29 NSCR 61/2013 – Nejvyšší soud

KSPH 35 INS 29389/2012 29 NSČR 61/2013-A-53 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Centrum Dolní Břežany, s. r. o., se sídlem v Dolních Břežanech, 5. května 78, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 27251110, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 35 INS 29389/2012, o insolvenčním návrhu 1/ N. L. service s. r. o., se sídlem v Litvínově, Hamerská 173, PSČ 435 42, identifikační číslo osoby 28713061, o námitce místní nepříslušnosti a 2/ dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Kučovou, advokátkou, se sídlem ve Zlíně, náměstí Práce 2512, PSČ 760 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č. j. KSUL 70 INS 29389/2012, 1 VSPH 520/2013-A-33, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č. j. KSUL 70 INS 29389/2012, 1 VSPH 520/2013-A-33 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2013, č. j. KSUL 70 INS 29389/2012-A-28, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Usnesením ze dne 7. března 2013, č. j. KSUL 70 INS 29389/2012-A-28, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „insolvenční soud“) vyslovil svou místní nepříslušnost (bod I. výroku) a určil, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému (bod II. výroku). Insolvenční soud vyšel z toho, že insolvenční řízení v této věci bylo zahájeno insolvenčním návrhem věřitele (N. L. service s. r. o.), k němuž dlužník (Centrum Dolní Břežany, s. r. o.) přistoupil. Odkazuje na ustanovení § 9 odst. 4, § 84, § 87 odst. 2 a § 105 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a dále na ustanovení § 66a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), insolvenční soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny předpoklady místní příslušnosti dané na výběr ve smyslu ustanovení § 87 odst. 2 o. s. ř. Dlužník vlastní 50 % akcií společnosti BETONSTAV TEPLICE a. s. (dále jen „společnost B“), takže v žádném případě nelze hovořit o ovládání této společnosti. Navíc z žádného důkazu nelze dovodit další znak koncernu spočívající v tom, že je zde formován určitý podnikatelský záměr. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že insolvenční řízení ohledně majetku společnosti B bylo (u insolvenčního soudu) zahájeno 26. července 2011 a usnesením z 18. července 2012 byl zjištěn úpadek společnosti B a prohlášen konkurs na její majetek. Akcie, které vlastní, nabyl dlužník (až) 20. ledna 2012, tedy v době probíhajícího insolvenčního řízení (na majetek společnosti B). K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. května 2013, č. j. KSUL 70 INS 29389/2012, 1 VSPH 520/2013-A-33, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud vyšel z toho, že dlužník vlastní hromadnou akcii nahrazující 12.500 kmenových akcií na jméno ve jmenovité hodnotě 1.000,- Kč, která sice představovala 50 % podíl ve společnosti B, avšak druhou akcii ve stejné výši vlastní sama společnost B. Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 9 odst. 4, § 11 odst. 1, § 85 odst. 3, § 85a, § 87 a § 105 odst. 1 a 2 o. s. ř. a § 66a obch. zák. - uzavřel, že: 1/ Pro posouzení místní příslušnosti je ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. rozhodný stav ke dni zahájení insolvenčního řízení, tedy k 26. listopadu 2012. 2/ Nebylo prokázáno, že by dlužník vlastnil více než 50 % všech hlasovacích práv, že by společnost B ovládal fakticky, že by mezi dlužníkem a vlastníkem druhé akcie byla uzavřena dohoda o výkonu hlasovacích práv a že by byl (dlužník) schopen prosadit volbu, jmenování či odvolání většiny osob, které jsou statutárním orgánem nebo dozorčím orgánem společnosti B. 3/ Nebylo prokázáno ani jednání osob ve shodě, které by disponovaly většinou hlasovacích práv ve společnosti B, ani nebylo prokázáno, že by dlužník byl osobou, která by disponovala tzv. rozhodným balíkem akcií, tedy, že by dlužník měl ve společnosti B rozhodující postavení. 4/ Jelikož v dlužníkově případě nejde o koncernové seskupení, nebyl důvod pro postup podle § 87 odst. 2 o. s. ř.; proto se místní příslušnost obecného soudu dlužníka bude řídit místem jeho sídla, které spadá do obvodu Okresního soudu Praha - západ, který spadá do obvodu Krajského soudu v Praze. Insolvenční soud proto správně rozhodl podle § 105 odst. 1 o. s. ř., jestliže vyslovil svou místní nepříslušnost a postoupil věc Krajskému soudu v Praze. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou („nezmapovanou“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Dovolatel poukazuje na ustanovení § 87 odst. 2 o. s. ř. a dovozuje, že podle tohoto ustanovení je místně příslušným právě Krajský soud v Ústí nad Labem. Dovolatel zdůrazňuje, že podle ustanovení § 66a odst. 5 obch. zák. je ovládající osobou vždy také taková osoba, která disponuje alespoň 40 % hlasovacích práv na určité osobě, není-li prokázáno, že jiná osoba disponuje stejným nebo vyšším množstvím hlasovacích práv. Tím, že uzavřel, že druhou (hromadnou) akcii ve stejné výši (jako dlužník) vlastní sama společnost B, přistoupil odvolací soud k posouzení věci ryze formalisticky, když ignoroval ustanovení § 161d odst. 1 obch. zák. (podle kterého, jestliže společnost nabude vlastní akcie, nemůže vykonávat především hlasovací práva s nimi spojená). Vlastní-li polovinu akcií dlužník a polovinu sama akciová společnost (jež však nemůže vykonávat akcionářská práva), pak veškeré relevantní rozhodování ve společnosti B je toliko na dlužníkovi. Dovolatel dospívá k závěru, že ve smyslu ustanovení § 66a odst. 5 obch. zák. je třeba jako ovládající osobu posuzovat vždy také takovou osobu, která disponuje alespoň 40% hlasovacích práv na určité osobě, ačkoli je prokázáno, že jiná osoba sice disponuje stejným nebo vyšším množstvím hlasovacích práv, avšak nemůže podle zákona vykonávat práva s akciemi spojená. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. července 2013, tj. naposledy ve znění zákona č. 399/2012 Sb. Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení (odstavec 1). Pro určení věcné a místní příslušnosti soudu, který rozhoduje v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, platí ustanovení občanského soudního řádu (odstavec 2). Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání v této věci je přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně na výkladu ustanovení § 87 odst. 2 o. s. ř. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Dle ustanovení § 85a o. s. ř., je-li pro řízení v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a místní příslušnost se řídí obecným soudem účastníka, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvo