32 Odo 1155/2003 – Nejvyšší soud

32 Odo 1155/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Z. I. s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované H. M., zastoupené, advokátem, o zaplacení 33 789,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 370/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2003, č.j. 13 Co 338/2001 - 130, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. března 2001, č.j. 6 C 370/97-108, zamítl žalobu na zaplacení částky 33 789,22 Kč s 19 % úrokem z prodlení od 11. 5. 1996 do zaplacení, ohledně částky 152,58 Kč s příslušenstvím řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 5. 1994 kupní smlouvu, kterou si kupující (žalovaná) u prodávající (žalobkyně) objednala nádobí D 120 Universal za kupní cenu 1 798 DEM s tím, že kupní cena bude uhrazena zálohově ve 24 splátkách, přičemž první splátka (záloha) 180 DEM bude zaplacena 10. 6. 1994 a další pak vždy k desátému dni v měsíci; poslední splátka měla být uhrazena 10. 5. 1996. Mezi reprezentantem žalobkyně R. V. a žalovanou došlo na předváděcí akci zboží k ústnímu ujednání možnosti odstoupení od smlouvy, žalovaná od smlouvy písemně odstoupila, což bylo patrno z dopisu žalobkyně ze dne 9. 11. 1994, který odkazoval na dopis z 16. 5. 1994, kdy žalobkyně upozorňuje žalovanou na povinnosti vyplývající z kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou smlouvu, žalovaná ve smyslu § 48 odst. 1 obč. zák. platně od uzavřené smlouvy odstoupila, došlo ke zrušení smlouvy a žalobkyně nemá právo na zaplacení kupní ceny. Dále dovodil, že smlouva je neplatná ve smyslu § 39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s §12 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění platném v době uzavření smlouvy, podle něhož je prodávající povinen informovat spotřebitele o ceně prodávaných výrobků tak, aby nevzbuzoval zdání o tom, že cena je nižší a je povinen označit výrobky cenou, což se v daném případě nestalo, neboť uvedení ceny v markách mohlo vzbuzovat zdání o tom, že cena je nižší a výroby ani nebyly cenou řádně označeny. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. února 2003, č.j. 13 Co 338/2001 – 130 rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části o zamítnutí žaloby tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 33 789,22 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % z částky 8 479,14 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení, se 17% úrokem z prodlení z částky 10 692,60 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení, a s 19% úrokem z prodlení z částky 14 617,48 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení; pokud se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 3% z částky 8 479,14 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení a ve výši 2% z částky 10 692,60 Kč za dobu od 11. 5. 1996 do zaplacení, v tomto rozsahu žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, neboť dospěl-li okresní soud k závěru, že smlouva je podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem neplatná, vylučuje tento závěr jeho první závěr, že žalovaná od smlouvy platně odstoupila, neboť odstoupit lze jen od platně uzavřené smlouvy. Mezi účastníky byla uzavřena smlouva o prodeji na objednávku s tím, že k plnění dojde teprve po zaplacení sjednané ceny, přičemž toto ujednání není v rozporu se zákonem, připouští-li tuto možnost ustanovení § 613 obč. zák., a smlouva není z tohoto důvodu neplatná. Smlouva není neplatná ani z důvodu pro rozpor se zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění platném v době uzavření smlouvy, zpochybňuje-li její platnost žalovaná námitkou použití tzv. typové smlouvy, neboť případné neschválení typové smlouvy nesankcionuje uvedený zákon neplatností smlouvy. Odvolací soud neshledal důvodnou rovněž námitku žalované směřující k porušení povinnosti žalobkyně informovat spotřebitele o ceně prodávaného zboží a označení výrobků cenou, když z dokazování vyplynulo, že i když zboží cenovkami opatřeno nebylo, reprezentantem žalobkyně na předváděcí akci byla při předvádění každé sady nádobí uvedena i jejich cena v markách. Samotné ujednání o kupní ceně bylo vyjádřením smluvní volnosti účastníků při uzavírání smlouvy a toto ujednání není v rozporu se zákonem č. 526/10990 Sb., o cenách, ani zákonem č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a není ani v rozporu s dobrými mravy. V rozporu s dobrými mravy rovněž nelze shledat nabízení zboží k prodeji na tzv. předváděcích akcích, jež by odůvodňovalo závěr o neoprávněnosti požadavku žalobkyně na zaplacení kupní ceny. Smlouva není neplatná ani z důvodu absence souhlasu jejího manžela s touto smlouvou, neboť s ohledem na skutečnost, že se nejedná v dané věci o právní úkon týkající se společné věci (ta měla být teprve do tehdy bezpodílového spoluvlastnictví získána), nepřichází v úvahu dovolání se neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu § 40a a § 145 odst. 1 obč. zák., a navíc bylo nutno přihlédnout k žalobkyní vznesené námitce promlčení uplatnění tohoto práva. Odvolací soud proto dovodil, že předmětná kupní smlouva netrpí vadami, které jí žalovaná vytýkala, a byla uzavřena platně. Jestliže účastníci vtělili své shodné projevy vůle do písemné smlouvy, neakceptoval, že došlo k uzavření smlouvy v ústní formě včetně ujednání o možnosti odstoupení. Byť žalovaná zaslala žalobkyni písemně žádost o „zrušení“ kupní smlouvy, nebyla tato její žádost v zákonem předepsané formě (§ 40 odst. 2 obč. zák.) a účastníky dohodnuté písemné formě akceptována, nedošlo k oboustranně shodnému projevu vůle směřujícímu k ujednání odstoupení od smlouvy, a jestliže taková možnost nebyla v době jejího uzavření stanovena ve smlouvě ani zákonem (§ 48 odst. 1 obč. zák.), nemohla žalovaná od smlouvy odstoupit. Odvolací soud odmítl i námitku žalované o nesouladu předmětné kupní smlouvy s právními normami vydanými v zemích Evropské unie, neboť platnost předmětné kupní smlouvy je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, event. dalších právních předpisů, ve znění účinném v době jejího uzavření, a nikoliv podle právních předpisů, či směrnic přijatých v zemích Evropské unie, jejichž členem Česká republika v době uzavření tohoto právního úkonu nebyla, proto jimi nemohla být vázána. Směrnici o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu převzala do českého právního řádu až novela obč. zák. (zákon č. 376/2000 Sb.) účinná od 1. 1. 2001 úpravou tzv. spotřebitelských smluv (§ 52 a násl. obč. zák.). Uzavřel, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni sjednanou kupní cenu a podle § 517 obč. zák. zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužných částek v rozhodném období. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odstoupení od smlouvy bylo zakotveno v kupní smlouvě a bylo ujednáno i mezi reprezentantem žalobkyně a dovolatelkou, proto pokud žalovaná využila svého práva předmětnou kupní smlouvu zrušit, nemůže být žalobkyně úspěšná se svým návrhem a zaplacení kupní ceny. Závěr odvolacího soudu je tedy v tomto směru nesprávný, neboť vychází ze závěru, že odstoupení od smlouvy nebylo mezi účastníky dohodnuto a žalovaná nemohla od smlouvy odstoupit. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že uzavřená smlouva není v rozporu s dobrými mravy, když způsob a okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena, evidentně nasvědčuje porušení dobrých mravů, byla-li smlouva uzavírána na tzv. párty, na níž byli zúčastnění přesvědčování ke koupi zboží, byla-li smlouva prezentována zástupcem žalobkyně jako nezávazná objednávka, kterou lze zrušit, a byla-li zároveň kupní cena za prodávané zboží nepřiměřeně vysoká. Je přesvědčena, že byla reprezentantem žalobkyně uvedena v omyl jednak co do výše kupní ceny, jednala-li s ním o koupi zboží řádově v hodnotě 12 000 až 20 000 Kč, tak i co do možnosti zrušení vlastní smlouvy. Poukazuje, že neplněním této smlouvy nemohla vzniknout žalobkyni žádná škoda, proto považuje závěr o povinnosti žalované (osoby bez zaměstnání a bez jakýchkoli příjmů) plnit žalobkyni (silné obchodní společnosti) za rozhodnutí, které není v souladu s dobrými mravy, má-li žalovaná plnit žalobkyni jen proto, aby jí nevznikla škoda sp