3 Tdo 356/2017

3 Tdo 356/2017-278

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017 o dovoláních podaných R. P., Š. K. a I. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 3 To 69/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 6/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 49 T 6/2013, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem pod bodem II./2., 3. a 4. i podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. a II. výroku o vině], obviněný Š. K. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem pod bodem II./2., 3. a 4. i podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. a II. výroku o vině], a obviněná I. M. byla uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku [jednání pod bodem II./2., 3. a 4. výroku o vině], čehož se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že:

v období od února do dubna 2007 po předchozí vzájemné dohodě společně skrze společnost PK Oil, s. r. o., IČ: 27774236, tehdy se sídlem Praha 2, Oldřichova 106/49, nyní se sídlem Praha 10, Chudenická 1057/34, v konkurzu, insolvenční správce Mgr. Pavel Ubr, se sídlem Praha 1, Revoluční 655/1 (dále jen „PK Oil“), kterou zcela ovládali, obžalovaný P. přes svoji manželku I. P. (v předmětné době jediná jednatelka a 50% společnice) a obžalovaný K. jako 50% společník, obžalovaný P. zajistil pro PK Oil v Rakousku nákup benzínu natural a motorové nafty (dále jen „PHM“) od společnosti RUEHL Gesellschaft m. b. H & Co KG, které dovezli do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně, kdy na základě smlouvy vystupovala za PK Oil jako oprávněný příjemce ve smyslu zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, společnost POLARI, s. r. o., IČ: 40755703, se sídlem Písek, Nádražní 448 (dále jen „Polari“), přičemž po ukončení dopravy a uvedení PHM do volného daňového oběhu na území České republiky byly společností PK Oil PHM prodávány zájemcům, které obstaral obžalovaný K., zejména společnostem NOVA-KONT, s. r. o., IČ: 27195066, tehdy se sídlem Jeneč, Zahradní 360 (dále jen „Kont“), M. Oil, s. r. o., se sídlem P., nám. O. (dále jen „M. Oil“), a Polari, a to za cenu stanovenou oběma obžalovanými jako nižší, než byla cena pořizovací, která umožňovala rychlý odbyt PHM a kterou obžalovaní společně stanovili s vědomím, že vzniklá ztráta bude nahrazena a jejich zisku dosaženo tím, že PK Oil sníží významně svoji zákonnou povinnost odvést státu z prodejů PHM daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), když při pořízení z jiné členské země EU v režimu podmíněného osvobození od daně je nákup realizován bez účtované DPH, ovšem při následném prodeji v režimu volného daňového oběhu na území České republiky již DPH účtována je, když DPH z jednotlivých prodejů PHM sice PK Oil za každé měsíční zdaňovací období přizná, ovšem neodvede zdaleka v plné výši, když v daňových přiznáních výši platby DPH snížili neoprávněně tím, že obžalovaný P. zajistil od společnosti IMOTEP STAVO, s. r. o., IČ: 26877368, se sídlem Praha 1, Truhlářská 1519/25 (dále jen „Imotep“), faktury vydané na společnost PK Oil za údajnou dodávku stavebního materiálu, přičemž zboží dle faktur společnosti Imotep ve skutečnosti nikdy nebylo PK Oil dodáno a faktury nikdy nebyly PK Oilem proplaceny, a tyto faktury byly společností PK Oil předloženy Finančnímu úřadu pro Prahu 2 za účelem neoprávněného odpočtu DPH na vstupu, čímž dosáhli obžalovaní snížení povinnosti uhradit DPH v jednotlivých měsíčních zdaňovacích obdobích takto:

v období od 30. dubna 2007 do 30. dubna 2009 po předchozí vzájemné dohodě společně skrze společnost PK Oil, kterou obžalovaný P. (od 15. října 2008 50% společník) ovládal, nejdříve přes svoji manželku I. P. (od 6. srpna 2006 do 15. října 2008 jediná jednatelka a 50% společnice) a poté přes obžalovaného G. Ž. (jednatel od 15. října 2008), obžalovaný K. jako 50% společník a obžalovaná M. (ta pouze v období od 5. ledna 2008 do dubna 2009) jako účetní společnosti, nakupovali v Rakousku a Německu PHM, ať přímo skrze PK Oil nebo přes jimi ovládané společnosti PK Commercial, s. r. o., IČ: 27791424, zapsána do obchodního rejstříku 23. února 2007, zaniklá likvidací 24. června 2011, se sídlem v době 10. dubna 2007 do 2. listopadu 2007 Praha 2, Oldřichova 106/49, a v době 2. listopadu 2007 do 24. června 2011 Brno, Mlýnská 326/13, (dále jen „PK Com“), a RS Oil, s. r. o., IČ: 26767953, se sídlem Praha 5, Náměstí 14. října 1307/2 (dále jen „RS Oil“), které dováželi do České republiky v režimu podmíněného osvobození od daně, přičemž po ukončení dopravy a uvedení PHM do volného daňového oběhu na území České republiky byly PHM prodávány zájemcům za nižší než nákupní cenu, kterou určovali obžalovaní K. a P., která umožňovala rychlý odbyt a kterou oba obžalovaní stanovili s vědomím, že vzniklá ztráta bude nahrazena a zisku dosaženo tím, že při prodeji PHM na území České republiky bude účtována DPH, která ovšem nebude v plné výši odvedena, když při pořízení z jiné členské země EU v režimu podmíněného osvobození od daně je nákup realizován bez účtované DPH, ovšem při následném prodeji v režimu volného daňového oběhu na území České republiky již DPH účtována je, přičemž ať byla nakupujícím v zahraničí jakákoliv společnost, objednávky byly shromažďovány a celý obchod realizován ze sídla PK Oilu obžalovanými P., který celý mechanismus vymyslel a řídil, obžalovaným K., který zejména určoval výši prodejních cen, sháněl koncové odběratele, poskytl pro potřeby nákupu a přeprodej PHM svoji společnost RS Oil a řídil celkový denní chod obchodů, a obžalovaná M., která nejpozději od 5. ledna 2008 byla seznámena s celým mechanismem krácení DPH, zajišťovala zejména účetní stránku obchodů, komunikovala a kontrolovala činnost do obchodu s PHM zapojených a PK Oilem ovládaných společností, dozírala na shromažďování objednávek od koncových zákazníků, které byly jménem PK Oil, resp. RS Oil zasílány dodavatelům v zahraničí, a realizovala platby za PHM a celkově zajišťovala denní běh obchodů, přičemž zkrácení odvodů DPH bylo docíleno tímto postupem:

a PK Oil za vymezené období přiznala DPH pouze ve výši 713.429 Kč, přičemž z obchodu s PHM společnosti PK Oil vznikla povinnost uhradit státu DPH ve výši 25.175.423 Kč a uvedeným jednáním tak byla státu způsobena škoda na nepřiznané a neodvedené DPH v celkové výši 24.461.994 Kč, přičemž v jednotlivých měsíčních zdaňovacích obdobích došlo ke zkrácení DPH takto:

a. v říjnu 2008 prodala PK Oil PHM v celkem 8 případech, za celkem 31.779.954,62 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 6.038.191 Kč, kterou splnila toliko ve výši 243.143 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 5.795.048 Kč (Pozn.: Jednotlivé obchody uskutečněné v rámci zdaňovacího období jsou pro přehlednost výroku uvedeny v tabulkách na konci popisu skutku.),

b. v listopadu 2008 prodala PK Oil PHM v celkem 10 případech, za celkem 30.777.867,45 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 5.847.795 Kč, kterou splnila toliko ve výši 58.266 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 5.789.529 Kč,

c. v prosinci 2008 prodala PK Oil PHM v celkem 19 případech, za celkem 56.818.993,36 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 10.795.609 Kč, kterou splnila toliko ve výši 281.078 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 10.514.531 Kč,

d. v lednu 2009 prodala PK Oil PHM v celkem 2 případech, za celkem 13.125.411,15 Kč bez DPH, čímž jí vznikla zákonná povinnost uhradit 19% DPH ve výši 2.493.828 Kč, kterou splnila toliko ve výši 130.942 Kč, tedy nepřiznala DPH ve výši 2.362.886 Kč,

Za uvedenou trestnou činnost byl R. P. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí majetku, postihující celý majetek obviněného. Š. K. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí majetku, postihující celý majetek obviněného. Nadto mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech typech obchodních společností a družstvech na dobu pěti let. I. M. byla za uvedenou trestnou činnost odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to motorového vozidla, specifikovaného ve výrokové části citovaného rozsudku.

Stejným rozsudkem poté byli obžalovaní I. M., Mgr. I. P., P. H., I. R. a G. Ž. podle § 226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zproštěni obžaloby pro skutek, jehož se měli dopustit jednáním podrobně popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku, a který byl obžalobou kvalifikován (u obžalované I. M. společně s útoky jimiž byla uznána vinnou) jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obžalovaní.

V předmětné věci podali obvinění R. P., Š. K. a I. M. odvolání, přičemž odvolání podal rovněž příslušný státní zástupce, a to v neprospěch obžalované Mgr. I. P., které směřoval do zprošťujícího výroku rozsudku a do výroku o trestu u obviněné I. M. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 3 To 69/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve zprošťující části rozsudku u obžalované Mgr. I. P. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Podle § 256 tr. ř. poté byla odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné I. M. do výroku o trestu uloženého této obviněné, stejně jako odvolání obviněných R. P., Š. K. a I. M. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podali obvinění R. P., Š. K. a I. M. dovolání, a to jako osoby oprávněné [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], včas (§ 265e tr. ř.), prostřednictvím svých obhájců [§ 265d odst. 2 tr. ř.] a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Podaná dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal přípustnými [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.].

