29 ICdo 23/2024 – Nejvyšší soud

KSPH 83 INS 8486/2020 75 ICm 1565/2021 29 ICdo 23/2024-186 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Kabelkové, se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, PSČ 150 00, jako insolvenční správkyně L. H., proti žalovanému L. H., zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., advokátem, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, PSČ 301 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, se sídlem v Praze 1, Husova 243/11, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právního jednání a o zaplacení částky 40.585.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 1565/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. H., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 83 INS 8486/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2023, č. j. 75 ICm 1565/2021, 101 VSPH 316/2023-166 (KSPH 67 INS 8486/2020), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2023, č. j. 75 ICm 1565/2021, 101 VSPH 316/2023-166 (KSPH 67 INS 8486/2020), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 28. února 2023, č. j. 75 ICm 1565/2021-124, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu na určení, že (v rozhodnutí blíže specifikované) platby provedené z bankovních účtů dlužníka (L. H.) na bankovní účet žalovaného (L. H. ml.) v době od 16. dubna 2015 do 27. května 2019 v celkové výši 40.585.000 Kč jsou vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinnými právními jednáními (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 40.585.000 Kč (bod II. výroku). [3] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 28.798 Kč (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Dlužník je otcem žalovaného. [2] Dlužník svěřil žalovanému v roce 2013 částku cca 1.000.000 Kč, aby s ní obchodoval na americké burze v Chicagu. Žalovaný informoval dlužníka o ziskovosti učiněné investice. Dlužník pak od roku 2013 do roku 2019 aktivně sháněl v okruhu svých známých zájemce, kteří by obdobně jako on investovali prostřednictvím žalovaného. Mezi dlužníkem a žalovaným byla ústně uzavřena dohoda, na základě které dlužník obstarané finance od svých známých zasílal žalovanému, aby je investoval. Na výzvu dlužníka měl žalovaný následně prostředky spolu se zhodnocením vrátit zpět. Bylo ujednáno, že žalovaný dostane podíl ze zisku. O této spolupráci spolu dlužník a žalovaný pravidelně diskutovali na rodinných setkáních a informovali se prostřednictvím e-mailů; žalovaný dlužníka ujišťoval, že svěřené peníze skutečně investuje. [3] V roce 2019 dlužník zjistil, že žalovaný zasílané peníze neinvestuje, nýbrž spotřebovává. Situaci se snažil řešit (též) s pomocí své partnerky a původní rodiny, aby mohl peníze vrátit svým věřitelům, avšak k vyřešení vzniklé situace nedošlo; podal proto na žalovaného trestní oznámení. Trestně stíhaní pro podvod jsou jak dlužník, tak žalovaný. [4] Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno věřitelským insolvenčním návrhem dne 3. dubna 2020. Zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka oznámil insolvenční soud vyhláškou ze dne 6. dubna 2020, č. j. KSPH 67 INS 8486/2020-A-6 (zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne). 3. Na takto zjištěném skutkovém základě – odkazuje zejména na § 240, § 241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl insolvenční soud k závěru, že odporované právní jednání není neúčinné ve smyslu insolvenčního zákona, když nedošlo ke zkrácení či zvýhodnění některých věřitelů dlužníka. Přitom zejména zdůraznil, že: [1] Provedené platby nejsou neúčinným právním jednáním podle § 240 insolvenčního zákona, neboť dlužník pouze plnil svou smluvní povinnost (plynoucí ze závazku) poskytnout žalovanému peněžní prostředky do správy za účelem jejich zhodnocení s tím, že následně měly být tyto prostředky (se ziskem) vráceny zpět. Lze tak uzavřít, že činnost dlužníka spočívající v investování peněžních prostředků nelze považovat za jednání, které by zkracovalo možnost uspokojení jeho věřitelů. (Ne)přiměřenost protiplnění uvedeného jednání dlužníka by přitom mohla být spatřována toliko v rozsahu dohodnuté odměny, což však nebylo v řízení (ani) tvrzeno. [2] O neúčinné právní jednání podle § 241 insolvenčního zákona pak nemůže jít proto, že v řízení nebylo zjištěno, že by byl žalovaný věřitelem dlužníka „z jakéhokoli právního důvodu“. [3] O úmyslně zkracující právní jednání ve smyslu § 242 insolvenčního zákona rovněž nešlo. Jestliže by (jak tvrdila žalobkyně) jediným smyslem jednání dlužníka a žalovaného bylo vyvést finanční prostředky z majetku dlužníka na osobu mu blízkou, bylo by jejich právní jednání absolutně neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). 4. K požadavku žalobkyně na zaplacení částky 40.585.000 Kč insolvenční soud uvedl, že podle výsledků provedeného dokazování se dlužník nesnažil zkrátit své věřitele, v řízení pak nebyl zjištěn ani rozpor s dobrými mravy při uzavření dohody mezi dlužníkem a žalovaným (o spolupráci při poskytování investičních služeb). Odporovaná právní jednání tak nejsou (ani) neplatná. 5. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2023, č. j. 75 ICm 1565/2021, 101 VSPH 316/2023-166 (KSPH 67 INS 8486/2020): [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. a II. výroku tak, že se určuje, že platby provedené z bankovních účtů dlužníka na bankovní účet žalovaného v době od 16. dubna 2015 do 27. května 2019 (blíže specifikované v rozhodnutí) v celkové výši 40.585.000 Kč jsou vůči insolvenčním věřitelům dlužníka neúčinnými právními jednáními, a že žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty částku 40.585.000 Kč (první výrok). [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 6. Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že dlužník zasílal finanční prostředky získané od svých věřitelů žalovanému. Důvod, proč tak dlužník činil, však již z provedených důkazů nevyplývá. Pouhé tvrzení dlužníka a žalovaného, že spolu uzavřeli ústní dohodu o spolupráci při poskytování investičních služeb, důvod převodu jednotlivých finančních prostředků neprokazuje, a to zvlášť v situaci, kdy nebylo zjištěno, že by žalovaný jakékoliv finanční prostředky skutečně investoval. 7. V situaci, kdy nebylo prokázáno, z jakého důvodu dlužník uhradil žalovanému předmětnou částku, je podle odvolacího soudu nutné uzavřít, že mezi dlužníkem a žalovaným vznikl závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému se dostalo plnění bez právního důvodu (§ 2991 o. z.). Domáhat se vydání takto ušlého plnění z majetkové podstaty dlužníka lze podle odvolacího soudu odpůrčí žalobou, vede-li takové jednání dlužníka ve svém důsledku ke krácení možnosti uspokojení jeho věřitelů (§ 235 odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Za neúčinné právní jednání lze tedy považovat také každé jednání nebo opomenutí, kterým dlužník založí závazkový vztah z bezdůvodného obohacení. 8. Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících jednání dle § 242 insolvenčního zákona je (mimo jiné) nezbytné, aby dlužník zkrátil některého z věřitelů úmyslně. Směřuje-li zkracující právní jednání ve prospěch osoby blízké, konstruuje zákon vyvratitelnou domněnku, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám. V poměrech dané věci lze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že dlužník měl v úmyslu převáděním jednotlivých částek na účet žalovaného krátit své věřitele. Věřitelé dlužníkovi poskytovali finanční prostředky již od roku 2013, přičemž dlužník si musel být vědom toho, že takto získané peníze bude muset věřitelům vrátit. Přesto převáděl finanční prostředky na účet žalovaného až do 27. května 2019, úmyslně tedy zvyšoval své závazky, aniž by se přesvědčil, jak žalovaný nakládá se svěřenými prostředky. Tvrzení dlužníka, že se domníval (v situaci, kdy mu věřitelé v období sedmi let poskytli cca 70 mil. Kč), že žalovaný předmětné částky investoval za účelem jejich zhodnocení, měl odvolací soud za „naprosto nevěrohodné“. 9. Jelikož žalovaný neprokázal, jak s jednotlivými částkami naložil, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný nevyvrátil domněnku vědomosti o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, a uzavřel, že právní jednání dlužníka spočívající v převodu finančních prostředků v celkové výši 40.585.000 Kč je neúčinným právním jednáním. Podle § 237 insolvenčního zákona uložil odvolací soud žalovanému, aby tuto částku zaplatil do majetkové podstaty dlužníka. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského sou