33 Cdo 3175/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3175/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2024 Spisová značka:33 Cdo 3175/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3175.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nabídka (návrh na uzavření smlouvy) (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1740 o. z. § 1744 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 870/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3175/2023-228 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně S. P., zastoupené Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova 3091, proti žalovanému M. C., zastoupenému Mgr. Lukášem Kouřilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 2, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 92/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2023, č. j. 38 Co 4/2023-163, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení 4 114 Kč k rukám Mgr. Michaly Tůmové, advokátky. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 38 Co 4/2023-163, potvrdil rozsudek ze dne 26. 10. 2022, č. j. 6 C 92/2022-123, jímž Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je stavba – objekt bydlení č. p. XY v obci XY, a dále pozemku p. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále jen „Nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je v katastru nemovitostí uveden jako výlučný vlastník Nemovitostí, přičemž byl zapsán na základě listiny označené jako „Kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitým věcem“. Listinu obsahující kupní smlouvu žalovaný podepsal 22. 9. 2016 na poště v Olomouci 8. Žalobkyně, které ji předal I. P., jednatel R., v sídle této společnosti v Olomouci, smlouvu podepsala 26. 9. 2016 na poště v Bučovicích a podepsanou ji 3. 10. 2016 odvezla do sídla společnosti R., kde ji předala spolupracovníku I. P. T. B. Ten spolu s žalobkyní smlouvu týž den odvezl na katastrální pracoviště do XY, kde podal návrh na vklad vlastnického práva žalovaného k Nemovitostem. K návrhu přiložil vyhotovení kupní smlouvy, které – jako jediné – bylo opatřeno úředně ověřenými podpisy kupujícího a prodávající. Žalovaný nebyl dne 3. 10. 2016 v sídle společnosti R. přítomen a žalobkyně mu po podpisu kupní smlouvy nedala nikterak najevo, že jeho návrh kupní smlouvy akceptovala. S písemnými vyhotoveními kupní smlouvy totiž nedisponovala, neboť jediné vyhotovení, které jí I. P. předložil k podpisu, bylo přiloženo k návrhu na vklad. Žalobkyně se s žalovaným setkala poprvé v roce 2019, kdy si přijel Nemovitosti prohlédnout. Žalobkyně nezmocnila společnost R., popřípadě I. P. či T. B. k jakýmkoli právním jednáním souvisejícím s uzavřením kupní smlouvy. Od kupní smlouvy uzavřené s žalovaným žalobkyně odstoupila dopisem z 9. 9. 2019, protože žalovaný částečně (minimálně co do 250 000 Kč) neuhradil kupní cenu. Podle smlouvy měla být sjednaná kupní cena ve výši 2 450 000 Kč uhrazena tak, že 250 000 Kč zaplatí kupující do rukou prodávající před uzavřením smlouvy (tato částka zaplacena nebyla), částka 756 063 Kč měla být složena na účet CREDIR ALLIANCE, SE, které žalobkyně dlužila (zda došlo k zaplacení této částky, nebyla žalobkyně informována), částka 780 000 Kč měla být poukázána na bankovní účet věřitele žalobkyně Z. V. (zda došlo k realizaci platby nebyla žalobkyně informována), částka 565 937 Kč měla být uhrazena na žalobkyni neznámý bankovní účet (zda došlo k úhradě této částky nebyla žalobkyně informována) a 98 000 Kč bylo uhrazeno příslušnému finančnímu úřadu. Soudy obou stupňů shledaly naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud přisvědčil postupu soudu prvního stupně, který dřív, než přistoupil k zjišťování, zda žalobkyně platně odstoupila od kupní smlouvy, prejudiciálně posuzoval, zda kupní smlouva byla uzavřena platně, neboť odstoupit lze pouze od platného právního jednání. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná kupní smlouva nebyla platně a účinně uzavřena, neboť žalobkyně poté, co obdržela kupní smlouvu sepsanou a podepsanou žalovaným (§ 1732 odst. 1 o. z.), tuto sice podepsala, avšak žalovanému ji následně nedoručila (ani jinak nepředala) a nikoho k takovému právnímu jednání nezmocnila; nebyl tudíž završen řádný proces akceptace návrhu kupní smlouvy podle § 1740 odst. 1 o. z. Jelikož se jednalo o nabídku učiněnou v písemné formě vůči nepřítomné osobě, bylo ji nutné přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy podle § 1735 o. z., k čemuž nedošlo. Bylo prokázáno, že k návrhu na vklad ze 3. 10. 2016 bylo přiloženo jediné vyhotovení kupní smlouvy a žalobkyně žádné další vyhotovení, které by mohla zaslat (předat) žalovanému, neobdržela. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že v duchu starší judikatury příliš formalisticky posuzoval otázku řádného ukončení akceptačního procesu, přičemž nevzal v potaz novější judikaturu reprezentovanou rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, podle níž účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy může být dohodou stran určena k jinému okamžiku než je moment, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy; jinak řečeno, akceptace může vyplývat i z jednání smluvních stran. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud ignoroval principy, na kterých je vystavěn nový občanský zákoník, zejména zásadu autonomie vůle. Otázku vlivu nové právní úpravy a občanskoprávních zásad na posuzování řádné akceptace nabídky smlouvy, stejně jako otázku, zda a jak má být při posuzování akceptačního procesu při převodu nemovitostí aplikován § 1744 o. z., má dovolatel za otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené. Za neřešenou považuje i procesní otázku, kdo nese důkazní břemeno ohledně akceptace návrhu smlouvy za situace, kdy ustanovení § 980 odst. 2 o. z. formuluje vyvratitelnou domněnku, že je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem; prosazuje přitom, že v řízení nebylo prokázáno, že řádná akceptace nabídky neproběhla. V poslední řadě dovolatel namítá, že řízení je zatíženo závažnými procesními vadami. Za nejzávažnější označuje to, že mu postupem soudů bylo upřeno „právo na spravedlivý proces, soudní ochranu a rovnost před soudem, když v rozporu s těmito zásadami bez legitimního důvodu a řádného zdůvodnění zamítly jeho důkazní návrhy, ignorovaly jeho tvrzení a s jeho argumentací se ve svých rozhodnutích dokonce ani nevypořádaly“. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navrhované důkazy (konkrétně jeho účastnický výslech, originál smlouvy a zprávu úvěrující banky, která úvěr na úhradu kupní ceny uvolnila až po předložení kupní smlouvy podepsané oběma stranami), které měly potenciál prokázat, že akceptační proces byl řádně ukončen (a kupní smlouva tak nabyla účinnosti). Pochybení odvolacího soudu spatřuje i v tom, že zkoumal, zda kupní smlouva byla uzavřena platně a účinně, přestože strany to zpočátku nezpochybňovaly (soud tudíž měl vzít nesporná tvrzení za svá). Žalobkyně se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla jeho odmítnutí. Podle § 237 o.s.ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určova