33 Odo 707/2005 – Nejvyšší soud

33 Odo 707/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Statutárního města T., zastoupeného advokátem, b) D. Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 207.441,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 147/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č. j. 13 Co 307/2004-165, takto: I. Dovolání se zamítají. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 8.692,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobou se žalobci spolu s G. V. domáhali zaplacení částky 228.331,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Se žalovaným byla dne 5. 4. 1994 (s účinností již od 6. 3. 1993) uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor v T. V té době byli spoluvlastníky každý z jedné ideální poloviny nemovitosti město T. a G. V., která posléze svůj spoluvlastnický podíl darovací smlouvou s účinky od 24. 6. 1994 darovala D. Ž. Nájemné bylo sjednáno v měsíční výši 17.300,- Kč v souladu s usnesením městské rady ze dne 13. 5. 1993 č. 158/93. Žalovanému vznikl dluh z titulu nezaplaceného nájemného za období od března 1993 do března 1994. Usnesením ze dne 5. února 2003, č. j. 13 Co 657/2002-104, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. května 2002, č. j. 18 C 147/95-83, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobcům (bez určení poměru) částku 207.441,- Kč se 17 % úrokem z prodlení z dílčích částek od 6. 1. 1995 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným; současně věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Neshledal důvodnou námitku nedostatku pasivní legitimace žalovaného, stejně jako námitku započtení vznesenou vůči pohledávce žalobců z titulu investic do jejich nemovitosti; neuvěřil taktéž tvrzení o zániku pohledávky splynutím podle § 584 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Přisvědčil výhradě žalovaného o částečné neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor v ujednání o výši nájemného. Vyslovil závazný právní názor, podle něhož až do vydání vyhlášky č. 187/1995 Sb. (tj. do 30. 9. 1995) bylo nájemné z nebytových prostor „úředně stanovenou cenou“ podle § 4 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a nebylo možné sjednat nájemné vyšší, než stanovil cenový předpis. Dovodil, že zmocnění svěřené zastupitelstvu obce podle § 1 odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb. odporuje zákonu č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), jelikož pravomoc vydávat obecně závazné vyhlášky v rámci tzv. přenesené působnosti obce náleží obecní radě, a nikoliv zastupitelstvu obce. Upravilo-li zastupitelstvo města T. výjimky z maximálních cen nájmů nebytových prostor obecně závaznou vyhláškou, nepřihlédl k ní soud s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy. Smluvní ujednání o ceně nájmu je tak pro rozpor s obecně závazným předpisem vyšší právní síly částečně neplatné podle § 40a obč. zák. v tom rozsahu, v jakém tomuto právnímu předpisu odporuje, dovolal-li se ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen jeho neplatnosti. Na podporu svého názoru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod R 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 1097/98. Po 1. 10. 1995 byla sice cenová regulace nájemného z nebytových prostor zrušena, ale nedošlo-li mezi smluvními stranami k nové dohodě o výši nájemného, nemohou žalobci požadovat vyšší, než původně regulované, nájemné. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) poté rozsudkem ze dne 3. listopadu 2003, č. j. 18 C 147/95-124, žalobu v rozsahu částky 207.441,- Kč s blíže uvedeným příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S poukazem na závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem v usnesení ze dne 5. února 2003, č. j. 13 Co 657/2002-104, dovodil neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 5. 4. 1994 v ujednání o výši nájemného, přesahovalo-li nájemné za 1 m2 částky určené vyhláškou č. 585/1990 Sb. Protože smlouva je neplatná jen v takovém rozsahu, v jakém je v rozporu s vyhláškou č. 585/1990 Sb., nelze žalobcům přiznat nárok ani z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu. Ani v případě, že by žalovaný užíval předmět nájmu bez právního důvodu, nemohli by žalobci dostat víc, než částku, jejíž výše byla regulována citovanou vyhláškou. K odvolání města T., D. Ž. a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2004, č. j. 13 Co 307/2004-165, ve spojení s usnesením ze dne 10. září 2004, č. j. 36 Co 69/2003-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry; pochybení shledal jen ve výpočtu výše nákladů řízení před soudem prvního stupně. Konstatoval, že usnesením zastupitelstva města T. ze dne 13. 12. 1991 byla schválena obecně závazná vyhláška o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor na území města T., vydaná podle § 16 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. s přihlédnutím k § 1 odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb., v tehdy platných zněních. Vyslovil názor, že regulace nájemného z nebytových prostor je výkonem státní správy a není možno ji vykonávat obecně závaznými vyhláškami podle § 16 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. schválenými zastupitelstvem obce; obecně závaznou vyhlášku mohla vydat jen obecní rada na základě zákonného zmocnění; takovou právní normu vydanou v rozporu se zákonem č. 367/1990 Sb. soud na základě článku 95 odst. 1 Ústavy nepoužije. Správným proto shledal závěr soudu prvního stupně, že pro sjednání nájemného z nebytových prostor bylo pro účastníky smlouvy závazné ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 585/1990 Sb. a tam limitovaná výše nájemného. Jestliže se žalovaný dovolal relativní neplatnosti smlouvy podle § 40a obč. zák., je ujednání o výši nájemného neplatné v rozsahu, v jakém citované vyhlášce odporuje. Za této situace žalovaný za období od 26. 1. 1995 do 25. 1. 1996 městu T. a D. Ž. ničeho nedluží, přičemž G. V. (v důsledku převodu vlastnictví k pronajímaným nemovitostem) není ve sporu aktivně legitimována. Proti rozsudku odvolacího soudu podali město T. a D. Ž. (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož důvodnost opírají o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť mají zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejsou srozuměni s názorem odvolacího soudu, že smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná v ujednání o ceně, protože obecně závaznou vyhlášku ze dne 13. 12. 1991 regulující výši nájemného podle § 1 odst. 4 vyhlášky č. 585/1990 Sb. vydalo sice obecní zastupitelstvo, ale podle § 21, § 24 odst. 1 a § 45 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb. tak měla učinit obecní rada. Jestliže odvolací soud s odkazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy k této obecně závazné vyhlášce nepřihlédl, neměl zároveň aplikovat vyhlášku č. 585/1990 Sb. Cenová regulace založená v oblasti nájmu nebytových prostor právě touto vyhláškou byla vždy diskriminující a v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb. Na základě zákonného zmocnění podle § 20 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb. (v době existence České a Slovenské Federativní Republiky) byly federální ministerstvo financí, ministerstvo financí České republiky a ministerstvo financí Slovenské republiky oprávněny společně vydávat obecně závazné právní předpisy k metodice sjednávání cen, k vymezení nepřiměřeného hospodářského prospěchu a neoprávněného majetkového prospěchu získaného porušením cenových předpisů, k postupu při regulaci cen, cenové evidenci, poskytování cenových informací a k cenové kontrole, a vydávat rozhodnutí podle tohoto zákona, která se uveřejňují v Cenovém věstníku; tyto ústřední orgány státní správy nebyly oprávněny provádět vlastní cenovou regulaci v dotčené oblasti. Žalobce D. Ž. má navíc zato, že nájemné z nebytových prostor nikdy nebylo regulovanou cenou (nebylo jako „zboží s regulovanou cenou“ uvedeno v seznamu uveřejněném v Cenovém věstníku, resp. pokud se tak stalo, bylo to před účinností zákona č. 526/1990 Sb.) a vyhláška č. 585/1990 Sb. byla vydána v rozporu se zákonem. Žalovaný navrhl zamítnutí obou dovolání, neboť napadené rozhodnutí není založeno na nesprávném právním posouzení věci. Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozh