29 ICdo 44/2018 – Nejvyšší soud

KSUL 46 INS 2933/2010 46 ICm 2584/2011 29 ICdo 44/2018-564 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28398483 jako insolvenčního správce dlužníka Oleofin, a. s., identifikační číslo osoby 27167658, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Chloupkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Davidu Jánošíkovi, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, PSČ 500 02, jako zástupci insolvenční správkyně dlužníka SETUZA a. s., zastoupenému Mgr. Martinem Petrošem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, PSČ 130 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 1, PSČ 400 85, o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka, eventuálně o vydání peněžitého plnění, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 ICm 2584/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SETUZA a. s., se sídlem v Ústí nad Labem, Žukovova 100/27, PSČ 400 03, identifikační číslo osoby 46708707, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS 2933/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2017, č. j. 46 ICm 2584/2011, 104 VSPH 436/2017-495 (KSUL 46 INS 2933/2010), ve znění usnesení ze dne 18. září 2017, č. j. 46 ICm 2584/2011, 104 VSPH 436/2017-507 (KSUL 46 INS 2933/2010), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 10. března 2017, č. j. 46 ICm 2584/2011-451, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na vyloučení 57 (ve výroku podrobně specifikovaných) ochranných známek (dále jen „předmětné ochranné známky“) z majetkové podstaty dlužníka SETUZA a. s. (I. výrok), včetně eventuálního nároku na vyloučení náhradního peněžitého plnění za 45 (ve výroku podrobně specifikovaných) zpeněžených ochranných známek z majetkové podstaty dlužníka SETUZA a. s. (II. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel shodně s insolvenčním soudem z následujících skutkových zjištění: 1/ Předmětné ochranné známky sepsala do soupisu majetkové podstaty insolvenční správkyně dlužníka SETUZA a. s. dne 6. dubna 2011. 2/ Žalobce sepsal do soupisu majetkové podstaty dlužníka Oleofin, a. s., podnik dlužníka dne 22. září 2010, a to aniž výslovně uvedl, že zahrnuje též předmětné ochranné známky. 3/ Žalobce výslovně sepsal předmětné ochranné známky do soupisu majetkové podstaty dlužníka Oleofin, a. s., dne 28. července 2011. 4/ Společnost SETUZA a. s. uzavřela dne 5. března 2008 smlouvu o zajišťovacím převodu předmětných ochranných známek se společností Pembroke Trading Limited. 5/ Společnost SETUZA a. s. převedla předmětné ochranné známky na společnost Oleofin, a. s., smlouvami z 31. března 2008. 6/ Společnost Oleofin, a. s., převedla předmětné ochranné známky na společnost SERICANA, a. s., (nyní LKOCZ, a. s., dříve též LUKANA OIL a. s.) [dále jen „LKOCZ, a. s.“] smlouvou ze dne 17. září 2009. 7/ Dne 12. září 2011 podala společnost LKOCZ, a. s., vylučovací žalobu proti žalobci ve vztahu k předmětným ochranným známkám zahrnutým do majetkové podstaty společnosti Oleofin, a. s., (MSPH 88 INS 3043/2010-B-C14-1). Toto řízení je přerušeno do skončení zde projednávané věci (C14-2). Odvolací soud dospěl k těmto právním závěrům: 1/ Jako první sepsala předmětné ochranné známky insolvenční správkyně dlužníka SETUZA a. s. 2/ Smlouva o zajišťovacím převodu předmětných ochranných známek z 5. března 2008 je neplatná. 3/ Smlouvy z 31. března 2008 jsou platné. 4/ Smlouva ze 17. září 2009 je platná. 5/ Vlastníkem předmětných ochranných známek je tak společnost LKOCZ, a. s. 6/ Protože žalobci nesvědčí právo vylučující sepis ochranných známek do majetkové podstaty dlužníka SETUZA a. s. a ani zde není jiný důvod, pro který by ochranné známky neměly být do tohoto soupisu zahrnuty a jenž by zasahoval do jeho právní sféry, žalobce nemá aktivní legitimaci k podání vylučovací žaloby a vylučovací žaloba je tedy nedůvodná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněným pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 116/2016“), rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2004, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2005, pod číslem 113, rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněným pod číslem 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2015“), a rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 24/2014. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě se vyhovuje v plném rozsahu. Otázky, jež předkládá dovolatel Nejvyššímu soudu k posouzení (posuzováno dle obsahu dovolání) jsou následující: 1/ Zda soupis do majetkové podstaty učiněný v pořadí jako první zasahuje do právní sféry insolvenčního správce, který tento majetek sepsal v pořadí jako druhý, a zda samotná tato skutečnost je „jiným důvodem“ ve smyslu § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku s způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), opravňující insolvenčního správce, který tento majetek sepsal v pořadí jako druhý, k podání vylučovací žaloby. 2/ Zda lze v rámci řízení o vylučovací žalobě jako předběžnou posoudit otázku, zda vylučovaný majetek náleží do majetkové podstaty spravované žalobcem, ačkoli pro takový postup insolvenční zákon stanovuje zvláštní řízení, a to řízení o vylučovací žalobě podané vůči žalobci. Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že již skutečnost, že sepsal předmětné ochranné známky do soupisu majetkové podstaty později než žalovaný, zakládá jeho aktivní legitimaci k podání vylučovací žaloby (neboť jde o „jiný právní důvod“ ve smyslu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž jiný než insolvenční soud (myšleno insolvenční soud „jeho“ dlužníka) není oprávněn posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkového podstatě tohoto dlužníka. Dovolatel má za to, že sepsal předmětné ochranné známky oprávněně, neboť platnost jejich následného převodu je sporná. Nejvyšší soud, na rozdíl od soudu insolvenčního i odvolacího, nepřehlédl, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 30. ledna 2017, č. j. KSUL 46 INS 2933/2010-B-164, byl insolvenční správkyni Ing. Vladimíře Jechové Vápeníkové ustanoven zástupce (§ 33 insolvenčního zákona). Nejvyšší soud proto jednal na straně žalované s tímto zástupcem. Žalovaný požaduje odmítnutí dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání shledal Nejvyšší soud za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázek dovolatelem předestřených, neboť jde o právní otázky dosud v judikatuře Nejvyššího soudu v daných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězené. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut