4 Tz 84/2009 — Nejvyšší soud

4 Tz 84/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2009 Spisová značka:4 Tz 84/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:4.TZ.84.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 4 Tz 84/2009 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. října 2009 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Petra Šabaty stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného E. M. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. T 354/57, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o: Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. T 354/57, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení čl. III. odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky a vlády republiky Československé o amnestii ze dne 1. prosince 1957 a v řízení předcházejícím v ustanovení § 391 odst. 1 zák. č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb. v neprospěch obviněného E. M. Napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 1957 sp. zn. T 354/57 se z r u š u j í . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný E. M. z p r o š ť u j e obžaloby pro skutek spočívající v tom, že po nastoupení vojenské základní služby začátkem listopadu 1957 u v.ú. Č. B. odmítl převzít osobní zbraň a na tomto stanovisku setrval i po delším přesvědčování s odvoláním, že by se to příčilo jeho náboženskému přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb. Odůvodnění: Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 1957 sp. zn. T 354/57, byl obviněný E. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění zák. č. 63/1956 Sb., kterého se dopustil tím, že po nastoupení vojenské základní služby začátkem listopadu 1957 u v. ú. Č. B. odmítl převzít osobní zbraň a na tomto stanovisku setrval i po delším přesvědčování s odvoláním, že by se to příčilo jeho náboženskému přesvědčení. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Uvedený rozsudek ale právní moci nenabyl, jelikož dne 1. 12. 1957 bylo prezidentem republiky a vládou republiky Československé vydáno rozhodnutí o amnestii (dále jen rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii). Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. T 354/57, bylo podle čl. III. odst. 1 citovaného rozhodnutí o amnestii zastaveno trestní stíhání obviněného E. M. a zároveň bylo rozhodnuto podle § 82 odst. 1 zák. č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním, (dále jen tr. ř. z r. 1956) o jeho propuštění z vazby. Proti posledně uvedenému rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích, jímž aplikoval na osobu obviněného E. M. zmíněnou aboliční část amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky, podala ministryně spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. V této konstatuje, že je zřejmé, že obviněný E. M. se vyhýbal plnění své služební povinnosti pouze z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení. V této souvislosti poukázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 42/2002 a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 T 67/2003 v jiné obdobné věci a z nich vyplývající závěr o tom, že nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby z náboženských důvodů za trestný čin. Dále zdůraznila, že zastavení trestního stíhání se jeví jako rozhodnutí učiněné ve prospěch obviněného, ale toto bylo učiněno s odkazem na amnestii prezidenta republiky, která je svou povahou fakultativním milostivým opatřením a neodstraňuje všechny právní a společenské důsledky odsouzení pro trestný čin. Kromě jiného byl např. z práva na odškodnění za nezákonně vykonanou vazbu vyloučen každý, kdo dosáhl zastavení trestního stíhání na základě amnestie. Obviněný E. M. se přitom v průběhu trestního stíhání v této věci nacházel přibližně jeden měsíc ve vazbě. Není pochyb o tom, že trestní stíhání obviněného nemělo být vůbec zahajováno a bylo-li, pak mělo být zastaveno s tím, že skutek pro který byl stíhán, není trestným činem, což je postup pro obviněného jednoznačně příznivější. Stěžovatelka dále poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž musí při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí a to při závažných a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Skutkové okolnosti případu obviněného E. M. vedou stěžovatelku k závěru, že je tu podstatná vada řízení, která může a měla by být napravena. Poukázala zároveň na nález Ústavního soudu z 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05, kde ve skutkově obdobné věci se uvádí, že je nepřijatelné ponechat v platnosti rozhodnutí, které bylo prohlášeno za nezákonné a současně porušující základní lidská práva a svobody, s obecným odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí. Tento princip lze vztáhnout podle přesvědčení Ústavního soudu toliko na rozhodnutí, jež byla učiněna až po roce 1989 v podmínkách materiálního právního státu. Porušení ústavních kautel stěžovatelka spatřuje především v nepravomocném rozsudku z 28. 11. 1957 sp. zn. T 354/57 a také v samotném amnestijním rozhodnutí prezidenta republiky z 1. 12. 1957, na něž napadené usnesení obsahově navazuje a proti nimž není stížnost pro porušení zákona přípustná. Současně je toho názoru, že podle tehdejší, ale i současné právní úpravy nepřicházelo v úvahu zproštění obžaloby z důvodu, že souzený skutek není trestným činem, což by bylo pro obviněného nejpříznivější. Bylo však možné zastavit trestní stíhání s tím, že jde o čin, jehož nebezpečnost pro společnost je nepatrná. Takto však bývalý Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích nepostupoval a nenapravil vlastní pochybení, kdy svým rozsudkem měl obviněného zprostit obžaloby. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. T 354/57, byl porušen zákon v neprospěch obviněného E. M. v ustanovení § 245 odst. 2 tr. ř. z r. 1956 ve spojení s ustanovením § 192 odst. 2 písm. a) tr. ř. z r. 1956 ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 tr. zák. z r. 1950 a v předcházejícím řízení v ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř. z r. 1956. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. pak aby napadené usnesení zrušil včetně případných rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř., příp. podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochovaly pouze rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 1957 sp. zn. T 354/57 a usnesení téhož soudu ze dne 5. 12. 1957 sp. zn. T 354/57, jejichž ověřené kopie měl Nejvyšší soud k dispozici. Dále je třeba uvést, že v předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat ve značně omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu, který byl podle sdělení ředitele Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 22. 6. 2009 skartován.