33 Cdo 839/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 839/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2024 Spisová značka:33 Cdo 839/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.839.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 161 odst. 3 o. s. ř. § 555 o. z. § 556 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 839/2024-321 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně SWIETELSKY stavební s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská tř. 495/58 (identifikační číslo osoby 480 35 599), zastoupené Mgr. Jarmilou Holbovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Hálkova 1229/44, proti žalované STRABAG a.s., se sídlem v Praze 5, Kačírkova 982/4 (identifikační číslo osoby 608 38 744), o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 206/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 35 Co 204/2023-295, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2023, č. j. 35 Co 204/2023-300, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 35 Co 204/2023-295, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2023, č. j. 35 Co 204/2023-300, potvrdil rozsudek ze dne 27. 6. 2023, č. j. 31 C 206/2022-272, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu požadující, aby soud nahradil prohlášení vůle žalované jako společníka společnosti „SWIETELSKY + STRABAG – R6 (D6) Lubenec, obchvat“ s odsouhlasením společných nákladů společnosti za likvidaci a odvoz odpadu ze skládky v Lubenci u seniorcentra, vyfakturovaných poddodavatelem PD Power s.r.o. na základě faktur č. VF 19102 ze dne 5. 6. 2019 znějící na částku 5 779 688 Kč včetně DPH se splatností k 17. 6. 2019 a č. VF 19121 ze dne 26. 6. 2019 znějící na částku 6 351 319 Kč včetně DPH se splatností k 8. 7. 2019, a nahrazení prohlášení vůle žalované jako společníka společnosti „SWIETELSKY + STRABAG – R6 (D6) Lubenec, obchvat“ s odsouhlasením společných nákladů společnosti na dodatečný poplatek za vedení účtu společnosti u České společnosti a. s., číslo účtu 7700392/0800 zúčtovaného bankou k 31. 12. 2020 ve výši 257 302,63 Kč, a rozhodl o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice řízení uzavřely 8. 11. 2016 smlouvu o společnosti na realizaci veřejné zakázky s názvem „R6 (D6) Lubenec, obchvat“ (dále také jen „Smlouva“), v níž měla každá z nich podíl 50 procent; žalobkyně byla určena jako správce společnosti a žalovaná byla druhým společníkem. Podle čl. 5 Smlouvy veškerá právní jednání učiněná správcem za společnost zavazující společnost i druhého společníka (žalovanou) podléhají předchozímu písemnému schválení druhého společníka, úkony správce musí zásadně vycházet z konsensu obou společníků, kteří jsou si při rozhodování rovni; otázka společných nákladů byla výslovně upravena v čl. 9 stanov. Žalobkyně a žalovaná uzavřely jako společnost „SWIETELSKY + STRABAG – R6 (D6) Lubenec, obchvat“ dvě smlouvy s PD Power s.r.o., a to dne 22. 1. 2018 smlouvu o dílo na zajištění odvozu a ekologické likvidace odpadů ze skládky v Lubenci u seniorcentra za maximální cenu 25 000 000 Kč bez DPH, s termínem zahájení provádění prací 1. 4. 2019, ukončením a předáním díla 22. 6. 2019, a smlouvu na zajištění odvozu a ekologické likvidaci odpadů ze skládky v Lubenci u seniorcentra za maximální cenu 9 200 000 Kč bez DPH, s termínem zahájení provádění prací 10. 5. 2019, ukončením a předáním díla 22. 6. 2019. Společnost PD Power s.r.o. vyúčtovala žalobkyni na základě těchto smluv částky 5 779 688 Kč a 6 351 319 Kč. Faktury na zaplacení ceny díla subdodavatele PD Power s. r. o. nebyly opatřeny smlouvou požadovanými přílohovými dokumenty. Žalovaná neodsouhlasila – coby společné – náklady společnosti, které žalobkyně vynaložila a zaplatila za předmětné dílo, a odmítla je nést s odůvodněním, že nebyl dodán jí (druhým společníkem) potvrzený soupis prací poddodavatele. Po stránce právní odvolací soud odkázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit určitý projev vůle (ať již ze zákona či ze smlouvy či jiného právního jednání), nemůže být návrh na nahrazení projevu jeho vůle úspěšný; tuto povinnost nelze dovozovat ani prostřednictvím námitky o nemravnosti či o zneužití práva ze strany žalované. Odvolací soud po provedení výkladu ustanovení čl. 7. 2 a 9 stanov společnosti (z nichž žalobkyně dovozuje povinnost žalované učinit nahrazovaný projev vůle) uzavřel, že z obsahu posuzovaného ustanovení a příslušné smluvní dokumentace nevyplývá povinnost žalované odsouhlasit společné náklady společnosti. Z téhož důvodu obstojí i zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jde o tvrzený společný náklad na bankovní poplatek. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva „odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“. Podle dovolatelky soudy obou stupňů „provedly nesprávný výklad projevu vůle stran“, resp. vyložily čl. 9 stanov společnosti v rozporu s ustanovením § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalobkyně prosazuje, že odvolací soud nesprávně aplikoval závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3175/2016, potažmo nesouhlasí s přiléhavostí závěrů přijatých Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 26 Cdo 1469/2020. Na podporu svého právního názoru o povinnosti žalované k prohlášení vůle odsouhlasit společné náklady společnosti, pak odkazuje na analogii s problematikou vzniku práva na úhradu ceny díla, je-li předání díla podmíněno podpisem předávacího protokolu (viz rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1733/2017, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „je-li odsouhlasení soupisu provedených prací hmotněprávní podmínkou pro vznik nároku na zaplacení ceny díla, musí se zhotovitel nejprve domáhat u soudu nahrazení projevů vůle směřujícího k odsouhlasení soupisu prací a až poté případně žalovat objednatele, po splatnosti ceny díla, na zaplacení“). Žalovaná se zavázala odsouhlasit výši společných nákladů, neučinila tak a žalobkyně podle stanov nemůže tyto společné náklady bez projevu vůle žalované rozúčtovat mezi společníky (sebe a žalovanou). Povinnost žalované před zaúčtováním nákladu, který měl charakter společného nákladu, náklad i odsouhlasit, plyne z čl. 9.2 stanov, který odvolací soud nesprávně vyložil. Dovolatelka navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaná se ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popřípadě jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici). V čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti svého dovolání žalobkyně si