3 Tdo 509/2023

Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 1 T 224/2016, byl obviněný R. B. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle závěrů soudu prvního stupně dopustil skutkem popsaným ve skutkové větě citovaného odsuzujícího rozsudku. Za to byl jmenovaný obviněný odsouzen podle § 273 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce stavbyvedoucího na dobu 2 let a 6 měsíců.

Týmž rozsudkem byl obviněný M. H. podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě pro skutek, v němž byl spatřován přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku.

Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu pro spoluobviněného J. S., který dovolání nepodal ani nebylo podáno v jeho prospěch či neprospěch, a zbývající spoluobvinění byli obžaloby zproštěni.

Jednalo se již o druhý rozsudek soudu prvního stupně v této trestní věci, kdy jeho první, částečně odsuzující a částečně zprošťující rozsudek ze dne 8. 11. 2018 byl k odvolání státní zástupkyně a spoluobviněného S. zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 13 To 191/2019, a nalézacímu soudu bylo uloženo věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout [ve vztahu k jedné ze spoluobviněných pak bylo podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. m) tr. ř. trestní stíhání zastaveno].

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 1 T 224/2016, podali odvolání obvinění R. B. a J. S., jakož i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě v neprospěch obviněného M. H. i všech ostatních zproštěných spoluobviněných.

O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 13 To 99/2022, tak, že z podnětu odvolání obviněných J. S. a R. B. a z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve všech výrocích týkajících se obviněných J. S., R. B., M. H. a ostatních spoluobviněných. Dále pak soud druhého stupně nově rozhodl o vině a trestu ohledně obviněného J. S. a obviněného R. B. uznal vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle závěrů odvolacího soudu tento obviněný dopustil skutkem spočívajícím v tom, že jako stavbyvedoucí a zástupce zhotovitele společnosti STRABAG a.s., IČ: 60838744, se sídlem NA BĚLIDLE 198/21, 150 00 PRAHA 5, odštěpný závod, direkce 62 Brno, 620 00 Brno, Tovární 3 a autorizovaný stavitel v oboru SD02 - dopravní stavby, nekolejová doprava, číslo autorizace 1400244 na uvedené stavbě s názvem akce „XY“ při provádění stavby neřídil provádění stavby v souladu s ověřenou projektovou dokumentací, nezajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících z ustanovení § 153 odst. 1 zák. č. 183/2006 Sb. (Stavební zákon) a nezajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů v souladu s § 160 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb. (Stavební zákon), když jako osoba s autorizačním oprávněním v průběhu bouracích prací SO 202 (most ev. č. XY) nijak nereagoval na vznikající nebezpečí zřícení klenbové konstrukce, když toto nebezpečí přímo vyplývalo z ohrožení stability původní klenbové konstrukce a to poté, co pravá polovina původního silničního tělesa (násypu za patou nad opěrou číslo 1 klenby) byla v rozporu s projektovou dokumentací ve stupni DSP a PDPS vytěžena zřetelně pod úroveň paty původní klenby již dne 15. 8. 2014, přestože nebylo doposud provedeno celkové podepření klenby mostu, kdy uvedenou skutečnost měl rozpoznat nejpozději dne 18. 8. 2014, coby účastník kontrolního dne stavby, když minimálně z titulu své odbornosti, doložené členstvím v České komoře autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě měl toto nebezpečí rozpoznat a neprodleně činit opatření k odvrácení bezprostředního hrozícího nebezpečí úmrtí a zranění osob spočívající v tom, že okamžitě zakáže vstup osob spod bourané klenby, vyzve stavbyvedoucího stavebního objektu SO 202 k ukončení stavební činnosti, viditelně ohradí nebezpečný prostor proti vstupu jakýchkoliv osob, tyto skutečnosti zapíše do stavebního deníku a vše (nebezpečí a opatření) oznámí příslušnému stavebnímu úřadu; a jako stavbyvedoucí při řízení provádění stavby na formálně odděleném staveništi stavebního objektu SO 102.2 (silnice XY, úsek XY) nacházejícího se v těsném sousedství se stavebním objektem SO 202 (most ev. č. XY na silnici XY) a současně jako osoba s autorizačním oprávněním v souladu s technickou dokumentací (technickou zprávou) navazujícího (přilehlého) stavebního objektu SO 202, neprovedl úpravu stavebních prací tak, aby nedošlo k odkopání paty klenby dříve, než by bylo dokončeno úplné podepření klenby, postupoval v rozporu s vlastním registrem rizik a opatření, neboť nedodržel postup prací podle projektu (DSP a PDPS), nedbal rizika ztráty stability mostu SO 202 prováděním výkopových prací bezprostředně u paty klenby, přestože nebylo provedeno celkové podepření klenby mostu, a udělil nejpozději dne 15. 8. 2014 pokyn strojníkovi obsluhujícímu stavební stroj značky New Holand Kobelco E 235 SR T. N. - zaměstnanci společnosti TERRABAU, s.r.o. provádějícímu na základě smluvního vztahu zemní práce pro společnost STRABAG a.s., k odtěžení zeminy v pravé polovině komunikace za levobřežní patou klenby v prostoru za opěrou číslo 1, který tak učinil, v důsledku tohoto vzniklo nebezpečí zřícení klenbové konstrukce, když toto nebezpečí přímo vyplývalo z ohrožení stability původní klenbové konstrukce a to poté, co pravá polovina původního silničního tělesa (násypu za patou nad opěrou číslo 1 klenby) byla v rozporu s projektovou dokumentací ve stupni DSP a PDPS vytěžena zřetelně pod úroveň paty původní klenby již dne 15. 8. 2014, přesto nejpozději dne 4. 9. 2014 v dopoledních hodinách přestože věděl, že nebylo provedeno doposud celkové podepření klenby mostu, udělil T. N. opětovný pokyn a to k vytěžení zbývající zeminy v levé polovině komunikace za levobřežní patou klenby v prostoru za opěrou číslo 1, kdy tato zemina následně byla odtěžena v časovém intervalu začínajícím po obědě dne 4. 9. 2014 a končícím nejpozději zřícením původní klenby před 14:41 hodinou, přičemž zemina byla vytěžena minimálně po úroveň první vodorovné spáry ve zdivu opěry číslo 1, v důsledku čehož mechanismus porušení původní klenbové konstrukce se začal rozvíjet posouváním paty klenby nad opěrou číslo 1 (levobřežní) v první vodorovné spáře zdiva opěr číslo 1 do volného prostoru vzniklého předchozím vytěžením zbývající zeminy v levé polovině násypu za patou klenby, tímto vytěžením zeminy s úplným odhalením paty původní klenby (vytěžení nejméně do úrovně horního povrchu opěry ve smyslu DSP a PDPS) byla ohrožena její stabilita a bylo postupováno v rozporu s projektovou dokumentací zpracovanou ve stupni DSP a ve stupni PDPS a dále nerespektoval postup výstavby uvedený v dokumentaci DSP a PDPS objektu SO 202, ve kterých je popsán postup prací, když podepření klenby stávajícího mostu (SO 202) je v nich uvedeno dříve, než vytěžení stávajícího silničního tělesa včetně demolice parapetních zdí a křídel (SO 102.2), na které má následovat výkop za rubem stávající opěry směrem na XY do úrovně dna stavební jámy, přičemž obecná odpovědnost za dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mu navíc vyplývala z pracovní smlouvy na funkci mistr společnosti STRABAG a.s. uzavřené dne 9. 9. 2002 a dodatků ze dne 10. 8. 2004, 14. 12. 2012, 20. 3. 2014 a navazujícího pověření vedením stavby „XY“ ze dne 18. 6. 2014 pro funkci stavbyvedoucí, kdy zodpovídal mimo jiné za provádění stavby v souladu s uzavřenou smlouvou o dodávce a projektovou dokumentací tak, aby byla dodržena příslušná ustanovení ČSN, TKP, technologických pravidel tak, aby byla dokončena v požadovaném termínu, vysoké kvalitě a hospodárně; a následkem uvedeného nedbalostního jednání a opomenutí obviněného výše uvedených dne 4. 9. 2014 v 14:38 hodin v městysi XY, na silnici č. XY, Kraj Vysočina došlo k zřícení konstrukce původního mostu číslo XY (stavební objekt SO 202 podle členění v projektové dokumentaci) do prostoru říčky koryta zvané XY, přičemž v době zřícení mostu se na místě staveniště nacházelo nejméně 7 osob, následkem této havárie mostu došlo k bezprostřednímu nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví a škody, a to: jednak k následnému usmrcení celkem 4 (čtyř) osob – dělníků pracujících pod mostem a provádějících podpírání klenby a to:

M. M., zemřelého dne XY, kdy bezprostřední příčinou smrti bylo polytrauma – současné poškození několika pro život důležitých orgánů či orgánových komplexů, kdy v tomto konkrétním případě se jednalo o devastaci celého těla s rozsáhlým poškozením prakticky všech orgánů (hlavy, trupu, končetin),

J. P., zemřelého dne XY, kdy bezprostřední příčinou smrti bylo polytrauma – současné poranění více životně důležitých orgánů a orgánových komplexů, kdy v tomto konkrétním případě se jednalo o poranění mozku, plic, srdce, jater a sleziny,

J. N., zemřelého dne XY, kdy bezprostřední příčinou smrti bylo polytrauma – současné poranění důležitých orgánů a orgánových komplexů, kdy v tomto konkrétním případě se jednalo zejména o poranění hlavy, krční páteře, plic, srdce, jater,

L. B., zemřelého dne XY, kdy bezprostřední příčinou smrti bylo drtivé poranění postihující více částí těla, orgánů hlavy, krku, trupu a končetin, jednak k následnému zranění celkem 2 (dvou) osob – dělníků pracujících pod mostem a provádějících podpírání klenby a to:

J. B., nar. XY, který utrpěl pohmoždění a oděrky 3 cm velké na temeni hlavy vlevo, podvrknutí krční páteře, pohmoždění a oděrku v krajině levé lopatky, zranění si vyžádalo odborné lékařské ošetření, kdy jmenovaný byl převezen z místa havárie vozidlem RZP do nemocnice v Havlíčkově Brodě, po kterém byl propuštěn do domácího léčení, které pokračovalo zejména formou rehabilitace do 27. 11. 2014, jednalo se o zranění lehké,

E. P., nar. XY, který utrpěl - komplexní poranění pánve, frakturu nosních kostí bez dislokace, frakturu 3.-5. žebra vlevo bez dislokace, minimální aortální léze, frakturu příčných výběžků L4, 5, vícečetné drobné lacerace pravé ledviny, crus syndrom, zranění si vyžádalo odborné lékařské ošetření, kdy jmenovaný byl transportován z místa havárie do Fakultní nemocnice Hradec Králové, kdy byl do 3. 10. 2014 hospitalizován, následně přeložen do Univerzitné nemocnice Košice s dobou hospitalizace do 11. 12. 2014, poté do Letecké vojenské nemocnice, a.s. Košice s dobou hospitalizace do 19. 12. 2014; následně propuštěn do domácího léčení, kdy omezení na běžném způsobu života trvalo minimálně do 26. 11. 2015; jde o zranění těžké s dobou léčení přesahující dobu 6 měsíců, jednak k ohrožení zdraví osoby – obsluhy stavebního stroje t.z. New Holand Kobelco E 235 SR a to: T. N., nar. XY.

Za spáchání uvedeného přečinu byl obviněný R. B. soudem druhého stupně odsouzen podle § 273 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce stavbyvedoucího na dobu 4 let.

Citovaným rozsudkem odvolacího soudu byla dále podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 222 odst. 2 tr. ř. se trestní věc jednoho ze spoluobviněných, který dovolání nepodal ani nebylo podáno v jeho prospěch či neprospěch, postoupena Oblastnímu inspektorátu bezpečnosti práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu, neboť žalovaný skutek tohoto obviněného by mohl být posouzen jako přestupek.

Podle § 259 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř. pak bylo Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě uloženo trestní věc obviněného M. H. a ostatních spoluobviněných znovu projednat a rozhodnout. Odvolání státní zástupkyně týkající se jedné ze spoluobviněných pak bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

V návaznosti na citovaný rozsudek odvolacího soudu pak byl obviněný M. H. rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 1 T 224/2016, uznán vinným přečinem přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, kterého se podle závěrů soudu prvního stupně dopustil tím, že jednak jako hlavní stavbyvedoucí (dle Hlavního stavebního deníku stavby) na uvedené stavbě s názvem akce „XY“, autorizovaný technik v oboru TD02 - dopravní stavby, nekolejová doprava, číslo autorizace - 1400185 a zástupce zhotovitele stavby při provádění stavby neřídil provádění stavby v souladu s ověřenou projektovou dokumentací, nezajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících z ustanovení § 153 odst. 1 zák. č. 183/2006 Sb. (Stavební zákon) a nezajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů v souladu s § 160 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb. (Stavební zákon), když

Za uvedený přečin byl obviněný M. H. soudem prvního stupně odsouzen podle § 273 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.

Citovaným rozsudkem nalézacího soudu byli rovněž uznáni vinnými obvinění F. L., Z. D., M. M. a J. N. a byly jim uloženy tresty.

Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě podal odvolání obviněný M. H., stejně jako obvinění F. L., Z. D., M. M. a J. N., a v neprospěch všech jmenovaných obviněných proti výroku o trestu i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě.

O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 13 To 28/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. H. uznal vinným přečinem obecného ohrožení podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle závěrů odvolacího soudu dopustil tím, že jako hlavní stavbyvedoucí (podle hlavního stavebního deníku stavby) na stavbě s názvem akce „XY“, jako autorizovaný technik v oboru TD02 – dopravní stavby, nekolejová doprava, číslo autorizace - 1400185 a jako zástupce objednatele (M - SILNICE a.s.) pro věci technické při provádění stavby neřídil provádění stavby v souladu s ověřenou projektovou dokumentací, nezajistil dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících z ustanovení § 153 odst. 1 zák. č. 183/2006 Sb. (stavební zákon), přičemž obecná odpovědnost za dodržování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mu navíc vyplývala i z pracovní smlouvy na funkci absolvent - stavební technik společnosti Silnice Hradec Králové a.s., uzavřené dne 10. 8. 1998 - zejména pak část III. bod 3, a navazujících dodatků ze dne 7. 12. 1998 s nabytím platnosti a účinnosti dnem 1. 1. 1999 a ze dne 30. 3. 2007 a navazujícího popisu pracovní náplně ze dne 8. 2. 2013, resp. 6. 3. 2013 pro funkci stavbyvedoucího hlavní stavební výroby, kdy je mimo jiné povinen organizovat a řídit práce na stavbě, zodpovídat za dodržování závazků vyplývajících z uzavřených smluv a provozních plánů, zodpovídat za dodržování kvality prováděných prací a kontrolovat dodržování technologického postupu, když v průběhu bouracích prací SO 202 (most ev. č. XY) nijak nereagoval na vznikající nebezpečí zřícení klenbové konstrukce, které přímo vyplývalo z ohrožení stability původní klenbové konstrukce poté, co pravá polovina původního silničního tělesa - násypu za patou klenby nad opěrou číslo 1 byla v rozporu s projektovou dokumentací ve stupni dokumentace pro stavební povolení (dále jen DPS) a projektové dokumentace pro provedení stavby (dále jen PDPS) vytěžena zřetelně pod úroveň paty původní klenby již dne 15. 8. 2014, přestože nebylo doposud provedeno celkové podepření klenby mostu, kdy uvedenou skutečnost měl rozpoznat minimálně již dne 18. 8. 2014 coby účastník kontrolního dne stavby, a nepodnikl opatření k odvrácení bezprostředního hrozícího nebezpečí úmrtí a zranění osob spočívající v tom, že nařídí zastavení dalších prací při odtěžování násypu do doby, než bude klenba účinně podepřena.

Za to byl obviněný M. H. soudem druhého stupně odsouzen podle § 273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

Citovaným rozsudkem nalézacího soudu byli rovněž nově uznáni vinnými obvinění F. L., M. M. a J. N. a byly jim uloženy tresty. Obviněný Z. D. byl naproti tomu podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn. Podle § 256 tr. ř. pak bylo odvolání státní zástupkyně zamítnuto.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 13 To 99/2022, podal obviněný R. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.

V úvodu svého dovolání obviněný upozornil na procesní pochybení odvolacího soudu, který podle jeho názoru činil odlišné skutkové závěry od soudu prvního stupně ve vztahu k projektové dokumentaci, aniž by tento důkaz provedl v rámci odvolacího řízení. Již v ústním odůvodnění a dále v písemném odůvodnění zaujmul odvolací soud zcela nepředvídatelně a překvapivě odlišný skutkový závěr spočívající v tom, že projektová dokumentace vůbec nedovolovala odtěžovat silniční těleso v přechodových oblastech mostu před plným podepřením klenby. Pokud by odvolací soud řádně provedl důkaz projektovou dokumentací v rámci odvolacího veřejného zasedání, což se nestalo, tak by k tomuto závěru nemohl dospět a neměnil by skutkové zjištění provedené nalézacím soudem. V písemném vyhotovení rozsudku se odvolací soud otázce dovolené míry odtěžení silničního tělesa věnoval na několika místech svého odůvodnění, kdy jeho závěry si vzájemně odporují.

Obviněný dále poukazuje na to, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně se obrátil na odborníky v oboru geotechnika, aby v rámci geotechnické studie posoudili velikost stabilizující složky zemního tlaku v oblasti za mostní opěrou, a to při vlivu odtěžování vrstev silničního tělesa. Podle obviněného totiž jde o posouzení, které je klíčové pro určení, zda postup prací navrhovaný v projektu byl stanoven správně a bezpečně. Obviněný nesouhlasí s kritikou vypracované studie odvolacím soudem, který ji označil za toliko teoretický model, který bezezbytku nezohledňuje všechny okolnosti konkrétního případu. Uplatňuje přitom řadu výhrad vůči závěrům znalce doc. Klusáčka, na které poukazoval odvolací soud, a tyto jednotlivě rozebírá. Shrnuje též závěry jím poptané geotechnické studie. Touto studií byly v souladu s obecně platnými zásadami stanoveny dvě hranice sníženého pasivního tlaku. Překročení první hranice bylo stanoveno jako rizikové. Překročení druhé hranice bylo stanoveno jako nebezpečné. Obviněný však ze strany projektanta nebyl v projektu nikterak upozorněn na rizikovost či nebezpečnost prací. V této dokumentaci je tak nařízeno kompletní odtěžení stávajícího zemního tělesa. Teprve v projektové dokumentaci SO 202 (most XY), jejímž adresátem byl zhotovitel mostní konstrukce, bylo stanoveno, jakým způsobem stávající most odstranit a kdy je třeba klenbu podepřít. Z projektu je přitom podle obviněného zřejmé, že projektant spatřoval nebezpečí až od horního povrchu opěry směrem dolů. Tedy až o dalších 80 % pod nebezpečnou hladinou, která je zjištěna v geotechnické studii. Z obsahu projektové dokumentace je tak evidentní, že projektant si neuvědomil, že tento konkrétní most (resp. jeho klenbu) nedrží jeho opěra, ale zemní těleso. Tato skutečnost však nemůže být přičítána k tíži obviněného. Obviněný nesouhlasí s výkladem projektové dokumentace učiněným odvolacím soudem, který dovodil, že nejprve mělo dojít k podepření klenby účinným způsobem a teprve poté k odtěžování násypu. Odvolací soud dále vůbec nezkoumal, zda je rozdělení stavebních objektů na mostní a silniční objekt správné z pohledu platných právních norem. Sám autorský dozor přitom před soudem jasně prohlásil, že podle zpracovaného projektu jednak mohly současně probíhat práce na podpírání mostní konstrukce a zároveň práce na odtěžování silničního tělesa za opěrou, a jednak mohlo být silniční těleso při současném průběhu těchto prací odtěženo až po horní povrch opěry. Odvolací soud tuto zjištěnou skutečnost dostatečně nezohlednil při svém rozhodování.

Soud druhého stupně přitom odmítl argumentaci obviněných v tom smyslu, že bylo možné odtěžovat násyp po patu klenby ještě před jejím podepřením s tím, že není z pohledu logiky správná. V témže bodu rozsudku ovšem odvolací soud uzavírá, že sice bylo možné zahájit odtěžování násypu, nikoli však do úrovně paty klenby. Pokud tedy odvolací soud shledal, že bylo možné násyp odtěžovat, nemohl správně ve věci rozhodnout, aniž by měl jasno v otázce dovolené míry odtěžení, přičemž podle svědků a znalců a ani z provedených listin nebylo zřejmé, jaká by taková míra měla být. Bezpečnou míru jako jediná odhalila geotechnická studie. Odvolací soud ale nezjistil, resp. neuvedl, do jaké hloubky se podle jeho zjištění mohlo těžit. Ostatně právě tomuto účelu slouží kvalifikovaná geotechnická studie, která de facto odpověděla na otázky, které si měl klást i autor projektu, a sice, jaká míra odkopaní byla ještě bezpečná. Skutečnost, že klenba se zřítila v době, kdy silniční těleso bylo odtěžováno teprve z jedné strany a odtěžení nebylo v celé šíři dokončeno, je dokladem toho, že projektem dovolený postup prací nebyl bezpečný, nebyl matematicky ověřen a byl zasazen do objektového členění, které odporovalo směrnici pro pořizování projektové dokumentace. Je pravdou, že projektant upozornil na riziko zhroucení klenby, pokud nebude podepřena. Odvolací soud ale nezhodnotil, ve který moment toto riziko mělo nastat. Přitom poslední dvě věty čl. 3.5.2 projektové dokumentace tento moment nezpochybnitelným způsobem stanoví. Výpočty bylo přitom ověřeno a nikým před soudem vyvráceno, že nebezpečí hrozilo již v úrovni 80 % výšky zeminy nad horním povrchem opěry. Je proto nerozhodné, bylo-li odkopáno po horní povrch opěry, pod horní povrch opěry či nikoli.

Nicméně i přesto obviněný zdůrazňuje, že nikdy nedal pokyn k těžení pod horní povrch opěry a k takové skutečnosti ani nedošlo. Taková skutečnost nebyla žádným důkazem prokázána, jakkoli je tato pro samotný mechanismus rozvoje poruchy naprosto irelevantní. Dokonce samotný bagrista, svědek N., který osobně prováděl odtěžování, při hlavním líčení uvedl, že zeminu odtěžil zároveň s klenbou. Z logiky věci jde o to, že pod horním povrchem opěry se již klenba nenacházela, proto jakékoli odtěžování pod horní povrch opěry by nemohlo mít vliv na porušení původní klenbové konstrukce, jak uvádí odvolací soud. Geotechnickou studii poskytla společnost GEOMAT, přičemž tuto studii zpracoval kolektiv autorů z oboru geotechnika a mosty a inženýrské konstrukce. Výsledky této studie jednoznačně potvrzují skutečnost, že projektem stanovený postup prací při odkopávání zemního tělesa byl nebezpečný.

Obviněný dále nesouhlasí s tím, že odstraňováním parapetních zdí a křídelních zdí došlo k bourání mostní konstrukce. Provedenému dokazování rovněž neodpovídá závěr odvolacího soudu, že obviněný B. při zadávání úkolů obsluze bagru, svědku N., nijak tohoto svědka neupozornil na nutnost dodržet omezení při odtěžování materiálu a nevytěžit materiál právě pod patu klenby. Sám bagrista N. totiž vypověděl, že byl obviněným zřetelně upozorněn, kam může bagrovat. Přímo uvedl: „od hrany mostu, kde těžil, to bylo odtěženo zároveň s klenbou“. Obviněnému proto není zřejmé, co vlastně vzal odvolací soud za prokázané a co nikoli. Odvolací soud např. konstatoval, že v projektové dokumentaci byl jasně určen požadavek na úplné podepření klenby dříve, než bude odtěžen násyp pod kritickou hranici. Ze závěrů odvolacího soudu není jasné, jakou kritickou hranici měl skutečně na mysli. Odvolací soud vzal zřejmě za prokázané skutečnosti, které ve svém rozhodnutí nikterak neodůvodnil. Odvolací soud se při míře odtěžení zároveň odkazoval na fotografie, které neidentifikoval (ve spise je založeno větší množství fotografií) a sám jako důkaz ani neprovedl. Pokud tedy odvolací soud vycházel z fotografií, které měl k dispozici nalézací soud, pak ohledně těchto fotografií obviněný ve svém odvolání namítal, že v bodu 113. rozsudku okresní soud činil závěr, že podle fotografické dokumentace od 13. 8. do 15. 8. 2014 byla zemina v levé části odtěžena zhruba 0,5 m pod horní stranu opěry. K tomuto zjištění soudu obviněný předně namítal, že nelze z textu rozsudku vůbec seznat, z jaké konkrétní fotografické dokumentace má takováto skutečnost vyplývat. Přitom okresní soud naopak uváděl, že ze snímku pořízeného dne 15. 8. 2018 v 17:42 hod. je dokazováno, že je vytěženo do úrovně horního povrchu opěry.

Ve vztahu k pořízeným fotografiím obviněný zdůraznil, že v prostoru, kde bylo zemní těleso odtěžováno, došlo ze strany opěry rovněž k vybudování příjezdu pod most, kterým se pracovníci pod mostní konstrukcí mohli do prostoru vůbec dostávat. Jednalo se o pracovníky na objektu SO 202, tedy pracovníky podřízené obviněnému S. Nebylo nikým rozporováno, že obviněný nedal pokyn k vybagrování této cesty, byť tato cesta sama o sobě nemohla nikterak zhoršovat stabilitu klenbové konstrukce už jen z toho důvodu, že byla provedena nikoli za opěrou, ale logicky vedle opěry. Doc. Klusáček před soudem prezentoval fotografii pořízenou naopak ve směru od XY, na níž je z úhlu vidět, že byla odbagrována jakási provizorní cesta. Přitom fotografie pořizované od XY zřetelně prokazují, že nebylo odkopáno níže než po horní povrch opěry, bylo-li kdy vůbec odkopáno po horní povrch opěry.

