3 Tdo 79/2020

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. 2 T 85/2017, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že v době od 29. 2. 2012 od 15:37 hodin do odpoledních hodin dne 9. 3. 2012, jako jednatel společnosti P., IČ: XY, která je vlastníkem pozemku č. XY v kat. území XY, kterým prochází účelová komunikace, postupně na tento pozemek a komunikaci nechal blíže nezjištěnými osobami zaparkovat motorová vozidla, bagr, návěs za nákladní automobil a zároveň zde sám zaparkoval osobní motorové vozidlo značky Škoda Fabia, registrační značky XY, s úmyslem zablokovat přístup k rampě sloužící k zásobování rekonstruovaného sousedního objektu na stavební parcele č. XY v kat. území XY, ve vlastnictví N. T., IČ: XY, tak, aby byl znemožněn příjezd techniky a přísun materiálů potřebných pro stavbu Krokodýlí zoo XY v tomto objektu, což mělo za následek postupné omezování a zastavení stavebních prací v objektu a vážné ohrožení dodržení stanoveného termínu výstavby, jehož dodržení bylo nutné na přidělení dotací poskytnutých ROP Jihozápad v celkové výši 34.600.934 Kč pro N. T., a blokací pozemku přinutil jednatele N. T. M. P., nar. XY, podepsat pro N. T. smlouvu na pronájem pozemku č. XY v kat. území XY, okres Písek, a zaplatit za pronájem předmětného pozemku částku 420.000 Kč zpětně za období od května 2005 do dne podpisu smlouvy, do 9. 3. 2012, a následně se zavázat platit částku 10.000 Kč měsíčně v rámci předmětného nájmu, kdy citovaný nájem byl placen ze strany N. T. až do října 2013 a kdy až po podpisu této smlouvy došlo ze strany R. P. k odstranění vozidel z pozemku č. XY v kat. území XY, čímž poškozené N. T., IČ: XY, se sídlem XY, okres Písek, způsobil škodu ve výši nejméně 660.000 Kč.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 (dvou a půl) roku.

Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) bylo obviněnému uloženo, aby poškozené N. T., se sídlem XY, zaplatil na náhradě škody částku 660.000 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. 2 T 85/2017, podal obviněný odvolání.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 14 To 31/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Písku zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněný při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody odsuzuje podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon se podle § 81 odst. 1, 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 14 To 31/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání vymezil dva základní okruhy, kterých se týkají jeho dovolací námitky. V rámci prvního z nich brojí proti nesprávnému posouzení skutku jako trestného činu, druhý se pak týká opomenutých důkazů a s tím souvisejícího porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti obviněný současně připomíná, že podle konstantní judikatury lze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit případy extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a případy opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů.

K nesprávnému posouzení skutku jako trestného činu obviněný uvádí, že skutek zjištěný soudy obou stupňů byl nesprávně posouzen jako trestný čin (ačkoli nešlo o žádný trestný čin), neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku Nebylo totiž prokázáno, že obviněný M. P. k jednání nutil, a jednak, že by za jiných okolností M. P. nájemní smlouvu nepodepsal. Z výsledků provedeného dokazování naopak podle obviněného plyne, že M. P. nutně potřeboval nájemní smlouvu, kterou se společností P., uzavřel, a to mj. proto, aby jejím prostřednictvím legalizoval činnost, kterou na pozemku ve vlastnictví této společnosti prováděl a která byla v té době v rozporu se zákonem. Skutečná motivace M. P. k uzavření nájemní smlouvy podle něj nebyla nijak zkoumána, resp. zjištěné skutečnosti jsou rozporné a jeho vlastní výpověď v této části neodpovídá ostatním důkazům. Dodává, že v trestním řízení bylo prokázáno, že M. P. jednal v minulosti s obviněným za účasti města o využití pozemků. Tvrzení, že nikdy nejednal o nájemní smlouvě na předmětné pozemky, se tak podle obviněného nezakládá na pravdě. Rovněž zpochybňuje věrohodnost výpovědi svědka M. P. Ke znaku donucení obviněný uzavírá, že tento nelze vykládat extenzivně, když podmínky trestní odpovědnosti nelze s ohledem na zásadu nullum crimen sine lege rozšiřovat výkladem.

Obviněný se dále zabývá dalším znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen, kterým je pohrůžka jiné těžké újmy. Blokaci staveniště nelze podle něj považovat za pohrůžku jiné těžké újmy. Uvádí, že aby bylo možné uvažovat o trestném činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku, musí se pohrůžka jako těžká újma objektivně jevit a poškozený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat. Ani jedna z těchto podmínek není podle něj splněna, neboť poškozený M. P. nabídku obviněného k uzavření nájemní smlouvy okamžitě akceptoval, požádal o vypracování smlouvy a věc ani neoznámil orgánům činným v trestním řízení. Obviněný nejednal ani neoprávněně, neboť se jednalo o pouhý výkon práva a řešení obchodních sporů. Rovněž je při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.

Dovolatel dále rozporuje, že věděl o povaze příslušného pozemku a o tom, že pozemek nemůže pronajímat, neboť jeho vlastníkem je společnost P., a že věděl o okolnostech plánované stavby Krokodýlí ZOO, zejména pak o tom, že stavba bude financována z veřejných prostředků (dotace) a že by svým jednáním mohl ohrozit bezproblémové poskytnutí dotace. Ani SMS zprávu ze dne 29. 2. 2012 a obsah rozhovoru ze dne 7. 3. 2012, který byl podle jeho názoru poškozeným M. P. nahráván nezákonně, ani celkové jednání obviněného nemohl poškozený vnímat jako pohrůžku jiné těžké újmy. Obviněný rovněž zdůrazňuje, že M. P. podal trestní oznámení více než rok a půl (dne 21. 11. 2013) poté, co se údajně cítil vydírán. Dále namítá, že hrozba jiné těžké újmy nebyla provedeným dokazováním doložena a nebyla vyčíslena. Jakákoliv újma je tak více než hypotetická a pohrůžka jiné těžké újmy tedy podle něj neexistovala.

Ke škodě způsobené trestným činem obviněný uvádí, že tato nebyla nijak zjištěna a prokázána. Nelze se podle něj omezit na konstatování, že škoda způsobená tvrzeným trestným činem (což obviněný popírá) odpovídá ceně zaplaceného nájmu zpětně do května 2005 ve výši 420.000 Kč a dále měsíčním splátkám ve výši 10.000 Kč. Pokud byl totiž pozemek užíván, bylo třeba poskytnout za toto užívání náhradu.

Soud prvního stupně a ani soud odvolací se vůbec nezabývaly existencí vlastní cesty, kterou má ZOO z náměstí, a to i přes předloženou řadu důkazů o její faktické existenci. Podle obviněného je zřejmé, že poškozená N. T. měla přístup ke stavbě a nájemní smlouva nebyla nevýhodná.

Další námitka obviněného se týká chronologie technologického postupu prací, ze kterého podle obviněného vyplývá absence tísně či nátlaku z jeho strany.

Dovolací námitky obviněného se vztahují i k subjektivní stránce trestného činu, který je mu kladen za vinu. Jeho úmyslné zavinění podle něj nelze dovozovat z vědomosti o existenci stanoviska silničního úřadu v Protivíně z roku 2006, navíc za situace, kdy otázka způsobu využití pozemku parc. č. XY byla předmětem sporu. Obviněný nesouhlasí se závěry soudu druhého stupně, že jednal minimálně ve formě nepřímého úmyslu, neboť z provedeného dokazování nijak nevyplývá, že by obviněný vůbec mohl počítat s tím, že M. P. bude interpretovat obchodní vyjednávání jako pohrůžku jiné těžké újmy. Naopak nevěděl a ani vědět nemohl, že pozemek bude finálně prohlášen za veřejně účelovou komunikaci, když v době jednání tomu okolnosti nenasvědčovaly a právě tato otázka byla předmětem sporu.

K protiprávnosti svého jednání obviněný uvádí, že jednal v nutné obraně a oprávněně blokoval staveniště, neboť M. P. jednal v rozporu s příslušnými předpisy, stavebními povoleními a kolaudačními rozhodnutími. Jednalo se tedy o dovolený výkon práva i ve smyslu § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), a to zejména v situaci, kdy obviněný M. P. opakovaně vyzýval ke zjednání nápravy a obrátil se na státní orgány, které jsou povinny poskytovat ochranu subjektivním právům obviněného, přičemž jejich ochrana selhala.

Podle obviněného soudy obou stupňů i nesprávně a nedostatečně zhodnotily aplikaci zásady subsidiarity trestní represe na posuzovaný případ, neboť nejenže jeho jednání nemá být vůbec považováno za trestný čin z důvodu absence naplnění zákonných znaků skutkové podstaty, ale při uplatňování prostředků trestního práva je nezbytné vždy vycházet také z principu „ultima ratio“. V tomto případě byla zasažena toliko soukromá sféra a jedná se o obchodní spor, k jehož projednání nejsou příslušné trestní soudy, neboť k nápravě ohrožených či porušených zájmů ve sféře soukromé jsou povolány soudy správní a civilní. Obviněný uvádí, že nastalou situaci řešil prostředky, které mu právní řád nabízí, a obrátil se na orgány veřejné moci s žádostí o ochranu jeho práv. Teprve, když tato ochrana selhala, přistoupil obviněný k svépomoci (viz § 6 občanského zákoníku) a bránil svá práva. To vše podle něj vede k závěru o absenci společenské škodlivosti posuzovaného jednání.

Obhajoba dále namítá, že rozhodnutím soudu druhého stupně a zejména v řízení mu předcházejícím došlo k tak zásadním pochybením spočívajícím v opomenutí stěžejních důkazů a nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, která dosahují intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Má se jednat o neprovedený důkaz výslechem svědka J., nesprávné provedení a zhodnocení důkazu soukromou nahrávkou ze dne 7. 3. 2012 a 9. 3. 2012, která je navíc podle dovolatele nepoužitelným důkazem, k čemuž obviněný nabízí obsáhlou argumentaci. Rovněž bylo podle obviněného zkráceno jeho právo na obhajobu, když mu nebylo v průběhu řízení před soudy prvního a druhého stupně umožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, kterými je usvědčován (výpovědi svědků, otázka dotací).

Závěrem obviněný napadenému rozhodnutí vytýká, že za situace, kdy jím bylo vyhověno odvolání obviněného co do výroku o trestu, nebylo jeho odvolání ve zbylém rozsahu v souladu s ustanovením § 256 tr. ř. zamítnuto. Pokud obviněný podal odvolání do výroku o vině, trestu i náhradě škody, je podle něj takový postup soudu druhého stupně vadný.

Dovolatel konečně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř. odložil výkon napadeného rozsudku, neboť jsou podle něj dány okolnosti důvodně nasvědčující tomu, že napadený rozsudek (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně), bude v mimořádném opravném řízení zrušen. Vykonatelnost napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně by představovala nedůvodný zásah do majetkové sféry obviněného, kterému je uloženo uhradit tvrzenou škodu vzniklou poškozené.

Se shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud k podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek, jakož v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a současně podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil v celém rozsahu obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem, popř. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc zpět odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V doplnění svého dovolání ze dne 23. 9. 2019 se obviněný vyjádřil o otázce náhrady škody, která byla podle jeho názoru v rozporu se zákonem přiznána poškozené N. T., neboť o nároku, který je předmětem tohoto trestního řízení, rozhodnuto (byť nepravomocně) již bylo, a to konkrétně rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 14. 11. 2018, č. j. 18 C 348/2013-371. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o žalobě N. T., proti žalované společnosti P., o zaplacení 664.192 Kč s příslušenstvím, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 664.192 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. ode dne 1. 12. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V současné době není citovaný rozsudek soudu prvního stupně pravomocný, kdy odvolací soud z podnětu odvolání žalované rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Písemné vyhotovení rozhodnutí soudu druhého stupně není k dispozici. Tento fakt však podle obviněného trestní soudy přehlédly, když výrok o náhradě škody tak, jak byl učiněn rozsudkem nalézacího soudu ze dne 12. 10. 2018, kterým byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené N. T. na náhradě škody částku ve výši 660.000 Kč, zůstal napadeným rozsudkem soudu druhého stupně ze dne 16. 5. 2019 nedotčen. Důsledkem tohoto vadného postupu odvolacího soudu tak došlo k tomu, že obviněnému byla usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 23. 7. 2019, č. j. 2 T 85/2017-1441, podle § 154 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené N. T. náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody vzniklých přibráním zmocněnce ve výši 263.712 Kč. Tato povinnost byla však obviněnému uložena vzhledem k výše uvedenému pochybení odvolacího soudu v rozporu se zákonem, když tato povinnost byla obviněnému uložena podle § 154 odst. 1 tr. ř. a nikoliv podle § 154 odst. 2 tr. ř., podle něhož lze povinnost k náhradě nákladů vzniklých přibráním zmocněncem uložit obviněnému jen ve výjimečných případech po zohlednění okolností případu a povahy věci.

V dalším doplnění dovolání ze dne 25. 11. 2019 obviněný navázal na své první doplnění dovolání týkající se náhrady škody, když přílohou tohoto podání Nejvyššímu soudu zaslal rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2019, č. j. 8 Co 378/2019-403, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 14. 11. 2018, č. j. 18 C 348/2013-371, změněn tak, že žaloba se v rozsahu částky ve výši 660.000 Kč zamítá, a ve zbytku, tedy co do částky ve výši 4.192 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích se mj. podává, že za obecné užívání nelze považovat využívání účelové komunikace v souvislosti se stavebními pracemi, kdy je zde složen stavební materiál, vystavěno lešení, kdy zde pracují či jsou odstaveny stavební stroje atp. Takovéto užívání totiž již nelze považovat za naplňování komunikačního účelu, jde o zvláštní užívání, které ve smyslu § 19 zákona č. 13/1997, o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), již není bezplatné. V civilním řízení žalovaná společnost P., přitom právě shora popsaný zvláštní způsob užívání účelové komunikace tvrdila a prokazovala, ovšem soud těmto jejím námitkám nevěnoval patřičnou pozornost. Přitom právě takový způsob užívání může vést k závěru o existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Soud druhého stupně proto také uložil soudu prvního stupně se touto otázkou blíže zabývat.

Dovolání obviněného bylo ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vypořádal s jednotlivými dovolacími námitkami.

K otázce naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterým je donucení poškozeného, předeslal, že tuto námitku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Upozornil však, že dovolatel tuto námitku vystavěl na odlišných skutkových základech, než na těch, na nichž založily svá rozhodnutí soudy obou stupňů. Názor, že na podkladě určitých, byť v dovolání označených důkazů nelze dovozovat jakoukoli pohrůžku újmou ve smyslu donucení jiného, stejně jako přesvědčení obviněného o nevěrohodnosti poškozeného, jsou podle státního zástupce argumenty vzešlé z kategorie hodnocení důkazů, tudíž stojící mimo uplatněný dovolací důvod. K samotnému donucení státní zástupce uvedl, že celé jednání obviněného je nutno posuzovat v celém souhrnu jako jeden celek – tj. jako cílené jednání směřující k dosažení vlastních cílů v reakci na způsob využívání předmětného pozemku poškozeným, s nímž obviněný nebyl srozuměn a brojil proti němu. Současně se podle státního zástupce jednotlivé složky jednání směřující k donucení poškozeného k určitému jednání prolínaly se snahou obviněného své jednání jakoby zlegalizovat, naroubovat na něj prvky obvyklého soukromoprávního vztahu s poškozeným a vzbudit tak zdání zákonnosti tohoto postupu. Státní zástupce uvedl, že první část jednání obviněného tedy směřovala v podstatě k donucení poškozeného, aby zasedl k vyjednávacímu stolu, který přistavil obviněný a u něhož právě on od počátku držel v rukou trumfy. Obviněný i dál rozdával u stolu karty. Využíval přitom situace, v níž se poškozený nacházel. Souhrn jednání obviněného podle státního zástupce jednoznačně vypovídá o jeho nátlakovém jednání.

Pokud jde o znak spočívající v existenci pohrůžky jiné těžké újmy, státní zástupce uvedl, že doba zastavění pozemku vozidly, v jehož důsledku byl vyloučen přístup na staveniště, nebyla jediným rozhodujícím faktorem za situace, kdy obviněný proklamoval pro případ nepřistoupení na navržené podmínky pronajmutí pozemku subjektu, který by v zaskládání veřejně přístupného pozemku motorovými vozidly de facto pokračoval. V argumentaci, že se pohrůžka poškozenému objektivně nemohla jevit jako pohrůžka těžkou újmou a nemohl ji objektivně takto pociťovat, dovolatel podle státního zástupce vychází z vlastního vyhodnocení obsahu SMS zprávy, kterou poškozenému zaslal, a toho, jak následně poškozený zareagoval. Jednak obviněný své závěry o prosté akceptaci nabídky na uzavření smlouvy interpretuje v rozporu se skutečným obsahem komunikace, která mezi ním a poškozeným proběhla, jednak nepřihlíží k dalším okolnostem a nespojuje tyto do celkového kontextu, jak celé jeho jednání proběhlo a zejména reálně vyznělo. Tím již přesahuje hranice dovolacího důvodu týkajícího se nesprávného právního posouzení. Pro naplnění znaků skutkové podstaty vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku však není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, o vydírání jde i v případech, kdy poškozený z obav před dalším vývojem a splněním pohrůžek odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Státní zástupce připomíná, že z odůvodnění rozsudků obou soudů ve věci činných zřetelně vyplývá, že soudy přihlédly nejen k poměrům poškozeného, ale i celkově k jeho vztahům s obviněným a jejich vývoji, s tím, že jednání obviněného rozhodně nelze vyhodnotit jen jako soukromoprávní spor mezi dvěma podnikateli. Nejednalo se ze strany soudů ani o údajnou záměnu stavební činnost poškozeného za příjezd a přístup k nemovitosti. V případě naplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy není nezbytné vyčíslovat výši této hrozící těžší újmy, zvlášť pokud v důsledku vyslovení výhružky poškozený jedná v souladu s požadavkem pachatele, s nímž byla výhružka vyslovena. K této námitce státní zástupce uzavírá, že vzhledem k dopadům potenciálního zablokování přístupové cesty k nemovitosti poškozené N. T. a s tím spojených obtíží s realizování podnikatelského záměru vázaného na dotační titul s dosahem na rozvoj turistického průmyslu v regionu, obtíží s návratností vynaložené investice, hrozbě vzniku majetkových škod, je nutno takové jednání považovat za pohrůžku těžkou újmou.

Námitku týkající se subjektivní stránky žalovaného trestného činu lze podle státního zástupce podřadit pod uplatněný dovolací důvod. I zde však dovolatel v podstatné části argumentace přistoupil k přehodnocování ve věci provedených důkazů, aby přesunul iniciativu ve vyjednávání nájemní smlouvy výhradně na poškozeného. Takový závěr nicméně z provedených důkazů nevyplývá. Dovolatel podle státního zástupce rovněž pomíjí, že poškozený o nájemní smlouvě a úhradách reálně jednal až v době, kdy obviněný přistoupil k nátlakovému opatření spočívajícímu v umístění několika vozidel na dotčený pozemek. Z hlediska naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku není podle státního zástupce podstatné, zda pachatel byl či nebyl v dobré víře v otázce oprávněnosti nároků uplatněných vůči poškozenému. Jestliže totiž hrozil uskutečněním konkrétních kroků a tato jeho hrozba byla prostředkem k nátlaku na poškozeného, došlo tím při splnění i dalších zákonných podmínek k naplnění formálních znaků citovaného trestného činu. Rovněž připomíná, že trestného činu vydírání se lze dopustit i tím, že pachatel nutí poškozeného k finančnímu plnění, o kterém je sice přesvědčen, že na něj má zákonný nárok (byť to nebylo dosud prokázáno), avšak činí tak prostředky, které neodpovídají účelu nebo cíli, který má být dosažen. Státní zástupce tak uzavírá, že jednoznačně obstojí závěr, že obviněný jednal úmyslně.

V otázce subsidiarity trestní represe je státní zástupce toho názoru, že jakkoli by bylo možno zásah do vlastnického práva obviněného ze strany poškozeného považovat za neoprávněný, obviněný se nemůže obhajovat jednáním svépomocí. Jednání vykazující znaky úmyslného trestného činu vydírání nemůže splnit podmínku proporcionality použití svépomoci, což musí být každému zřejmé. Jednání obviněného rozhodně není možné označit za přiměřené způsobu, okolnostem ani intenzitě zásahu, který spočíval ve zjevně dočasném přesahu zařízení stavby do části pozemku ve vlastnictví společnosti ovládané obviněným a přístupu k tomuto zařízení, po dobu do ukončení rekonstrukce. Jednání obviněného nevykazuje specifické okolnosti takového rázu, že by měly odůvodnit výjimečně společenskou škodlivost, s ohledem na níž by bylo odůvodněno uplatnění odpovědnosti výhradně podle jiného právního předpisu. Bylo-li možno nějakou specifičnost v okolnostech případu nalézt, mělo to význam na individualizaci trestu, nikoli na výrok o vině.

Námitky dovolatele týkající se rozsahu dokazování a namítající omezení možností vyjádřit se ke všem důkazům a k podstatě věci, jsou podle státního zástupce procesního charakteru a jako takové nespadají pod uplatněný, ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Přesto se státní zástupce vyjadřuje k jednotlivým namítaným procesním pochybením (včetně podrobného pojednání o použitelnosti zvukového záznamu pořízeného poškozeným) a dospívá k názoru, že soudy nevybočily z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces.

K namítané vadě výroku odvolacího soudu státní zástupce uvádí, že za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl nezákonný pouze ve výroku o trestu, nemohl již rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle § 256 tr. ř. zamítá, jelikož odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek.

Opodstatněnou neshledává státní zástupce ani námitku směřující proti výroku o náhradě škody. Dovolatel podle něj přehlédl, že v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku prvoinstančního soudu v trestním řízení dne 12. 10. 2018, v němž byl vynesen i výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody, podle dovolatele nezákonně z důvodu uvedeného v § 44 odst. 3 tr. ř., rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 18 C 348/2013, jímž mělo být rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody, dosud ani neexistoval. Neexistující rozhodnutí tak nemůže být překážkou pro řádné uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody a pro výrok o takovém nároku. Připomíná, že uvedený rozsudek byl nyní zrušen odvolacím soudem, tudíž ani nyní nemůže vyvolávat právní účinky předpokládané v § 44 odst. 3 tr. ř. Překážka uvedená v § 44 odst. 3 tr. ř. není navíc podle státního zástupce dána v případě, že ke stejnému plnění, jaké představuje uložená náhrada škody způsobené trestným činem, byla (již předtím) pravomocně zavázána rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení společnost s ručením omezeným, jejímž jménem (jako jednatel) obviněný jednal a která dosud nesplnila svůj závazek.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce souhlasí i pro případ jiného nežli některého z výše navrhovaných rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyššímu státnímu zástupci byla zaslána i doplnění dovolání obviněného. Přípisem ze dne 9. 1. 2020 státní zástupce sdělil, že k těmto doplněním dovolání se nebude Nejvyšší státní zastupitelství vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Pokud jde o dodržení lhůty pro podání dovolání podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř., pak je nutno konstatovat, že podání obviněného (dovolání) ze dne 14. 8. 2019 (i jeho opravená verze ze dne 19. 8. 2019) bylo podáno včas, neboť lhůta pro podání dovolání uplynula až dne 19. 8. 2019. Je však nutné s ohledem na jeho obsah konstatovat, že toto dovolání směřuje pouze proti výroku o vině a trestu (jakkoliv ve vztahu k výroku o trestu nebylo obviněným dále v dovolání argumentováno), nikoliv proti výroku o náhradě škody a současně k tomuto výroku (o náhradě škody) neobsahuje žádnou dovolací argumentaci. Lze-li toto dovolání označit jako včasné, pak to však již neplatí pro další podání obviněného, a to doplnění dovolání ze dne 23. 9. 2019 a ze dne 25. 11. 2019, která byla obviněným podána výlučně ve vztahu k výroku o náhradě škody, tedy k výroku, který však obviněný ve svém podání ze dne 14. 8. 2019 nevymezil. Obě dodatečná podání (ze dne 23. 9. 2019 a ze dne 25. 11. 2019) je proto nutné posuzovat s přihlédnutím k ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a zejména § 265f odst. 1, 2 tr. ř., tedy jako podání, která již nepřípustně rozšiřují rozsah dovolání ze dne 14. 8. 2019, resp. 19. 8. 2019, neboť byla učiněna až po uplynutí lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. K těmto podáním proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 860/2019, nebo ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 237/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obecné rovině lze k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést, že dovolací důvod podle uvedeného ustanovení je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou s ohledem na obsahu dovolaní obviněného Nejvyšším soudem přezkoumány z hlediska své opodstatněnosti pouze ve výroku o vině, tedy pokud byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. (Pokud jde o další výroky, tedy výroky o trestu a náhradě škody, odkazuje Nejvyšší soud na výše uvedené pod body 35. a 41. tohoto usnesení.)

Pouze některé námitky obviněného však mohly být předmětem dovolacího přezkumu, neboť se týkají obviněným tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního ustanovení. Takovými námitkami jsou výhrady obviněného k naplnění objektivní stránky trestného činu, a to konkrétně naplnění znaků skutkové podstaty předmětného zločinu „donucení“ a „pohrůžky jiné těžké újmy“, výhrady obviněného k naplnění subjektivní stránky trestného činu či námitka týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe. K opodstatněnosti těchto námitek se Nejvyšší soud vyjádří dále v tomto usnesení.

Obviněný však uplatnil i námitky, které podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod nejsou, neboť se jedná o námitky skutkové a procesní povahy, tedy námitky, které se ze své podstaty netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se takto zejména o dále rozvedené námitky obviněného směřující proti úplnosti a správnosti důkazního řízení, jejichž důsledkem mělo být podle obviněného porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces.

Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že ačkoliv obviněný jako dovolatel ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je nutno se tímto dovolacím důvodem zabývat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho důvodu Nejvyšší soud napadená rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve svém dovolání neuplatnil.

Pokud jde o skutkové a procesní námitky obviněného mající podklad ve vadách provedeného dokazovaní s tím důsledkem, že obviněný byl zkrácen ve svém právu na obhajobu a spravedlivý proces, Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí následující.

V obecné rovině lze k námitkám této povahy uvést, že průběh a podoba dokazování je v dispozici soudu prvního stupně, případně při splnění zákonných podmínek uvedených v § 263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu jako orgánu rozhodujícímu zásadně o mimořádných opravných prostředcích v trestním řízení nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry soudů nižších stupňů, stejně jako napravovat namítaná procesní pochybení v rámci předchozího řízení, s výjimkou těch, která jsou taxativně vymezena jako dovolací důvody v rámci § 265b odst. 1 písm. a) až f) a písm. k) a l) tr. ř. V této trestní věci však obviněný žádný z takových důvodů neuplatňuje a jeho argumentace se tak v dále uvedených případech míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem, kdy současně tuto argumentaci nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

Námitky skutkového a procesního charakteru uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy, a to za předpokladu, že to obviněný ve svém dovolání namítne (k tomu srov. výklad v části věnující se přípustnosti dovolání). V této situaci, pokud obviněný uplatní tyto své výhrady k dokazování s názorem, že byl zkrácen ve svém právu na obhajobu a spravedlivý proces, přezkoumá Nejvyšší soud napadená rozhodnutí nejprve z těchto hledisek.

Jestliže obviněný v této trestní věci uplatnil rovněž námitku tzv. extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, pak se Nejvyšší soud touto námitkou zabýval až v části posuzování naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným.

První námitkou obviněného směřující proti úplnosti a správnosti provedeného dokazování je námitka existenci tzv. opomenutého důkazu, kterým je podle obviněného absence výslechu svědka J. J.

K této námitce Nejvyšší soud předně v obecné rovině připomíná, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy; podstatné však je, aby se soud uplatněným důkazním návrhem zabýval a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05, a ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

Nejvyšší soud je přesvědčen, že v projednávané trestní věci se soudy obou stupňů shora rozvedenými postuláty řídily a svým povinnostem při dokazování a odůvodnění svého postupu spočívajícím v neprovedení uvedeného důkazu dostály.

Z obsahu protokolů o hlavním líčení není zjišťováno, že by obviněný tento důkazní návrh vznesl. Tento důkazní návrh uplatnil pouze státní zástupce u hlavního líčení dne 17. 1. 2018, přičemž jej formuloval jako návrh soudu ke zvážení předvolání této osoby, nikoli výslovně jako návrh k provedení důkazu. Pokud jde o obviněného, tento k dotazu předsedy senátu v rámci hlavního líčení dne 12. 10. 2018 žádný důkazní návrh nevznesl. Odvolací soud v rámci svého přezkumného řízení zaujal k otázce rozsahu provedeného dokazování pro náležité zjištění skutkového stavu věci jednoznačné stanovisko v bodě 44. písemného vyhotovení svého rozsudku, kdy se zabýval rovněž otázkou provedení důkazu výslechem svědka J. J. I s ohledem na zdůvodnění nepotřebnosti výslechu uvedeného svědka, a to zejména s odkazem na existenci dalších soudem uvedených důkazů, ze kterých již byly zjištěny rozhodné okolnosti, k nimž mohla tato osoba podat výpověď, je Nejvyšší soud toho názoru, že soudy své skutkové závěry na podkladě ve věci zajištěných a provedených důkazů pečlivě uvážily, přičemž tento důkazní podklad byl pro přijetí skutkových zjištění dostatečný a úplný a výslech uvedeného svědka by se jich v žádném směru nemohl dotknout. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v této trestní věci není důkazní řízení zatíženo vadou tzv. opomenutého důkazu a obviněný tak nebyl v tomto ohledu zkrácen ve svém právu na obhajobu a spravedlivý proces.

Další námitka obviněného směřující do oblasti dokazování se týká provedení důkazu přepisem soukromé nahrávky pořízené svědkem M. P. dne 7. 3. 2012 a 9. 3. 2012, která je podle dovolatele nepoužitelným důkazem.

K uvedené námitce o nepoužitelnosti zvukového záznamu pořízeného poškozeným považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve v obecné rovině uvést, že podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. S ohledem na uvedené ustanovení proto nelze bez dalšího vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Je však také skutečností, že přípustnost takového důkazu je nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007). Nejvyšší soud se současně ztotožňuje také s názorem odvolacího soudu, podle kterého se v této trestní věci s ohledem na ustálenou judikaturu jedná o důkaz zákonný a tím i použitelný, neboť zájem na ochraně soukromí je převážen veřejným zájem na odhalení trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1120/2017, případně ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 969/2018).

Pokud jsou uvedená zákonná a judikaturní východiska vztahující se k významu a procesní použitelnosti uvedeného důkazu konfrontována s důkazní situací v této trestní věci, pak je třeba zdůraznit zejména to, že předmětný důkaz v rámci zjištění a odůvodnění viny obviněného nestojí v této konkrétní věci osamocen, neboť soudy měly k dispozici i jiné důkazy, které významným způsobem svědčily o důvodnosti obvinění a s těmito dalšími důkazy je obsah zvukových záznamů v obsahové shodě. V daném trestním řízení je významné i to, že obviněným zpochybňované zvukové záznamy nebyly stěžejním důkazem, neboť soud prvního stupně měl evidentně k dispozici hned několik dalších důkazů (svědeckých výpovědí a listin), na nichž založil svůj výrok o vině obviněného. Zároveň je zřejmé, že uvedený záznam nebyl využit nepřiměřeným způsobem, o čemž svědčí i zjištění, že to byl sám obviněný, který neprovedení zvukových záznamů a jejich přepisů namítal ve svém odvolání a ve své odvolací argumentaci poukazoval na skutečnosti vyplývající z obsahu těchto zvukových záznamů.

Pokud jde o další námitky obviněného z hlediska procesního zajištění a provedení uvedeného důkazu, Nejvyšší soud uvádí, že pokud tento záznam nebyl pořízen orgány činnými v trestním řízení, pak ani nemohl být pořízen v rozporu s § 88 tr. ř. a k jeho pořízení nebyl nezbytný ani souhlas obviněného, protože ve smyslu § 88 odst. 1 zákona č. 89/2004 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, poškozený pořizoval záznam zjevně za účelem výkonu a ochrany svých (jiných) práv a právem chráněných zájmů. Jestliže soudy nepochybovaly o autentičnosti záznamu rozhovoru a ani procesní strany v průběhu hlavního líčení nijak nerozporovaly způsob provedení tohoto důkazu předložením přepisů rozhovorů mezi obviněným a poškozeným, pak přečtení přepisu zvukového záznamu neznamená, že by tento důkaz byl proveden způsobem, který by znamenal jeho procesní nepoužitelnost.

Jde-li o samotný obsah předmětné nahrávky zachycené na přepisu, Nejvyšší soud nemůže vytknout soudu druhého stupně ničeho ohledně jeho závěrů, ke kterým po provedení tohoto důkazu dospěl. Z této nahrávky jednoznačně vyplývá nátlak, který obviněný na svědka M. P. vyvíjel a nelze hovořit ani o tom, že by se obviněný nechal vyprovokovat, neboť to byl právě obviněný, kdo celou konstrukci týkající se uzavření nájemní smlouvy inicioval a kdo přišel s tím, že pokud si M. P., resp. poškozená N. T., pozemek nepronajme sama, bude tento pronajat jinému subjektu, který na něm bude parkovat nákladní automobily.

K námitce obviněného, že nebylo respektováno jeho právo na obhajobu tím, že mu nebylo v průběhu řízení před soudy umožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, kterými je usvědčován, Nejvyšší soud uvádí, že údajným porušením procesních práv obviněného v průběhu hlavního líčení se zabýval již krajský soud a s touto námitkou se v bodě 43. odůvodnění svého rozsudku také vypořádal. Ani Nejvyšší soud pak z obsahu spisového materiálu žádné pochybení soudu v uvedeném smyslu nezjišťuje, a tak je nutné i tuto námitku posoudit jako nedůvodnou.

Obviněnému nelze přisvědčit, ani pokud namítá vady výroku rozsudku odvolacího soudu, který jeho odvolání ve zbývajícím rozsahu podle § 256 tr. ř. nezamítl.

Předně je třeba zdůraznit, že obviněný v této trestní věci uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jak by se dalo při uplatnění uvedené námitky z hlediska jejího obsahu očekávat. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tak spočívá ve dvou alternativách, a to, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí to jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175).

