (pojištěnců), kteří jsou povinni pojistné hradit a o jejichž prostředky šlo. Dovozuje dále, že je nesprávný i závěr odvolacího soudu, dle něhož pro povinnost hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění neplatí výjimka dle § 111 odst. 2 insolvenčního zákona (že nešlo o „splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy“). Podle dovolatele odvolací soud pominul, že úpadek dlužníka je řešen reorganizací, kdy je provozován podnik dlužníka, v jehož rámci jsou zaměstnancům pravidelně vypláceny mzdy a prováděny odvody na sociální a zdravotní pojištění. Kdyby dlužník neplnil povinnost odvést část pojistného zdravotní pojišťovně, dopustil by se trestného činu podle § 241 tr. zák. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. Přitom zdůrazňuje, že soud v civilním řízení není oprávněn řešit, zda byl spáchán trestný čin, jako předběžnou otázku. Za správný považuje i závěr odvolacího soudu, že ve smyslu ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona nešlo o „splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy“ a že nejsou dány ani další výjimky určené ustanovením § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení otázky, zda pojistné na zdravotní pojištění, jehož plátci jsou zaměstnanci dlužníka, je plněním z majetkové podstaty dlužníka, je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (přijatou po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval