29 NSCR 39/2012 – Nejvyšší soud

KSPL 27 INS XY 29 NSČR 39/2012-B-27U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužnice K. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou, se sídlem v Táboře, Bělehradská 2759, PSČ 390 01, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 27 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2012, č. j. KSPL 27 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2012, č. j. KSPL 27 INS XY, 1 VSPH XY, a v bodech I. a II. výroku usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. prosince 2011, č. j. KSPL 27 INS XY, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 5. prosince 2011, č. j. KSPL 27 INS XY, prohlásil Krajský soud v Plzni (dále též jen „insolvenční soud“) konkurs na majetek dlužnice K. K. (bod I. výroku), rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod II. výroku), konstatoval, že jeho účinky nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (bod III. výroku) a dále uložil insolvenčnímu správci, aby v určené lhůtě předložil insolvenčnímu soudu zprávu o hospodářské činnosti dlužnice ke dni prohlášení konkursu (bod IV. výroku). K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. ledna 2012, č. j. KSPH 27 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku. Soudy vyšly z toho, že: 1/ Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 1. dubna 2011 insolvenčním návrhem věřitele EKVITA EURO, a. s. 2/ Insolvenční soud vyzval dlužnici usnesením ze dne 8. dubna 2011, č. j. KSPL 27 INS XY, aby předložila seznamy dle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a vyjádřila se k insolvenčnímu návrhu; současně ji poučil „citací § 390 odst. 1 insolvenčního zákona v odůvodnění usnesení“, že podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení návrhu dlužníku. Usnesení bylo dlužnici doručeno dne 13. dubna 2011. 3/ Usnesením ze dne 19. srpna 2011, č. j. KSPL 27 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice. Na tomto základě soudy uzavřely, že dlužnice nepodala v zákonné lhůtě návrh na povolení oddlužení (§ 390 odst. 1 insolvenčního zákona), proto „nezbylo“, než rozhodnout (dle § 149 odst. 1 insolvenčního zákona) o prohlášení konkursu, který bude ve smyslu ustanovení § 314 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona projednáván jako nepatrný. Odvolací soud k tomu doplnil, že u dlužnice nepřichází v úvahu řešení jejího úpadku reorganizací (§ 316 odst. 2 a 5 insolvenčního zákona). K námitce dlužnice, že nebyla poučena o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, oba soudy uvedly, že poučení vtělené do odůvodnění usnesení ze dne 8. dubna 2011 považují za dostačující a řádné. Proti usnesení odvolacího soudu (a to podle svého obsahu proti té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice) podala dlužnice dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka namítá, že v usnesení insolvenčního soudu (jímž byla vyzvána, aby se vyjádřila k insolvenčnímu návrhu), v části nazvané jako poučení, nebylo žádné poučení o tom, v jaké lhůtě je možno podat návrh na oddlužení. Pouze v odůvodnění rozhodnutí „byla citována ustanovení označená jednotlivými paragrafy, nebylo tedy zcela standardním postupem v poučení soudu uvedeno, jak a do kdy má dlužnice jako právně neznalá osoba podat návrh na oddlužení“. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že nebyla řádně poučena o možnosti oddlužení, ač „je zcela jisté“, že by splňovala stanovené předpoklady oddlužení, neboť není podnikatelkou, řádně pracuje a je schopna zajistit veškeré podmínky oddlužení. Dovolatelka je přesvědčena, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, neboť v judikatuře není dosud řešen případ, že by poučení obsahovalo odůvodnění a nikoli poslední část rozhodnutí - poučení. Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. Dovolání dlužnice shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když napadenému usnesení přisuzuje zásadní právní význam pro výklad náležitostí poučení insolvenčního soudu dle ustanovení § 390 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona; potud jde o otázku dovolacím soudem dosud nezodpovězenou. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Nejvyšší soud úvodem uvádí, že pro výsledek dovolacího řízení je právně bezcenným uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.; ten totiž u dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá dovolatelka vůbec k dispozici (srov. přímo dikci § 241a odst. 3 o. s. ř.). Ostatně, dovolatelka (ač zastoupena advokátkou), k tomuto (dovoláním ohlášenému) dovolacímu důvodu žádnou způsobilou argumentaci neuplatňuje. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, tedy dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Nejvyšší soud se dále - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem (dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 389 insolvenčního zákona dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením (odstavec 1). Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat (odstavec 2). Podle ustanovení § 390 odst. 1 insolvenčního zákona návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen. Není-li dlužník podnikatelem, je sanačním způsobem řešení jeho úpadku oddlužení (§ 389 insolvenčního zákona). Závěr, že tento způsob řešení úpadku je vyloučen, je možno přijmout především tehdy, nepodá-li dlužník, jako jediná k tomu oprávněná osoba, návrh na povolení oddlužení v době stanovené insolvenčním zákonem, konkrétně ve lhůtách vymezených ustanovením § 390 odst. 1 insolvenčního zákona. Z dikce ustanovení § 390 odst. 1 věty druhé části za středníkem insolvenčního zákona, podle něhož musí být dlužník, jenž není insolvenčním navrhovatelem, při doručení insolvenčního návrhu poučen o možnosti navrhnout řešení svého úpadku oddlužením, vyplývá, že lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení počíná běžet za současného splnění dvou předpokladů; věřitelem podaný insolvenční návrh byl doručen dlužníku a dlužníku se dostalo poučení, že v zákonem určené třicetidenní lhůtě (v poučení uvedené) může podat návrh na povolení oddlužení. Jinak řečeno, dlužníku, jemuž se dostalo řádného poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení ještě před doručením věřitelského insolvenčního návrhu, začne běžet třicetidenní lhůta k tomuto úkonu určená zákonem až ode dne doručení insolvenčního návrhu. Dlužníku, jemuž byl doručen věřitelský insolvenční návrh, aniž se mu současně dostalo řádného poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, pak začne běžet třicetidenní lhůta k tomuto úkonu určená zákonem až ode dne, kdy se mu