Obviněný R. P. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a to s tím, že usnesení soudu druhého stupně napadá v celém jeho rozsahu. Předně namítl, že různá procesní pochybení, která projednávanou trestní věc provázela od samotného počátku, zásadním způsobem zkrátila jeho právo na spravedlivé soudní řízení. Soudu druhého stupně dále vytkl, že se podrobně nezabýval jeho odvolacími námitkami, resp. námitkami ostatních obviněných, když na samotné odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu připadá pouhých devět stran, přičemž taktéž vyvstává otázka, zda soud předmětné problematice vůbec porozuměl, když se s námitkami obhajoby nedokázal vypořádat přezkoumatelným způsobem a v mnohém toliko odkazoval na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění napadeného usnesení nelze ani vyčíst důvody, proč soud přisvědčil dřívějšímu rozhodnutí soudu prvního stupně a neztotožnil se s námitkami obhajoby. Obhajoba přitom po celé řízení poukazovala na to, že aby vůbec mohlo být ve věci uvažováno o zkrácení DPH, musely by orgány činné v trestním řízení provést náležitou daňově-právní kvalifikaci stíhaného jednání, a to nejen v kontextu práva vnitrostátního, ale i evropského. Mj. by muselo být postaveno najisto, které subjekty byly povinny odvést DPH, podle jakých vnitrostátních ustanovení a zda jsou daná ustanovení v souladu s příslušným unijním právem. Napadené usnesení se podle obhajoby vymyká zásadám uvedeným v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., postrádá náležité odůvodnění ve smyslu § 134 odst. 1 tr. ř. a odporuje konstantní judikatuře Ústavního soudu stran transparentnosti řízení, odůvodnění důkazního postupu, vypořádání se s námitkami odvolatele apod.

Stran námitek, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, obviněný dále předestřel následující.

Předně poukázal na nesrozumitelnost a zmatečnost popisu skutku, ze kterého podle něj není zcela zjevné, jakým mechanismem mělo dojít k naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem pod bodem II./2., 3. a 4. i podle § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [jednání pod bodem I. a II. výroku o vině]. V důsledku uvedeného rovněž nebyl dodržen princip zákonnosti trestního stíhání. Požadavek určení mechanismu, jakým došlo ke zkrácení daně, přitom vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010. Dále rozvedl možnosti jednání a doprovodné okolnosti, kterými dochází k úmyslnému zkrácení daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku, přičemž podle obviněného je nezbytné odlišovat takové varianty, kdy dochází k nelegálnímu zkrácení daně a kdy k legální optimalizaci daňové povinnosti. Obviněný v tomto kontextu orgánům činným v trestním řízení vytkl, že své závěry nepostavily na daňových povinnostech stanovených správcem daně, nýbrž výhradně na znaleckých posudcích nezpůsobilé znalkyně Ing. Pavly Císařové, a přestože soud prvního stupně uváděl, že z daných posudků nevycházel, tak jejich závěry de facto beze zbytku převzal. Soudy poté řádně nevysvětlily, proč nepřihlédly ke znaleckým posudkům znaleckého ústavu a odbornému vyjádření Vysoké školy ekonomické v Praze.

Soudy tedy podle obviněného nezjišťovaly a nezohlednily ani v jednom z obchodních případů celý řetězec dodávek zboží a jejich podmínky, a to od začátku přepravy až po její ukončení, v důsledku čehož nemohlo být určeno, které plnění je předmětem daně v tuzemsku podle § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH). Uvedené souvisí zejména s tím, zda dané plnění má místo zdanitelného plnění v tuzemsku podle § 7 ZDPH, případně § 8 ZDPH nebo § 11 ZDPH, jelikož v případě, kdy je zboží předmětem dvou či více po sobě následujících dodání mezi různými osobami povinnými k dani, které jednají jako takové, avšak předmětem pouze jedné přepravy uvnitř Společenství, musí být určení plnění, jemuž má být tato přeprava přičtena, vzhledem k tomu, že toto plnění spadá pod pojem dodání uvnitř Společenství ve smyslu dotčených ustanovení směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (čl. 138 odst. 1 ve spojení s čl. 31 a 32), provedeno s ohledem na celkové posouzení všech okolností daného obchodního případu za účelem prokázání toho, které z postupných dodání splňuje všechny podmínky, které se vážou k dodání uvnitř Společenství.

Podle obviněného měly soudy pro správné posouzení jednotlivých transakcí zkoumat, kdo z účastníků řetězové dodávky zajišťuje přepravu, kdo poté přepravu fakticky hradí, kdo určuje její podmínky, kdo je oprávněn se zbožím nakládat v průběhu přepravy, kdo je veden jako odesílatel a jako příjemce na mezinárodním nákladním listu CMR, resp. mělo být zjištěno místo dodání u dodávek zboží dalšímu subjektu v řetězci. Tato hlediska ze strany soudů zůstala opomenuta, přičemž rozhodné skutečnosti nejsou obsaženy ani ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy zejména není zřetelné, kde mělo skutečně dojít k prodeji PHM, tedy zda v České republice či v zahraničí, což ostatně nevyplývá ani z výčtu faktur, jež rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje. Obviněný rovněž poukázal na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 14. 7. 2005. British Ametican Tobacco International Ltd a Newman Shipping & Agency Company NV proti Belgische Staat. Věc C-435/03, kde bylo mj. předestřeno, že žádné ustanovení směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty neváže vznik daňové povinnosti k DPH na spotřební daně (dále jen SPD). Soudy nadto neurčily podmínky dopravy samotné a nestanovily místa zdanitelného plnění jednotlivých přeprodejů podle ZDPH v průběhu přepravy.

Pokud měly společnosti PK Commercial, s. r. o., RS Oil, spol. s r. o., a PK OIL, s. r. o., pořídit zboží v jiném členském státě a následně jej prodat dalším společnostem v řetězci dodávek, tak ani v jednom případě nebyla místa a podmínky ukončení přepravy stanovena z pohledu ZDPH, v důsledku čehož podle obviněného nelze přiřadit daňovou povinnost jednotlivým subjektům v řadě přeprodejů. Obviněný je tudíž přesvědčen, že ve věci absentují doklady nezbytné pro správné stanovení daňové povinnosti jednotlivých subjektů, jak je mj. vyžaduje Generální finanční ředitelství a výkladová stanoviska podle rozsudků Soudního dvora EU (zejména rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006. EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten. Věc C-245/04, a rozhodnutí Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010. Euro Tyre Holding BV proti Staatssecretaris van Financiën. Věc C-430/09). Skutečné, specifické okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit, kdy a kterým subjektům vznikaly jednotlivé povinnosti, však ze strany soudů zkoumány nebyly. V daném kontextu absentují i skutková zjištění, kde byl ukončen režim přepravy podmíněného osvobození od SPD, kdy pokud bylo čerpáno z průvodních dokumentů celního úřadu, jedná se o podklady naprosto nedostatečné pro režim DPH.

S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, poté obviněný poukázal, že znaky objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona [ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku] musí být podloženy odpovídajícími závěry zejména o tom, jakou výši příslušné daně měl plátce daně přiznat a zaplatit, zda a jakou výši této daně skutečně přiznal a zaplatil, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně a jak dospěly orgány činné v trestním řízení k výši způsobené škody (od 1. 1. 2010 k rozsahu zkrácení daně). S odkazem na další usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, rovněž připomenul, jaké položky nelze započítat do celkového rozsahu zkrácené daně. Nadto podotkl, že u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku stran znaku „velkého rozsahu“ nelze přímo použít výkladové stanovisko podle § 138 tr. zákoníku.

Podle obviněného se dále nelze ztotožnit se závěry soudů stran otázky, v jakém daňovém režimu se celá operace, případně její dílčí fáze, nacházely. Podle obhajoby totiž plnění nebylo v České republice předmětem DPH, resp. plnění v České republice DPH nepodléhá. Orgány činné v trestním řízení přitom důsledně nezkoumaly nejen v jaké výši, ale také komu, kdy a za jakých podmínek daňová povinnost vznikla. Soudy následně měly přehlížet relevantní ustanovení ZDPH, stejně jako ustanovení směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty. Na jednotlivá (vybraná) ustanovení obviněný dále ve svém dovolání podrobněji poukázal. V rámci rozboru problematiky správné aplikace DPH režimu u jednotlivých dodávek a určení intrakomunitárních dodávek obviněný rovněž poukázal na související rozhodnutí, jednak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2014, č. j. 3 Afs 41/2014-46, a dále např. rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006. EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten. Věc C-245/04, resp. rozhodnutí Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010. Euro Tyre Holding BV proti Staatssecretaris van Financiën. Věc C-430/09.

K řetězovým dodávkám následně připomenul podstatu režimu tuzemského zdanitelného dodání zboží, režimu intrakomunitárního dodání a pořízení a režimu zdanitelného plnění v jiném členském státě, přičemž zdůraznil, že klíčová zůstává otázka identifikace subjektu, který v rámci řetězové dodávky pořizuje zboží z jiného členského státu ve smyslu § 16 odst. 1 ZDPH.

Dále poukázal na roli společností PK Commercial, s. r. o., RS Oil, spol. s r. o., a PK OIL, s. r. o., a zdůraznil, že PK OIL, s. r. o., ani PK Commercial, s. r. o., nebyly konečným odběratelem a neměly právo nakládat se zbožím jako vlastník. Podle obviněného se přitom soudy měly zejména zabývat skutečnostmi, jak byly pořizované PHM obchodovány, kdo zajišťoval přepravu a na čí náklady, kdo měl právo se zbožím disponovat během přepravy, kdo byl pořizovatel zboží z jiného členského státu s povinností přiznat DPH, v jakém okamžiku vznikla povinnost přiznat a zaplatit SPD apod. Učiněná skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně, jsou tedy neúplná, což má rovněž za následek nesprávné právní posouzení věci. Soudu prvního stupně dále vytkl jeho úvahy stran vzniku daňové povinnosti na DPH u jednotlivých subjektů, neboť vycházel z dokladu AAD (Obchodní průvodní doklad pro dopravu vybraných výrobků podléhajících SPD v režimu podmíněného osvobození od daně). Úvahy soudu ovšem v tomto ohledu byly mylné, mj. proto, že daný doklad neeviduje změnu majitele zboží v průběhu přepravy. Soud dále zcela bagatelizoval význam dokladu CMR a důkazním návrhům obhajoby na řádné objasnění obchodních transakcí nebylo vyhověno. Spisový materiál přitom neobsahuje podklady, zejména stran dopravní dokumentace, aby bylo možné najisto postavit závěry o ukončení dopravy na území České republiky. Stejně tak není zřejmé, z čeho mohla znalkyně Ing. Císařová dovozovat registraci subjektů, zejména když ze systému VIES mohla toliko zjišťovat aktuální stav věci, nikoli jeho historii.

Není ani zřejmé, z čeho soudy mohly dovozovat tvrzení o obohacení obviněného a jeho manželky, neboť nebyl proveden jediný důkaz svědčící o nepoměru legálně vykázaných příjmů obviněného a jeho majetku či majetku firmy PK OIL, s. r. o., resp. majetek obviněného nikterak nepřevyšuje hodnotu jeho legálně vykázaných příjmů.

Obviněný nadto uvedl, že si je zcela vědom přezkumné činnosti Nejvyššího soudu a jeho možností k zásahu do hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která učinily soudy prvního a druhého stupně, avšak v projednávané trestní věci soudy dovozovaly skutková zjištění bez opory v jakýchkoli konkrétních důkazech. V tomto směru poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích, resp. předestřel jejich vybrané části a zdůraznil, že nikterak nekorespondují s tím, co soudy dovodily. Jestliže přitom není možné určit, zda předmětná plnění (podle výčtu faktur uvedených v rozsudku soudu prvního stupně) byla opravdu na území České republiky, pak nelze postavit najisto, zda daná plnění byla předmětem české DPH. Samotná úvaha, že šlo o tuzemské plnění, tedy zdanitelné plnění podle českého zákona o DPH, poté nemá základ v provedeném dokazování. Stejně tak nebylo prokázáno, zda společnost IMOTEP STAVO, s. r. o., přiznala a odvedla DPH za dodávku různých druhů stavebního materiálu.

Pokud jde o bod II./1. a 2. rozsudku soudu prvního stupně, tak soud podle obviněného nezkoumal řadu okolností, nezbytných pro určení daňových povinností v České republice a jejich přiřazení jednotlivým subjektům. Pro určení daňových povinností společností PK Commercial, s. r. o., a RS Oil, spol. s r. o., je však nezbytné předně identifikovat režim DPH každého plnění. Dále bylo nezbytné posoudit, které dodávky byly s přepravou a které bez přepravy, a to s tím, že pouze dodávky, kterým lze přiřadit přepravu zboží mezi členskými státy EU, mohou být tzv. intrakomunitárními dodávkami. Soud rozhodné skutečnosti dovozoval z průvodního dokladu AAD a CMR, z nichž ovšem relevantní informace v daném směru zjistit nelze. Z rozsudku soudu prvního stupně nadto nelze zjistit, zda soud do výše zkrácené daně zakalkuloval i (tvrzená) smyšlená plnění, z nichž údajně měly PK Commercial, s. r. o., a RS Oil, spol. s r. o., nárokovat odpočet DPH. K bodu II./1. rozsudku soudu prvního stupně namítl, že ze spisového materiálu vůbec nelze vyčíst takový vztah mezi BP AUSTRIA Marketing GmbH – Polari, spol. s r. o., jaký soud dovodil. Taktéž pro tvrzení, že PK Commercial, s. r. o., pořizovala zboží z jiného členského státu, absentují relevantní listinné důkazy. Obdobně v případě bodu II./2. rozsudku soudu prvního stupně nelze vyčíst (soudem chybně dovozený) obchodní vztah mezi společnostmi BP AUSTRIA Marketing GmbH – Polari, spol. s r. o., PK OIL, s. r. o., neboť i pro tento případ absentují listinné důkazy, přičemž soud neobstaral doklady k prokázání intrakomunitárního dodání s ohledem na směrnici 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty. Přitom je zřejmé, že dodání spojené s přepravou realizovaly jako první společnosti Polari, spol. s r. o., a JASA, s. r. o., kdy dodání pro tyto společnosti anebo těmito společnostmi realizované lze považovat za intrakomunitární.

K bodu II./3. a 4. rozsudku soudu prvního stupně namítl, že soud nedokázal přesně vyložit, kde měl vlastně a jakým způsobem daňový únik vzniknout. Nebyl ztotožněn subjekt (dodavatel), který měl povinnost DPH odvést, a subjekt (odběratel), který by si nárokoval odpočet dané DPH. Tyto úvahy, resp. odůvodnění v předmětném rozhodnutí absentují. Pokud by si přitom odběratel PK – RS Oil, na kterého PK OIL, s. r. o., vystavoval faktury bez DPH, neodečetl DPH, nemohlo tímto způsobem dojít ke krácení daně. A jestliže ve výsledku bude smlouva o sdružení považována za fiktivní, jak dovodil soud prvního stupně, pak je třeba na dodávky PHM nahlížet tak, jako kdyby sdružení neexistovalo. I v daném případě nebylo najisto postaveno, která z dodávek je intrakomunitární dodávkou, když soud vycházel nesprávně toliko z průvodních dokladů AAD. PK OIL, s. r. o., nadto disponuje dobrozdáním od celního úřadu, že není subjektem povinným podávat hlášení Intrastat. Hlášení Intrastat podává plátce DPH, který pořizuje zboží z jiného členského státu EU, tedy subjekt, který by měl přiznat DPH z pořízení zboží. Pokud přitom PK OIL, s. r. o., neměla povinnost podávat hlášení Intrastat, neměla by být ani pořizovatelem zboží z jiného členského státu EU pro účely DPH. Jestliže soud považoval PK OIL, s. r. o., za pořizovatele zboží, nikterak už neurčil, která společnost byla odběratelem. PK OIL, s. r. o., fakturovala PHM bez DPH, přičemž odběratelé si nemohli DPH odpočítat, protože neměli k dispozici daňový doklad s vyčíslenou českou DPH. A pokud si odběratelé českou DPH neuplatnili, nelze stanovit, že by mohla českému státu vzniknout škoda z důvodu, že PK OIL, s. r. o., neuplatnila českou DPH. Ve výsledku nebylo zjištěno, zda vůbec došlo pro státní rozpočet k úniku. I v daném případě absentují základní důkazy, že společnost PK OIL, s. r. o., pořizovala zboží z jiného členského státu.

K bodu II./4. rozsudku soudu prvního stupně dále namítl, že opětovně absentují důkazy, že PK OIL, s. r. o., pořizovala zboží z jiného členského státu, kdy byl chybně dovozen vztah mezi PK OIL, s. r. o., a BP AUSTRIA Marketing GmbH. Na základě dalších okolností poté poukázal, že PK OIL, s. r. o., nemohla být pořizovatelem zboží z jiného členského státu, jak chybně konstatoval soud prvního stupně, neboť nesplňuje zákonné podmínky pro dané pořízení ve smyslu směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, čl. 20 (§ 16 odst. 1 ZDPH). A navazující úvahy soudu stran účelového zakládání společností obviněný označil za zcela nepodložené.

Ve spisovém materiálu podle obviněného dále zcela absentují základní doklady o průběhu daňových povinností všech společností v řetězci dodávek, a to přiznání k DPH s přílohou záznamové povinnosti, souhrnná hlášení, objednávky přeprav, přepravní smlouvy, účtování o přepravách, anebo doklady o ukončení přeprav. Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně měli obvinění (útoky po body II./3.a.b. a II./4.a.b.c.d.) zkrátit daň díky simulovanému právnímu úkonu, konkrétně simulovanému uzavření smluv o sdružení bez právní subjektivity mezi PK OIL, s. r. o., a RS Oil, spol. s r. o., resp. XTC Group, s. r. o. Soud již ovšem neobjasnil, jaké úvahy k tomuto závěru vedly, jakož i jaké právní následky by simulace měla, vzhledem ke stanovení základu daně pro výpočet DPH. Není ani zřejmé, zda onou simulací v pojetí soudu měl být zakrýván nějaký jiný právní stav (právní úkon) a případně jaký. Úvahy soudu nadto nikterak nekorespondují s dřívější judikaturou, zejména s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2007, č. j. 1 Afs 73/2004-89, případně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005. Po následném teoretickém výkladu obviněný shrnul, že smlouvy o sdružení, které popisoval soud prvního stupně, nemohou být simulované, neboť nebyla zjištěna vůle, resp. úmysl smlouvu neuzavřít u všech subjektů v řetězci, když ani nebyly zjištěny všechny takové subjekty. Dále pak, žádný subjekt se nedovolal relativní neplatnosti v případě, že by měla být některá ze smluv (obchodních transakcí) označena za jednostranně simulovanou, a nebylo ani zjištěno, že by subjekty v řetězci měly úmysl uzavřít jiný typ smlouvy. Soud přitom ani nezjišťoval samotnou vůli jednotlivých stran ohledně uzavírání obchodních vztahů. Krom toho obviněný poukázal na závěry vyplývající z odborného vyjádření Vysoké školy ekonomické v Praze, Národohospodářské fakulty, Znaleckého ústavu ze dne 15. 10. 2015.

Rovněž zdůraznil, že výše zkrácení daně, poplatku nebo podobné povinné platby odpovídá skutečné daňové povinnosti příslušného plátce nebo poplatníka, nikoli výši, kterou si sám spočítá soud, jako se tomu stalo v projednávané trestní věci. Soud pro své rozhodnutí nedisponoval potřebnými podklady, kdy neměl faktury za přepravu, neměl jednotlivá daňová přiznání k DPH subjektů v řetězci a neměl kompletní účetnictví a bankovní výpisy ani jedné z firem v řetězci. Pokud přitom orgány činné v trestním řízení neobjasnily veškeré relevantní právní otázky, nemůže rozsudek soudu prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně v tomto ohledu ztotožnil) obstát ve světle základní zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tj. zásady materiální pravdy.

V další části svého dovolání obviněný předestřel, v čem spatřuje nesoulad v textu mezi ustanoveními směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty a ustanoveními podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ZDPH), která mají směrnici transponovat. Rozdíl spočívá především v otázce vymezení zboží z jiného členského státu, které má být předmětem daně ve státě pořízení. Obhajoba tudíž v rámci celého trestního řízení navrhovala předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU podle § 9a tr. ř. Tím, že soudy návrhům obhajoby nevyhověly, podle obviněného porušily jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž připomenul, že vyvstala-li jakákoli pochybnost o souladnosti národní právní úpravy s úpravou unijní, bylo povinností soudu prvního, resp. druhého stupně obrátit se na Soudní dvůr EU a požádat o výklad unijního předpisu.

Následně obviněný podrobněji rozvedl své úvahy pro závěr o nesouladu ustanovení směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty a ZDPH. Podle ZDPH je pořízení zboží z jiného členského státu předmětem daně, pokud je dodavatelem osoba registrovaná k DPH v jiném členském státě, zatímco podle směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty má být dodavatelem osoba povinná k dani. Zatímco osobou povinnou k dani je každá osoba, která samostatně uskutečňuje ekonomické činnosti, osobou registrovanou k dani v jiném členském státě je s ohledem na ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) ZDPH osoba, které bylo přiděleno daňové identifikační číslo pro účely DPH v rámci obchodování mezi členskými státy, a to v jiném členském státě EU. Pokud přitom není vnitrostátní právní úprava daňové povinnosti v souladu s úpravou komunitární, přičemž obviněný je postihován za zkrácení daně, kdy daň je určena podle právního předpisu, který neodpovídá harmonizované úpravě, je takový postup v příkrém rozporu jak s ústavněprávní zásadou, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, tak i se zásadou, že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit.

Podle obviněného je tedy nezbytné přednést Soudnímu dvoru EU předběžné otázky, zda se lze v projednávané věci odchýlit od úpravy směrnice 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, resp. zda je vnitrostátní právní úprava v jejím souladu či nikoli. S poukazem na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982. Srt CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanitá. Věc 283/81, obviněný rozvedl, kdy je národní soud povinen požádat Soudní dvůr EU o rozhodnutí o předběžné otázce a připomenul výjimky, kdy soudy tuto povinnost nemají, přičemž podle obviněného dané výjimky v projednávané věci splněny nebyly. Jednoznačnou odpověď k řešení situace, zda je předmětem daně úplatné pořízení zboží, uskutečněné v rámci členského státu osobou povinnou k dani, poté neposkytuje ani dosavadní judikatura Soudního dvora EU (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006. EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten. Věc C-245/04, a rozhodnutí Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010. Euro Tyre Holding BV proti Staatssecretaris van Financiën. Věc C-430/09). Nadto obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2504/10, ve kterém bylo mj. konstatováno, že pokud soud, aplikující normy unijního práva, opomenul zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU a její nepoložení řádně neodůvodnil, došlo takovým postupem k poručení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na uvedené se obhajoba domáhala, aby se soud druhého stupně obrátil na Soudní dvůr EU s následujícími otázkami: Má směrnice, konkrétně článek 20, přímý účinek? A dále pak: Je vnitrostátní právní úprava – zejména ustanovení ZDPH týkající se vymezení pořízení zboží z jiného členského státu, které má být předmětem daně ve státě pořízení s unijní úpravou, v souladu se zněním směrnice?

Obviněný nadto odkázal na stanovisko Generálního finančního ředitelství a na stanovisko Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj a opětovně namítl, že je nezbytné vždy vycházet ze skutečných specifických okolností jednotlivých transakcí a zkoumat, který z účastníků postupných prodejů má právo disponovat se zbožím v průběhu jeho přepravy mezi členskými státy, který přepravu zajišťuje, je za ni odpovědný, určuje její podmínky, platí je, apod. Soudy přitom uvedené okolnosti vůbec nezkoumaly. Celkově tedy shrnul, že soudy zatížily svá rozhodnutí neúplně zjištěným skutkovým stavem a nedostatečným odůvodněním daných rozhodnutí.

S ohledem na shora uvedené obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení soudu druhého stupně zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Vzhledem k přesvědčení o důvodnosti dovolacích námitek obviněný v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání souhlas neudělil.

Dále je namístě připomenout, že podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, přičemž podle § 265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle § 265e odst. 4 tr. ř. navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné. Podle § 60 odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Z předmětného spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno dne 29. 2. 2016, přičemž obviněný byl pro odvolací řízení zastoupen obhájcem JUDr. Tomášem Sokolem, kterému bylo předmětné rozhodnutí doručeno dne 18. 2. 2016, proto posledním dnem lhůty pro podání dovolání byl den 29. 4. 2016. Dovolání obviněného ze dne 5. 4. 2016 tedy bylo podáno včas.

Obviněný však prostřednictvím svého obhájce posléze podané dovolání doplňoval, kdy první doplnění dovolání došlo Městskému soudu v Praze dne 4. 10. 2016 a druhé doplnění dovolání došlo Nejvyššímu soudu dne 23. 3. 2017. Nicméně, podle § 265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Proto k těmto doplněním dovolání Nejvyšší soud již nepřihlížel.

Obviněný Š. K. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jej směřoval do výroku rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Předně namítl, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde. Dále poukázal na nesrozumitelnost popisu skutku, z něhož není zřejmé, jakým konkrétním způsobem mělo dojít k naplnění daných skutkových podstat. Soudům poté vytkl, že se nedokázaly vypořádat s argumentací obhajoby stran nesprávné interpretace unijních a vnitrostátních předpisů týkajících se daňové problematiky. Podle obviněného nebylo v řízení relevantním způsobem prokázáno, že na straně obviněných (resp. společností, ve kterých byli tito nějakým způsobem zainteresováni) skutečně existovala povinnost k odvedení DPH z realizovaných obchodů označených v obžalobě. Dosud přitom nebylo s jistotou stanoveno, které subjekty byly v rámci realizovaných obchodů povinny odvádět DPH, podle jaké právní úpravy obsažené v českém právním řádu tak měly činit a zda je tato právní úprava v souladu s příslušnými unijními směrnicemi. Následně připomenul podstatu samotné DPH, poukázal na relevantní právní úpravu, a podotkl, který subjekt a v jaké fázi je daní zatížen. Nadto rozvedl, že z hlediska DPH je důležité určení místa plnění při dodání zboží, přičemž soudy postavily svá rozhodnutí na závěru, že doprava byla vždy ukončována u oprávněného příjemce, kde také došlo k uvedení PHM do volného daňového oběhu. Žádný důkaz podle soudu nevypovídá, že by byla realizována doprava PHM do místa přímého dodání. Takový závěr však obviněný nepovažuje za správný, neboť nebyly provedeny důkazy, které by tento závěr podporovaly. Obvinění za tímto účelem navrhovali vypracování znaleckého posudku, neboť bez podrobného rozboru prvotních účetních dokladů z realizovaných obchodů není možné zjistit, co konkrétně bylo účtováno, tedy zda pouze dodávky PHM, nebo také jejich doprava. Vzhledem k nedostačujícímu dokazování nebyla ani u jednoho z obchodních případů zjištěna místa a konkrétní podmínky ukončení přepravy z pohledu ZDPH, v důsledku čehož nebylo možné přiřadit daňovou povinnost jednotlivým subjektům v řetězu přeprodejů PHM. Přitom je vždy třeba vycházet ze skutečných specifických okolností jednotlivých transakcí a zkoumat, který z účastníků postupných prodejů má právo disponovat se zbožím v průběhu jeho přepravy mezi členskými státy, který přepravu zajišťuje, je za ni zodpovědný, určuje její podmínky, platí ji apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015-43). Přitom pro správné posouzení jednotlivých transakcí a řádného zjištění stavu je nutné u každé z transakcí posuzovat minimálně takto předestřená kritéria, přičemž soudy se měly důsledně zabývat tím, jak byly pořizované PHM obchodovány, včetně způsobu jejich dopravy, kdo byl skutečný přepravce, na čí náklady se realizovala doprava, kdo měl právo disponovat se zbožím v průběhu jeho přepravy, kdo byl pořizovatelem zboží z jiného členského státu s povinností přiznat DPH apod. Stejně tak důležité je určení okamžiku, ke kterému vznikla povinnost přiznat a zaplatit SPD na území ČR, přičemž je nutné tento okamžik porovnat se dnem uskutečnění zdanitelného plnění pro potřeby stanovení základu daně pro výpočet DPH. K tomuto popsal pohyb zboží mezi jednotlivými subjekty a uzavřel, že úvahy soudu prvního stupně o vzniku daňové povinnosti na úhradu DPH zjištěné na základě průvodního dokladu AAD, nejsou správné, neboť doklad AAD, z něhož soudy vycházely, toliko zajišťoval dohled nad přepravou výrobků podléhajících SPD a nemohl být dostatečným dokladem pro zjištění stran organizace dopravy. Veškeré relevantní informace by obsahovaly doklady CMR, které v soudním spise absentují. V daném kontextu poukázal na závěry rozhodnutí Soudního dvora ze dne 6. 4. 2006. EMAG Handel Eder OHG proti Finanzlandesdirektion für Kärnten. Věc C-245/04. Vzhledem k tomu, že doprava PHM byla zajišťována několika různými přepravci přímo z Rakouska nebo Německa, je nutné u každé transakce zkoumat, zda nemohlo být místem plnění právě Rakousko či Německo, jelikož právě tam doprava začínala, nikoli České republika. Soudům obviněný následně vytkl, že neprovedly žádné dokazování ve vztahu k dopravě zboží z jiného členského státu do tuzemska, ačkoli objasnění dané otázky zůstává nezbytnou podmínkou pro určení subjektu, který jako první v řetězci přiznává povinnost k úhradě DPH. Prokázání správnosti závěrů obhajoby o nedostatečných skutkových zjištěních v projednávané trestní věci stran stanovení daňové povinnosti konkrétního subjektu v rámci řetězových dodávek spojených s jednou přepravou mezi dvěma členskými státy mimo jiné dokládá rovněž stanovisko Generálního finančního ředitelství ze dne 25. 6. 2014, stanovisko Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 1. 10. 2015 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 Afs 77/2015-43. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. podal návrh na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. S ohledem na ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. poté vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněná I. M. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítla, že soudy prvního i druhého stupně dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Extrémní rozpor poté spatřuje zejména v otázce jejího zavinění, kdy trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby vyžaduje z hlediska zavinění úmysl. Podstatná je rovněž konkretizace toho, o jaký druh daně nebo jiné povinné platby jde, jakými úkony a ve vztahu k jakým skutečnostem byla její výše neoprávněně snížena. Naplnění subjektivní stránky u obviněné soudy dovozovaly především z telefonické a skypové komunikace s obviněnými Š. K., R. P. a svědkyní A. Č., a dále z údajné poznámky obviněné v jejím diáři, která měla údajně obsahovat bankovní účet M. K. Dále poukázala, že v rámci jednání, které je obžalobou obviněným přisuzováno, bylo realizováno velké množství složitých transakcí, přičemž lze připustit, že komunikace obviněné se Š. K., R. P. a A. Č. by mohla ukazovat na to, že obviněná některé dílčí okolnosti jednotlivých transakcí s PHM mohla vědět, nicméně neexistuje jediný důkaz o tom, že přesně věděla, že dochází právě ke krácení DPH, jakým způsobem se tak děje a který subjekt v celém řetězci několika obchodních společností je povinen daň odvést. Krom toho, agendu související s daňovými přiznáními společnosti PK OIL, s. r. o., vedla svědkyně A. Č. Ze zmiňované komunikace přitom může vyplývat maximálně to, že obviněné mohly připadat některé okolnosti obchodů zvláštní, což ovšem k naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nepostačuje. Obviněná shrnula, že skutkové závěry soudů stran naplnění subjektivní stránky dané skutkové podstaty z její strany nemají žádnou oporu v