33 Cdo 3620/2008 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3620/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2010 Spisová značka:33 Cdo 3620/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.3620.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost za vady Ochrana spotřebitelů Dotčené předpisy:§ 213 odst. 1 o. s. ř. § 612 obč. zák. § 622 odst. 2 obč. zák. § 622 odst. 3 obč. zák. § 9 odst. 1 předpisu č. 634/1992Sb. § 19 odst. 3 předpisu č. 634/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 5. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3620/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přem. Otakara II. č. 36, proti žalované Vodohospodářské montážní, servisní a obchodní společnosti, s.r.o., se sídlem v Písku, Burketova 62, zastoupené JUDr. Janem Starým, advokátem se sídlem v Písku, U Vodárny 1506, o 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 299/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2008, č.j. 6 Co 541/2008-84, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2008, č.j. 6 Co 541/2008-84, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 31. 10. 2007, č.j. 6 C 299/2005-61, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2007, č.j. 6 C 299/2005-63, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Písku vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, č.j. 6 C 299/2005-61, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2007, č.j. 6 C 299/2005-63, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 70.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaná v roce 2000 uzavřeli smlouvu o dílo (§ 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“) na dodávku a montáž rekreačního bazénu s filtrační jednotkou v domě žalobce. Ohledně provedení díla a jeho vad byl veden dlouhodobý spor, který skončil mimosoudní dohodou o narovnání sporných práv a povinností ze dne 24. 9. 2004, na jejímž základě došlo mimo jiné i k předání díla žalobci a sjednání záruky na kvalitu díla v délce 24 měsíců. Dopisem z 18. 7. 2005 reklamoval žalobce u žalované odvlhčovač vzduchu AMCOR D 300 z důvodu jeho časté poruchovosti a žádal výměnu věci, následně anotoval své odstoupení od smlouvy a požadoval zaplacení ceny přístroje 70.000,- Kč oproti jeho předání. Soud prvního stupně uzavřel, že reklamovaný odvlhčovač je součástí díla, přičemž podle § 642 obč. zák. mohl žalobce pro vady díla od smlouvy o dílo odstoupit toliko do doby, než bylo dílo dokončeno a předáno. Po tomto okamžiku lze uplatňovat již jen vady díla podle § 622 obč. zák. Jelikož ze znaleckého posudku znalce D. se podává, že poruchovost odvlhčovače je s vysokou pravděpodobností způsobena nadměrnou kyselostí prostředí v bazénu, což dokládají i fotografie zkorodovaného zábradlí v bazénu z rozhodné doby, nelze mít za to, že za poruchovost odvlhčovače odpovídá žalovaná. K odvolání žalobce krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 70.000,- Kč s 8,75 % úroky z prodlení od 20. 9. 2005 do 31. 12. 2005, „když v každém kalendářním pololetí, v němž bude trvat prodlení dlužníka, bude výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den kalendářního pololetí zvýšená o sedm procentních bodů“, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud z textu předmětné smlouvy o dílo a z cenové nabídky ze dne 9. 3. 2000 dovodil, že odvlhčovač je samostatnou věcí, která není s dílem žádným způsobem konstrukčně, technicky, ani jinak spojena a může být zcela samostatně užívána i kdekoli jinde a dílo může být užíváno i bez této věci. Je proto třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku o nárocích z vad věci koupené podle § 588 a násl. obč. zák. Žalobce reklamoval vadu věci včas v záruční lhůtě dopisem z 18. 7. 2005, a protože žalovaná na reklamaci reagovala telefonicky až 24. 8. 2005, žalobce nejdříve dopisem z 6. 9. 2005 sdělil žalované, že vadu považuje pro nedodržení lhůty k vyřízení reklamace za neodstranitelnou, a dopisem z 25. 10. 2005 z tohoto důvodu od smlouvy odstoupil. Odvolací soud nato uzavřel, že žalovaná ve lhůtě třiceti dnů reklamovanou vadu neodstranila, proto má žalobce stejná práva, jako by se jednalo o neodstranitelnou vadu (§ 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 634/1992 Sb.“). Žalobce tak měl podle „ustanovení § 623 odst. 1“ obč. zák. právo od smlouvy odstoupit. Okamžikem, kdy takový projev vůle došel žalované, se smlouva o prodeji zboží zrušila od počátku a smluvní strany byly povinny navzájem si vrátit přijatá plnění (§ 457 obč. zák.). Protože reklamovaná věc je již v držení žalované, má žalobce právo na vrácení zaplacené kupní ceny spolu s úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.). V dovolání, jímž žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, vyjadřuje souhlas s posouzením věci soudem prvního stupně. Namítá, že odvolací soud ze smlouvy o dílo a z cenové nabídky dovodil, že odvlhčovač je samostatnou věcí, aniž těmito listinami provedl dokazování. Proto „všechny další úvahy a zdůvodnění změny rozsudku soudu I. stupně, které odvolací soud provedl, nemají oporu v provedených důkazech a nelze je považovat za správné“. Odvolacímu soudu také vytýká, že se nevypořádal s tvrzením znalce, že jedinou příčinou reklamované vady je nadměrná kyselost prostředí, která zakládá spoluzavinění, případně plnou odpovědnost žalobce „na jím tvrzené škodě“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“). Dovolání - přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - je důvodné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolatelka odvolacímu soudu předně vytýká, že dospěl ke skutkovému závěru (a následně právním závěrům), aniž zopakoval nebo provedl dokazování. Této výtce nelze přisvědčit. Podle ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí - v závislosti na povaze důkazů - rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 1/2001 pod č. 11). Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upravený