3 Tdo 947/2015 — Nejvyšší soud

3 Tdo 947/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:9. 9. 2015 Spisová značka:3 Tdo 947/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.947.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5 tr. ř. § 2 odst. 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 11. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 947/2015-31U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2015 o dovolání, které podal obviněný Š. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 5 To 442/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 207/2007, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 3 T 207/2007, byl obviněný Š. K. uznán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb.). Za to byl podle § 251 odst. 1 trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného K. H. O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 5 To 442/2013, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém základě uznal vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního zákona, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Za to jej podle § 247 odst. 2 trestního zákona odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle § 256 trestního řádu zamítl odvolání obviněného. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), a l) trestního řádu. Obviněný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé z toho důvodu, že je zcela v rozporu s původním zrušujícím rozhodnutím téhož soudu ze dne 17. 7. 2009, č. j. 5 To 491/2008-612, přičemž soud prvního stupně nenapravil vady v souladu s pokyny zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Zatímco odvolací soud si v původním zrušujícím usnesení správně všímá a hodnotí provádění důkazů za neúplné a velmi povrchní, nyní má zcela opačný názor, ačkoliv ničeho doplněno nebylo, rozpornost a nezákonnost vytěžených důkazů zhojena nebyla. Naplnění dovolacích důvodů spatřoval obviněný v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné a tedy nesrozumitelné, a to co se týče výroku o vině i o trestu. Za nekonzistentní považuje obviněný výpověď obviněného H., v důsledku jehož submisivní osobnosti a jednoduchého myšlení mohla být spontaneita jeho výpovědi ovlivněna policistou provádějícím výslech. Výpověď takto komplexně nevěrohodné osoby nemohla vést podle obviněného k bezpečnému závěru o jeho vině. Obviněný dále namítl, že odvolací soud dospěl k závěru, že trestný čin spáchal jako spolupachatel, ale rovněž jako nepřímý pachatel, což není možné. Rovněž škoda nemohla a nebyla postavena najisto, tedy nemohl být ani odsouzen podle § 247 odst. 2 trestního zákona. Cena odcizených předmětů byla určena znalcem, který předměty nikdy neviděl a doslova možné ceny odhadoval. Závěrem obviněný namítl, že trest uložený mu po deseti letech od domnělého trestného činu není výchovný, ale pouze represivní. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 5 To 442/2013-761, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 25. 3. 2013, č. j. 3 T 207/2007-727, podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Děčíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že ani jednu z dovolacích námitek nelze podřadit pod deklarované dovolací důvody. Dovolatelem uplatněné dovolací námitky směřují vůči skutkovým zjištěním soudu, přičemž proto nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Skutkový stav byl soudem zjištěn v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tedy v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Z odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Soud se přiléhavě vyrovnal i s námitkami obviněného stran délky trestního řízení a uložení nepodmíněného trestu. Státní zástupkyně proto navrhla odmítnout podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b trestního řádu. Obviněný Š. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen z