4 Tdo 398/2022

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 18. 9. 2020, sp. zn. 2 T 207/2019, byli obvinění M. H. (dále jen „obviněný H.“ či „dovolatel H.“), P. H. (dále jen „obviněný H.“ či „dovolatel H.“) a právnická osoba P., IČ: XY, uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:

Soud prvního stupně obviněnému H. a obviněnému H. uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněných podmíněně odložil a zkušební dobu stanovil shodně u obou obviněných v trvání 2 (dvou) let. Obviněné právnické osobě P. soud prvního stupně uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 20 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, trest zákazu činnosti, a to výkon stavebních prací, dokončování staveb, stavební dozor a prací souvisejících, v délce 2 (dvou) let.

Podle § 228 odstavec 1 tr. ř. uložil soud prvního stupně obviněnému H., obviněnému H. a obviněné právnické osobě P., povinnost zaplatit společně na náhradě škody poškozenému P. E., nar. XY, bytem XY, XY, částku 275 000 Kč a poškozenému Z. P., nar. XY, bytem XY, částku 315 000 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody pak soud prvního stupně podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené na občanskoprávní řízení.

Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2020, sp. zn. 2 T 207/2019, podali obviněný H. a obviněný H. odvolání. Obviněný H. podal odvolání do výroku o vině i do trestu. Odvolání obviněného H. pak směřovalo do výroku o vině, trestu i o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 2 To 31/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e) a § 261 tr. ř., napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil (z důvodu novely provedené zákonem č. 333/2020 Sb.) a sám za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř., při nezměněných skutkových zjištěních, avšak za účinnosti shora uvedené novely, nově kvalifikoval jednání všech obviněných (včetně právnické osoby P.) jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přičemž vyslovil, že obvinění H. a H. se jej dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněným H. a H. pak uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Obviněné právnické osobě P., uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a § 20 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, trest zákazu činnosti, a to výkon stavebních prací, dokončování staveb, stavební dozor a prací souvisejících, v délce 18 (osmnácti) měsíců. Dále zopakoval výroky o povinnosti náhrady škody poškozeným beze změn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 2 To 31/2021, podal jak obviněný H., tak i obviněný H., prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněný H. zakládá dovolání na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. v tzv. druhé alternativě a na písm. i) tr. ř. Obviněný H. namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu a zejména v řízení mu předcházejícím došlo k zásadním pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, když tyto dosahují intenzity porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatel H. je přesvědčen, že nenaplnil obligatorní znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle ustanovení § 23 tr. zákoníku. Připouští, že námitky, které uplatňuje v dovolání, se mohou opakovat s těmi, které uplatnil již v odvolání, nicméně podle jeho názoru se soud druhého stupně s nimi v rozsudku dostatečně nevypořádal. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá nesprávné hmotněprávní posouzení výše náhrady škody podle ustanovení občanského zákoníku, která byla jak jemu, tak spoluobviněnému H., ale i obviněné právnické osobě, uložena uhradit společně a nerozdílně rozsudkem soudu druhého stupně. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tvrdí, že soud druhého stupně mu uložil zcela nepřiměřený trest odnětí svobody bez akcentace individuálních okolností případu, především celkové délky trestního řízení, jako i doby, která uplynula od skutku popsaném ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně.

Pochybení soudu prvního a druhého stupně dovolatel H. shrnuje do následujících vad: a) existence zjevných rozporů mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a provedenými důkazy, opomenuté důkazy; b) nesprávné hmotněprávní posouzení výše náhrady škody; c) nepřiměřenost uloženého trestu.

K bodu a) uvádí, že extrémní a zjevný rozpor mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci spatřuje především v nenaplnění zákonného znaku subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel H. uvádí, že skutková zjištění, která měla podle soudu druhého stupně prokazovat naplnění úmyslné formy zavinění, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutečnost, že společnost měla v rozhodné době jednoho zaměstnance, nedokládá jeho podvodný úmysl, tedy že se obohatí ke škodě poškozených, jelikož jako jednatel společnosti zaměstnával na dohodu o provedení práce subdodavatele, kteří vykonávali domluvené stavební práce, což prokazuje jak jeho výpověď, tak výpověď spoluobviněného, tak i výpovědi poškozených. Tudíž se vůbec nedomníval, že by dané rekonstrukce u obou poškozených nemohla právnická osoba zvládnout. K tomu konkretizuje, že z provedeného dokazování plyne, že obviněný H. byl jediným disponentem účtu u Fio banky, a bankovními převody byly zaplaceny zálohové faktury poškozenými na bankovní účet obviněné právnické osoby, což v průběhu řízení nikdo nerozporoval. Oprávnění nakládat s finančními prostředky obviněné právnické osoby měl obviněný H. z titulu svého postavení u obviněné právnické osoby. Jestliže tedy on, dovolatel, využíval činnost obviněného H. za účelem vedení účetnictví, jednal tak v souladu s péčí řádného hospodáře. Pokud byly zaslány nějaké finanční prostředky na účet paní T. H., tak dovolatel H. zdůrazňuje, že poškozený P. si musel být uvedené skutečnosti vědom, neboť před uvedeným bankovním převodem uskutečnil čtyři převody na bankovní účet obviněné právnické osoby. To podle dovolatele H. vylučuje jeho úmyslné jednání směřující k tomu, aby uvedl poškozeného P. v omyl. Vedení exekučního řízení proti jeho osobě žádným logickým způsobem neprokazuje naplnění zákonného znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu.

Dovolatel H. dále tvrdí, že z obsahu provedených důkazů neplyne skutkové zjištění, že již od počátku jednali s úmyslem, že za uhrazené finanční prostředky neprovedou všechny nasmlouvané práce a nad rámec uskutečněných prací si získané finanční prostředky ponechají pro svou potřebu. Namítá, že nemohl reálně úmyslně předstírat při sepisu smlouvy o dílo s poškozeným E. nebo při začátku stavebních prací u rodinného domu poškozeného P. výše uvedené, a to již s ohledem na skutečnost, že z jejich výpovědí, tedy jeho a obviněného H., vyplývá, že výše zálohových faktur nebyla předem stanovena. Akcentuje, že nemohl předem při obhlídce nemovitostí odhadnout skutečný rozsah stavebních prací, dokud se neodkryly rozvody atd., nebo odhadnout jaký rozsah prací provedou subdodavatelé. Taktéž namítá, že nebyl soudem prvního a druhého stupně hodnocen jeho postup, který nenasvědčuje tomu, že by měl být srozuměn s tím se obohatit na úkor jiných osob. Zdůrazňuje, že společnost měla v rozhodné době více zakázek. Obviněný H. poukazuje na skutečnost, že realizoval konkrétní stavební práce u obou rekonstrukcí včetně elektroinstalace, komunikoval s poškozenými a se zákazníky, zajištoval subdodavatele, zakoupil stavební materiál. Uvedené tak prokazuje, že se u něho jednalo o úmysl podnikat dlouhodobě. Dále tvrdí, že pokud nastalo určité pochybení u závazkového vztahu mezi obviněnou právnickou osobou a poškozenými, nelze k nápravě zneužívat trestněprávní prostředky, jelikož je podle dovolatele H. zcela zřejmé, že v uvedeném případě by se mohlo jednat o civilněprávní spor, který nemá trestněprávní rovinu. Podle dovolatele H. tak porušily soudy zásadu zákonnosti podle ustanovení čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „ Listina“) a princip nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny. Podle dovolatele H. tak nebylo prokázáno, že naplnil obligatorní znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jakož i pojmové znaky spolupachatelství podle ustanovení § 23 tr. zákoníku.

Obviněný H. také namítá, že soudy nižších stupňů byl nedůvodně neproveden revizní znalecký posudek ve vztahu ke dvěma znaleckým posudkům zpracovaných Ing. Petrem Hoškem, za účelem stanovení výše nákladů spojených s odvedenými stavebními činnostmi, které realizovala obviněná právnická osoba. Je toho názoru, že je tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když soud druhého stupně nedostál ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Přitom znalecké posudky měly podle dovolatele H. rozhodující vliv na posouzení skutkového stavu věci a obhajoba již v řízení před oběma soudy vyjádřila oprávněné pochybnosti o odbornosti a spolehlivosti závěrů uvedených znaleckých posudků. Podle dovolatele H. v průběhu hlavního líčení a v průběhu veřejného zasedání u soudu druhého stupně, prostřednictvím svého obhájce navrhoval provést důkaz revizním znaleckým posudkem ohledně znaleckých posudků zpracovaných Ing. Petrem Hoškem. Ovšem, soud druhého stupně, který návrh obhajoby na doplnění dokazování u veřejného zasedání zamítl, uvedený postup již v rozsudku vůbec nezdůvodnil, a tím jej opomněl, přičemž tak jednal v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (III. ÚS. 150/93, nebo III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, III. ÚS 1285/08, II. ÚS 215/99, II. ÚS 1940/10, I. ÚS 74/06, III. ÚS 183/03, II. ÚS 3525/16, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03).

K bodu b) dovolatel H. uvádí, že v adhezním řízení lze přiznat náhradu škody ve výši, která byla prokazatelně poškozeným způsobena v příčinné souvislosti s trestným činem, pro který se vede trestní řízení. Dovolatel H. poukazuje na to, že soudy vycházely ze znaleckých posudků Ing. Hoška, přičemž má výhrady vůči postupu znalce, kterým podle názoru obviněného H., byla nalomena věrohodnost a odborná správnost znaleckého posudku při určování hodnoty stavebních prací. Podle dovolatele H. tak byla uložena obviněným povinnost k náhradě škody v nezákonné výši. Uvedeným postupem mělo být především porušeno ustanovení § 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, který nebyl ve znaleckých posudcích dodržen.

K bodu c) pak obviněný H. poukazuje na dobu, která uplynula od spáchání skutků, jakož i na celkovou délku řízení, a namítá tak nepřiměřenost uloženého trestu. K tomu dodává, že podle judikatury Ústavního soudu (I. ÚS 603/06) je možno takovou námitku subsumovat pod dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [do 31. 12. 2021 § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Podle dovolatele H. s ohledem na to, že popis skutku se v průběhu trestního řízení neměnil včetně právní kvalifikace, a nebyl nikterak skutkově složitý, s přihlédnutím k jeho konzistentní výpovědi, při absenci zahraničního prvku v průběhu trestního řízení, a absenci složitého a náročného dokazování kupříkladu s ohledem na počet předvolaných svědků, nelze mít za to, že by jeho trestní věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Dále namítá, že soud druhého stupně při volbě a výměře trestu odnětí svobody, který mu uložil, neakceptoval jednak celkovou délku řízení a dobu, která uplynula od skutků, pro které byl odsouzen, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 554/04 a I. ÚS 603/06). Závěrem také poukazuje na to, že soud prvního stupně mu ukládal trest odnětí svobody na spodní hranici trestní sazby (dvě léta až osm let), a soud druhého stupně při změně právní kvalifikace jeho jednání mu ukládal trest odnětí svobody podle ustanovení § 209 odst. 3 tr. zákoníku mírně nad spodní hranicí trestní sazby (jeden rok až pět let), konkrétně v trvání osmnácti měsíců. Vyslovuje přesvědčení, že soud druhého stupně při ukládání trestu nehodnotil individuální okolnosti pro ukládání trestu podle hmotněprávních ustanovení, které jej vedly k uložení trestu odnětí svobody právě ve výměře osmnácti měsíců.

Dovolatel H. má tak za to, že uložením nepřiměřeného trestu porušil soud druhého stupně zásady ukládání trestu – zásadu proporcionality podle ustanovení § 38 odst. 1 tr. zákoníku, zásadu subsidiarity přísnější trestní sankce podle § 38 odst. 2 tr. zákoníku a zásadu soudní individualizace trestu vyjádřené prostřednictvím kritérií v ustanovení § 39 tr. zákoníku, přitom odkazuje na nález Ústavního soudu (II. ÚS 2027/17).

Dovolatel H. v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci, ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 2 To 31/2021, jakož i všechna rozhodnutí tomuto předcházející, podle ustanovení § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., v celém rozsahu zrušil. Dále podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc zpět senátu odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný H. v dovolání uplatnil dovolací důvody podle „§ 265b písm. g) a písm. h) tr. ř.“ Dovolatel H. uvádí, že odvolací soud se k jeho podaným námitkám v odvolání nijak nevyjádřil a nevypořádal se s nimi, přičemž odkazuje na jednotlivé body rozhodnutí odvolacího soudu, kde se soud druhého stupně (obecně řečeno) vyjadřuje tak, že námitky obviněných jsou pouze opakováním jejich obhajoby, se kterou se soud prvního stupně řádně vypořádal. Dovolatel H. připouští, že si je vědom toho, že skutková zjištění náleží zejména soudu prvního stupně, případně soudu odvolacímu, nikoliv dovolacímu soudu. Nicméně v rozhodnutí napadeném dovoláním jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, proto se dovolání opírá o důvod uvedení v „§ 265b písm. g)“ tr. ř.

Obviněný H. tvrdí, že soud druhého stupně se nijak nezabýval rozporem skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. V konkrétních věcech argumentoval soud druhého stupně zcela mimo provedené důkazy např. hovořil o převodech záloh vybraných od poškozených na účet T. H., i když neexistuje žádný důkaz o převodu záloh a jediná vybraná záloha na účet T. H. byla řádně vyúčtována, důkazy o tom však soud do hodnocení nepojal. Soud druhého stupně také hovoří o nakládání s vypůjčenými finančními prostředky, i když o žádné půjčky v daném případě vůbec nešlo.

