29 ICdo 94/2022 – Nejvyšší soud

MSPH 60 INS 10425/2018160 ICm 2463/2019 29 ICdo 94/2022-99 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce WUMA, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9, Fejfarova 920/17, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 25754025, zastoupeného JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1525/39, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Lukáši Vlašanému, se sídlem v Táboře, Vančurova 2904, PSČ 390 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka HOBBY CAR, spol. s r. o., zastoupenému Mgr. Michalem Briaským, advokátem, se sídlem v Praze, Politických vězňů 935/13, PSČ 110 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 160 ICm 2463/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HOBBY CAR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Chudenická 1059/30, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 26428911, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 10425/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2022, č. j. 160 ICm 2463/2019, 102 VSPH 616/2021-74 (MSPH 60 INS 10425/2018), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 23. března 2021, č. j. 160 ICm 2463/2019-47, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [1] určil, že pohledávka na zaplacení nájemného za pronájem skladovacích prostor (blíže označených v rozhodnutí) a na zaplacení ceny elektřiny spotřebované v souvislosti s jejich užíváním (dále též jen „sporná pohledávka“) v rozsahu částky 488.778,74 Kč (tj. za období od 3. července 2018 do 18. března 2019), kterou žalobce (WUMA, spol. s r. o.) uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka (HOBBY CAR, spol. s r. o.), je pohledávkou za majetkovou podstatou (bod I. výroku), [2] zamítl žalobu na určení, že sporná pohledávka je v rozsahu částky 2.732,26 Kč (tj. za období od 1. července 2018 od 3. července 2018) pohledávkou za majetkovou podstatou (bod II. výroku), a [3] rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že sporná pohledávka, kterou žalobce uplatnil v insolvenčním řízení dlužníka z titulu smlouvy o nájmu skladovacích (nebytových) prostor ze dne 1. února 2008 (dále jen „nájemní smlouva“), jež se žalobce zavázal přenechat dlužníku do užívání (v rozhodnutí blíže specifikované) skladovací prostory a dlužník se zavázal platit žalobci nájemné ve výši 35.000 Kč měsíčně bez daně z přidané hodnoty, paušální částku 500 Kč měsíčně za užívání kuchyně a toalet a cenu spotřebované elektrické energie, a kterou žalovaný (Ing. Lukáš Vlašaný, jako insolvenční správce dlužníka) po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nevypověděl [§ 256 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném], je v části, jež vznikla po zjištění úpadku dlužníka (tj. od 3. července 2018 do 18. března 2019), pohledávkou za majetkovou podstatou, neboť (již proto, že pronajaté prostory sloužily k uskladnění zboží sepsaného do majetkové podstaty dlužníka) šlo o náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. 3. Dále zdůraznil, že ustanovení § 256 insolvenčního zákona vylučuje současné použití § 253 insolvenčního zákona upravujícího vztahy ze smluv o vzájemném plnění, byť nájemní smlouva v jistém smyslu představuje smlouvu o vzájemném plnění (tedy smlouvu, kdy jedna ze stran je povinna plnit oproti plnění druhé strany), neboť vzhledem k odlišnému režimu uspokojování pohledávek věřitelů vzešlých z takto ukončených závazků dlužníka a (též) terminologie použité zákonodárcem v uvedených ustanoveních insolvenčního zákona je zjevné, že ustanovení § 253 a § 256 insolvenčního zákona nemohou vedle sebe obstát (nelze je aplikovat současně). 4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. a III. výroku (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných insolvenčním soudem a odkazuje na ustanovení § 253 a § 256 insolvenčního zákona dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí (ve shodě s insolvenčním soudem) a ve vazbě na v odvolání uplatněnou argumentaci (rozebírající vzájemný vztah ustanovení § 253 a § 256 insolvenčního zákona) [mimo jiné] k následujícím závěrům. [1] Úprava obsažená v § 256 až § 258 insolvenčního zákona týkající se ukončení nájemní (či podnájemní) smlouvy (coby smlouvy o vzájemném plnění) je speciální (zvláštní) úpravou, která potud vylučuje použití obecného pravidla obsaženého v § 253 insolvenčního zákona. [2] Jestliže žalovaný po prohlášení konkursu na majetek dlužníka již neměl (ekonomický) zájem na tom, aby závazek z nájemní smlouvy dále trval, tedy na tom, aby dalším placením nájemného za uskladněné zboží dlužníka docházelo k neodůvodněnému úbytku (zmenšování) majetkové podstaty, měl (mohl) nájemní smlouvu vypovědět, v čemž mu nebránila ani okolnost, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou. [3] Námitce žalovaného, že nepotvrdil-li do 30 dnů od prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobci splnění nájemní smlouvy, nastala (podle § 253 odst. 2 části věty před středníkem insolvenčního zákona) nevyvratitelná právní domněnka, že plnění (z nájemní smlouvy) odmítl, a žalobce tak mohl (podle § 253 odst. 4 věty první insolvenčního zákona) uplatnit (jen) náhradu tím způsobené škody, nelze přisvědčit také (již) proto, že předpokladem pro aplikaci zmiňovaných ustanovení § 253 insolvenčního zákona je, že nájemní smlouva v době prohlášení konkursu nebyla ještě zcela splněna ani dlužníkem ani žalobcem. [4] V dané věci byl totiž závazek z nájemní smlouvy k datu prohlášení konkursu na majetek dlužníka (3. července 2018) žalobcem (jednou smluvní stranou) již zcela splněn (ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona), když žalobce coby pronajímatel přenechal skladovací prostory (předmět nájmu) dlužníku k řádnému užívání. Skutečnost, že pokračující závazky z nájemní smlouvy měly být s ohledem na charakter smlouvy plněny i v budoucnu, tedy že pronajímatel (žalobce) měl i po prohlášení konkursu na majetek nájemce (dlužníka) nadále povinnost umožňovat nájemci nerušený výkon práva užívat předmět nájmu a nájemce měl nadále povinnost platit pronajímateli sjednané měsíční nájemné, z nájemní smlouvy nečiní smlouvu, která nebyla v době prohlášení konkursu zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy (žalobcem). [5] Opodstatněnou není ani námitka, že nebylo-li by ve vztahu k nájemní smlouvě možné aplikovat ustanovení § 253 odst. 2 insolvenčního zákona, žalovaný by byl povinen z majetkové podstaty pohledávku z titulu nezaplaceného nájemného po prohlášení konkursu uhradit bez ohledu na její (případně i nepřiměřenou) výši. Je tomu tak proto, že v incidenčním sporu o určení, zda pohledávka uplatněná v insolvenčním řízení způsobem uvedeným v § 203 insolvenčního zákona, je co do svého pořadí pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 insolvenčního zákona, se insolvenční soud zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky, bez zřetele k tomu, zda spornou je i existence nebo výše této pohledávky. Skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, nebo důvodu jejího možného zániku, anebo důvodu, pro který se stala soudně nevymahatelnou, případně pro posouzení (určení) správné výše pohledávky jsou vyhrazeny sporu o splnění povinnosti (o zaplacení peněžité pohledávky) vedenému u obecného soudu (potud odkazuje též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněného pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 6. Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (posuzováno potud podle obsahu) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o tyto otázky: [1] Konkurují si vzájemně ustanovení § 253 a § 256 insolvenčního zákona, tedy vylučuje použití ustanovení § 256 insolvenčního zákona současné použití § 253 insolvenčního zákona? [2] Lze nájemní smlouvu považovat za zcela splněnou ve smyslu § 253 odst. 1 insolvenčního zákona „momentem řádného předání předmětu nájmu dlužníku k řádnému užívání, přestože pokračující závazky z nájemní smlouvy by měly být s ohledem na charakter nájemní smlouvy plněny i v budoucnu“? 7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá. 8. V me