32 Cdo 1991/2018 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1991/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 8. 2019 Spisová značka:32 Cdo 1991/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1991.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní úkony Smlouva o úvěru Promlčení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 § 35 odst. 2 obč. zák. § 266 obch. zák. § 391 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1991/2018-772 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ALVAR, s. r. o., se sídlem v Uherském Ostrohu, Drahová 818, identifikační číslo osoby 26238705, proti žalovanému V. E., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Teleckým, advokátem se sídlem v Chomutově, Klostermannova 138/17, o zaplacení částky 2 261 834 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 41/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 17 Co 488/2014-715, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 17 Co 488/2014-715, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, č. j. 17 C 41/2004-553 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 208 834 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně Banka Bohemia, a. s. (dále jen „banka“) uzavřela se společností Bohemia Mariánské Lázně a. s. (dále jen „dlužník“) dne 5. 3. 1992 smlouvu o úvěru č. 140117/92 (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla banka dlužníkovi částku 5 700 000 Kč. Úvěr měl být vrácen v dohodnutých měsíčních splátkách do 28. 2. 1996. Dlužník a žalovaný uzavřeli dne 4. 11. 1996 smlouvu o převzetí dluhu, v níž se dohodli, že žalovaný přebírá závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru ve výši 3 000 000 Kč. Banka dala písemný souhlas s převzetím dluhu žalovaným dne 6. 11. 1996. V dohodě o splácení úvěru ze dne 27. 11. 1996 (dále též jen „dohoda“ nebo „dohoda o splácení úvěru“) se banka a žalovaný dohodli v bodě 3. na splátkovém kalendáři, podle něhož byl žalovaný povinen splácet úvěr vždy k poslednímu dni v měsíci v době od 31. 1. 1997 do 31. 12. 1997 v přesně dohodnutých, různě vysokých splátkách, v bodě 4. si ujednali, že v případě prodlení s dílčí splátkou delším než 15 dní dojde ke ztrátě výhody splátek. V bodě 5. dohody si smluvili, že splátky zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč budou projednány v závěru roku 1997, kdy bude upřesněn splátkový kalendář úvěru pro další období, s tím, že podmínkou je bezchybné plnění podmínek podle bodu 3. a 4. této dohody. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 12. 2001 banka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 16. 5. 2013, č. j. 17 Co 312/2008-482, jímž byl zrušen v pořadí první vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru uzavřená podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), je neplatná, protože projev vůle osob oprávněných jednat za dlužníka nebyl učiněn v souladu se způsobem zavazujícím společnost ve vztahu ke třetím osobám zapsaným v obchodním rejstříku, dospěl k závěru, že byly-li peněžní prostředky na základě neplatné smlouvy o úvěru dlužníku poskytnuty nejpozději dne 28. 6. 1994, jde o bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451, § 456, § 457 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Smlouvou o převzetí dluhu uzavřenou podle ustanovení § 531 odst. 1 obč. zák. mezi dlužníkem a žalovaným, k níž banka dala písemný souhlas, žalovaný nastoupil jako dlužník na místo původního dlužníka, pasivní legitimace žalovaného je proto dána. Současně je dána i aktivní legitimace žalobkyně, neboť nabyla pohledávku ve výši 2 261 834 Kč smlouvou o postoupení pohledávek. V projednávané věci nebylo postoupení pohledávky původního věřitele jinému vyloučeno dohodou s dlužníkem a pohledávka může být postoupena i bez souhlasu dlužníka. Žalovanému zůstaly podle ustanovení § 529 odst. 1 obč. zák. zachovány námitky, které mohl jako dlužník uplatnit v době postoupení pohledávky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že týká-li se neplatný právní úkon obchodního závazkového vztahu, řídí se právní vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z tohoto právního úkonu právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou žalovaným, soud prvního stupně citoval ustanovení § 387, § 388, § 394 odst. 2, § 397 a § 400 obch. zák. a k nim uvedl, že v projednávané věci začala promlčecí doba běžet dnem 5. 3. 1992, a pro vrácení plnění z neplatné smlouvy končila dne 5. 3. 1996. Běh promlčecí doby se podle ustanovení § 402 obch. zák. zastavil podáním žaloby na plnění bankou dne 28. 2. 2001. Jedinou právní skutečností, se kterou obchodní zákoník spojuje přetržení běhu promlčecí doby, je uznání závazku dlužníkem. S odkazem na ustanovení § 407 obch. zák. soud prvního stupně dovodil, že v dané věci došlo několikrát na základě konkludentního uznání závazku dlužníkem k přetržení běhu promlčecí doby a k počátku běhu nové, opět čtyřleté promlčecí doby. Stalo se tak dne 10. 7. 1994 poté, co dlužník část dluhu uhradil, a při projednání řešení dlužných částek banka požadovala zaplacení částky 3 840 000 Kč, proti čemuž dlužník ničeho nenamítal. Dále dne 22. 10. 1996, kdy dlužník žádal banku o souhlas s převzetím dluhu žalovaným, neboť předmětem smlouvy o převzetí dluhu může být toliko existující, dosavadním dlužníkem nezpochybněný dluh, a dne 4. 11. 1996, kdy došlo k uzavření dohody, že závazek dlužníka ve výši 3 000 000 Kč přebírá jako nový dlužník žalovaný. Dne 27. 11. 1996 se banka a žalovaný v písemně uzavřené dohodě o splácení úvěru dohodli, že v roce 1997 bude dlužník splácet dluh ve splátkách vyčíslených v rozmezí od 53 000 Kč do 61 313 Kč měsíčně vždy k poslednímu dni v měsíci s tím, že splátky zbývající části dluhu ve výši 2 315 225 Kč budou projednány v závěru roku 1997, kdy bude upřesněn splátkový kalendář úvěru pro další období. U jednotlivých splátek tedy znovu začala běžet čtyřletá promlčecí doba, která u první splátky skončila 31. 1. 2001 a u poslední 31. 12. 2001, u zbytku dluhu ve výši 2 315 225 Kč pak promlčecí doba skončila již dne 27. 11. 2000. Dne 4. 3. 1998 žalovaný zaplatil na dluh 23 000 Kč, výše dluhu po tomto plnění činila 2 261 834 Kč a promlčecí doba ohledně této částky skončila dne 4. 3. 2002. Absolutní konec promlčecí doby podle ustanovení § 408 obch. zák. nastal dne 5. 3. 2002, ustanovení o omezení promlčecí doby se aplikuje bez ohledu na případné stavění nebo přetržení promlčecí doby, námitka promlčení se však neuplatní, pokud soudní řízení bylo zahájeno před uplynutím 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Byla-li žaloba podána dne 28. 2. 2001, právo žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 2 208 834 Kč není promlčeno a žaloba je důvodná. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí třetím ve věci) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy všech stupňů (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (třetí výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že právní vztah mezi účastníky se řídí ustanoveními § 451 odst. 2 a § 457 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, neboť smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena a úvěr byl dlužníkovi podle této neplatné smlouvy vyplacen. Dále se zabýval odvolacími námitkami, jež se týkaly nedostatku věcné legitimace obou účastníků. S podrobným odůvodněním přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 12. 2001 a že žalovaný je pasivně věcně legitimován podle smlouvy o převzetí dluhu ze dne 4. 11. 1996. Odvolací soud citoval ustanovení § 407 odst. 1 a 3 obch. zák. a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že platba žalovaného 23 000 Kč na úhradu dluhu dne 4. 3. 1998 je identifikována jako inkasní příkaz, neb