Obviněný H. pak konkrétně namítá, že neměl ve společnosti postavení statutárního zástupce, měl postavení prokuristy, což vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku. Dále nevedl ve firmě P. rozpočetnictví, ekonomiku podniku a stavebnictví, jednal pouze podle instrukcí jednatele, což vyplývá jak z jeho výpovědí, tak z výpovědi obviněného H. Měl na starosti toliko vedení účetnictví, což prokazuje i smlouva o vedení účetnictví, která byla ukončena a firma P. mu ještě dluží 403 071 Kč. Zdůrazňuje, že neprováděl žádné aktivní jednání, neboť neoslovoval zákazníky, nepřipravoval rozpočty, nerozhodoval o uzavření smluv o dílo, nevedl a neorganizoval stavební činnost. Dále také namítá, že nevystavoval zálohové faktury ze svého rozhodnutí, ale na základě pokynu obviněného H., který byl jednatelem a vedl stavební činnost, což vyplývá jak z jeho výpovědi, tak výpovědi H. Nemohl objektivně vědět, že a jak bylo P. H. zrušeno živnostenské oprávnění, neboť to nevěděl ani samotný P. H. V případě poškozeného P. jeho činnost spočívala pouze v tom, že poškozený chtěl zaplatit zálohu 250 000 Kč, kterou nechal poslat na účet své dcery T. H., ovšem vzápětí poslanou zálohu účetně vypořádal a vložil do pokladny firmy P., což vyplývá z účetních dokladů, které soud vůbec nehodnotil. Pokud tedy vybral peníze z bankovního účtu firmy P., tak je nepoužil „nezjištěným způsobem“, ale předal je jednateli a výběr zaúčtoval.

Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle „265b písm. h)“ tr. ř. obviněný H. uvádí, že tkví v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, konkrétně, že ho soud druhého stupně pokládal za tzv. statutárního zástupce společnosti, což nebyl, neboť měl postavení prokuristy. Dodává, že povinností prokuristy není provádět tzv. obchodní vedení firmy, ale jen zastupovat firmu navenek, přičemž podléhá pokynům statutárního orgánu. Vlastní náplní jeho práce bylo vedení účetnictví, ke kterému nebyly výhrady a vždy prošlo ročními audity. V rámci vedení účetnictví a administrativní agendy vystavoval zálohové faktury, připravoval smlouvy a disponoval s penězi na účtu, vždy však podle pokynu statutárního zástupce. Obviněný H. namítá, že jako prokurista nemůže mít odpovědnost za chování firmy vůči svým zákazníkům, např. za nadhodnocené a nevyúčtované zálohy nebo za neprovedené stavební práce.

Podle obviněného H. provedl soud druhého stupně ve vztahu k jeho osobě nesprávné posouzení skutku. Zdůrazňuje, že u zvolené kvalifikace trestného činu podvodu § 209 tr. zákoníku je nezbytné, aby byl tzv. podvodný úmysl přítomen již od počátku. Soudy se nijak nevypořádaly se subjektivní stránkou, tj. že od počátku, tedy při uzavírání smluv o dílo a při vystavování jednotlivých zálohových faktur, mohl ze svého postavení vědět, že dílo nemá byt dokončeno, že fakturované práce nebudou provedeny a že nedojde k vyúčtování s odběrateli firmy P. Soud se nijak nevypořádal ani s objektivní stránkou, tedy jak, mohl způsobit škodný následek. Vyslovuje přesvědčení, že bez existence subjektivní stránky, tedy úmyslného jednání od počátku, zahrnující prvek vědomosti, a bez existence objektivní stránky, jednání, následku a příčinného vztahu mezi nimi, není naplněna skutková podstata trestného činu.

Obviněný H. se domnívá, že byl naplněný dovolací důvod „§ 265b písm. h)“ tr. ř. jelikož i výrok o náhradě škody spočívá na „jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Podle obviněného H. je rozhodnutím určeno, že škoda má být hrazena poškozenými „společně“. Jedná se pravděpodobně o tzv. solidární povinnost zaplatit škodu „společně a nerozdílně“. K tomu uvádí, že odvolací soud však nebral v úvahu hmotněprávní postavení jednotlivých zavázaných osob. Tedy, že právnická osoba P. přímo odpovídala svým zákazníkům za nevyúčtované zálohy, resp. nedodané práce, obviněný H. jako jednatel ručil za závazky, pokud by nebyly uspokojeny společností a on by poškozeným zákazníkům odpovídal pouze tehdy, pokud by svým zaviněným jednáním způsobil jejich majetkovou újmu a toto bylo v příčinné souvislosti. Z postavení přímo zavázaného dlužníka, ručitele a dlužníka, který dluží z jiného právního důvodu, nemůže vzniknout závazek společný a nerozdílný vůči poškozeným, ale vždy jen závazek k dělené odpovědnosti. Nad to dodává, že již v době rozhodování odvolacího soudu bylo patrné, že proti obviněnému H. bylo zahájeno insolvenční řízení a společnost P. byla rozhodnutím Městského soudu v Praze, č. j. 85 Cm 1666/2021-3 ze dne 14. 6. 2021, zrušena s likvidací a byl jmenován likvidátor. Z toho je podle obviněného H. patrné, že obviněný H. ani společnost P. škodu neuhradí a pokud by ji zcela uhradil on, tak by zjevně nemohl uplatnit regresivní nárok po ostatních dlužnících, přitom v případě odsouzení, se na způsobené škodě podílel jen nepatrně a ze škody neměl žádný profit, neboť finanční prostředky zůstaly firmě P. nebo obviněnému H. Odvolací soud tak měl podle dovolatele H. rozhodnut z důvodu zvláštního zřetele hodných, aby jednotliví poškození nahradili škodu, a to tak, že každý škůdce zaplatí jen část škody, a to samostatně.

Obviněný H. tak závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 2 To 31/2021, zrušil a aby bylo přikázáno tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 1 NZO 120/2022, nejprve zrekapituloval průběh předchozího řízení a následně se vyjádřil ke zvoleným dovolacím důvodům obviněných a k jejich námitkám. Státní zástupce uvádí, že oba obvinění založili svá dovolání především na údajné existenci zjevného (extrémního) rozporu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, přičemž tento rozpor se měl projevit v posouzení subjektivní stránky trestného činu v podobě podvodného úmyslu. Státní zástupce je však toho názoru, že výhrady obviněných vyjádřené v dovolání vůči skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů nelze podřadit pod kategorii zjevných rozporů v rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu podvodu, oproti provedeným důkazům. Podle státního zástupce soudy dostatečně vysvětlily, na podkladě jakých skutečností dospěly k závěru o počátečním podvodném úmyslu obviněných. Státní zástupce zdůrazňuje, že obvinění využili rafinovanějšího jednání, při němž součástí podvodného záměru bylo vybrat zálohy na stavební práce, určité dílčí práce sice vykonat, mj. i za utvrzení poškozených v mylném přesvědčení, že budou práce prováděny a dokončeny, a to i za účelem vyinkasování dalších dílčích zálohových plateb, rozhodně však měli úmysl neprovést práce odpovídající vybraným zálohám ve statisícových částkách, jež byly na úkor poškozených vyinkasovány. Podle státního zástupce obvinění izolovaně kritizují objektivní skutková zjištění, na jejichž podkladě soudy dospěly k posouzení úmyslného zavinění, bez vzájemné provázanosti a bez zohlednění všech okolností, které byly dokazováním zaznamenány. Závěr soudů o jednání obviněných v nepřímém úmyslu odpovídá obsahu provedených důkazů při jejich posouzení ve vzájemných souvislostech.

Pokud jde o námitku tzv. opomenutého důkazu, uvádí státní zástupce, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nepovažoval za nutné doplňovat dokazování. Podle státního zástupce obhajobě nic nebránilo, aby požadovaný znalecký posudek sama předložila. Státní zástupce dále ohledně řízení před soudem druhého stupně uvedl, že nelze vyvozovat, že by v odvolacím řízení byl vůbec vznesen návrh na doplnění dokazování, natož aby byl konkrétní (uvádí však, že při sepisu jeho vyjádření neměl k dispozici protokol o veřejném zasedání). Je však toho názoru, že rozhodně nelze hovořit o tom, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Ohledně námitky dovolatele H., že jednal jen v zastoupení, neprojevujíc vlastní vůli, tedy, že jednal v negativním skutkovém omylu, státní zástupce připouští, že tuto lze s jistou mírou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle státního zástupce ovšem ze skutkových zjištění soudů zcela jasně vyplývá, že obviněný jednal vědom si všech rozhodných skutečností v nepřímém úmyslu z poškozených vylákat finanční prostředky (zálohy na stavební práce), což se mu i podařilo. Ze skutkových zjištění přitom nevyplývá, že by obviněný mohl jednat ve skutkovém omylu, jako tzv. živý nástroj. Nebyla totiž zjištěna vůbec žádná (zásadní) skutečnost, která by mohla vést k takovému závěru. Rozhodné podle státního zástupce bylo, že obviněný H. měl představu o základních skutečnostech významných pro naplnění znaků objektivní stránky páchaného trestného činu podvodu, což v daném případě bylo prokázáno. Dále uvádí, že podle popisu skutku ve výroku o vině, nebyla obviněnému H. přičítána role statutárního orgánu, nýbrž postavení prokuristy, jehož se ostatně dovolává. To podle státního zástupce však nikterak nebrání tomu, aby v konkrétním případě nemohli při činnosti právnické osoby společným jednáním dva spolupachatelé trestného činu podvodu využít svých postavení ve společnosti, byť jedním z nich by byl jednatel a druhý „jen“ prokurista, a spáchat tak trestný čin ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V případě podvodu se totiž nejedná o trestný čin, jehož by se mohl dopustit jen speciální subjekt.

K námitce obviněného H., skrze kterou se domáhá revize výroku o trestu z důvodu jeho zjevné nepřiměřenosti, státní zástupce akcentuje, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze namítat pochybení soudu spočívající v údajně nesprávné výměře uloženého trestu. Konstatuje, že jistý zásah do výše uloženého trestu by bylo možno připustit v dovolacím řízení za předpokladu zjevné nepřiměřenosti uloženého trestu, jež by zasahovalo do základních práv obviněného, včetně porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nicméně o takový případ se podle státního zástupce nejedná, a to s přihlédnutím k rozhodovací praxi, včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Zdůrazňuje, že trest byl obviněnému uložen téměř na samé spodní hranici trestní sazby předvídané trestním zákoníkem pro přečin podvodu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku.

Státní zástupce dále vyjadřuje přesvědčení, že obviněným H. uplatněné výhrady směřující do výroku o náhradě škody nebyly uplatněny v mezích zvoleného dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce připouští, že s odvoláním se na uvedený dovolací důvod sice připadá v úvahu napadnout výrok o náhradě škody, ovšem jen s poukazem na nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení pro kolizi s hmotněprávními předpisy upravujícími náhradu škody. Obviněný tak podle státního zástupce neučinil, pouze v podstatě namítl, že v adhezním řízení byl přiznán nárok na náhradu škody na podkladě nesprávného znaleckého vyhodnocení důkazů, konkrétně z důvodu chybných závěrů ze znaleckých posudků. Námitky obviněného tak mají výlučně procesní povahu. Nicméně podle státního zástupce ani po obsahové stránce nejde o námitky, u nichž by teoreticky bylo možno uvažovat o podřazení pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Za právně relevantní z pohledu důvodu dovolání podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podle státního zástupce považovat námitky dovolatele H. stran nezákonnosti výroku napadeného rozsudku, kterým mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným společně a nerozdílně. Státní zástupce danou námitku ovšem vyhodnotil jako neopodstatněnou, pakliže odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uložil oběma obviněným a obviněné právnické osobě povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody, nikoli její poměrnou část, neboť učinil rozhodnutí, které není v rozporu s trestním řádem ani příslušným hmotněprávním předpisem, tedy občanským zákoníkem. K tomu dodává, že v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou trestným činem spáchaným spolupachateli ve smyslu § 23 tr. zákoníku je pravidlem užití solidární odpovědnosti, dělená odpovědnost, které se obviněný domáhá, je naprostou výjimkou z obecného pravidla o způsobu náhrady škody a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu, důvodů zvláštního zřetele hodných, které státní zástupce v případě obviněného H. neidentifikoval.

Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, pro případ odlišeného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r ods.t 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.

Na podkladě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných. K dovolání obviněného H. je možno uvést, že toto lze shrnout do těchto námitek. Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že v řízení před soudy došlo k zásadním pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, dosahující intenzity práva na spravedlivý proces. Akcentuje zejména, že skutková zjištění, která měla podle soudu druhého stupně prokazovat naplnění úmyslné formy zavinění, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný H. je tak přesvědčen, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty podvodu § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Dále namítá existenci opomenutého důkazu – revizního znaleckého posudku, resp. vyjadřuje nesouhlas s tím, že návrh na jeho provedení byl zamítnut, což nebylo soudem druhého stupně v rozsudku nijak odůvodněno. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. i) tr. ř. pak spatřuje v uložení nepřiměřeného trestu odnětí svobody bez zohlednění individuálních okolností případu, především celkové délky trestního řízení jako i doby, která uplynula od skutku popsaném ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. K tomu lze uvést, že jistá část těchto námitek je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, jak bude rozvedena dále.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel H. namítá nesprávné hmotněprávní posouzení výše náhrady škody podle ustanovení občanského zákoníku. Nicméně již zde je třeba uvést, že argumentaci dovolatele nelze podřadit pod jím zvolený dovolací důvod. Obviněný H. pouze rozporuje to, že v adhezním řízení byl přiznán nárok na náhradu škody na podkladě nesprávného vyhodnocení důkazů, konkrétně z důvodu vadného vyhotovení znaleckých posudků. Tyto námitky tak mají výlučně procesní povahu, když obviněný H. toliko rozporuje správnost vybraného důkazního prostředku. Takovou námitku však nelze podřadit ani pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně ani pod žádný jiný dovolací důvod. V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2 odst. 6, jelikož to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoliv práva hmotného.

K námitce dovolatele H., ve které namítá nenaplnění znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, lze uvést následující. Dovolatel především namítá nesprávné právní posouzení naplnění zákonného znaku subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku, resp. úmysl uvést poškozené v omyl se na jejich úkor obohatit, a to již v době uzavírání předmětných smluv, což opírá o konkrétní argumentaci, která je založena na tom, že hodnocení důkazů je zatíženo vadou extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci. Obviněný H. fakticky vyjadřuje nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, když namítá, že závěry soudů nižších stupňů o jeho podvodném úmyslu nelze dovodit z důkazů, na které soudy odkazují.

Nejvyšší soudu považuje za vhodné nejprve předestřít některá obecná východiska týkající se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z pohledu tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů. Předně lze mít za to, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Dovolatel musí uvést, konkrétní argumentaci, ze které lze dovodit naplnění existenci tzv. extrémního rozporu v jeho výkladu Ústavním soudem nebo Nejvyšším soudem. Takto nebylo v dané věci postupováno, takže Nejvyšší soud dovodil, že z pohledu uplatněné argumentace stran subjektivní stránky nebyl dovolací důvod uplatněn právně relevantně.

Bez ohledu na shora prezentovaný závěr, zejména s přihlédnutím k tomu, že námitka nedostatku subjektivní stránky je primárně podřaditelná pod další zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť námitka neexistence subjektivní stránky se týká základu trestní odpovědnosti fyzické osoby, považoval Nejvyšší soud za vhodné se předmětnou námitkou zabývat, a to i při vědomí toho, že podstata argumentace obviněného H. je založena toliko na vlastním způsobu hodnocení důkazů obviněným odlišném od hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Takto zvolená dovolací argumentace by totiž nebyla podřaditelná ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud vzal také v úvahu, že námitku nedostatku subjektivní stránky uplatnil i spoluobviněný H., takže přes vědomí toho, že tato argumentace po věcné stránce nenaplňuje zvolený dovolací důvod, se dovolací soud s touto stručně vypořádá.

Obecně je třeba konstatovat, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se přitom dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikované formy podvodu podle § 209 odst. 3 se přitom dopustí ten, kdo způsobí takovým jednáním větší škodu, kterou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč (srov. § 138 tr. zákoníku). Trestný čin je přitom spáchán ve spolupachatelství, jestliže byl spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přitom za toto jednání odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (viz § 23 tr. zákoníku). Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, tedy majetek, který alespoň z části náleží třetí osobě. Objektivní stránka trestného činu podvodu spočívá předně v podvodném jednání pachatele, které může mít alternativně podobu uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu, anebo zamlčení podstatných skutečností. V kontextu předmětného dovolání je nutno vymezit uvedení někoho v omyl. Toho se pachatel dopustí tak, že v rozporu s realitou předstírá existenci určitých rozhodných skutečností – tím vytváří rozpor mezi představou podváděné osoby o realitě a realitou samotnou. Uvedení někoho v omyl může mít podobu lsti (jednání pachatele v sobě zahrnuje určitou míru rafinovanosti) nebo obyčejného poskytnutí nepravdivé informace. Příkladem toho může být například situace, kdy pachatel je podnikatelem, který sám zboží či služby nabízí, avšak po uhrazení vyžádané zálohy je již nedodá (viz ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. Svazek 1, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1690).

Předpokladem trestní odpovědnosti za trestní čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné zavinění pachatele, který dotčenou osobu uvedl v omyl, využil jejího omylu, anebo jí zatajil podstatné skutečnosti, v důsledku čehož jednak obohatil sebe nebo jiného a zároveň tímto způsobil na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Úmysl pachatele trestného činu podvodu se musí vztahovat nejen k uvedení jiného v omyl, ale též k obohacení pachatele nebo jiné osoby a ke způsobení škody na cizím majetku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1370/2006). Úmysl pachatele podvodným jednáním obohatit sebe nebo jiného, a způsobit tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou musí být dány v okamžiku, kdy na základě podvodného jednání pachatele dotčená osoba činí právní jednání spojené s majetkovou dispozicí (viz usnesení ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003, také viz ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. Svazek 1, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1698).

Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. Například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

Především je nezbytné akcentovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky u obou obviněných zabýval v bodu 3 svého rozsudku, na který Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje, když výslovně dospěl k závěru, že obvinění jednali v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z pohledu argumentace obou obviněných je nezbytné uvést, že (jak již bylo naznačeno) tito námitku nedostatku subjektivní stránky zakládají jen na vlastním hodnocení důkazů, které je odlišné od hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Bez ohledu na tento závěr musí Nejvyšší soud zdůraznit, že při posuzování subjektivní stránky jednání obou obviněných skutečně nelze pominout, že z výpovědi nejen poškozených, ale i dalších svědků (např. M., J., K., Š., Š.) vyplývá, že v případě obviněných se jednalo o stejný modus operandi. Ti v daném období od poškozených, ale i jiných osob převzali zálohy za provedení stavebních prací, když tyto sice zahájili, ale vždy po velmi krátké době práce přerušili a v těchto nepokračovali, následně vylákali od poškozených více záloh pod záminkou, že pak bude v pracích pokračováno, což se ovšem nestalo, zálohy ani řádně nevyučovali a rozdíl mezi přijatými zálohami a provedenými pracemi si nechali a následně přesvědčovali jednotlivé objednavatele, aby uzavřeli dohody o postoupení smlouvy o dílo s jinou osobou (P. H.), která rovněž nebyla schopna nasmlouvané práce realizovat a této osobě ani nepředali finanční prostředky, které jím jednotliví objednavatelé poskytli na provedení dohodnutých stavebních prací. Z jejich strany se jednalo o jistý speciální modus operandi, který spočíval v tom, že právě zahájením stavebních prací záměrně vzbudili v poškozených dojem, že obviněná právnická osoba své závazky splní, a proto jim poškození poskytli další zálohy. Při posuzování celé věci nelze pominout ani skutečnost, že obviněná právnická osoba, jejímž jménem oba obvinění jednali, v době sjednávání zakázek s poškozenými měla pouze jednoho zaměstnance, takže obvinění vzhledem k počtu sjednaných zakázek v daném období, sjednané době realizace stavebních prací a jejich rozsahu, museli jednat přinejmenším v době sjednávaní zakázek a přijetí záloh od poškozených v úmyslu, že své závazky vůči poškozeným nemusí splnit, a byli s tím srozuměni, což se také posléze stalo. Jinak vyjádřeno, oba obvinění již od počátku museli být minimálně srozuměni s tím, že finanční prostředky, které od obou poškozených formou opakovaných záloh vyinkasují, nemusí použít v jejich prospěch a na jejich stavby a použijí je ve prospěch sebe či společnosti P. Nakonec o jejich eventuálním podvodném úmyslu svědčí i jejich obdobné jednání po vybrání záloh, které se týká nejen poškozených v této věci, ale i dalších svědků, když oba obvinění se posléze začali komunikaci s objednavateli různě vyhýbat, různě se vymlouvali, přesvědčovali poškozené, aby postoupili provedení stavebních prací na pana P. H., kterému ale zbytek finančních prostředků nepředali (viz výpovědi poškozených). K námitce obviněných, že ze skutečnosti, že obviněná právnická osoba měla jednoho zaměstnance a měla více zakázek, nebo že vedení exekučního řízení proti jejich osobám, nedokládá jejich podvodný úmysl, je třeba uvést, že tyto skutečnosti nelze hodnotit izolovaně od dalších skutečností, ale jako jedny z mnoha dílů z celkového obrazu o subjektivní stránce obviněných, který spolu s dalšími zjištěnými skutečnosti zcela jednoznačně prokazuje nade vši pochybnost úmysl (minimálně nepřímý) obviněných (a kterou zejména dokresluje řada svědků, jejichž výpovědi se navzájem doplňují). Nejvyšší soud přitom neshledal, že by soud prvního či druhého stupně nějaký díl z takového celkového obrazu upravil, tedy deformoval či nevzal v potaz, či jej hodnotil izolovaně.

Obecně z pohledu tvrzeného extrémního rozporu, považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že neshledal extrémní nesoulad mezi rozhodnými skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také odvolací soud, a provedenými důkazy. Naopak, lze mít za to, že soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily na podkladě, jakých skutečností dospěly k závěru o počátečním podvodném úmyslu obviněných. Jednání obviněných přitom odpovídá obdobným případům trestného činu podvodu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ve kterých bylo postupováno pachateli obdobně, tedy částečné provedení přislíbených stavebních prací ze strany pachatelů za současného vyinkasování záloh ve výši neodpovídající výši skutečně odvedených prací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 8 Tdo 476/2020 a další).

Nelze přisvědčit ani velmi stručné námitce obviněného H., že disponentem účtu u Fio banky byl obviněný H. a bankovními převody byly zaplaceny zálohové faktury poškozenými na bankovní účet obviněné právnické osoby, z čehož vyvozuje, že nelze dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Lze se toliko domnívat, že obviněný H. se touto argumentaci snaží poukázat na skutečnost, že se nijak neobohatil. V tomto směru dovolací soud toliko akcentuje, že trestný čin podvodu § 209 odst. 1 tr. zákoníku je spáchán už tím, že pachatel svým úmyslným podvodným jednáním obohatil sebe nebo jiného (tedy i právnickou osobu) a zároveň tímto způsobil na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Jinak řečeno, nevyžaduje se, aby se přímo obohatil pachatel.

Rovněž námitku obviněného H., že určité pochybení u závazkového vztahu mezi právnickou osobou a poškozenými nelze napravovat trestněprávní prostředky, je nutno považovat za lichou. Obviněnému H. lze sice přisvědčit, že v moderním právním státě hraje trestní právo pouze podpůrnou (sekundární) roli a podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V některých případech však mechanismy těchto jiných právních odvětví již nepostačují k ochraně těchto zájmů beze zbytku, a proto je nutné nasadit ty nejsilnější prostředky, a to z oblasti trestního práva (viz ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. Svazek 1, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 150-151). V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit