Nejvyšší soud 33 Cdo 3818/2014 – Povinnosti související s konáním organizovaných akcí
Nejvyšší soud · 22. 1. 2015
Shrnutí rozhodnutí
Řízení: Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014.
O co šlo: Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jímž krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 5. 12. 2013, č.j. 18 C 5/2012-145, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 3. 2014, č.j. 18 C 5/2012-156, kterým mu Okresní soud v Novém Jičíně uložil zaplatit žalobkyni 73.465,- Kč s 7,75% úroky z prodlení od 23. 11. 2011 do zaplacení a na nákladech řízení 56.426,- …
Výsledek: Dovolání se odmítá. (Soud podání odmítl a věcí se meritorně nezabýval.)
Význam: Soud se věcí meritorně nezabýval, napadené rozhodnutí tím zůstává v platnosti. Věcně se rozhodnutí týká zejména: § 19 ZOS (Povinnosti související s konáním organizovaných akcí).
Aplikovaná ustanovení
Související právní otázky
33 Cdo 3818/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně MgA. A. G., zastoupené Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, proti žalovanému J. K., místem podnikání v Lichnově 254, zastoupenému JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, o 73.465,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 5/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2014, č.j. 8 Co 326/2014-180, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jímž krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 5. 12. 2013, č.j. 18 C 5/2012-145, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 3. 2014, č.j. 18 C 5/2012-156, kterým mu Okresní soud v Novém Jičíně uložil zaplatit žalobkyni 73.465,- Kč s 7,75% úroky z prodlení od 23. 11. 2011 do zaplacení a na nákladech řízení 56.426,- Kč a na nákladech řízení státu 10.646,- Kč; žalovaného zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyně (11.353,- Kč). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.); má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jím formulovaných otázek hmotného (procesního) práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o.s.ř. splněny nejsou, neboť žalovaný podle obsahu podání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) ve skutečnosti neuplatnil důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1, 3 o.s.ř.). Dovoláním primárně vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud po právní stránce uzavřel, že právo žalobkyně (objednatelky) z odpovědnosti za vady nezaniklo prekluzí (§ 583, § 649 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), že se právo z odpovědnosti za vady, tj. právo zrušit smlouvu – odstoupit od smlouvy o dílo z 8. 9. 2006 – podle § 648 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění, nepromlčelo (§ 101, § 508 obč. zák.) a že žalobě lze vyhovět, i když žalobní petit nevyjadřuje synallagmatickou povahu právního vztahu účastníků (§ 457, § 458 odst. 1 obč. zák.). Pokud by odvolací soud vyšel ze skutkové verze předestřené dovolatelem, tedy z toho, že žalobkyně reklamovala vady teplovzdušného krbu ústní formou již koncem roku 2011, že neoprávněným zásahem do teplovzdušných rozvodů instalací ventilátoru pozbyla záruky a že zhotovené dílo (přes existenci vad) není zcela nefunkční, resp. jeho využitelnost není „nulová“, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení otázek spojených s prekluzí, promlčením i s povinností žalobkyně vrátit žalovanému, co podle smlouvy o zhotovení věci na zakázku jeho plněním získala (peněžní náhradu zabudovaného materiálu). Uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Námitka nesprávnosti (neúplnosti) skutkových zjištění pak podle současné právní úpravy není vůbec dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a contrario o.s.ř.).
Dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) tak uplatněn nebyl.
Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci nevznesl.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá, o.s.ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu