32 Cdo 1408/2019 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1408/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 12. 2020 Spisová značka:32 Cdo 1408/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1408.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Soukromá listina (o. z.) Dotčené předpisy:§ 129 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 3. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1408/2019-451 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Blaguss Touristik GmbH, se sídlem ve Vídni, Wiedner Hauptstrasse 15, Rakouská republika, registrační číslo FN 200225z, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V nových domcích 343/13, proti žalované Quality Tours s. r. o., se sídlem v Praze 10, Mukařovská 1740/22, identifikační číslo osoby 26122669, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, o zaplacení částky 17 433 EUR s příslušenstvím a částky 43 080 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 EVCm 11/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 8/2018-401, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 8/2018-401, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, č. j. 8 EVCm 11/2012-353, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody ve výši 8 333 EUR, 9100 EUR a 43 080 Kč, vše se zákonným úrokem z prodlení vzniklé nesplněním závazku žalované ze smlouvy o zajištění zájezdu výhradně pro seniory do Španělska. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2017, č. j. 8 EVCm 11/2012-353 (v pořadí třetím ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni 8 333 EUR se zákonným úrokem z prodlení, dále 9 100 EUR se zákonným úrokem z prodlení a 43 080 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.) a státu (výrok III.). Soud prvního stupně se s ohledem na to, že žalobkyně je právnickou osobou se sídlem mimo území České republiky, nejdříve zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti a dospěl k závěru, že má-li žalobkyně sídlo ve Spolkové republice Německo a žalovaná v České republice a jde o závazkový vztah, je třeba postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I.“). Citoval ustanovení čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 nařízení Brusel I. a dovodil, že je dána pravomoc českých soudů, neboť žalovaná má v České republice sídlo. V otázce rozhodného práva poukázal na svůj v pořadí druhý rozsudek, v němž s odkazem na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy uzavřel, že v projednávané věci se nárok žalobkyně vůči žalované řídí právem České republiky. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel z toho, že dne 21. 9. 2010 byla mezi účastnicemi uzavřena nepojmenovaná smlouva, na základě které se žalovaná zavázala zajistit pro postupně upřesňovaný počet seniorů zájezd do Španělska v termínu od 27. 3. 2011 do 3. 4. 2011 s odletem z Vídně za cenu 495 EUR za osobu při ubytování ve dvoulůžkovém pokoji a za cenu 645 EUR při ubytování v jednolůžkovém pokoji, s cestovním pojištěním. Součástí zájezdu mělo být pět fakultativních výletů celkem za částku 190 EUR, když o tuto částku se navyšovala celková cena zájezdu a to na konečných 685 EUR za osobu v dvoulůžkovém pokoji a 835 EUR za osobu v jednolůžkovém pokoji. Žalobkyně měla za každého zajištěného klienta pro zájezd žalované inkasovat provizi 75 EUR a za každý objednaný fakultativní výlet provizi 5 EUR. Komunikace mezi účastnicemi probíhala formou emailu tak, že žalobkyně požadovala zajištění zájezdu pro určitý počet osob, který následně žalovaná v odpovědi potvrzovala, a to až na konečný počet 91 osob (88 osob ve dvoulůžkovém pokoji a 3 osoby v jednolůžkovém pokoji) na základě žádosti žalobkyně ze dne 28. 10. 2010 a potvrzení žalované ze dne 1. 11. 2010. Žalobkyně následně požadovala zajištění kapacity pro 96 osob emailem ze dne 12. 1. 2011 a téhož dne jí žalovaná prostřednictvím svého jednatele sdělila, že má k dispozici let v jiném než původně sjednaném termínu a pouze pro 80 osob. Žalobkyně poté v emailu ze dne 13. 1. 2011 žalované sdělila, že potřebuje bezpodmínečně potvrdit zajištění zájezdu v předem dohodnutém termínu pro 96 osob s tím, že odmítnutí části klientů nebo posunutí termínu zájezdu pro ni s ohledem na hrozbu poškození dobrého jména není možné. V lednu roku 2011 žalovaná žalobkyni sdělila, že není schopna dohodnutý počet klientů přepravit a to ani náhradními lety. Žalobkyně proto s ohledem na cestovní smlouvy uzavřené se svými klienty zajistila náhradní zájezd u cestovní kanceláře Ruefa Reisen GmbH za cenu 785 EUR na osobu, z čehož neinkasovala žádnou provizi, a svým klientům účtovala částku 699 EUR za osobu ve dvoulůžkovém pokoji (88 osob) a 849 EUR za osobu v jednolůžkovém pokoji (3 osoby). Žalobkyně následně prostřednictvím právní zástupkyně vyzvala žalovanou k úhradě způsobené škody a za takto poskytnuté právní služby dne 10. 7. 2012 zaplatila 43 080 Kč. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena inominátní smlouva podle ustanovení § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dá jen „obch. zák.“), neboť předmět závazku je dostatečně určitý a srozumitelný a při výkladu obsahu smlouvy je nutno uplatnit pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. Žalovaná své smluvní povinnosti zajistit zájezd pro dohodnutý počet seniorů nedostála, žalobkyně proto musela zajistit zájezd u jiné kanceláře za vyšší cenu. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 373 a § 380 obch. zák. a dospěl k závěru, že pokud žalobkyně musela v důsledku porušení smluvní povinnosti ze strany žalované vynaložit náklady na uskutečnění plnění, k němuž se ve vztahu ke svým klientům prostřednictvím cestovních smluv zavázala, které by jinak nevynaložila a které spočívaly v zaplacení vyšší ceny za každého účastníka zájezdu, pak cenový rozdíl představuje skutečnou škodu, tj. hodnotu, o kterou se majetek žalobkyně zmenšil. Požaduje-li žalobkyně částku 8 333 EUR jakožto rozdíl mezi cenou účtovanou svým klientům v celkové výši 64 059 EUR a cenou uhrazenou cestovní kanceláři Ruefa ve výši 72 392 EUR, dále částku 9 100 EUR jakožto ušlou provizi za 91 osob (75 EUR za každého účastníka zájezdu a 25 EUR za pět výletů v rámci zájezdu za každého účastníka), která ji nebyla ze strany cestovní kanceláře Ruefa zaplacena, a konečně částku 43 080 Kč za náklady vynaložené na právní zastoupení při mimosoudním uplatnění náhrady škody podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění tehdejších předpisů, je její nárok důvodný. Ke splatnosti nárokovaných částek soud prvního stupně s odkazem na komentářovou literaturu a ustanovení § 340 obch. zák. uzavřel, že ujednání o splatnosti není obligatorní náležitostí smlouvy, absence takového ujednání proto nezpůsobuje její neplatnost. V takovém případě určuje splatnost závazku věřitel tím, že plnění požaduje, k čemuž je oprávněn (neurčuje-li smlouva jinak) ihned po uzavření smlouvy. Soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastnic rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za úplná a správná, když skutkový stav nedoznal změn ani po částečném opakování důkazů v odvolacím řízení, a ztotožnil se i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Přitakal závěru, že v projednávané věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a že rozhodným právem je české právo. S odkazem na výkladová pravidla obsažená v ustanoveních § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů, a § 266 obch. zák. a na ustálenou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že práva a povinnosti mezi smluvními stranami byly sjednány určitě a mezi stranami byla tak platně uzavřena inominátní smlouva, v níž se žalovaná zavázala zajistit osmidenní letecký zájezd do Malagy v době od 27. 3. 2011 do 3. 4. 2011 pro 91 klientů žalobkyně. Závěr soudu prvního stupně o porušení sjednaného záv