31 Cdo 3679/2020 — Nejvyšší soud

31 Cdo 3679/2020 citace  Právní věta:Smlouva o nájmu není neplatná jen proto, že stejná věc byla pronajata více smlouvami několika nájemcům. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 4. 2021 Spisová značka:31 Cdo 3679/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:31.CDO.3679.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Dotčené předpisy:§ 37 odst. 2 obč. zák. § 685 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:25. 5. 2021 Publikováno ve sbírce pod číslem:94 / 2021 Anotace:Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmy bytu. Odvolací soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a konstatoval, že nájemní smlouva byla pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák., jelikož v době uzavření smlouvy svědčilo nájemní právo k bytu jiné osobě (matce žalobkyně). Současně shledal, že žalobkyně nenabyla nájemní právo k bytu ani odvozeně po smrti její matky, jelikož nebyly splněny podmínky dle § 706 odst. 1 obč. zák. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že ke dni výpovědi z nájmu nebyl žádný z žalobců nájemcem předmětného bytu, a to i přes jejich dobrou víru v jeho užívání. Tříčlenný senát Nejvyššího soudu dospěl při řešení otázky, zda je předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu okolnost, že jde o byt „právně volný“, k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen např. v rozsudcích Nejvyššího soudu z 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, z 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 1767/2009, či z 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013, a v řadě dalších rozhodnutí, proto věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.07.2021I.ÚS 2017/21 JUDr. Tomáš Lichovník odmítnuto pro nepřípustnost24. 8. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 31 Cdo 3679/2020-411 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Kateřiny Hronochové, JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Pavla Příhody, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Šuka, JUDr. Petra Vojtka, a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) H. C., narozené XY, a b) J. C., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, proti žalované NA HROUDĚ 39, s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Na hroudě 257/39, identifikační číslo osoby 62412329, zastoupené Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 35/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. 13 Co 368/2019-372, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2020, č. j. 13 Co 368/2019-372, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. června 2019, č. j. 26 C 35/2013-304, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení: [1] Obvodní soud pro Prahu 10 (jako soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudky ze dne 23. února 2017, č. j. 26 C 35/2013-139, a ze dne 19. června 2018, č. j. 26 C 35/2013-255, byly k odvolání žalované zrušeny usneseními Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 25. září 2017, č. j. 13 Co 142/2017-171, a ze dne 29. ledna 2019, č. j. 13 Co 294/2018-285, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení - v pořadí třetím rozsudkem ze dne 25. června 2019, č. j. 26 C 35/2013-304, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 16. prosince 2012, která jim byla doručena dne 21. prosince 2012, z nájmu „bytové jednotky č. XY sestávající 3 pokojů, kuchyňského koutu, koupelny, WC, předsíně, spíže, komory a příslušenství, která se nachází ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY, v kat. území XY, obec XY“ (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“, „předmětný dům“ a „výpověď“); současně rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. [2] K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 11. března 2020, č. j. 13 Co 368/2019-372, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil v nákladovém výroku tak, že uložil žalobcům zaplatit žalované tam stanovenou náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. [3] Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Dne 27. prosince 1965 převzali rodiče žalobkyně manželé H. a J. D. do užívání předmětný byt, jenž jim byl přidělen rozhodnutím tehdejšího Obvodního národního výboru v Praze 10 ze dne 13. prosince 1965. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. září 1973, sp. zn. 5 C 108/73, manželství rodičů žalobkyně pravomocně rozvedl ke dni 17. září 1973, a rozsudkem ze dne 23. října 1973, sp. zn. 9 C 171/73, který nabyl právní moci dne 29. listopadu 1973, zrušil tehdejší jejich právo společného užívání předmětného bytu, určil, že byt bude nadále užívat H. D., a J. D. uložil povinnost ho vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude přidělen náhradní byt nebo ubytování. Následně se otec žalobkyně odstěhoval do bytu XY, který v roce 1992 vyměnil za byt č. 4 v předmětném domě (dále jen „byt č. 4“). V témže roce uzavřeli žalobci manželství, přičemž žalobkyně se přistěhovala do předmětného bytu ke své matce a žalobce do bytu č. 4, kde bydlel s jejím otcem. V roce 1994 se rodiče žalobkyně rozhodli obnovit společné soužití a za tím účelem se odstěhovali na chalupu do XY, žalobkyně pak nadále bydlela v předmětném bytě a žalobce v bytě č. 4. S účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 9. listopadu 1994 se žalobci stali vlastníky domu č. XY v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „dům v XY“), který posléze zrekonstruovali (stavební úpravy domu v XY byly kolaudovány rozhodnutím příslušného stavebního úřadu dne 22. května 2006). Kupní smlouvou z 10. listopadu 1998 prodalo hlavní město Praha předmětný dům žalované (obchodní společnosti založené za účelem privatizace tohoto domu); účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 7. ledna 1999. Dne 1. prosince 2000 uzavřela žalovaná jako pronajímatelka a žalobkyně jako nájemkyně smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčito (dále jen „nájemní smlouva“). Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, podle něhož byla žalobkyně oprávněna mimo jiné přenechat byt nebo jeho část do podnájmu i bez písemného souhlasu žalované. Dne 19. listopadu 2007 zemřela matka žalobkyně H. D. Dopisem ze dne 16. prosince 2012, jenž byl odevzdán adresátům dne 21. prosince 2012, žalovaná vypověděla žalobcům (označeným jako společní nájemci) rovněž nájem předmětného bytu (dále opět jen „výpověď“). Výpověď odůvodnila – s odkazem na ustanovení § 711 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“) – konstatováním, že žalobci jednak bez jejího souhlasu přenechali byt do podnájmu či užívání třetím osobám, čímž hrubě porušili svoje povinnosti vyplývající z nájmu bytu, a jednak mají dva byty, neboť vedle předmětného bytu mají ve společném jmění manželů dům v XY. [4] Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně - především dovodil, že nájemní smlouva je pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák., jelikož v době jejího uzavření (1. prosinec 2000) svědčilo nájemní právo k bytu nadále – tj. i po odstěhování v roce 1994 do XY – matce žalobkyně H. D. a předmětný byt tak nebyl právně volný (nález Ústavního soudu ze dne 13. září 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18, na nějž v tomto směru poukázali žalobci, považoval v poměrech souzené věci za nepřípadný s odůvodněním, že neřeší otázku nájmu bytu). Současně shledal, že žalobkyně (a potažmo ani žalobce) nenabyla nájemní právo k bytu ani později odvozeně od své matky, neboť v den její smrti (19. listopadu 2007) nebyl naplněn ani jeden z předpokladů přechodu nájmu bytu normovaných v ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. července 2006 do 31. října 2011. V návaznosti na to konstatoval, že ke dni dání výpovědi, tj. k 21. prosinci 2012, nebyl žádný z žalobců nájemcem předmětného bytu, a dodal, že na tom nemůže nic změnit ani námitka, že byt po