4 Tz 187/2003 — Nejvyšší soud

4 Tz 187/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 12. 2003 Spisová značka:4 Tz 187/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:4.TZ.187.2003.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 187/2003 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného J. P., proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. června 1992, čj. 2 Rtv 270/90-14, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř., takto: Citovaným usnesením byl v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993, porušen zákon v neprospěch obviněného J. P. Toto usnesení se v celém rozsahu zrušuje spolu se všemi na něj obsahově navazujícími rozhodnutími, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. prosince 1980, čj. 4 T 332/80-76 byl obviněný tehdy voj. v zál. J. P. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 11. 1999), jehož se dopustil jednáním, že „ačkoliv byl povolávacím rozkazem č. 031717 řady E, vydaným Městskou vojenskou správou B., povolán k výkonu vojenského cvičení v délce 21 dnů u v. ú. P. s nástupem dne 10. 10. 1980, a tento povolávací rozkaz převzal, k výkonu vojenského cvičení nenastoupil, což orgánům Městské vojenské správy B. zdůvodnil tím, že mu v tom brání svědomí“. Za to byl odsouzen podle § 269 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně a podle § 39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do 1. nápravně výchovné skupiny. Stejným rozsudkem bylo podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vysloveno zabrání věcí patřících M. D. Tento rozsudek nabyl právní moci dnem 30. prosince 1980, když proti němu nebylo oprávněnými osobami podáno odvolání. Ve výroku citovaným usnesením býv. Vojenský obvodový soud Brno rozhodl o žádosti obviněného J. P. na soudní rehabilitaci tak, že rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. prosince 1980, čj. 4 T 332/80-76, se podle § 14 odst. 1 písm. f) zák. č. 119/90 Sb. zrušuje v celém výroku o trestu a současně se ruší všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem 19. června 1992, když ani proti němu obviněný nevyužil práva opravného prostředku. V následném hlavním líčení rozhodl býv. Vojenský obvodový soud Brno dne 22. července 1992 rozsudkem čj. 2 Rtv 270/90-21 tak, že „při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák. z rozsudku Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 17. 12. 1980, sp. zn. 4 T 332/80, který nabyl právní moci dne 30. 12. 1980, se podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upouští od potrestání“. I proti tomuto rozhodnutí se obviněný práva odvolání vzdal, takže rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení. Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soud Brno ze dne 9. června 1992, čj. 2 Rtv 270/90-14, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. P. stížnost pro porušení zákona. V ní vojenskému obvodovému soudu vytýká, že při projednávání žádosti obviněného o soudní rehabilitaci nepostupoval důsledně podle zákona č. 119/1990 Sb., jehož smyslem bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni. Je zřejmé, že důvodem nenastoupení služby v ozbrojených silách bylo náboženské přesvědčení obviněného J. P., aniž by byla vyhodnocena konkrétní situace v době, kdy došlo k trestné činnosti obviněného. Jednalo se o situaci, kdy přes obecně deklarovanou náboženskou svobodu, nebyla současně zajištěna možnost tuto svobodu, v případě konfliktu s danými občanskými povinnostmi, realizovat. Nebylo přiměřeně vzato v úvahu ani základní právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy právo na svobodu svědomí, které nelze zaměňovat se svobodou víry, ani se svobodou náboženskou. V té souvislosti se ministr spravedlnosti odvolal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením býv. Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 9. června 1992, čj. 2 Rtv 270/90-14, byl v neprospěch obviněného J. P. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. (zjevně míněn tr. zák. č. 140/1961 Sb.), aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a současně zrušil také všechna rozhodnutí na uvedené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Tento postup státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve veřejném zasedání, konaném o stížnosti pro porušení zákona upřesnila tak, že navrhuje přikázat Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obhájce obviněného se s obsahem stížnosti pro porušení zákona ztotožnil, avšak navrhl vyslovit též porušení zákona v neprospěch M. D., ohledně jejichž věcí bylo v původním řízení vysloveno jejich zabrání. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud ve věci podle § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby a pro případ, že věc bude přikázána k novému projednání a rozhodnutí, aby byla přikázána jinému soudu než Městskému soudu v Brně, u něhož řízení v těchto věcech trvá neúměrně dlouho. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon byl porušen. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále též jen „rehabilitační zákon“), účelem tohoto zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 cit. zák. ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle § 4 tohoto zákona přezkumné řízení bylo možno konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945, mimo jiné též pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. Býv. Vojenský obvodový soud Brno, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. P. prováděl, se však důsledně cit. účelem rehabilitačního zákona neřídil. Jak je zřejmé z