33 Odo 707/2005 — Nejvyšší soud

33 Odo 707/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2007 Spisová značka:33 Odo 707/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.707.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Odo 707/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Statutárního města T., zastoupeného advokátem, b) D. Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 207.441,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 147/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č. j. 13 Co 307/2004-165, takto: I. Dovolání se zamítají. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 8.692,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobou se žalobci spolu s G. V. domáhali zaplacení částky 228.331,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Se žalovaným byla dne 5. 4. 1994 (s účinností již od 6. 3. 1993) uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor v T. V té době byli spoluvlastníky každý z jedné ideální poloviny nemovitosti město T. a G. V., která posléze svůj spoluvlastnický podíl darovací smlouvou s účinky od 24. 6. 1994 darovala D. Ž. Nájemné bylo sjednáno v měsíční výši 17.300,- Kč v souladu s usnesením městské rady ze dne 13. 5. 1993 č. 158/93. Žalovanému vznikl dluh z titulu nezaplaceného nájemného za období od března 1993 do března 1994. Usnesením ze dne 5. února 2003, č. j. 13 Co 657/2002-104, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. května 2002, č. j. 18 C 147/95-83, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobcům (bez určení poměru) částku 207.441,- Kč se 17 % úrokem z prodlení z dílčích částek od 6. 1. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným; současně věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Neshledal důvodnou námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného, stejně jako námitku započtení vznesenou vůči pohledávce žalobců z titulu investic do jejich nemovitosti; neuvěřil taktéž tvrzení o zániku pohledávky splynutím podle § 584 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Přisvědčil výhradě žalovaného o částečné neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor v ujednání o výši nájemného. Vyslovil závazný právní názor, podle něhož až do vydání vyhlášky č. 187/1995 Sb. (tj. do 30. 9. 1995) bylo nájemné z nebytových prostor „úředně stanovenou cenou“ podle § 4 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a nebylo možné sjednat nájemné vyšší, než stanovil cenový předpis. Dovodil, že zmocnění svěřené zastupitelstvu obce podle § 1 odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb. odporuje zákonu č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), jelikož pravomoc vydávat obecně závazné vyhlášky v rámci tzv. přenesené působnosti obce náleží obecní radě, a nikoliv zastupitelstvu obce. Upravilo-li zastupitelstvo města T. výjimky z maximálních cen nájmů nebytových prostor obecně závaznou vyhláškou, nepřihlédl k ní soud s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy. Smluvní ujednání o ceně nájmu je tak pro rozpor s obecně závazným předpisem vyšší právní síly částečně neplatné podle § 40a obč. zák. v tom rozsahu, v jakém tomuto právnímu předpisu odporuje, dovolal-li se ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen jeho neplatnosti. Na podporu svého názoru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod R 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 1097/98. Po 1. 10. 1995 byla sice cenová regulace nájemného z nebytových prostor zrušena, ale nedošlo-li mezi smluvními stranami k nové dohodě o výši nájemného, nemohou žalobci požadovat vyšší, než původně regulované, nájemné. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) poté rozsudkem ze dne 3. listopadu 2003, č. j. 18 C 147/95-124, žalobu v rozsahu částky 207.441,- Kč s blíže uvedeným příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S poukazem na závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem v usnesení ze dne 5. února 2003, č. j. 13 Co 657/2002-104, dovodil neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 4. 1994 v ujednání o výši nájemného, přesahovalo-li nájemné za 1 m2 částky určené vyhláškou č. 585/1990 Sb. Protože smlouva je neplatná jen v takovém rozsahu, v jakém je v rozporu s vyhláškou č. 585/1990 Sb., nelze žalobcům přiznat nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu. Ani v případě, že by žalovaný užíval předmět nájmu bez právního důvodu, nemohli by žalobci dostat víc, než částku, jejíž výše byla regulována citovanou vyhláškou. K odvolání města T., D. Ž. a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2004, č. j. 13 Co 307/2004-165, ve spojení s usnesením ze dne 10. září 2004, č. j. 36 Co 69/2003-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry; pochybení shledal jen ve výpočtu výše nákladů řízení před soudem prvního stupně. Konstatoval, že usnesením zastupitelstva města T. ze dne 13. 12. 1991 byla schválena obecně závazná vyhláška o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor na území města T., vydaná podle § 16 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. s přihlédnutím k § 1 odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb., v tehdy platných zněních. Vyslovil názor, že regulace nájemného z nebytových prostor je výkonem státní správy a není možno ji vykonávat obecně závaznými vyhláškami podle § 16 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. schválenými zastupitelstvem obce; obecně závaznou vyhlášku mohla vydat jen obecní rada na základě zákonného zmocnění; takovou právní normu vydanou v rozporu se zákonem č. 367/1990 Sb. soud na základě článku 95 odst. 1 Ústavy nepoužije. Správným proto shledal závěr soudu prvního stupně, že pro sjednání nájemného z nebytových prostor bylo pro účastníky smlouvy závazné ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 585/1990 Sb. a tam limitovaná výše nájemného. Jestliže se žalovaný dovolal relativní neplatnosti smlouvy podle § 40a obč. zák., je ujednání o výši nájemného neplatné v rozsahu, v jakém citované vyhlášce odporuje. Za této situace žalovaný za období od 26. 1. 1995 do 25. 1. 1996 městu T. a D. Ž. ničeho nedluží, přičemž G. V. (v důsledku převodu vlastnictví k pronajímaným nemovitostem) není ve sporu aktivně legitimována. Proti rozsudku odvolacího soudu podali město T. a D. Ž. (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož důvodnost opírají o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť mají zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejsou srozuměni s názorem odvolacího soudu, že smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná v ujednání o ceně, protože obecně závaznou vyhlášku ze dne 13. 12. 1991 regulující výši nájemného podle § 1 odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb. vydalo sice obecní zastupitelstvo, ale podle § 21, § 24 odst. 1 a § 45 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. tak měla učinit obecní rada. Jestliže odvolací soud s odkazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy k této obecně závazné vyhlášce nepřihlédl, neměl zároveň aplikovat vyhlášku č. 585/1990 Sb. Cenová regulace založená v oblasti nájmu nebytových prostor právě touto vyhláškou byla vždy diskriminující a v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb. Na základě zákonného zmocnění podle § 20 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb. (v době existence České a Slovenské Federativní Republiky) byly federální ministerstvo financí, ministerstvo financí České republiky a ministerstvo financí Slovenské republiky oprávněny společně vydávat obecně závazné právní předpisy k metodice sjednávání cen, k vymezení nepřiměřeného hospodářského prospěchu a neoprávněného majetkového prospěchu získaného porušením cenových předpisů, k postupu při regulaci cen, cenové evidenci, poskytování cenových informací a k cenové kontrole, a vydávat rozhodnutí podle tohoto zákona, která se uveřejňují v Cenovém věstníku; tyto ústřední orgány státní správy nebyly oprávněny provádět vlastní cenovou regulaci v dotčené oblasti. Žalobce D. Ž. má navíc zato, že nájemné z nebytových prostor nikdy nebylo regulovanou cenou (nebylo jako „zboží s regulovanou cenou“ uvedeno v seznamu uveřejněném v Cenovém věstníku, resp. pokud se tak stalo, bylo to před účinností