Z hlediska procesního vývoje u nalézacího soudu a zejména následně u soudu odvolacího z výše uvedeného vyplývá, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním – např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne. Takováto procesní situace nastala v této trestní věci a je výše uvedenou námitkou obviněného zpochybňována.

Nejvyšší soud je toho názoru, že výrok o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jen v případech, kdy se jedná o úplné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl nezákonný pouze ve výroku o trestu, nemohl již rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek. Navíc ze zásad uvedených v § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a § 256 tr. ř., kterými se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.) vyplývá, že pokud odvolací soud považuje za vadný jen výrok o trestu, rozhodne tak, že zruší jen tento výrok (společně s výroky na tento výrok obsahově navazujícími), aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, tj. výrok o vině a výrok o náhradě škody či nemajetkové újmy, zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 407/2016).

Pokud je Nejvyšší soud toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované trestní věci je v souladu s ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř., podle kterého platí, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, pak tento názor činí jak při vědomí toho, že Ústavní soud v minulosti přístup Nejvyššího soudu k problematice výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. akceptoval (např. v usneseních ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19, aj.). Zároveň si je ale Nejvyšší soud vědom toho, že Ústavní soud v některých nálezech z poslední doby zaujal k řešené problematice zcela odlišný názor.

Nejvyšší soud k řešení tohoto problému namítaného v této trestní věci obviněným přistoupil ve shodě se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, a usnesení z téhož dne, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ve kterých se dovolací soud touto otázkou podrobně zabýval a vypořádal se i s částečně rozpornou judikaturou vztahující se k této problematice. Nejvyšší soud v uvedených trestních věcech uzavřel, že případné lpění na přepjatém právním formalismu ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, nebo ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19, by ve svém důsledku dokonce mohlo vést k poškození obviněného v rámci uplatnění jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces. Pokud by totiž Nejvyšší soud důsledně postupoval podle uvedených nálezů Ústavního soudu, musel by nejprve v neveřejném zasedání usnesením podle § 265l odst. 2 tr. ř. uložit odvolacímu soudu, aby v požadovaném směru své původní rozhodnutí doplnil. Odvolací soud by následně musel znovu nařídit ve věci veřejné zasedání a v něm o vině a trestu obviněného explicitně rozhodnout. Obviněnému (a jeho obhájci) by pak běžela nová dovolací lhůta, takže se lze právem domnívat, že věc by byla Nejvyššímu soudu znovu předložena s odstupem několika měsíců. To by nepochybně bylo v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení, což by ve svém důsledku nemuselo být ve prospěch dovolatele (zvláště za situace, pokud by se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody). Nejvyšší soud zároveň v citovaných rozhodnutích poukázal na to, že i když odvolací soud explicitně odvolání obviněného v části námitek, kterým nepřisvědčil, nezamítl, implicitně správnost všech dalších výroků odsuzujícího rozsudku potvrdil. Pokud se tedy oba soudy nižších instancí náležitě vypořádaly se všemi námitkami obviněného a poskytly mu dostatečnou ochranu všech jeho práv, nemohlo být jejich postupem porušeno žádné z jeho základních práv, především pak právo na spravedlivý proces. Závěrem Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích dodal, že lze rovněž důvodně předpokládat, že po doplnění výroku rozhodnutí soudu druhého stupně v požadovaném směru by se na jeho důvodech (již s ohledem na odůvodnění tohoto rozhodnutí) nic nezměnilo, takže Nejvyšší soud by byl – ovšem s odstupem několika měsíců – ve stejném postavení. Dovolací soud proto v těchto rozhodnutích uzavřel, že uvedený procesní postup soudů druhého stupně sice není v plném souladu s některými posledními nálezy Ústavního soudu, avšak na druhé straně není tak závažného charakteru, aby v řízení o dovolání bylo nezbytně nutné jej napravovat výše zmíněným způsobem.

Nejvyšší soud se v této trestní věci s uvedenými závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, a usnesení z téhož dne, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, plně ztotožňuje i při řešení nyní projednávaného dovolání a dospívá proto k závěru, že uplatněná námitka obviněného týkající se vady výrokové části rozsudku soudu druhého stupně je nedůvodná. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ústavní stížnost proti citovanému usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Lze tedy shrnout, že z hlediska obviněným uplatněných námitek, se kterými se Nejvyšší soud vypořádal v předchozích odstavcích, nejsou v dokazování či procesních postupech ze strany nižších soudů shledávány takové vady, které by znamenaly porušení práva obviněného na obhajobu a spravedlivý proces, a proto je nutné shledat tyto námitky z výše uvedených důvodů dílem jako neopodstatněné, dílem jako nedůvodné.

Nejvyšší soud poté přistoupil k posouzení opodstatněnosti ostatních námitek dovolatele, kterými brojí zejména proti posouzení jeho jednání jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy k výhradám obviněného k naplnění objektivní stránky posuzovaného zločinu (znakům „donucení“ a „pohrůžky jiné těžké újmy“), výhradám obviněného k naplnění subjektivní stránky trestného činu a naposledy výhradám týkajících se porušení zásady subsidiarity trestní represe. Přestože se v případě těchto námitek jedná o námitky, které zejména po formální stránce lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud se opodstatněností těchto námitek zabýval, musí zároveň konstatovat, že i v rámci těchto námitek obviněný v mnoha ohledech částečně napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů, neboť má výhrady k hodnocení některých důkazů.

Dovolací argumentace obviněného ve vztahu k naplnění znaku donucení ve své podstatě spočívá v jeho prezentaci ohledně podoby vyjednávání nájemní smlouvy mezi ním a N. T. jako klasického soukromoprávního jednání, při němž strany disponovaly svobodnou vůlí uzavřít předmětnou nájemní smlouvu. To vyplývá již z vyjádření obviněného, že v dosavadním řízení nebylo prokázáno, že obviněný poškozeného M. P. nutil k jednání ohledně uzavření nájemní smlouvy a že by tento za jiných okolností nájemní smlouvu nepodepsal, když podle něj z výsledků provedeného dokazování naopak plyne, že poškozený M. P. nájemní smlouvu nutně potřeboval se společností obviněného uzavřít. Přestože tyto námitky s ohledem na jejich obsah nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže se s nimi Nejvyšší soud ztotožnit ani po věcné stránce.

Z provedeného dokazování, které se promítlo ve skutkových závěrech nižších soudů, totiž jednoznačně vyplynul opak, tedy že M. P. k podpisu nájemní smlouvy přistoupil v tísni, kterou vyvolal obviněný tím, že prakticky zablokoval přístup stavební techniky a dodávek materiálu ke stavbě (rekonstrukci krokodýlí ZOO), a že pokud by této blokády nebylo, nedošlo by ani k jednání o nájemní smlouvě. Bezezbytku se s touto otázkou vypořádal krajský soud v bodu 49. odůvodnění svého rozsudku, na které Nejvyšší soud v dalším odkazuje, neboť se s těmito závěry zcela ztotožňuje.

Nejvyšší soud se zejména neztotožňuje s tím, že na jednání obviněného je třeba nahlížet optikou soukromého práva jako na klasický kontraktační proces. Je tomu tak především z toho důvodu, že absentovala svobodná vůle jednajícího, kterým byla N. T., za kterou jednal M. P. Jedinou motivací, proč tento subjekt do jednání s obviněným vstoupil, totiž byla skutečnost, že obviněný svévolně zablokoval cestu k nemovitosti poškozeného a znemožnil či minimálně významně zkomplikoval stavební práce objednané poškozenou N. T., v důsledku čehož došlo minimálně k jejich podstatnému zdržení (jak vyplynulo z dokazování). Pokud by tato blokáda nemovitosti poškozeného trvala, resp. pokud by společnost obviněného pozemek pronajala jinému subjektu, o kterém obviněný tvrdil, že na něm bude parkovat nákladní automobily (čímž by fakticky blokáda pokračovala), znamenalo by to výraznou komplikaci především z hlediska financování rekonstrukce (k otázce hrozby jiné těžké újmy viz níže). Jedinou možností, jak mohla poškozená N. T. tento scénář odvrátit, bylo uzavřít s obviněným nájemní smlouvu, která pro ni byla značně nevýhodná, neboť se nevztahovala jen na budoucí „plnění“, nýbrž podstatná částka měla být zaplacena zpětně za předchozí užívání daného pozemku. Je zjevné, že takto neobstojí obhajoba obviněného, že šlo ze strany M. P. o svobodné vyjednávání, v němž měla N. T. svobodnou vůli rozhodnout se o dalším postupu. Skutečnost však byla opačná, neboť poškozená měla pouze jednu možnost, a to přistoupit na podmínky navržené obviněným.

K tomu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je předpokladem trestného činu vydírání neoprávněné jednání pachatele, kterým jiného nutí k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Neoprávněnost může spočívat buď v tom, že pachatel poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím, ale i pohrůžkou jiné těžké újmy) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 144/2016). Pohrůžka jednáním, v jehož důsledku by došlo na straně poškozené k nemalým majetkovým újmám, k nimž by jinak (v případě neexistence pohrůžky a jednání poškozeného) nedošlo, zpravidla nemůže být legitimním prostředkem k dosažení zaplacení sporné či dokonce neexistující pohledávky ve vztahu mezi podnikateli. S ohledem na zjišťované okolnosti blokace rozestavěné stavby poškozeného ze strany obviněného proto nelze souhlasit s obviněným, že tak činil jedním z legálních způsobů dosažení smluvního konsenzu ohledně určitého sporného nároku. V této trestní věci navíc soudy v naznačeném ohledu komplexně, a to jak z hlediska věcného, tak i z hlediska časového, zohlednily jak poměry poškozeného, tak i jeho vztahy k obviněnému. Zjišťovaná podoba vzájemného jednání mezi nimi zejména z pohledu jednání a aktivity obviněného nesvědčí pro závěr, že by se (pouze) jednalo o soukromoprávní spor mezi dvěma podnikateli

V této souvislosti je rovněž nutno připomenout, že obviněný věděl, že příslušné správní orgány jsou toho názoru, že na předmětném pozemku se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, byť na pozemku ve vlastnictví obviněného. O veřejně přístupnou účelovou komunikaci se totiž jedná, pokud jsou splněny předpoklady stanovené v § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. K existenci veřejně přístupné účelové komunikace tak není potřeba žádného konstitutivního rozhodnutí a pouze pokud existuje spor ohledně této cesty, rozhodne příslušný správní úřad deklaratorním rozhodnutím. To se také stalo v nyní posuzované věci, kdy správní orgány (v době před protiprávním jednáním obviněného) a následně i správní soudy (jakkoliv po spáchání protiprávního jednání) dospěly k závěru, že se na předmětném pozemku nachází veřejně přístupná účelová pozemní komunikace, která má podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích sloužit ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.

Z hlediska obhajoby obviněného a na ni navazující dovolací argumentaci je dále zásadní i to, že i kdyby se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci nejednalo, je nepřípustné, aby si obviněný, přesvědčen, že se jedná o „jeho“ komunikaci, vynucoval na ostatních uživatelích uzavření nájemní smlouvy způsobem, jakým se to stalo v nyní souzené trestní věci. Pokud byl obviněný přesvědčen o oprávněnosti svého nároku na uvedenou komunikaci, mohl tento svůj nárok prosazovat k tomu určenými prostředky ochrany soukromých práv, např. soudní cestou, kdy mohl žádat i o vydání předběžného opatření, kterým by bylo užívání daného pozemku určitým třetím osobám zakázáno.

Ke druhému obviněným zpochybňovanému znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku spočívajícího v existenci pohrůžky jiné těžké újmy Nejvyšší soud uvádí, že rovněž tento znak byl jednáním obviněného