Nejvyšší soud 29 ICdo 50/2025 – Určení pořadí pohledávky

Rozsudkem ze dne 25. ledna 2023, č. j. 81 ICm 2929/2022-34, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

Insolvenční soud – vycházeje z § 172 odst. 2, § 192 odst. 1 a § 195 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 269 odst. 2 a § 351 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že jistina žalobcovy pohledávky (mající původ v leasingové smlouvě uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce coby leasingovým pronajímatelem a dlužníkem coby leasingovým nájemcem 1. června 2004) činil v době vzniku pohledávky 67.958 Kč, takže v rozsahu, v němž požadované úroky z prodlení tuto částku přesahují, žalovaný pohledávku důvodně popřel (co do pořadí). Za dobu vzniku pohledávky měl přitom 8. červenec 2005 (kdy leasingový vztah zanikl na základě „výpovědi“ dané leasingovým pronajímatelem).

K odvolání žalobce (v rozsahu určení pořadí ohledně částky 237.323,50 Kč) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2024, č. j. 81 ICm 2929/2022, 103 VSPH 270/2023-64 (KSPH 61 INS 11918/2022):

Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí (v odvoláním dotčeném rozsahu) k závěru, že okamžikem vzniku pohledávky z leasingové smlouvy je okamžik jejího uzavření (1. červen 2004), k němuž jistina pohledávky činila 366.337,80 Kč, z čehož vzhledem k výši žalobcem přihlášených úroků z prodlení a rozsahu popření pořadí pohledávky žalovaným plyne, že co do částky 237.323,50 Kč nejde o podřízenou pohledávku ve smyslu § 172 odst. 2 insolvenčního zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, kdy vzniká pohledávka, jestliže požadavek na vypořádání leasingové smlouvy vzešel ze zániku předmětu leasingu (osobního automobilu) v důsledku nehody.

Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že dobu vzniku pohledávky posoudil správně insolvenční soud, uváděje, že judikatura, z níž vyšel odvolací soud, konkrétně „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023, „sp. zn.“ 29 ICdo 65/2022, nezohledňuje zvláštnosti této věci (správně jde o „rozsudek“ Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023, „sen. zn.“ 29 ICdo 65/2022, uveřejněný pod číslem 53/2024 Sb. rozh. obč.).

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.

Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Nejvyšší soud, maje na zřeteli, že dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (přičemž pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.), shledal dovolání přípustným pro řešení předestřené právní otázky, dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené.

Pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) se vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (26. července 2022) a s přihlédnutím k části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].

Nejvyšší soud nepřehlédl, že v důsledku úmrtí dlužníka (23. srpna 2024) insolvenční soud usnesením ze dne 30. října 2024, č. j. KSPH 61 INS 11918/2022-B-9, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zastavil insolvenční řízení (podle § 107 o. s. ř.) a žalovaného zprostil funkce insolvenčního správce dlužníka. Usnesení nabylo právní moci 15. listopadu 2024.

Podle § 159 odst. 3 insolvenčního zákona pak platí, že není-li dále stanoveno jinak, v incidenčních sporech nelze pokračovat po skončení insolvenčního řízení.

Jelikož pro situaci, kdy insolvenční soud zastaví insolvenční řízení pro úmrtí dlužníka, insolvenční zákon (v § 159 odst. 4 až 6 ani jinde) dále jinak nestanoví, Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů (vyjma odvoláním nenapadené části výroku rozsudku insolvenčního soudu ve věci samé) a řízení potud zastavil (podle § 104 odst. 1 o. s. ř), jelikož v incidenčním sporu již nelze pokračovat.

Výrok o nákladech řízení před soudy všech stupňů je odůvodněn (ve smyslu § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) tím, že řízení bylo zastaveno; ve vztahu k žalobci pak i úpravou obsaženou v § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.