32 Cdo 2144/2020 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2144/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 8. 2020 Spisová značka:32 Cdo 2144/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2144.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva o úvěru Smlouva o půjčce Vady řízení Výklad projevu vůle Dokazování Dotčené předpisy:§ 497 obch. zák. § 35 odst. 2 obč. zák. § 266 odst. 1 obch. zák. § 120 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 11. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3109/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2144/2020-369 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Casin Establishment, se sídlem Pradafant 7, 9490 Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného Mgr. Pavlem Fárou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, proti žalovaným 1) V. H., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) S. L., narozené XY, bytem XY, 3) L. L., narozenému XY, bytem XY, a 4) J. L., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 22 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soud pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 320/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 17 Co 362/2019-321, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 64 614 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, jež může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal. Při hodnocení přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud od dovolateli označené ani od jiné příslušné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neodchýlil. Oproti tvrzení dovolatelů soud prvního stupně zcela jasně uzavřel, že posuzovaná smlouva je platnou smlouvou o úvěru dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), a vysvětlil také, co jej vedlo k tomuto závěru, dovodil-li, že uzavřená smlouva vykazuje všechny pojmové znaky smlouvy o úvěru stanovené v § 497 obch. zák. Vypořádal se i s námitkou, že smlouva neobsahovala ujednání o právu vyzvat žalobkyni k poskytnutí úvěru; uzavřel k tomu, že žádost o poskytnutí sjednané peněžní částky je obsažena přímo ve smlouvě. Jestliže vzal za prokázané, že žalobkyně se - z logiky věci nepochybně právě na základě požadavku žalované 1) - ve smlouvě uzavřené dne 27. 11. 2009 zavázala poskytnout žalované 1) na její tam specifikovaný účet částku 22 000 000 Kč do 30. 11. 2009, pak je námitka dovolatelů, že není zřejmé, jak k uvedenému závěru dospěl, zjevně účelová. Dovolatelům je třeba přitakat, že soud prvního stupně nereagoval výslovně na jejich argumentaci odkazující na judikaturu a odbornou literaturu, v níž se vysvětlují pojmové znaky smlouvy o úvěru a smlouvy o půjčce a tedy rozdíl mezi těmito smluvními typy. Věcně se s ní však shora uvedenými úvahami vypořádal. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), jímž argumentuje jak odvolací soud, tak dovolatelé, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. I když dovolatelé usilují o prosazení opačného závěru, nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jim zjevně nebránily, aby v odvolání uplatnili – vedle procesních námitek – též argumenty hmotně právní, zpochybňující správnost právního posouzení věci. Odvolací soud se tak s uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně vypořádal v souladu se závěry R 100/2013. Je ostatně na místě poukázat na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, uveřejněný pod číslem 225/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a předchozí rozhodnutí v něm citovaná), podle níž se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Za této situace se pak odvolací soud nemohl odchýlit ani od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/1999 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), ukládajících odvolacím soudům nepřezkoumatelná rozhodnutí soudů prvního stupně zrušit. Uplatněný předpoklad přípustnosti ve vztahu k první z předestřených otázek tedy nebyl naplněn. Vytýkají-li dovolatelé nepřezkoumatelnost též rozhodnutí odvolacího soudu, nepředkládají právní otázku, kterou odvolací soud řešil (srov. § 237 o. s. ř.), nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud ostatně v R 100/2013 též vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Předmětné dovolání je do té míry obsáhlé a argumentačně košaté, že poměrná strohost důvodů odvolacího soudu zjevně dovolatelům v uplatnění jejich práv na překážku nebyla. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud neztotožňuje ani s tvrzením dovolatelů, že vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí