29 NSCR 90/2023 – Nejvyšší soud

MSPH 95 INS 5221/2022 29 NSČR 90/2023-A-90 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka F. J., zastoupeného JUDr. Milanem Kučeříkem, advokátem, se sídlem v Kroměříži, Elišky Krásnohorské 3634/19, PSČ 767 01, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 95 INS 5221/2022, o insolvenčním návrhu věřitele Oberbank AG, se sídlem v Linci, Untere Donaulände 28, Rakouská republika, registrační číslo FN 79063w, podnikajícího v České republice prostřednictvím odštěpného závodu Oberbank AG pobočka Česká republika, se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1789/5, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 26080222, zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, PSČ 370 01, a o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2023, č. j. MSPH 95 INS 5221/2022, 6 VSPH 406/2023-A-79, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 7. února 2023, č. j. MSPH 95 INS 5221/2022-A-49, rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele Oberbank AG tak, že (mimo jiné): [1] Zjistil úpadek dlužníka (F. J.) [bod I. výroku]. [2] Zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení doručený insolvenčnímu soudu dne 19. května 2022 a („znovu pak“) dne 21. října 2022 „dle § 395 odst. 1 písm. a/“ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [bod II. výroku]. [3] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku). 2. Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, když první usnesení ze dne 21. června 2022, č. j. MSPH 95 INS 5221/2022-A-18, jímž insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku), odmítl návrh dlužníka na povolení oddlužení pro opožděnost (bod II. výroku) a prohlásil konkurs na jeho majetek (bod III. výroku), zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. září 2022, č. j. MSPH 95 INS 5221/2022, 6 VSPH 1031/2023-A-23, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Insolvenční soud – cituje (mimo jiné) ustanovení § 3, § 97 odst. 1, § 104 odst. 1, § 105 odst. 1, § 136 odst. 1, § 389, § 390 odst. 3, § 395 odst. 1 písm. a/ a § 396 odst. 1 insolvenčního zákona a odkazuje na (blíže označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku a návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, a to „hned v několika rovinách“; proto tento návrh zamítl a prohlásil konkurs na jeho majetek. 4. Konkrétně insolvenční soud spatřoval nepoctivý záměr dlužníka v tom, že (v době, kdy již měl závazky po splatnosti déle než 30 dnů) uzavřel se svou dcerou tři dohody, kterými na ni bezúplatně převedl veškerý svůj nemovitý majetek, k němuž si zřídil doživotní služebnost užívání. Dále se dlužník před zahájením insolvenčního řízení zavazoval jako směnečný rukojmí, přestože na předchozí dluhy nehradil ničeho a aniž mohl těmto dalším závazkům objektivně dostát; nadto se nikterak nesnažil spravedlivě se vypořádat se svými věřiteli a naopak veškeré pohledávky popírá a neuznává (zpochybňuje), přestože jsou přiznány pravomocnými a vykonatelnými rozhodnutími. 5. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. června 2023, č. j. MSPH 95 INS 5221/2022, 6 VSPH 406/2023-A-79, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 6. Odvolací soud – cituje ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 7, § 136 odst. 1, § 148 odst. 1, § 390 odst. 1 a 3, § 395 odst. 1 písm. a/ a § 396 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu. K tomu dále doplnil, že nepovažuje za dostatečný argument dlužníka o nutnosti převodu nemovitostí na dceru „ze zdravotních důvodů“; takové právní jednání přitom nemusí být určeno neúčinným (ve smyslu § 235 insolvenčního zákona), aby z něj insolvenční soud mohl dovodit nepoctivý úmysl. Uzavřel, že se dlužník nesnaží poctivě vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou správou svého majetku, neboť si musel být vědom toho, že převodem majetku ve prospěch osoby blízké zamezí věřitelům uspokojení ze zpeněžení takového majetku; proto je „namístě“ zamítnout návrh na povolení oddlužení a prohlásit konkurs na majetek dlužníka. 7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel (podle obsahu dovolání) předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku, zda svým jednáním sledoval nepoctivý záměr. 8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily okolnosti jeho dluhů z titulu směnečného rukojemství, u nichž „logicky a oprávněně“ očekával, že svůj závazek vůči věřitelům splní osoby, které v souvislosti s vystavením směnky obdržely od věřitelů plnění. Jediným závazkem, z něhož finanční prostředky obdržel dovolatel, byla půjčka od věřitele č. 6 (KORNEL ANSTALT) [dále jen „věřitel K“], jíž se snažil vypořádat (sanovat) své další závazky. Navíc je tato pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem (převedeným na dceru); proto bude uspokojována „výhradně“ z předmětu zajištění. Dovolatel převedl nemovitosti na dceru z důvodu zhoršení zdravotního stavu, který mu neumožňoval dále vést řádná jednání se zajištěným věřitelem K; nadto věřitel K s převodem souhlasil. Dovolatel má za to, že jeho dohoda s (jediným) zajištěným věřitelem, podle níž věřitel K nabude jeho majetek oproti zániku své „zjevně vyšší“ pohledávky, nemůže být hodnocena jako nepoctivý záměr. 9. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná a že soudy svým „stručným odůvodněním“ a neprovedením navržených důkazů zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Dále míní, že mu insolvenční soud odňal možnost jednat před soudem, neboť nevyhověl řádné žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů; pochybil také tím, že v řízení neaplikoval vyšetřovací zásadu a nezabýval se stanoviskem dovolatele, který pohledávky věřitelů neuznává. 10. Insolvenční správkyně (Ing. Jana Vodrážková) ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně jej zamítl. 11. Insolvenční navrhovatel ve vyjádření rovněž navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, maje za to, že dovolatel sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. 12. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 13. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř.,a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v ustanovení § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 14. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech: 15. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 (dále jen „R 86/2013“) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“). 16. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník s