3 Tdo 661/2016 — Nejvyšší soud

3 Tdo 661/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 5. 2016 Spisová značka:3 Tdo 661/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.661.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Řízení motorového vozidla Ublížení na zdraví z nedbalosti Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. § 148 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 8. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 661/2016-18 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání podaném A. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 6 To 524/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 219/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. 9. 2015, sp. zn. 3 T 219/2014, byl A. Z. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání dvaceti měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. V předmětné věci podal A. Z. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 6 To 524/2015, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž mu takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a čtyř měsíců. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu v trvání jednoho roku a čtyř měsíců. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal A. Z. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí. Obviněný A. Z. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve namítl, že nesouhlasí se skutkovým závěrem, že měl předjíždět autobus v době, kdy tento vyjížděl ze zastávky. Takový závěr je dle obviněného v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z výpovědi řidiče autobusu Z. Č. přitom vyplývá, že auto obviněného zaregistroval až ve chvíli, kdy vozidla jela vedle sebe, tedy 50 – 100 metrů za zastávkou. Učiněný skutkový závěr má mít dopad i na právní posouzení skutku stran aplikace § 25 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu). Nadto poznamenal, že i pokud by došlo k předjíždění u autobusové zastávky, nejednalo by se ze strany obviněného o porušení zákonné povinnosti podle § 25 odst. 6 zákona o silničním provozu. V tomto odkázal na simulaci provedenou znalcem Ing. Ivanem Krejsou, ze které je evidentní, že vozidlo obviněného se nacházelo v protisměrném jízdním pruhu již předtím, než autobus začal ze zastávky vyjíždět. Následné zařazení se před autobus a otázka zachování bezpečné vzdálenosti pak již může být hodnocena pouze v kontextu § 17 odst. 3 zákona o silničním provozu. V návaznosti na uvedené však dodal, že rovněž nesouhlasí s posouzením jeho jednání jako porušení důležité povinnosti, uložené obviněnému podle § 17 odst. 3 zákona o silničním provozu. Předně nesouhlasí se závěrem, že nedodržel bezpečnou vzdálenost od předjížděného vozidla. Podotkl, že termín „bezpečná vzdálenost“ je relativní a krom jiného záleží na rychlosti předjížděného vozidla. Z výpovědí obou řidičů přitom bylo zjištěno, že se autobus pohyboval rychlostí 20-30 km/h. Obviněný je tudíž přesvědčen, že při takové rychlosti je vzdálenost 10 metrů (určeno znaleckým posudkem a s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo) dostatečná k bezpečnému ukončení předjížděcího manévru a nemohlo tedy dojít k ohrožení či omezení řidiče předjížděného vozidla. Pokud poté řidič autobusu reagoval na nastalou situaci prudkým brzděním, nejednalo se o reakci na situaci vyvolanou obviněným, nýbrž o nesprávné vyhodnocení situace řidičem autobusu. Rovněž upozornil, že byť po dokončení předjížděcího manévru „odstavil plynový pedál“, tak při zjištěné rychlosti jeho automobilu a rychlosti autobusu se vzdálenost obou vozidel musela ještě navyšovat. Přitom tedy nedošlo k tak razantnímu zpomalení, na které by řidič autobusu musel reagovat již zmíněným prudkým brzděním. Dále uvedl, že příčinou zranění poškozené bylo právě jednání řidiče autobusu, přičemž příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem byla přerušena nevynuceným brzděním řidiče autobusu. Soudu druhého stupně rovněž vytkl, že neodůvodnil své závěry o tom, že nedodržení bezpečné vzdálenosti při předjíždění je porušením důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, což je jeden ze znaků skutkové podstaty podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom ne každé porušení povinnosti řidiče je porušením důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku (pozn. – s ohledem na rozhodnutí soudu druhého stupně zřejmě myšleno § 148 odst. 1 tr. zákoníku). Rovněž ne každé porušení povinnosti vyplývající z § 17 odst. 3, resp. § 25 odst. 6 zákona o silničním provozu lze dle obviněného automaticky považovat za porušení důležité povinnosti. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 6 To 524/2015, zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání. K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat. Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný upl