30 Cdo 3343/2023

Žalobci (dále též „dovolatelé“) se domáhali zaplacení částky 65 150 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z nich jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 238 C 38/2018-52, zamítl žalobu žalobce a) o zaplacení částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu žalobkyně b) o zaplacení částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III) a uložil žalobkyni b) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok IV).

Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 219 C 21/2014 vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobci podali dne 17. 2. 2014 k Městskému soudu v Brně žalobu, jíž se domáhali proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti odškodnění nemajetkové újmy ve výši 57 075 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z nich. Žalovaná se vyjádřila k žalobě na základě výzvy soudu ze dne 30. 5. 2014. V období od 10. 7. 2014 do 3. 12. 2014 byl spis zapůjčen k řízení vedenému Městským soudem v Brně pod sp. zn. 255 C 19/2014. Dne 17. 2. 2015 nařídil soud prvního stupně jednání na 4. 5. 2015, na němž byly provedeny listinné důkazy a jednání bylo odročeno na 13. 7. 2015 za účelem připojení spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 42 C 12/2000 po sdělení zástupce žalobců, že v tomto obdobném sporu zástupce žalobců postupuje obdobně. Další jednání se konalo dne 19. 10. 2015, po skončení dokazování byl vyhlášen rozsudek č. j. 219 C 21/2014-46, jímž byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Na základě odvolání žalobců ze dne 9. 11. 2015 Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 1. 2016, č. j. 44 Co 535/2015-55, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně po doručení usnesení odvolacího soudu dne 13. 3. 2017 nařídil jednání na 29. 5. 2017, jednání bylo dne 12. 5. 2017 odročeno na 21. 8. 2017 z organizačních důvodů na straně soudu. Na jednání dne 21. 8. 2017 prováděl soud prvního stupně listinné důkazy a jednání odročil na 30. 8. 2017, kdy rozsudkem č. j. 219 C 21/2014-72 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) i žalobkyni b) částku 36 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení, žalobu co do částky 20 925 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve vztahu ke každému z žalobců zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Spis s odvoláním žalované ze dne 9. 11. 2017 a žalobců ze dne 13. 11. 2017 byl předložen odvolacímu soudu dne 13. 3. 2018. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 44 Co 214/2018-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích I a IV, výroky II a IV, ve kterých byla žaloba zamítnuta, změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 20 925 Kč se zákonným úrokem z prodlení a dále rozhodl o zaplacení nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. 6. 2018.

Přípisem ze dne 4. 7. 2018 uplatnili žalobci nároky na zadostiučinění za nesprávný úřední postup u žalované, která ve stanovisku ze dne 20. 11. 2018, č. j. MSP-1839/2018-ODSK-ODSK/6, uvedla, že v řízení shledala průtah v délce jednoho roku a jednoho měsíce, řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudní soustavy v celkové délce 4 let a 4 měsíců, ve věci rozhodoval soud prvního stupně dvakrát a soud druhého stupně rovněž dvakrát. Řízení bylo po stránce skutkové i právní do určité míry složité. Význam řízení pro žalobce byl shledán jako nižší vzhledem k tzv. řetězení nároků a soud nejednal o právech a povinnostech žalobců, která by se jich bezprostředně dotýkala. Za přiměřené zadostiučinění žalovaná považovala konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Soud prvního stupně posoudil nároky žalobců podle čl. 6, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), § 5 písm. b), § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 3 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014 trvalo celkem 4 roky a 4 měsíce. V jeho průběhu došlo jedenkrát k neodůvodněné nečinnosti (v době od 27. 1. 2016 do 13. 3. 2017), řízení již bylo pravomocně skončeno. Řízení bylo vedeno dvakrát před soudem prvního stupně a dvakrát před soudem druhého stupně, ve věci nebylo rozhodováno před Nejvyšším soudem ani Ústavním soudem. Podle soudu došlo v posuzovaném řízení k porušení práva na přiměřenou délku řízení, neboť od počátku (žaloba podána dne 17. 2. 2014) do pravomocného skončení (dne 20. 6. 2018) trvalo 4 roky a 4 měsíce, což není doba přiměřená. Řízení bylo konáno na dvou stupních soudní soustavy, složitost věci byla obvyklá jak po skutkové stránce, tak po právní stránce a řízení nemělo pro žalobce velkého významu vzhledem k tomu, že se domáhali nároku na přiměřené zadostiučinění v souvislosti s průtahy v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 42 C 12/2000, tedy explicitně nešlo o přiznání nároku, který by přímo a bezprostředně zasahoval do práv žalobců. V rámci kritéria významu předmětu řízení žalobci pouze poukázali na to, že délka posuzovaného řízení se projevila na jejich psychice a důvěře ve fungování spravedlnosti v České republice. V daném případě soud zohlednil, že se v podstatě jedná o další kompenzační řízení, kdy žalobci požadují peněžité zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům. Přestože není zcela vyloučeno, že i v kompenzačním řízení mohou nastat průtahy, které jsou zaviněné soudy, je třeba se k nárokům uplatňovaným účastníky řízení stavět opakovaně zdrženlivě a rozhodnout vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Na základě délky řízení a jeho průběhu považoval soud samotné konstatování porušení práva za dostačující.

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou žalobců napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 10 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok I písm. a)], ohledně částky 54 400 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok I písm. b)], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 10 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím [výrok II písm. a)], ohledně částky 54 400 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok II písm. b)], uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 2 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; ohledně částky 77 850 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 2 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; ohledně částky 77 850 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 41 800 Kč (výrok V).

V řešené věci jde o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 7/2020-82, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že konstatoval, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014 došlo k porušení práva žalobce a) na projednání věci v přiměřené lhůtě [výrok I písm. a)], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž byla žaloba žalobce a) na zaplacení částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítnuta [výrok I písm. b)], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že konstatoval, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014 došlo k porušení práva žalobkyně b) na projednání věci v přiměřené lhůtě [výrok II písm. a)], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jímž byla žaloba žalobkyně b) na zaplacení částky 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítnuta [výrok II písm. b)], zamítl žalobu v části, jíž se žalobci a) a b) domáhali zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich (výrok III), a uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 23 000 Kč (výrok IV). K dovolání žalobců byl rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 980/2022-104, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu postrádalo odůvodnění rozsudku odvolacího soudu základní náležitosti nutné ke korektnímu posouzení přiměřenosti celkové délky tohoto kompenzačního řízení (resp. doby poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) a souvisejícího žalobci uplatněného nároku (navýšení o 80 000 Kč pro každého z žalobců) na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (rovněž kompenzačního) řízení. Dovolací soud nepovažoval za dostatečné, jak se odvolací soud velmi stručně a na hraně přezkoumatelnosti vypořádal de facto pouze s jedním z kritérií, a to celkovou délkou řízení [§ 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk], kterou navíc neposoudil zcela správným způsobem, pokud do ní nezahrnul i dobu předběžného projednání, přičemž minimálně doba od předložení věci odvolacímu soudu do jeho rozhodnutí, téměř 20 měsíců, by si své zhodnocení v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk jistě zasluhovala. Připomněl rovněž význam kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, jež nejsou sice jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.

Odvolací soud v nynějším rozhodnutí nesouhlasil s celkovou délkou posuzovaného kompenzačního řízení (od 17. 2. 2014 do 20. 6. 2018, tj. 4 roky a 4 měsíce), jak ji stanovil soud prvního stupně, když uvedl, že v konkrétním případě je do celkové délky řízení nutno započítat i dobu předběžného projednání, tj. další 3 měsíce. Celkovou délku řízení tak stanovil na 4 roky a 7 měsíců. S přihlédnutím ke stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovanému ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), považoval odvolací soud za odpovídající výši základní částky peněžitého zadostiučinění nemajetkové újmy 15 000 Kč za rok (z toho za první dva roky v poloviční výši), což při délce řízení 4 roky a 7 měsíců činí 53 750 Kč. Takto stanovenou základní částku odvolací soud následně modifikoval dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. V rámci kritéria složitosti řízení zohlednil odvolací soud procesní složitost řízení vzhledem k tomu, že věc byla řešena před dvěma soudními instancemi a poukázal na to, že řízení ve více instancích zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, přičemž celková délka řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Na základě této skutečnosti snížil odvolací soud základní částku přiměřeného zadostiučinění o 10 %. Pro jednání poškozených žalobců neshledal odvolací soud žádné důvody k navýšení nebo snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění. Při posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během posuzovaného kompenzačního řízení přihlédl odvolací soud k procesním pochybením, průtahům od podání žaloby do konání prvního jednání až po cca roce a třech měsících, odročení jednání na 13. 7. 2015, dále na 19. 10. 2015 bez uvedení důvodů, zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 219 C 21/2014-46, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2016, č. j. 44 Co 535/2015-55, dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, opětovnému rozhodnutí nalézacím soudem rozsudkem ze dne 30. 8. 2017, č. j. 219 C 21/2014-72, odvolacím soudem pak rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 44 Co 214/2018-118 (to po chybném vyměření soudního poplatku z odvolání soudem prvního stupně a jeho následném vrácení). Pro postup orgánů veřejné moci navýšil odvolací soud základní částku přiměřeného zadostiučinění o 15 %. S tvrzením žalobců, že samotné kompenzační řízení je řízením, které již povahou svého předmětu má pro účastníky zvýšený význam, se odvolací soud neztotožnil, považoval však za nutné připomenout, že v původním nalézacím řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 12/2000 se žalobce Ing. Jiří Svoboda proti žalovaným [zde žalobcům a), b)] domáhal zaplacení ceny díla (172 000 Kč s příslušenstvím), po jeho pravomocném skončení následovalo exekuční řízení vedené pod sp. zn. 78 EXE 802/2011, exekučním titulem proti povinným byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2010, č. j. 26 Co 175/2007-224, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 12. 2010. Žalobci (tam povinní) vymáhanou částku uhradili oprávněnému dne 7. 1. 2011. Za nepřiměřenou délku těchto řízení vyplatilo Ministerstvo spravedlnosti každému z žalobců dne 13. 2. 2014 částku 122 925 Kč. V následném kompenzačním řízení, které bylo zahájeno žalobou ze dne 17. 2. 2014 žalobci požadovali vyplacení dalších částek (57 075 Kč s příslušenstvím každému z nich), v tomto rozsahu byli žalobci následně úspěšní (jak plyne z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, č. j. 44 Co 214/2018-118, rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 6. 2018); celkem tak bylo každému z žalobců vyplaceno odškodnění ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím. Pokud žalobci v tomto „kompenzačním řízení na druhou“ vznesli další finanční požadavky na odškodnění (65 150 Kč pro každého s navýšením za průtahy v tomto odvolacím řízení o 80 000 Kč pro každého), pak měl odvolací soud za zjevné, že současné kompenzační řízení (za délku předcházejícího kompenzačního řízení 4 roky a 7 měsíců) se již stalo pro oba žalobce příležitostí k sanaci jejich neúspěchu v označeném nalézacím a exekučním řízení (požadavky obou žalobců zde jsou jen o něco nižší než za celou délku původního nalézacího a exekučního řízení v trvání 13 let a 7,5 měsíce), přičemž již v předcházejícím kompenzačním řízení se žalobcům dostalo odškodnění ve více než dvojnásobné výši (2 x 180 000 Kč s příslušenstvím) oproti původní žalované částce v samotném nalézacím řízení (žalobcům byla uložena povinnost zaplatit Ing. Jiřímu Svobodovi částku cca 158 000 Kč s příslušenstvím – cena díla). Po zhodnocení těchto okolností odvolací soud uzavřel, že význam předmětu řízení pro žalobce je velmi nízký vzhledem ke zjevnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení, kdy žalobci nevyužili možnost požadovat navýšení zadostiučinění již v prvním kompenzačním řízení, jak plyne ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 219 C 21/2014. Odvolací soud tak přistoupil ke snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 70 %. Nad rámec zákonných kritérií snížil odvolací soud základní částku přiměřeného zadostiučinění o 15 % z důvodu sdílené újmy, neboť žalobci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“. Vzhledem k uvedeným modifikacím stanovil odvolací soud výši přiměřeného zadostiučiní pro každého z žalobců na 10 750 Kč.

K požadavkům žalobců na navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení o 80 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich odvolací soud doplnil dokazování spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 238 C 38/2018, z něhož vzal za prokázané, že žalobci dne 4. 7. 2018 uplatnili u Ministerstva spravedlnosti nárok na odškodnění za nesprávný úřední postup ve výši 65 150 Kč, stanoviskem ze dne 20. 11. 2018 byly uplatněné nároky zamítnuty, soudní řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 28. 11. 2018, soud prvního stupně po provedeném dokazování rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 238 C 38/2018-52, po podání odvolání oběma žalobci byla věc dne 14. 1. 2020 předložena odvolacímu soudu, který rozhodl rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 7/2020-82. K dovolání žalobců byl rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 980/2022-104, opětovně bylo odvolacím soudem rozhodnuto dne 23. 5. 2023. Délka nynějšího kompenzačního řízení ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činila 4 roky a 11 měsíců. V rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk hodnotil odvolací soud především dobu od předložení věci soudem prvního stupně odvolacímu soudu (14. 1. 2020) do jeho prvního rozhodnutí (7. 9. 2021), v rámci kritéria jednání poškozených [§ 31a odst. 3 písm. c)] zohlednil vznesení nedůvodné námitky podjatosti soudkyně při jednání odvolacího soudu dne 8. 3. 2023 (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2023, č. j. Nco 5/2023-125), kterým došlo bezdůvodně k prodloužení řízení o více než dva měsíce; v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozené [§ 31a odst. 3 písm. e)] pak odvolací soud shledal velmi malý význam řízení v důsledku nekoncentrovaného uplatňování nároků (tzv. řetězení) na zadostiučinění (jeho navýšení), jak bylo podrobně rozebráno pod bodem 18 rozsudku, a odvolací soud rovněž přihlédl ke sdílené újmě, neboť žalobci v posuzovaném řízení vystupují jako rodinní příslušníci v „zájmovém souladu“. Na základě tohoto posouzení považoval odvolací soud za adekvátní navýšit stanovené zadostiučinění pro každého z žalobců o 20 %, což z částky 10 750 Kč činí 2 150 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem, v rozsahu výroků I písm. b), II písm. b), III a IV v části, v níž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 77 850 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z žalobců, a V, včasným dovoláním.

Dovolatelé mají především za to, že jim odvolací soud vzhledem ke konkrétním okolnostem případu poskytl přiměřené zadostiučinění v extrémně nízké, tedy naprosto neodpovídající výši, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1158/2023.

Od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, a nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14, a ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, se měl odvolací soud odchýlit porušením povinnosti vypořádat se s klíčovou odvolací argumentací dovolatelů představovanou rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, nebo ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04, ze dne 27. 9. 2011 ve věci CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica proti Itálii, stížnost č. 41107/02 a 22405/03, a ze dne 26. 11. 2013 ve věci Francesco Quattrone proti Itálii, stížnost č. 13431/07, o tom, že v případě průtahů v řízeních, která již sama byla řízeními kompenzačními, je třeba neaplikovat kritéria stanovená pro posuzování přiměřenosti délky běžných řízení, od soudů při vyřizování vyžadovat zvláštní pečlivost a v případě průtahů přiznat poměrně vysokou výši náhrady škody. Vzhledem k odkazované rozhodovací praxi soudů nemohou dovolatelé akceptovat mylné až nesmyslné názory žalované o „řetězení nároků“, a o tom, že by se „nejednalo o právech a povinnostech žalobců, která by se jich bezprostředně dotýkala“. Dovolatelé v žádném případě ničeho nezneužívají, pouze se domáhají spravedlivého odškodnění hrubě nesprávných úředních postupů soudů. K odchýlení od výše citované rozhodovací praxe mělo dle dovolatelů dojít též v rámci kritéria významu předmětu posuzovaného řízení při němž odvolací soud uvedl, že žalobci zvýšený význam předmětu řízení pro své osoby neprokázali, s tím, že jejich tvrzení, že samotné kompenzační řízení je řízením, které již povahou svého předmětu má pro účastníky zvýšený význam, odvolací soud nepřisvědčil. Po modifikacích základní částky přiměřeného zadostiučinění (53 750 Kč – snížení o 10 %, zvýšení o 15 %, snížení o 70 %, snížení o 15 %) dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřená výše zadostiučiní pro každého z žalobců činí 10 750 Kč. Podle dovolatelů je však přiznaná částka naprosto nedostatečná, resp. extrémně nepřiměřená, vzhledem k závěrům vyplývajícím z výše zmíněné judikatury ESLP. V rozporu s citovanou judikaturou měl odvolací soud posoudit také otázku navýšení přiměřeného zadostiučinění, při níž vadně aplikoval též závěr obsažený ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, podle něhož se pro účely stanovení tohoto navýšení již nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění (eventuálně i poskytnutí zadostiučinění v penězích, ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení. Výši odvolacím soudem stanoveného navýšení odškodnění (2 150 Kč za cca 5 let) považují dovolatelé za zcela extrémně nepřiměřeně nízkou. Navíc je třeba zohlednit fakt, že okolnost, že by se navýšení mělo poskytovat v symbolické výši, jak učinil odvolací soud, která by byla výrazně pod úrovní odškodnění oproti případu, kdy by se odškodnění za tentýž nesprávný úřední postup domáhal poškozený zvlášť v samostatném soudním řízení, by nutila všechny poškozené k žalovanou kritizovanému řetězení věcí. Takový stav je jistě nežádoucí a jistě ho neměl na mysli ani soud dovolací. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že obě tyto výše by se měly velmi přibližovat. Otázkou pouze je, zda by navýšení mělo být vyšší či nižší.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. má být dle dovolatelů založena rovněž pro nesprávné právní posouzení kritéria složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který uvedl, že v daném případě je třeba v rámci složitosti věci vnímat, že bylo vedeno pouze před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a dále, že složitost věci byla obvyklá jak po skutkové stránce, tak právní stránce, odvolací soud dospěl k závěru o procesní složitosti řízení vzhledem k tomu, že věc byla řešena před dvěma soudními instancemi a poukázal na to, že řízení ve více instancích zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, což vedlo ke snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 10 %. Žalovaná se proti rozhodnutí soudu prvního stupně neodvolala. Podle dovolatelů porušil odvolací soud zákaz reformace in peius, jelikož bez toho, že by se žalovaná proti závěrům soudu prvního stupně o tom, že tzv. počet stupňů soudní soustavy neznamená zvýšení složitosti řízení, odvolala, hodnocení soudu prvního stupně změnil v jejich neprospěch, jelikož uzavřel opačně, že tzv. počet stupňů soudní soustavy znamená zvýšení složitosti řízení, pročež snížil základní částku odškodnění o 10 %, čímž se nepřípustně odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021.

Další pochybení spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud porušil svou povinnost při nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, které trpí vnitřní rozporností a nedostatkem odůvodnění, toto zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015. Pokud totiž soud prvního stupně na straně jedné přihlédl k tomu, že řízení bylo konáno na dvou stupních soudní soustavy, zatímco na straně druhé uzavřel bez dalšího, že „složitost věci byla obvyklá“, není z jeho rozhodnutí zřejmé, jak se skutečnost, že přihlédl k tomu, že řízení bylo konáno na dvou stupních soudní soustavy, promítla v jeho rozhodnutí.

Přípustnost dovolání má být založena rovněž pro odchýlení od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, a ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1158/2023, a rozsudku ESLP ze dne 21. 6. 2005 ve věci Kubizňáková proti České republice, stížnost č. 28661/03, a to tím, že ač odvolací soud na straně jedné při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci při uznání i „jiných procesních vad“ (zejména důvody, které vedly odvolací soud v jeho usnesení ze dne 13. 1. 2016, č. j. 44 Co 535/2015-55, ke zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně – hraniční přezkoumatelnost rozsudku, úplná absence vlastního posouzení soudem, rezignace soudu na jeho základní činnost se zásahem rudimentální části věci, porušení práva na spravedlivý proces, zřejmé vady při výkladu norem hmotného práva, nezhodnocení vlastního dokazování tak, aby soud samostatně a nezávisle dospěl k závěru o skutkovém stavu věci po všech stránkách), přistoupil k navýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 15 %, na straně druhé na základě závěru, že šlo o procesní složitost řízení, neboť věc byla řešena před dvěma soudními instancemi, provedl snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 10 %. Podle dovolatelů tak odvolací soud jednou přičetl podíl orgánů, že věc musela být projednávána na dvou stupních soudní soustavy, čímž evidentně došlo k významnému prodloužení posuzovaného řízení, k jejich dobru, a podruhé totéž přičetl k jejich tíži. Dovolatelé nesouhlasí ani se závěrem o procesní složitosti řízení z důvodu jeho průběhu na dvou stupních soudní soustavy, jímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013. Dle dovolatelů nelze pominout ani skutečnost, že odvolací soud změnil závěry soudu prvního stupně, aniž by je se svým odlišným náhledem na vyhodnocení kritéria procesní složitosti řízení opřené o to, že věc byla řešena před dvěma soudními instancemi, předběžně seznámil a nezopakoval k tomu dokazování. Dovolatelé tudíž neměli o jeho odlišném názoru na věc žádné povědomí a nemohli proti němu v rozporu s právem na vedení spravedlivého procesu jakkoli argumentovat, proto považují takový závěr odvolacího soudu za nepřípustně překvapivý a odchylující se od nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, a ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16.

