30 Cdo 1165/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1165/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2024 Spisová značka:30 Cdo 1165/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1165.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 8 předpisu č. 82/1998 Sb. § 13 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1165/2024-348USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) P. T., a b) J. W., obou zastoupených Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Praze 2, o zaplacení 5 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 252/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 58 Co 354/2023-322, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci (dále také „dovolatelé“) se podanou žalobou domáhali po žalované náhrady škody ve výši 5 000 000 Kč za nesprávný úřední postup policejního orgánu. Dne 14. 5. 2018 byla na základě příkazu k domovní prohlídce, vydaného Okresním soudem v Sokolově pod sp. zn. 31 Nt 13004/2018, nařízena domovní prohlídka domu v podílovém spoluvlastnictví žalobců, přičemž žalobcům podle jejich tvrzení nebyla umožněna osobní účast na domovní prohlídce, a není pravdou, že byli nekontaktní, nebyl jim doručen opis protokolu o domovní prohlídce ani písemné potvrzení o výsledku úkonu. Po skončení domovní prohlídky dne 14. 5. 2018 Policie České republiky (dále jen „Policie ČR“) dům zapečetila a zakázala do něj přístup všem osobám, včetně vlastníků nemovité věci (dále též jen „nemovitost“), neboť věc byla v šetření. Žalobce následně kontaktovala Policie ČR, která jim dne 26. 10. 2018 chtěla předat objekt zpět. Při rozpečetění zabezpečení dne 26. 10. 2018 žalobci zjistili značné poškození objektu, které bylo téhož dne zdokumentováno. Podle tvrzení žalobců nebyla nemovitost po skončení domovní prohlídky dne 14. 5. 2018 řádně policejním orgánem zabezpečena, Policie ČR měla poškodit instalované alarmy a v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem byla nemovitost zdevastována vandaly. Došlo tedy k vážnému poškození nemovitosti tak, jak je zachyceno v protokolu o ohledání místa činu a v notářském zápise. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 8. 2023, č. j. 15 C 252/2021-294, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 5 000 000 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl dílem pro vady a dílem jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Pokud se žalobci řídili nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Dovolatelé namítají, že soudy (odvolací i soud prvního stupně) nesprávně posoudily otázku neunesení břemene tvrzení ohledně vzniku škody a její výše, přestože žalobci jasně označili důkazy k prokázání výše způsobené škody (předložený notářský zápis a další navržené důkazy, tj. listiny a spisy), a odchýlily se tak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002 (otázka č. 1 v dovolání). Dovolatelé mají dále za to, že soudy nesprávně právně posoudily i otázku naplnění jednoho z nezbytných předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to nesprávného úředního postupu, jelikož došly k závěru, že v postupu Policie ČR nelze shledat nesprávný úřední postup; popřípadě bylo na místě věc posoudit z pohledu objektivní odpovědnosti za škodu ve smyslu § 95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. ve spojení s § 2895 zákona č. 89/2012 Sb. (otázky č. 2 a 3 v dovolání). Žalobci konečně v dovolání konstatují, že „řízení je postiženo ústavně-právním deficitem tzv. opominutých důkazů, tj. důkazů, na základě nichž měl být zjištěn řádně a úplně skutkový stav věci, zejména pak výslechy účastníků, označenými spisy Policie ČR, Okresního státního zastupitelství v Sokolově, výslechy žalobců, znaleckým posudkem apod.“ (otázka č. 4 v dovolání). Otázka, zda měl soud při posouzení možného nároku žalobců na náhradu škody vůči státu aplikovat § 95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve spojení s § 2895 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, či zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ani od žalobci citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2249/2020. Nejvyšší soud ve své judikatuře učinil závěr, podle něhož postup policejního orgánu při provádění domovní prohlídky (popřípadě prohlídky jiných prostor a pozemků) může být považován za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a může založit aktivní věcnou legitimaci k uplatnění nároku na odškodnění újmy podle téhož zákona u osob, u nichž byla provedena domovní prohlídka. Nejvyšší soud dále konstatoval, že odpovědnost státu za újmu způsobenou činností policejního orgánu coby orgánu činného v trestním řízení se řídí ustanovením § 95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jen tehdy, je-li újma způsobena osobě, která není zamýšleným adresátem výkonu veřejné moci, ani se jinak trestního řízení neúčastní v postavení jeho subjektu; v ostatních případech se odpovědnost státu posuzuje podle zákona č. 82/1998 Sb. Přitom osoba, u které má být provedena domovní prohlídka, se ve vztahu k této prohlídce stává adresátem výkonu veřejné moci v rámci trestního řízení, přičemž trestním řádem jsou jí v této souvislosti stanovena práva a p