29 ICdo 15/2023 – Nejvyšší soud

KSPH 72 INS 11624/2020 77 ICm 2601/2021 29 ICdo 15/2023-46 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. Manuela Villalobose, se sídlem v Praze 8, V Zahradách 820/8, PSČ 180 00, jako insolvenčního správce dlužníka KOLAGRO s. r. o., v likvidaci, proti žalovanému Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 2601/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka KOLAGRO s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Mutějovicích, Chludilova 288, PSČ 270 07, identifikační číslo osoby 02736209, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 11624/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2022, č. j. 77 ICm 2601/2021, 105 VSPH 219/2022-32 (KSPH 72 INS 11624/2020), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 9. února 2022, č. j. 77 ICm 2601/2021-16, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. února 2022, č. j. 77 ICm 2601/2021-18: [1] Určil, že „právní úkony“ dlužníka (KOLAGRO s. r. o., v likvidaci) spočívající v inkasu (v rozhodnutí specifikovaných) částek v celkové výši 76 048,30 Kč (dále jen „platby“) žalovaným (Českou spořitelnou, a. s.) z účtu dlužníka č. 3534978349/0800 na úvěrový účet č. 0440195489/0800 k úhradě závazku dlužníka z úvěrové smlouvy ze dne 29. srpna 2018, č. 0440195489, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku). [2] Uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 76 048,30 Kč (bod II. výroku). [3] Rozhodl o nákladech řízení o soudním poplatku (body III. a IV. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z následujících skutečností: [1] Dlužník a žalovaný uzavřeli dne 29. června 2015 úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl dlužníku k jeho žádosti poskytnut úvěr ve výši 1 000 000 Kč, který se zavázal (společně s příslušenstvím) vrátit žalovanému ve splátkách. [2] Insolvenční soud vyhláškou ze dne 28. května 2020, č. j. MSPH 78 INS 11624/2020-A-2, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. [3] Následně žalovaný provedl z účtu dlužníka v době od 1. června 2020 do 30. září 2020 inkasa v celkové výši 76 048,30 Kč. [4] Insolvenční soud usnesením ze dne 22. září 2020, č. j. KSPH 72 INS 11624/2020-A-14, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), prohlásil konkurs na jeho majetek (bod II. výroku) a ustanovil žalobce insolvenčním správcem dlužníka (bod III. výroku). [5] Žalovaný uplatnil přihláškou pohledávky P8 dne 6. října 2020 nevykonatelnou pohledávku ve výši 593 180 Kč z titulu úvěrové smlouvy. 3. Insolvenčníě soud – vycházeje z ustanoveniě § 111 a § 235 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešeniě (insolvenčního zákona), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že inkasa peněžních prostředků z účtu dlužníka provedená žalovaným (tedy osobou, která vede účet dlužníka) s předchozím souhlasem dlužníka, jsou dlužníkovým plněním (jeho právním jednáním) na jeho dluh z úvěrové smlouvy. Tento peněžitý dluh, vzniklý před zahájením insolvenčního řízení, mohl být (a byl) uplatněn přihláškou pohledávky P8. Dlužníku je však zapovězeno uspokojovat pohledávku P8 po zahájení insolvenčního řízení; proto dané jednání insolvenční zákon sankcionuje neúčinností. 4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2022, č. j. 77 ICm 2601/2021, 105 VSPH 219/2022-32 (KSPH 72 INS 11624/2020): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu s tím, že bod I. výroku správně zní tak, že se určuje neúčinnost právních jednání dlužníka spočívajících v úhradě plateb formou inkasa z účtu dlužníka na úvěrový účet (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 5, § 111, § 140 odst. 2, § 235 odst. 2, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1, 3 a 4, § 241 odst. 1, § 296 a § 298 insolvenčního zákona a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou par conditio creditorum (pari passu) [zásadou poměrného uspokojování nároků věřitelů], jelikož byl zvýhodněn oproti jiným nezajištěným věřitelům tím, že na základě souhlasu uděleného dlužníkem převedl platebním příkazem finanční prostředky dlužníka (za účelem plnit na dluh dlužníka) ve prospěch svého účtu; proto jsou dané platby neúčinnými právními jednáními podle § 111 insolvenčního zákona. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, podal žalovaný dovolání, které (poměřováno obsahem) směřuje proti výroku o věci samé. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 7. Dovolatel podle obsahu dovolání formuluje otázku, zda lze inkaso, které provedl, považovat za právní jednání dlužníka, jemuž lze odporovat. K tomu dovolatel namítá, že inkaso bylo jeho právním jednáním; proto nešlo o právní jednání dlužníka, kterému by bylo možné odporovat. Inkaso je platební operací, která sestává ze dvou právních jednání; prvním je jednání dlužníka – souhlas s provedením inkasa, druhým je jednání věřitele (dovolatele) – provedení inkasa. Tento závěr dovozuje i z ustanovení § 2 písm. e/ zákona č. 370/2017 Sb., o platebním styku, podle něhož je inkaso právním jednáním příjemce platby. Má za to, že odvolací soud se nevypořádal s uvedenou argumentací dostatečně. 8. Dále dovolatel namítá, že argumentace zásadou poměrného uspokojení věřitelů není vhodná. Může-li věřitel podle ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona až do rozhodnutí o úpadku započítávat vzájemné pohledávky, pak za použití výkladu a maiori ad minus je dovolatel oprávněn peněžní prostředky rovněž inkasovat. 9. Konečně dovolatel argumentuje tím, že souhlasil-li dlužník s inkasem před zahájením insolvenčního řízení, bylo na insolvenčním správci, aby tento souhlas odvolal; jinak může dovolatel provádět inkaso až do zjištění úpadku dlužníka. 10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 11. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem v daných skutkových poměrech dosud neřešenou. 12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. 14. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona o platebním styku, v aktuálním znění (pro věc rozhodném): § 111 (insolvenčního zákona) (1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. (2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné. (3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu. § 2 (zákona o platebním styku) Vymezení některých pojmů (1) Pro účely t