Dovolatelé nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c)] je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak pozitivně, přičemž v daném případě soud neshledal žádné důvody pro navýšení nebo snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelé poukázali na to, že při jednání odvolacího soudu dne 1. 9. 2021 uplatnili nárok na navýšení požadovaného odškodnění, jelikož i v tomto řízení dochází k nepřípustnému nesprávnému úřednímu postupu. Takový postup podle nich vyjadřuje „vyšší“ formu nespokojenosti s průtahy než „bezzubá“ stížnost na průtahy. Vzhledem k závěru, který má vyplývat z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, že i „nižší“ forma vyjádření nespokojenosti poškozeného (např. stížnost na průtahy) musí být zhodnocena dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk v jeho prospěch, což vede k navýšení základní částky odškodnění, tím spíše je nutno takto postupovat v případě „kvalifikovanější“ formy vyjádření dotčenosti poškozeného průtahy. Dovolání má být v tomto smyslu přípustné pro řešení otázky, zda je třeba případ, kdy poškozený v rámci kompenzačního řízení uplatní nárok na zvýšení původně žalované částky z důvodu nesprávného úředního postupu v něm samém, hodnotit stejně či obdobně dle § 31a odst. 3 písm. c) in fine OdpŠk jako např. podání stížnosti na průtahy v něm, a tedy současně to i zohlednit ve prospěch poškozeného při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, která dle dovolatelů nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena.

Dovolatelé poukázali na své odvolání ze dne 3. 12. 2019, v němž uvedli důvody, které vedly odvolací soud v jeho usnesení ze dne 13. 1. 2016, č. j. 44 Co 535/2015-55, ke zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 219 C 21/2014-46, tedy hraniční přezkoumatelnost rozsudku, úplná absence vlastního posouzení soudem, rezignace soudu na jeho základní činnost se zásahem rudimentální části věci, porušení práva na spravedlivý proces, zřejmé vady při výkladu norem hmotného práva, nezhodnocení vlastního dokazování tak, aby soud samostatně a nezávisle dospěl k závěru o skutkovém stavu věci po všech stránkách, přičemž odvolací řízení nemůže zjednat nápravu. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že nešlo o „hraniční přezkoumatelnost“, ale jednoznačnou nepřezkoumatelnost, což činí závěr odvolacího soudu, že rozsudek byl následně k odvolání žalobců zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2016, č. j. 44 Co 535/2015-55, dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, svévolným, protože neodpovídá skutečnému stavu věci. Jednalo-li se totiž o nepřezkoumatelnost, pak byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen i dle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak porušuje právo dovolatelů na spravedlivý proces a zakládá přípustnost dovolání.

Odvolací soud s poukazem na obsah původního nalézacího a exekučního řízení sp. zn. 42 C 12/2000 a 78 EXE 802/2011 a obsah následného kompenzačního řízení uzavřel, že současné kompenzační řízení (za délku předcházejícího kompenzačního řízení 4 roky a 7 měsíců) se již stalo pro oba žalobce příležitostí k sanaci jejich neúspěchu v označeném nalézacím a exekučním řízení, přičemž již v předcházejícím kompenzačním řízení se žalobcům dostalo odškodnění ve více než dvojnásobné výši oproti původní žalované částce v samotném nalézacím řízení, což vedlo k závěru, že význam předmětu řízení pro žalobce je velmi nízký, a to vzhledem ke zjevnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Z předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, však vyplývá, že samotné srovnání částek, jak jej provedl odvolací soud, bez dalšího vypovídací hodnotu nemá, není-li zřejmé (kromě toho, co vedle zažalované jistiny bylo pro účastníky původního posuzovaného řízení v sázce), na základě jakých skutečností byla stanovena částka přiměřeného zadostiučinění, po jaké době toto bylo poskytnuto, zda tuto dobu žalobci již v předchozím kompenzačním řízení považovali za nepřiměřenou či zda z tohoto důvodu požadovali její navýšení. Přesto odvolací soud v bodě 18 odůvodnění napadaného rozsudku v podstatě opsal téměř doslova bod 14 předchozího zrušeného rozsudku č. j. 44 Co 7/2020-82 a provedl opakovaně srovnávání částek bez vypovídací hodnoty. Tim se dopustil stejné chyby, jako v předchozím zrušeném rozsudku, a navíc přitom svévolně nectil ani závazné pokyny soudu dovolacího, jak je jeho povinností.

Pochybení odvolacího soudu zakládající přípustnost dovolání spatřují dovolatelé též ve skutečnosti, že odvolací soud při posuzování a rozhodování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu a jaké zadostiučinění za něj náleží, přihlížel k výsledkům jiných řízení, jak vyplývá z předcházejícího odstavce. Takovým postupem se odvolací soud nepřípustně odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, z něhož vyplývá, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení, přičemž samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.

Dovolatelé také popírají, že by se dopustili zahájením tohoto soudního řízení jakéhokoli zneužití práv, jak tvrdí odvolací soud bez opory v tvrzení žalované nebo v provedeném dokazování. Ze strany odvolacího soudu jde o nepřípustný aktivismus, který je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a činí napadené rozhodnutí nepřípustně překvapivým a svévolným. Za stejně nesmyslný, nepřípustně aktivistický bez opory v provedeném dokazování, a tedy svévolný považují dovolatelé též závěr odvolacího soudu, že současné kompenzační řízení (za délku předcházejícího kompenzačního řízení 4 roky a 7 měsíců) se již stalo pro oba žalobce příležitostí k sanaci jejich neúspěchu v označeném nalézacím a exekučním řízení. Dovolatelé se pouze řádně domáhají svých zákonných práv. Jen pro úplnost dovolatelé uvedli, že Krajský soud v Brně prakticky v jakémkoli složení senátu rozhodujícího věci tohoto druhu, přistupuje obecně k vyřizování požadavku na navýšení zadostiučinění již v prvním kompenzačním řízení hůře než neprofesionálně, o čemž svědčí četné zrušování jeho rozsudků soudem dovolacím (ve věci dovolatelů rozsudek ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, a dále např. rozsudky ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, či přímo nepřipuštění návrhu sp. zn. 44 Co 108/2021). Bez řádného projednání takové požadavky zamítá či dokonce ani nepřipustí procesní návrh poškozeného v tomto směru. Dlouhodobě tak nerespektuje judikaturu dovolacího soudu. V návaznosti na tento fakt, skutečnost až jisté nevraživosti příslušných soudců Krajského soudu v Brně vyřizujících odškodňovací agendu vůči advokátovi dovolatelů, skutečnost průběhu posuzovaného řízení v letech 2013 – 2018 a zejména fakt, že dle stávající judikatury se jedná toliko o možnost a nikoli povinnost poškozeného, se dovolatelé rozhodli uplatnit nárok zvlášť až po skončení posuzovaného řízení. Rozhodně se tak nejedná o žádné zneužití práv, ale o legální, ryze rozumový a rozumný postup.

Na rozdíl od svého předcházejícího rozsudku doplnil odvolací soud do bodu 18 svého odůvodnění výtku, že žalobci nevyužili možnost požadovat navýšení zadostiučinění již v prvním kompenzačním řízení s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023, z něhož vyplývá, že způsob (ne)koncentrovaného uplatňování nároku na zadostiučinění (jeho navýšení) bude zpravidla svědčit o sníženém významu řízení pro poškozeného, zejména pokud o své vůli zvolil časově náročnější způsob prosazování svých nároků. Tento závěr však odvolací soud aplikoval nepřípustně mechanickým způsobem, neboť v nyní řešené věci podle dovolatelů nic nesvědčí o sníženém významu řízení. Pokud odvolací soud o aplikaci takového závěru uvažoval, bylo jeho povinností s tím dovolatele nejprve seznámit, a následně k tomu provést náležité dokazování, což se však nestalo. I v tomto směru tak považují dovolatelé napadené rozhodnutí za nepřípustně překvapivé a bez opory v provedeném dokazování, když vychází jen z jakési naprosto abstraktní presumpce. Odvolací soud se tak odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13. V této souvislosti má být dovolání přípustné též pro nesprávné právní posouzení nové argumentace žalované o tom, že způsob (ne)koncentrovaného uplatňování nároku na zadostiučinění (jeho navýšení) se mělo jednat o snížený význam řízení, obsažené zejména v jejím podání ze dne 13. 4. 2023, k níž soud nesměl pro opožděnost přihlédnout s ohledem na zákonnou koncentraci řízení.

V rámci hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozené přistoupil odvolací soud ke snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 70 %. Takové řešení považují dovolatelé za rozporné se Stanoviskem, v němž dovolací soud uzavřel, že při modifikaci základní částky by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu. Dovolatelé mají za to, že jejich situace v žádném případě nepředstavuje výjimečný případ v citovaném duchu. Odvolací soud v napadaném rozhodnutí neuvedl, že by se vůbec mělo jednat o výjimečný případ, ani to jakkoli neodůvodnil. Napadané rozhodnutí je proto v tomto směru nepřezkoumatelné a odchyluje se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011.

Dalšího nesprávného právního posouzení věci se měl odvolací soud dopustit tím, že ohledně nároku dovolatelů na navýšení zadostiučinění porušil povinnost přihlédnout ke všemu rozhodnému (důvody, pro něž byla měněna či dokonce rušena rozhodnutí soudů) a zohlednit všechna rozhodná kritéria stanovená zákonem č. 82/1998 Sb. [kritéria § 31a odst. 3 písm. a), b) OdpŠk]. Odvolací soud hodnotil kritérium jednání poškozených podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk (uplatnění důvodné námitky podjatosti soudkyně odvolacího soudu) v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1158/2023, který zapovídá, aby byly přičteny k tíži poškozeného jeho veškeré procesní aktivity, ale eventuálně jen ty, které mají obstrukční charakter. V rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného obsaženého v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk hodnotil odvolací soud skutečnost velmi malého významu řízení v důsledku nekoncentrovaného uplatňování nároků (tzv. řetězení) na zadostiučinění (jeho navýšení) s odkazem na bod 18 svého rozsudku. Tento závěr považují dovolatelé jednak za nepřezkoumatelný, jednak za rozporný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016. Podle dovolatelů se v jejich případě nemůže jednat o nekoncentrované uplatňování nároků ani řetězení, jelikož navýšení uplatnili již v tomto, průtahy postiženém řízení a nikoli až v následném řízení. Není tedy zřejmé, proč odvolací soud uzavřel o nekoncentrovaném uplatnění – řetězení. Nadto tzv. „řetězení“ není a z podstaty ani být nemůže rozhodným kritériem. Nejvyšší soud navíc v citovaném rozsudku dokonce výslovně uvedl, že uplatnění navýšení odškodnění už v průběhu řízení je jen jedna z možností vedle možnosti následného nového uplatnění až po skončení nesprávným úředním postupem poznamenaného řízení, a to bez ohledu na to, o jaké řízení se jednalo (běžné či již kompenzační). Odkaz odvolacího soudu na bod 18 jeho rozsudku je navíc v rozporu s požadavkem při posuzování tohoto nároku a rozhodných kritérií vyvarovat se jejich aplikace stejným způsobem, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním (předchozích) nepřiměřeně dlouhém řízení, který vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022. Odvolací soud totiž v bodě 18 svého rozsudku rozebral podmínky „prvotního“ a „posuzovaného“ řízení.

Dovolatelé jsou si vědomi nepřípustnosti dovolání do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, mají však za to, že i v tomto rozsahu je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu částečně protiústavní, a to z důvodu, že odvolací soud žalobcům nepřiznal náhradu za úkon spočívající v účasti na jednání dne 7. 9. 2021, který nezhodnotil jako potřebný k účelnému uplatňování práva, neboť zástupce žalobců již při jednání dne 1. 9. 2021 požádal o zaslání protokolu o vyhlášení rozhodnutí odvolacím soudem a jeho následná účast tak byla ryze formální a neúčelná.

Při jednání odvolacího soudu konaném dne 8. 3. 2023 vznesli žalobci námitku podjatosti soudkyně Mgr. Dagmar Bastlové s odůvodněním, že napovídala právnímu zástupci žalované Mgr. Romanu Růžičkovi ohledně poukazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023, z něhož má vyplývat nepatrný význam řízení pro poškozeného v případě řetězení kompenzačních řízení, a dále že advokát žalobců zahlédl při příchodu rozhovor soudkyně s Mgr. Romanem Růžičkou před dveřmi jednací síně. O této námitce rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 3. 2023, č. j. Nco 5/2023-125, tak, že soudkyně Krajského soudu v Brně Mgr. Dagmar Bastlová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 44 Co 7/2020. Dovolatelé na uplatněné námitce podjatosti nadále trvají a považují ji za důvodnou vzhledem k tomu, že při jejím posouzení Vrchní soud v Olomouci neprovedl žádný důkaz, ale pouze stroze konstatoval, že přezkoumal námitku žalobců i veškerý obsah spisu. Důvodnost námitky bylo dle dovolatelů snadné prokázat zvukovým záznamem z jednání odvolacího soudu ze dne 8. 3. 2023, z něho by bylo zjistitelné nade vší pochybnost, že dotčená soudkyně napovídala zástupci žalované, co od něj chce slyšet. Přehlížet pak nelze ani skutečnost, že se tatáž soudkyně se zástupcem žalované před jednáním na chodbě soudu přímo před jednací síní bavila zcela jiným způsobem, než jak se následně vyjádřila, což by mohlo být jistě prokázáno kamerovým záznamem. Nevhodné zaujetí ze strany odvolacího soudu vůči dovolatelům potvrzuje i skutečnost, že vznesení námitky podjatosti bylo dovolatelům přičteno k tíži při věcném rozhodování zcela absurdním způsobem.

Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl o věci sám tak, že žalobě vyhoví a přizná dovolatelům plnou náhradu nákladů řízení. Pokud by takový postup nebyl možný, navrhli, aby Nevyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že žádná z dovolateli položených otázek není dle jejího názoru způsobilá založit přípustnost dovolání, proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání mimo jiné ve vyřešení otázky, zda směl odvolací soud po zákonné koncentraci řízení přihlédnout k nové námitce žalované, že pro způsob (ne)koncentrovaného uplatňování nároku na zadostiučinění (jeho navýšení) se mělo jednat o snížený význam řízení. V této souvislosti však nevymezují, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit.

V případě tvrzení dovolatelů, že je napadený rozsudek odvolacího soudu v závěru o hraniční přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 219 C 21/2014-46, který byl následně k odvolání žalobců zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2016, č. j. 44 Co 535/2015-55, dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, svévolným, jde o polemiku se skutkovým stavem, z něhož napadené rozhodnutí vychází, čímž však přípustnost dovolání založit nelze, neboť dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek, zda je odvolacím soudem přiznané peněžité zadostiučinění s ohledem na konkrétní okolnosti případu zjevně nepřiměřené, zda odpovídá výše odvolacím soudem stanoveného finančního odškodnění okolnostem konkrétní věci a zejména pak judikatuře ESLP či je naopak extrémně nedostatečná, neboť Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Otázky, zda porušil odvolací soud povinnost vypořádat se s klíčovou odvolací argumentací dovolatelů - judikaturou ESLP o tom, že v případě průtahů v řízeních, která již sama byla řízeními kompenzačními, je třeba neaplikovat kritéria stanovená pro posuzování přiměřenosti délky běžných řízení, od soudů při vyřizování vyžadovat zvláštní pečlivost a v případě průtahů přiznat poměrně vysokou výši náhrady škody, a zda je závěr odvolacího soudu o snížení základní částky o plných 70 % přezkoumatelným, když chybí důvody, proč překročil limit úprav ve výši 50 % určený ve Stanovisku, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy závěry odvolacího soudu dovolatelům nijak neznemožnily uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci. K samotným shora uváděným požadavkům judikatury ESLP dovolací soud uvádí, že byť v minulosti formuloval závěr, že není přípustné, aby se osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení znovu v kompenzačním řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení, nejedná se o vyzdvihnutí důležitosti kompenzačních řízení oproti řízením jiným. Každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam. Řečeno jinými slovy, pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, zda porušil odvolací soud při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení z důvodu jeho vedení na dvou stupních soudní soustavy zákaz reformace in peius, při jejímž řešení se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, neboť uvedená zásada je chápána jako zákaz změny k horšímu za situace, kdy strana, která využila opravný prostředek, zatímco druhá strana tento opravný prostředek nepodala, nemůže mít v důsledku rozhodnutí soudu o tomto opravném prostředku horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud za uvedeného stavu změnit k tíži odvolatele. Taková situace však nyní nenastala, neboť odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně k tíži žalobců nezměnil. Soud prvního stupně žalobu zamítl, zatímco odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I písm. a) a ve výroku II písm. a) tak, že každému z žalobců přiznal zadostiučinění ve výši 10 750 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím.

Ani otázka, zda porušil odvolací soud při řešení otázky složitosti posuzovaného řízení z důvodu jeho vedení na dvou stupních soudní soustavy povinnost nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť závěry dovolateli odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, nelze promítnout do nyní projednávané věci již jen proto, že v odkazované věci Nejvyšší soud shledal deficit přezkoumatelnosti rozhodnutí u rozsudku odvolacího soudu. Navíc důvody pro kasační zásah dovolacího soudu spočívaly vzhledem ke zcela odlišné skutkové i právní materii odkazované věci (jednalo se o řízení o vyklizení nemovité věci) v jiných vadách postihujících odůvodnění rozhodnutí (vnitřní rozpornost, nedostatečné odůvodnění, nevypořádání se s odvolacími námitkami v plném rozsahu). Odvolací soud se současně neodchýlil ani od shora uvedených (bod 38) judikaturních závěrů, kdy lze rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolateli namítané nesprávné a nepřezkoumatelné právní posouzení kritéria významu předmětu nynějšího kompenzačního řízení pro dovolatele, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022. Odvolací soud v rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozené odůvodnil závěr o malém významu řízení nekoncentrovaným uplatňováním nároků na zadostiučinění a v podrobnostech odkázal na posouzení téhož kritéria v rámci původního posuzovaného řízení, činil tak ovšem na základě odpovídajících skutkových zjištění. Z tvrzení dovolatelů ve vztahu k nynějšímu kompenzačnímu řízení nadto nevyplývají skutečnosti svědčící pro jiné hodnocení tohoto kritéria ze strany odvolacího soudu.

Dovolání není přípustné ani pro řešení otázek, zda byl postup odvolacího soudu, který žalobce neinformoval, že hodlá kritérium složitosti posuzovaného řízení hodnotit zásadně odlišně, než jak o něm uzavřel soud prvního stupně, správný a souladný se závěry konstantní judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu o dodržování podmínek tzv. fair procesu, a zda byl závěr odvolacího soudu o sníženém významu řízení pro poškozeného projevem nepřípustné svévole porušujícím právo žalobců na spravedlivý proces, pokud odvolací soud aplikoval názor o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce, aniž splnil povinnost je s tím v řízení nejprve seznámit a následně v tomto směru provést náležité dokazování, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, neboť poučení účastníků řízení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale již provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015). Situace, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci nenastala, neboť kritérium složitosti posuzovaného řízení a významu předmětu řízení pro žalobce posoudil odvolací soud na základě objasněného skutkového stavu prokázaného v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry převzal.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda je třeba případ, kdy poškozený v rámci kompenzačního řízení uplatní nárok na zvýšení původně žalované částky z důvodu nesprávného úředního postupu v něm samém, hodnotit stejně či obdobně dle § 31a odst. 3 písm. c) in fine OdpŠk jako např. podání stížnosti na průtahy v něm, a tedy současně to i zohlednit ve prospěch poškozeného při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, neboť v dovolateli odkazovaném rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval.

Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda si odvolací soud počínal svévolně a porušil svou povinnost řídit se závaznými právními závěry ze zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, ohledně názoru, že samotné srovnání částek, jak jej provedl odvolací soud, bez dalšího vypovídací hodnotu nemá, není-li zřejmé (kromě toho, co vedle zažalované jistiny bylo pro účastníky původního posuzovaného řízení v sázce), na základě jakých skutečností byla stanovena částka přiměřeného zadostiučinění, po jaké době toto bylo poskytnuto, zda tuto dobu žalobci již v předchozím kompenzačním řízení považovali za nepřiměřenou či zda z tohoto důvodu požadovali její navýšení, neboť odvolací soud nedospěl k závěru o přiměřené formě a výši zadostiučinění na základě srovnání částek, které byly žalobcům přiznány v předcházejících řízeních.

Přípustnost dovolání není založena ani pro řešení otázek, zda může být pro posouzení a rozhodnutí předmětné věci rozhodný výsledek a obsah jiných řízení, a zda je řešení otázky aplikace výsledku předchozích řízení odvolacím soudem na rozhodnutí této věci nepřípustně se odchylující od judikatury dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, neboť odvolací soud dospěl k závěru o velmi nízkém významu řízení pro žalobce vzhledem ke zjevnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení, nikoli na základě výsledků předcházejících kompenzačních řízení.

Ani otázky, zda byl závěr odvolacího soudu o zneužití práv žalobců nepřípustně překvapivým a zda se jeho přijetím dopustil odvolací soud nepřípustného aktivismu ve prospěch žalované a tím i svévole, a zda je závěr odvolacího soudu, že současné kompenzační řízení se již stalo pro oba žalobce příležitostí k sanaci jejich neúspěchu v označeném nalézacím a exekučním řízení, nepřípustně aktivistickým, bez opory v provedeném dokazování, přípustnost dovolání nezakládají, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu vyplývá, že jedná-li se o tzv. kompenzační řízení „na druhou“, v němž stěžovatel požaduje zadostiučinění za nepřiměřenou délku předchozího kompenzačního řízení vedeného rovněž kvůli nepřiměřené délce řízení, pak i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3758/2021, a ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023). Pokud pak odvolací soud vzal v rámci hodnocení kritéria významu předmětu nyní vedeného kompenzačního řízení pro poškozené výše zmíněnou skutečnost do úvahy, čímž se měl současně odchýlit od rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nedopustil se nepřípustného aktivismu, neboť je povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, uveřejněný pod číslem 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, nebo ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013).

V této souvislosti nelze přisvědčit ani námitce dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě vyjádření (námitek), které bylo výslovně uplatněno jak ve vyjádření žalované k žalobě, tak znovu i v jejím vyjádření k odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně (sr