33 Cdo 2319/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2319/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2024 Spisová značka:33 Cdo 2319/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2319.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o dílo Vady Dotčené předpisy:§ 2615 o. z. § 2908 o. z. § 2913 o. z. § 2901 o. z. § 2593 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2319/2024-324 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Pozemní stavitelství Zlín a.s., identifikační číslo osoby 46900918, se sídlem ve Zlíně, Kúty 3967, zastoupené advokátem Mgr. Janem Kramperou, se sídlem v Praze, Jungmannova 26/15, proti žalované ARDEM STAVEBNÍ s. r. o., identifikační číslo osoby 06412785, se sídlem v Praze, Korunní 2569/108, zastoupené advokátem Dr. Josefem Černohlávkem, se sídlem v Praze, Jungmannova 31/23, o 3 908 939,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 20/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2024, č. j. 14 Co 45/2024-285, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 165,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Dr. Josefa Černohlávka, advokáta. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 16 C 20/2023-227, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2023, č. j. 16 C 20/2023-233, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech vynaložených na odstranění vady spočívající v nedostatečném krytí výztuže betonem stěn prvního podzemního podlaží stavby částku 1 005 927 Kč s příslušenstvím (výrok I), na smluvní pokutě za dobu od 11. 8. 2022 do 16. 11. 2022 částku 622 105 Kč s příslušenstvím (výrok II) a na nákladech spojených se zajištěním podkladů a činností částku 177 109,50 Kč s příslušenstvím (výrok IV). Výrokem III zamítl žalobu o zaplacení 2 103 797,80 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty od 11. 5. 2022 do 10. 8. 2022 a od 17. 11. 2022 do 6. 1. 2023, výrokem V rozhodl o nákladech řízení účastníků a výroky VI a VII o povinnosti žalobkyně a žalované nahradit náklady řízení státu. Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 12. 4. 2024, č. j. 14 Co 45/2024-285, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I a IV tak, že žalobu o zaplacení částek 1 005 927 Kč s příslušenstvím a 177 109,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výroky II a III). Ve výrocích II, III, V, VI a VII rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV). Proti výrokům II a III. rozsudku odvolacího soudu podala v zákonné lhůtě žalobkyně dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci, konkrétně otázek a) „zda vada způsobená zhotovitelem při provádění díla, která způsobuje snížení životnosti díla, je podstatnou vadou opravňující objednatele odmítnout převzít dílo”, b) „zda má objednatel právo na náhradu nákladů vynaložených na opravu vad díla třetí osobou v případě, kdy toto nebylo sjednáno ve smlouvě“ a c) „zda má objednatel právo na náhradu škody vzniklé v důsledku úhrady nákladů třetí osobě (investorce) bez souhlasu zhotovitele, které vznikly v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti zhotovitele”. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 2002 a § 2615 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), dospěl-li k závěru, že nedostatky v pokrytí stěn prvního podzemního podlaží betonem, které žalované vytkla, nepředstavuje podstatnou vadu díla, přestože podle vyjádření znalce tloušťka krytí betonem neodpovídala projektové dokumentaci. Prosazuje, že nešlo o drobnou vadu ve smyslu § 2628 o. z., jestliže podstatně omezuje užívání a snižuje životnost díla. Závěr odvolacího soudu, že nemá právo na náhradu nákladů vynaložených na opravu vady díla, jelikož opravu provedla bez souhlasu žalované jako zhotovitele a v rozporu se smlouvou, podle dovolatelky nerespektuje závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4513/2015. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci se citované rozhodnutí neuplatní. I v projednávané věci totiž nastala situace, při které vada hrozila přivodit jí újmu a ona musela tuto hrozbu odstranit. Od zjištění vady do doby, než ji dovolatelka začala odstraňovat na vlastní náklady, totiž uplynulo více než deset měsíců, během nichž účastníce nebyly schopny nalézt shodu v tom, jak se má vada opravit, a hrozilo, že dojde k vážnému poškození díla v důsledku bludných proudů. Nárok na účelně vynaložené náklady podle komentářové literatury k § 2908 o. z. vzniká i v případě újmy hrozící teprve v budoucnu. Dovolatelka připomíná, že dala žalované pokyn k opravě vady způsobem navrhovaným investorkou, žalovaná to odmítla a nevyužila zákonné možnosti provádět dílo samostatně, ani neodstoupila od smlouvy. Nepřiznání účelně vynaložených nákladů je proto v rozporu s § 6 odst. 2 o. z. Odvolací soud pochybil i při výkladu a aplikaci § 2913 o. z., který nepředpokládá žádný další souhlas škůdce s hrazením vzniklé škody (a náklady na měření vady společností Pontex spol. s r. o. schválila i žalovaná). Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Nepostačuje, jsou-li uvedeny jednotlivé dovolací námitky, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání; dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je proto třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Dovolací soud není oprávněn sám vymezit otázku přípustnosti dovolání, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a dovolací soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání. Má-li být tedy dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. o