Obviněný je toho názoru, že otázka viny a trestu v jeho případě závisí na posouzení, zda měl povinnost s ohledem na charakter vykonávané práce a charakter staveniště vyhodnotit si, zda jím dodržovaný postup prací podle projektové dokumentace je ohrožující zdraví a životy osob či nikoli. Trestnost činu nemůže být hodnocena na základě pouhé skutečnosti, že došlo k nehodě. Je zapotřebí zkoumat objektivní i subjektivní míru opatrnosti, jejíž dodržení lze na každé osobě spravedlivě požadovat. Subjektivní míra opatrnosti, tj. otázka, jak konkrétně vnímal situaci na staveništi obviněný a jak by ji vnímala jiná osoba v jeho postavení, nebyla evidentně soudem posuzována. Nedbalostně jedná ten, kdo nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností povinen (objektivní hledisko) a podle svých možností schopen (subjektivní hledisko). Pro odpovědnost za nedbalostní trestný čin je pak zapotřebí, aby bylo prokázáno, že u osoby, proti níž je trestní řízení vedeno, bylo přítomno jak objektivní, tak subjektivní hledisko porušení dostatečné míry opatrnosti. Pakliže jedna z těchto složek schází, nemůže taková osoba za skutek, ve kterém je spatřováno spáchání trestného činu, nést trestní odpovědnost. Pokud jde o subjektivní míru opatrnosti, ta byla vyvolána zejména znalostmi staveniště a zkušenostmi nabytými praxí. Stavbyvedoucí je totiž osobou, která má ze zákona a z pracovního poměru spoustu dalších povinností. Tímto argumentem se obviněný nechce zbavovat odpovědnosti za bezpečnost na staveništi, která je mu dána ze zákona, ale toliko poukazuje na to, že pokud jsou nastaveny takové kontrolní mechanismy, ať už vyplývající ze zákona (koordinátor BOZP, inspektorát práce) nebo z interní organizace zhotovitele (společnosti STRABAG), a ani tyto osoby nejsou schopny, na základě tragické nehody, zpětně dovozované, systémové pochybení na úseku bezpečnosti zaregistrovat a eliminovat jej, ačkoliv toto je jejich prvořadý a někdy i jediný úkol, pak v takovém případě by neměla, i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, být dovozována trestní odpovědnost osoby, která je pouze posledním článkem v řetězu na úseku bezpečnosti.

V další části podaného dovolání obviněný B. obsáhle rekapituluje výpovědi obou projektantů před soudem prvního stupně, protože jejich autorský náhled na postup prací považuje za velmi významný při posuzování této věci. Konstatoval, že způsob, kterým projektant Č. na mnohé otázky odpovídal, může svědčit buď o jeho elementárních neznalostech v oboru, nebo o jeho potřebě vyhýbat se odpovědnosti za nesplnění všech kvalitativních požadavků, které měl jeho projekt splňovat.

Obviněný uzavřel, že v žádném jeho jednání nelze spatřovat jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nebylo proto podle něj prokázáno, že spáchal přečin usmrcení z nedbalosti.

Z těchto důvodů obviněný B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby jej zprostil obžaloby, popř. aby nalézacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhl odložit výkon napadeného rozsudku.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 13 To 28/2023, pak podal prostřednictvím svého obhájce dovolání i obviněný M. H., který svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že odvolací soud se nedostatečně zabýval tím, zda došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soud druhého stupně totiž uvedl, že jen proto, že práce na odtěžování násypu a budování podpěrné skruže na místě řídili stavbyvedoucí B. a S., nelze dovodit, že by odpovědnost za vyvolání stavu obecného ohrožení měli nést výlučně tito dva obvinění. A dále že pokud byl příčinou vyvolání stavu obecného ohrožení nedostatek koordinace mezi pracemi na dvou sousedních stavebních objektech, pak bylo nutné brát v úvahu i to, které osoby měly tuto součinnost zajišťovat a dohlížet na návaznost prací na těchto dvou stavebních objektech. Tento závěr je podle obviněného velmi podstatný, protože zakládá zcela novou příčinu způsobení obecného ohrožení a je současně v rozporu s popisem skutku ve výroku napadeného rozsudku. Odvolací soud totiž jinými slovy říká, že spoluobvinění B. a S. jsou vinni proto, že jako stavbyvedoucí, kteří přímo řídili práce na stavbě, nepostupovali v souladu s projektovou dokumentací, se kterou jako stavbyvedoucí měli být seznámeni, a obviněný H. je vinen proto, že nedostatečně koordinoval práce na více stavebních objektech, nikoli jen na stavebním objektu SO 202, protože měl zajišťovat a dohlížet na návaznost prací. Jedná se však o zcela rozdílné příčiny, zcela rozdílná jednání, resp. opomenutí, která podle odvolacího soudu mají být příčinou způsobeného následku, tj. obecného ohrožení. Odvolací soud přitom paradoxně prezentoval další příčinu vzniklého následku, a to konkrétně zanedbání dohledu nad stavbyvedoucími B. a S. a zanedbání povinnosti řízení jejich postupu. Odvolací soud proto podle názoru obviněného H. zásadně pochybil při posouzení příčinné souvislosti.

V této souvislosti obviněný připomněl, že příčinný vztah musí být dán mezi jednáním a následkem. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky conditio sine qua non, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal. Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti, jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Pokud tedy tr. zákoník v § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b) vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku. V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku porušení důležité povinnosti, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku. Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal.

Vztaženo na případ obviněného, odvolací soud zcela rezignoval na zkoumání výše uvedených příčin, které sám dovodil na základě provedeného dokazování. Odvolací soud stále dokola jen opakoval svoji mantru, že obviněný byl stavbyvedoucím, vedl ohledně stavby komunikaci, byl přítomen na několik kontrolních dnech, což je důvodem pro dovození jeho trestní odpovědnosti. Odvolací soud dokonce popřel své vlastní předchozí rozhodnutí ve věci, kterým vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval mimo jiné zhodnocením míry zapojení obviněných do provádění stavebních prací na uvedeném místě a účastí určitých osob na schvalování probíhajících postupů, případné připomínkami ke způsobu dosavadního provádění prací. Napadený rozsudek je z toho důvodu nesprávný, neboť absence posouzení jednoho ze znaků skutkové podstaty přečinu představuje nesprávné právní posouzení skutku.

V souvislosti s výše uvedeným dále obviněný H. zdůraznil, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku neobsahuje popis tvrzené nedostatečné koordinace mezi stavebními objekty, jakož i popis zanedbání dohledu nad stavbyvedoucími S. a B., nýbrž neřízení stavebního objektu SO 202 v souladu s projektovou dokumentací. V popisu skutku nejsou vůbec zohledněna všechna porušení povinností, kterých se obviněný H. měl podle napadeného rozsudku dopustit, ačkoli se podle odvolacího soudu jedná o příčiny způsobeného následku. Odvolací soud dokonce uvádí, že koordinace postupů na formálně oddělených stavebních objektech byl klíčový problém, čili nedává žádný smysl, že obviněný byl odsouzen za nedodržování projektové dokumentace. Z tohoto důvodu tak mohl odvolací těžko posoudit naplnění skutkové podstaty trestného činu.

Obviněný je toho názoru, že nedostatek koordinace jednotlivých prací na dvou stavebních objektech ani nekontrolování obviněných B. a S. není příčinou, která vede ke vzniku tvrzeného následku. Obecné ohrožení může způsobit pouze příčina, která přímo způsobuje navození ohrožujícího stavu. I kdyby tedy obviněný nekoordinoval postup prací (což konečně ani nebylo jeho povinností) a nedošlo by k dodržení postupu jednotlivých prací podle bodu 3.5.4 projektové dokumentace, pak to byli právě a výlučně stavbyvedoucí S. a B., kteří přímo řídili a dohlíželi na stavební objekty SO 202 a SO 102.2 a měli tak rozpoznat nebezpečnost situace. Obviněný si klade otázku, proč by on měl být odpovědný za práci jiných stavbyvedoucích, kteří byli na stavbě proto, aby konkrétní stavební objekty vedli a dohlíželi na dodržování projektové dokumentace, nebo proč by měl být odpovědný za nedodržování projektové dokumentace, pokud to byli stavbyvedoucí S. a B., kteří měli tuto povinnost plnit. Odpovědnost obviněného je tak založena na principu kolektivní viny a odvolací soud vůbec nerozklíčoval, jaký podíl měli jednotliví obvinění na způsobeném následku. I sám odvolací soud přitom uvádí, že příčinou pádu mostu bylo odtěžení násypu pod patu klenby bez předchozího podepření klenby, čili odvolací soud nemůže uvádět, že obviněný nedostatečně koordinoval práce a nekontroloval práci stavbyvedoucích B. a S., protože tyto skutečnosti nejsou příčinou vzniklého následku, tj. obecného ohrožení. Závěr o existenci příčinné souvislosti, jako jednoho ze znaků skutkové podstaty, nemůže obstát a jedná se tak o nesprávné právní posouzení.

Obviněný je přesvědčen, že nedostatek koordinace jednotlivých prací na dvou stavebních objektech nepředstavuje bezprostřední ohrožení lidí, protože k bezprostřednímu ohrožení lidí dochází až v situaci, kdy dochází ke konkrétní činnosti bezprostředně směřující ke vzniku ohrožení. K bezprostřednímu ohrožení však mohlo dojít za daných skutkových okolností pouze tím, že stavbyvedoucí B. a S. vedli své stavební objekty způsobem, který nebyl v souladu s projektovou dokumentací. I pokud by tedy platilo, že obviněný nedostatečně koordinoval jednotlivé práce nebo že nedostatečně kontroloval práci stavbyvedoucích B. a S., tak to ještě automaticky neznamená, že se dopustil přečinu obecného ohrožení. Tato tvrzená jednání, resp. opomenutí nesměřují bezprostředně ke vzniku ohrožení, natož pak v porovnání s jednáním, resp. opomenutím stavbyvedoucích B. a S.

Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný uvedl, že odvolacím soudem konstruovaná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu obecného ohrožení, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že to byl právě obviněný, komu měla být uložena povinnost podle § 153 odst. 1 stavebního zákona, ani že to byl právě obviněný, kdo uložené povinnosti porušil a konečně nebylo v celém trestním řízení prokázáno, jakým způsobem měl obviněný dané povinnosti porušit. Navíc podle názoru obviněného případná nedostatečná koordinace mezi stavebními objekty, jakož i zanedbání dohledu nad stavbyvedoucími S. a B., vůbec nespadá pod rozsahu ustanovení § 153 odst. 1 stavebního zákona.

Obviněný v této souvislosti poukázal na to, že pro oblast XY – XY nebyl stavbyvedoucím, který by zodpovídal za bezpečnost při provádění stavby. Jako stavbyvedoucí byl zodpovědný za realizaci úseku od XY po XY. Odvolací soud navíc někdy označuje obviněného jako hlavního stavbyvedoucího, stavbyvedoucího nebo dokonce jako zástupce zhotovitele. Odvolací soud zcela přeceňuje význam stavebního deníku, protože jen ze skutečnosti, že se do něj někdo podepsal, dovozuje jeho povinnost být seznámen s projektovou dokumentací a v konečném důsledku jeho odpovědnost za pád mostu. Odvolací soud tak činí zcela paušálně, podle principů kolektivní viny. Stejná situace platí i pro účast na kontrolních dnech, protože jen proto, že se někdy někdo objevil na kontrolním dnu, tak to z něj činí osobu odpovědnou za pád mostu, protože povinností každého, kdo se účastní kontrolního dnu, je pečlivě projít stavbu a rozpoznat všechna nebezpečí bez ohledu na své postavení, postavení ostatních osob nebo svých odborných znalostí. Závěry odvolacího soudu jsou naprosto absurdní a zcela se vymykají reálné situaci na stavbě. Navíc odvolací soud věc podává zcela lakonicky, že obviněný byl stavbyvedoucí, byl přítomen na kontrolních dnech, podepisoval se do stavebního deníku a byl účasten e-mailové komunikace, ale už se vůbec nezabývá například významem stavebního deníku a skutečností, že je do něj někdo vepsán jako stavbyvedoucí. Zde se totiž odkrývá pravá podstata tohoto případu, kdy státní zástupce nebyl schopen zmapovat skutečné postavení všech obviněných, a proto obvinil všechny, kteří měli jakýkoli vztah k předmětné stavbě.

Obviněný odmítá závěr, že jako osoba s autorizačním oprávněním v průběhu bouracích prací SO 202 nijak nereagoval na vznikající nebezpečí zřícení klenbové konstrukce. Vzhledem ke skutečnosti, že se v daném okamžiku obviněný na předmětné stavbě vůbec nepohyboval, a hlavně pohybovat nemusel, není reálné, aby mohl na vznikající nebezpečí reagovat. Obviněný nebyl nikým informován o tom, že dochází k postupu v rozporu s projektovou dokumentací, ani o vzniku jiných porušení, která by představovala vznikající nebezpečí. Obviněný navíc nemá odbornou autorizaci pro stavbu mostů, čili nemohl být při své specializaci schopen rozeznat nebezpečí vzniklé na stavbě u mostu. Pokud je obviněnému vyčítáno, že již při kontrolním dnu dne 15. 8. 2014 měl zjistit, že násyp je zřetelně vytěžen pod úroveň paty klenby, tak odvolací soud opět nevysvětluje, proč je to právě obviněný, který měl zachraňovat situaci a zabývat se souladem stavu prací s projektovou dokumentací, když oba stavební objekty So 202 a SO 102.2 byly v plné gesci stavbyvedoucích B. a S., kteří byli na tyto stavební objekty přiděleni svým zaměstnavateli, nikoli však obviněným, jak implikuje odvolací soud, pokud uvádí, že obviněný na ně měl dohlížet.

Za extrémní nesoulad skutkového zjištění s obsahem provedených důkazů je podle obviněného H. nutné považovat závěr, že obviněný měl nepochybně na starosti sledování dodržování harmonogramu prováděných stavebních prací. Taková skutečnost nevyplývá ze žádného důkazu a jedná se pouze o představu odvolacího soudu o tom, že je-li někdo označen jako hlavní stavbyvedoucí, tak automaticky odpovídá za všechno bez ohledu na jakékoli okolnosti daného případu a vliv dalších osob. Identická situace platí pro závěr, že obviněný měl bezprostřední povinnost dohlížet na stavbyvedoucí B. a S. Ani tato skutečnost nevyplývá ze žádného důkazu. Jedná se však o skutková zjištění velmi podstatná, protože na jejich základě byla dovozena trestní odpovědnost obviněného H. (byť v popisu skutku tato údajná pochybení obviněného absentují).

Obviněný zdůraznil, že jeho úlohou v celé stavbě byla pouze a jenom koordinace (resp. zprostředkování) prvotní komunikace mezi společnostmi BÖGL a KRÝSL a STRABAG. Sám obviněný však další práce nekoordinoval, nevedl ani neorganizoval, když konečně to nebylo ani jeho povinností. Pokud pak na stavbě vznikalo nebezpečí, byly to právě osoby přítomné na stavbě a osoby organizující práce na stavbě, které měly vznikající nebezpečí rozpoznat, zamezit mu a informovat o něm příslušné osoby. Je třeba zdůraznit, že to byli S. a B., kteří se bezprostředně pohybovali v okolí stavby, kteří prokazatelně věděli či měli a mohli vědět o vznikajícím nebezpečí a kteří přitom nedbali tohoto nebezpečí a neodvrátili jej. Z těchto skutečností však nemůže být činěn odpovědným obviněný H. na základě kolektivní viny.

Obviněný zásadně zpochybňuje soudy akcentovanou skutečnost, že byl hlavním stavbyvedoucím a že právě proto je nutné dovodit jeho trestněprávní odpovědnost. Stavební deník nepředstavuje smlouvu, ani jiný titul, ze kterého by mohla obviněnému pouhým vyplněním jeho jména do kolonky vzniknout funkce hlavního stavbyvedoucího. Navíc je nutno k tomu podotknout, že žádný z právních předpisů nedefinuje, jaké konkrétní postavení a povinnosti by měla mít osoba v pozici hlavního stavbyvedoucího ani jaký je vztah mezi stavbyvedoucím a hlavním stavbyvedoucím. Obviněný navíc podotýká, že v dalších zněních stavebního deníku jsou protokoly o předání staveniště mostu, které bylo předáno společnosti BÖGL a KRÝSL a prováděli zde práce i pracovníci firmy STRABAG. Obviněný zde pracoviště neměl, což znamená, že ani nemohl vykonávat funkci hlavního stavbyvedoucího. Obviněný ani neměl žádné pověření provádět stavbyvedoucího na projektech, které fakticky neprovádí společnost M – SILNICE.

Obviněný konečně uvedl, že zproštění obžaloby v případě spoluobviněného D. je podle jeho názoru již jen tečkou za nespravedlivým a těžko vysvětlitelným přístupem odvolacího soudu vůči všem obviněným. Zproštění obžaloby v tomto případě jen podporuje naprosto nepoužitelné závěry odvolacího soudu o účasti jednotlivých obviněných na způsobení následku, protože obviněný D. byl viněn ze skutečnosti, že v průběhu bouracích prací nereagoval na vznikající nebezpečí, které měl rozpoznat jako účastník kontrolního dne minimálně již dne 18. 8. 2014 a jako autorizovaná osoba. Obviněný si klade otázku, proč on byl shledán vinným za jednání, které bylo identicky kladeno za vinu i obviněnému D. Vysvětlení odvolacího soudu, že obviněnému D. bylo kladeno za vinu hlavně nezajištění realizační projektové dokumentace, je absurdní, protože jak obviněnému D., tak obviněnému H. bylo kladeno za vinu nereagování na vznikající nebezpečí, které měli rozpoznat jako účastníci kontrolního dne minimálně již dne 18. 8. 2014, a nezajištění provádění prací v souladu s projektovou dokumentací, se kterou se měli seznámit.

Z těchto důvodů obviněný H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Dovolání obou obviněných byla ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

K dovolání obviněného R. B. státní zástupce uvedl, že tento obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem. S uplatněnými námitkami se podle státního zástupce soudy již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na jejich rozhodnutí odkázal. Nad jejich rámec pak uvedl, že obviněný svou obhajobu založil na tvrzení, že zeminu odebíral tak, jak bylo popsáno v projektu, tedy do paty klenby. Pokud most přesto spadl, byla to vina projektu. V návaznosti na tuto trvající obhajobu považuje za zásadní kvalitu (povrchního) projektu na straně jedné a skutečný (špatný) stav mostu na straně druhé. Zejména trvá na tom, že bez podepření klenby mostu směl podle projektu odebrat zeminu až po patu klenby mostu.

Uvedený výklad projektu státní zástupce odmítl. Klíčem pro stanovení okamžiku, kdy měla být celá klenba spolehlivě podepřena je podle něj slovo „musí“ ve větě z projektu, která celá zní: „Nejpozději v době, kdy stávající silniční těleso bude odstraněno do úrovně paty klenuté příčle, tj. horního povrchu krajních opěr, musí být stávající klenba podepřena“. Obviněný výklad této věty posunuje do polohy jiné. Tu by bylo možno vyjádřit takto: „Ještě v době, kdy stávající silniční těleso bude odstraněno do úrovně paty klenuté příčle, tj. horního povrchu krajních opěr, nemusí být stávající klenba podepřena“. Smysl první z uvedených vět vyložily soudy správně. Že v okamžiku odkrytí libovolné z opěr již měla stát pod mostem opěrná konstrukce nesoucí tíži klenby. Klenba měla být tedy podepřena nejpozději v okamžiku „posledního hrábnutí lžíce bagru“. Projekt neobsahoval větu druhou. Tedy neumožňoval, aby byla odkryta pata klenby dosud nepodepřeného mostu. A právě takové odkrytí paty klenby nepodepřeného mostu bylo kladeno obviněnému za vinu. S tím, že právě takové odkrytí vyvolalo pád mostu. V této části brojí obviněný proti učiněným skutkovým zjištěním, jaké bylo znění projektu, z něhož soudy vycházely. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Taková vadná zjištění však ve věci nejsou. Soudy vyložily znění projektu přiléhavě. Obviněný pak zejména citovaný dovolací důvod ani neuplatnil, neboť jeho obhájce jej patrně ani nezná. V této části se jedná o námitky, které by mohly uvedenému dovolacímu důvodu odpovídat jen s velkou rezervou. I pak by však byly zjevně neopodstatněné, neboť smysl projektu vyložily soudy správně.

Pokud obviněný v další části svého dovolání označuje takové skutkové zjištění za překvapivý závěr, poukázal státní zástupce na to, že obviněný netvrdí, že by znění projektu neznal. Nadto, již nalézací soud jej uznal vinným pro skutek, jehož popis obsahuje mimo jiné následující větu „…neprovedl úpravu stavebních prací tak, aby nedošlo k odkopání paty klenby dříve, než by bylo dokončeno úplné podepření klenby…“. Obviněný pak nemohl být překvapen, pokud odvolací soud zopakoval ve výroku svého rozsudku větu zcela totožnou. V této části dovolání se jedná o procesní námitku, která žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

Jestliže obviněný v další části svého dovolání poukázal na výsledek geotechnické studie, podle níž bylo pro most rizikové i mnohem menší odkopání tělesa silnice, státní zástupce se s obviněným ztotožnil v tom, že odbytí tohoto důkazu odvolacím soudem jako pouhého „teoretického modelu“ bylo poněkud zbytečně příkré. Avšak odvolací soud v závěru citovaného odstavce uvedl, že „i kdyby se připustilo“ možné oslabení klenby podle onoho teoretického modelu, „…zůstává skutečností, že ke zřícení klenby došlo až zhruba dva týdny po obnažení paty klenby“. I státní zástupce považuje za podstatné, že k pádu mostu došlo nikoliv při onom odkopání menším, ale až řadu dní po odhalení paty klenby. Pokud obviněný shledává rozpory mezi jednotlivými body odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, poněkud mění smysl jednotlivých argumentů zde uvedených. V bodu 73. odůvodnění odvolací soud připustil, že most mohl de facto spadnout i při menším odtěžení – ne že takto skutečně spadl. V bodu 79. odvolací soud z technické dokumentace dovodil zákaz odtěžit na patu klenby nepodepřený most – ne že by takové odtěžení bylo povoleno. A v bodu 83. tamtéž vytýká soud obviněnému, že bagristu neupozornil na nutnost netěžit materiál pod patu klenby – ne že by tak bagrista těžit mohl. Obviněný zde dává jednotlivým větám jiný smysl a teprve z takto pozměněného významu dovozuje jejich rozpor. V této části dovolání brojí obviněný toliko proti odůvodnění rozhodnutí, proti němuž samotnému je dovolání nepřípustné.

Pokud v další části dovolání obviněný namítal, že soudy požadovanou míru opatrnosti po něm nebylo možno požadovat a domáhal se posouzení svého jednání podle zásady subsidiarity trestní represe, státní zástupce s obviněným souhlasí, že jeho jednání bylo jen jedním z mnoha dalších pochybení mnoha jiných osob, taktéž stíhaných. Připustil i to, že míra jeho zavinění byla nižší než u spoluobviněného S., který byl tou konkrétní osobou, která ponechala poškozené dělníky pracovat pod nestabilním mostem. Obviněný pouze učinil most nestabilním. Dělníky pod něj neposlal. Avšak k naplnění důvodů pro užití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může dojít pouze ve výjimečných případech, které se vymykají původní představě zákonodárce, jaké jednání by mělo být soudně trestné. Samotná účast dalších pachatelů takovou výjimečnost založit nemůže. Zvláště když to byl právě obviněný, kdo měl společně s obviněným S. největší možnost zabránit tragickému škodlivému následku a jeho zavinění je tak oproti ostatním zúčastněným osobám spíše vyšší než nižší. V této části odpovídá dovolání dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné.

V poslední části dovolání popisuje obviněný účast projektantů na pádu mostu. Z hlediska příčinné souvislosti ovšem podle státního zástupce není rozhodné přistoupení dalších příčin škodlivého následku. Popisované nedostatky proto nemohou mít vliv na právní posouzení skutku obviněného a dovolání je podle něj v této části rovněž zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce shrnul, že konkrétní námitky uvedené obviněným dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného M. H. pak státní zástupce uvedl, že popis následku je podrobně uveden v závěru výroku obžaloby. Je zde uvedeno zejména i to, že „dne 4. 9. 2014 ve 14:38 hodin v městysi XY … došlo ke zřícení konstrukce původního mostu…“. Je zde dále popsáno, které osoby se pod mostem nacházely, které byly zraněny, které usmrceny a které pouze ohroženy – z šesti osob ohrožených pod mostem byly 4 usmrceny a sedmým ohroženým byl řidič nahoře pracujícího bagru. Tento text je společný všem čtyřem obviněným. Nalézací soud svými rozsudky ze dnů 8. 11. 2018 a 16. 11. 2021 obviněného a další tři obviněné z nyní dovoláním napadeného rozsudku (L., M., N.) opakovaně zprostil, přičemž do výroku zprošťujícího rozsudku společný text správně zařadil. Teprve svým třetím rozsudkem ze dne 30. 8. 2022 uznal uvedený soud obviněného a tři shora jmenované obviněné vinnými, avšak shora uvedený společný text z výroku rozsudku vypustil. V popisu skutku tak chyběly