29 ICdo 53/2023

Usnesením ze dne 15. ledna 2021, č. j. 75 ICm 2967/2019-53, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 159 odst. 1 písm. b/, § 160 odst. 1 a 4 a § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k závěru, že žalobce není v projednávané věci osobou aktivně věcně legitimovanou k podání vylučovací žaloby.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. října 2022, č. j. 75 ICm 2967/2019, 102 VSPH 180/2021-97 (KSPH 36 INS 28162/2012):

Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 160 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona, a z ustanovení § 43, § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že je důvod odmítnout žalobu pro vady bránící jejímu projednání (žalobce v žalobě nevymezil předmět řízení v takovém rozsahu, jenž by umožňoval jeho jednoznačnou identifikaci), aniž by bylo zapotřebí poskytovat žalobci poučení ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř.

Odvolacímu soudu je přitom z úřední činnosti známo, že žalobce (i dlužnice) dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním rozsáhlého množství opakovaných podání a návrhů na zahájení různých řízení, které obvykle dostatečně a srozumitelně neodůvodňuje. Takové počínání lze ovšem pokládat za obstrukční a sudičské.

Proto odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že jsou dány důvody pro odmítnutí žaloby dle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona, byť nikoli dle předposlední věty, nýbrž podle věty poslední (tedy proto, že žaloba trpí nedostatky, které brání pokračování v řízení).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené usnesení spočívá na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že k projednání jeho odvolání proti usnesení insolvenčního soudu nenařídil odvolací jednání, dovolávaje se potud (ve vazbě na ustanovení § 115a o. s. ř.) závěrů obsažených v „usnesení“ (správně rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Cdo 543/2008 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2440/19, uveřejněném pod číslem 24/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (nález je dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu).

Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolací námitka, že odvolací soud věc projednal, aniž nařídil odvolací jednání, vystihuje z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale podle ustanovení § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sb. rozh. obč., jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sb. rozh. obč.

Jen pro úplnost (v zájmu předejití dalších sporů na dané téma) Nejvyšší soud uvádí, že dovolací argumentace opírající předpoklady pro projednání odvolání bez nařízení odvolacího jednání o ustanovení § 115a o. s. ř., je právně bezcenná již proto, že danou materii upravuje § 214 o. s. ř. (§ 115a o. s. ř. je v odvolacím řízení nepoužitelný), přičemž podle § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. k projednání odvolání není třeba nařizovat odvolací jednání také tehdy, jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé (což je i případ usnesení o odmítnutí žaloby podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).