5 Tdo 1091/2016

Nejvyšší soud předně konstatuje předcházející průběh řízení. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl ve společném řízení o dvou samostatně podaných obžalobách, a to ve vztahu ke skutku pod bodem 1) o obžalobě Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 2. 2014, č. j. 1 ZT 107/2013-66, která byla původně u nalézacího soudu vedena pod sp. zn. 2 T 18/2014, a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) o obžalobě Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 1 ZT 159/2013-86, vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 2 T 109/2014. O spojení věcí rozhodl nalézací soud usnesením ze dne 6. 8. 2014, č. j. 2 T 18/2014-365 s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. 2 T 109/2014.

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 109/2014, byl obviněný M. B. uznán vinným

Krajský soud v Hradci Králové, který jako soud odvolací, projednal odvolání obviněného M. B. a rozhodl usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 To 254/2015-531 (dále též jen „usnesení odvolacího soudu“), tak, že podle § 256 tr. ř., odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 10 To 254/2015, podal obviněný M. B. dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. Obviněný uvedl, že jeho vina skutky popsanými v obžalobě nebyla v řízení před nalézacím soudem jednoznačně prokázána, neboť soud provedl jen řádku nepřímých důkazů.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ke skutku pod bodem 1) v podrobnostech uvedl, že předmětná vejce byla objednána jménem společnosti Bonaval, s. r. o., do jejího sídla a skladu na ulici H. … v K. n. O., kam byla dodána. Vejce však nepřevzal obviněný, ale svědek F. Š. Obviněný dále uvedl, že ve společnosti Bonaval, s. r. o., panovaly velice spletité vztahy mezi L. L., N. W., J. Z., V. H. a F. Š. a jen intrikami mezi jmenovanými z toho vzešlo jméno B. Přitom skladové prostory, kam byla vejce dodána, patří svědkyni W., ale spíše svědku L. Vejce pak prodávali výše jmenovaní a zisk inkasoval jedině svědek L. Obviněný dále uvedl, že skutečnost, že ústřední postavou byl svědek L., potvrdil svědek H. Dovolatel zdůraznil, že svědek L. byl v jiném řízení před Okresním soudem Rychnově nad Kněžnou vedeném pod sp. zn. 2 T 184/2014 nepravomocně odsouzen za jiný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tom obviněný spatřuje indicii toho, jakou roli v posuzovaném případě mohl svědek L. hrát.

Ke skutku pod bodem 2) obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že ho nalézací soud odsoudil na základě nepřímých důkazů předložených obžalobou. Přitom odmítl provést další klíčové důkazy, které obhájce obviněného řádně označil při posledním hlavním líčení, a to výslech přímého polského svědka K. M., který potvrdil, že falešnými bankovkami v Polsku neplatil obviněný. Dále nalézací soud neprovedl důkaz vyžádáním si videozáznamu z obchodu v K., který má k dispozici prokuratura v K., a jehož přehráním by bylo zjištěno, že ani v tomto obchodě neplatil padělanými bankovkami obviněný. Uvedené důkazy považuje obviněný za klíčové, neboť by se jimi prokázalo, že obviněný skutek nespáchal. Obviněný vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení uvádí, že důkazy byly před okresním soudem provedeny vyčerpávajícím způsobem a bezvadně, a že byly provedeny všechny potřebné důkazy, přitom se k neprovedeným důkazům ani nevyjádřil.

V rámci druhé stěžejní námitky uplatněné v rámci podaného dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu směřovalo i proti výroku o trestu. Obviněný především namítá, že přestože nebyla jeho vina v řízení před nalézacím soudem jednoznačně prokázána, byl mu uložen velice přísný trest. Z rozsudku nalézacího soudu však není zřejmé, proč soud vynesl dva samostatné tresty, když oba skutky u obžalovaného 1) a 2) jsou v souběhu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud tedy měl být obviněný odsouzen, měl mu být uložen trest jediný, a to úhrnný podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku a současně trest souhrnný podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný dále uvedl, že nalézací soud nevysvětlil, proč obviněnému uložil na jedné straně „mírný“ souhrnný trest ve výměře 42 měsíců, tedy původní souhrnný trest z rozsudku 2 T 160/2013 povyšuje jen o 6 měsíců, a na druhé straně obviněnému uložil trest při samé horní hranici zákonné sazby z ustanovení § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Takový trest je pro obviněného likvidační, krutý a s ohledem na všechny známé skutečnosti ohledně osoby obviněného je zcela nepřiměřený. Uložený a odvolacím soudem potvrzený trest nerezonuje se zásadami pro ukládání trestů zakotvenými v § 39 a násl. tr. zákoníku. Obviněný se dále neztotožňuje s výkladem odvolacího soudu v dovoláním napadeném usnesení, že „penězokazeckou trestnou činnost obviněného lze mít za spolehlivě prokázanou“. Obviněný se rovněž neztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, že „hlavní roli při ukládání trestu podle odvolacího soudu hrála mimořádně vysoká společenská škodlivost skutku obviněného, a to s ohledem jak na nominální hodnotu padělaných bankovek, tak zejména a především na počet vyrobených kusů těchto platidel. Ojedinělá výroba padělané bankovky, za situace, kdy padělatel takové peníze jen vyrobí, a neuvede je do oběhu, je z hlediska společenské škodlivosti jistě někde jinde, než pokud jich obviněný B. vyrobil celkem 57 kusů, z nichž se řada dostala do oběhu. K tomu přistupuje výrazná recidiva tohoto obviněného, u něhož nelze dovodit jakoukoli sebereflexi.“ Dovolatel k tomu uvedl, že v době odsuzujícího rozsudku byl delší dobu ve výkonu trestu odnětí svobody s jeho bezproblémovým a řádným výkonem. Proto obhajoba obviněného u skutků, které mu podle jeho názoru nebyly jednoznačně prokázány a poukaz obviněného na skutečnosti, že některé skutky spáchal někdo jiný, nelze vnímat jako „nedostatek sebereflexe“.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, č. j. 10 To 254/2015-531, podle § 265k tr. ř. zrušil včetně jeho předcházejícího vadného řízení a podle § 2651 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., podáním ze dne 6. 5. 2016 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný prostřednictvím svého obhájce ve vyjádření (replice) ze dne 4. 10. 2016 k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že žádá Nejvyšší soud, aby rozhodl za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Současně požádal Nejvyšší soud, aby rozhodl bez jeho účasti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného M. B. podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný M. B. ve svém dovolání uplatnil zejména dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), jak tomu bylo v tomto případě dovolání podaného obviněným M. B. K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Stran skutku pod bodem 1) Nejvyšší soud takový extrémní nesoulad ve skutkových zjištěních neshledal (v podrobnostech srov. níže body 15 – 19 tohoto usnesení). Nejvyšší soud však naproti tomu shledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve vztahu ke skutku pod bodem 2), jak je podrobně odůvodněno níže pod body 20 – 29 tohoto usnesení. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného M. B., a to z hlediska posouzení jeho jednání specifikovaného ve skutku 1) jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a ve skutku 2) jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné zjištění skutkového stavu striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

Dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku), nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (např. „společný“ trest propadnutí jedné věci více spoluobviněným). Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, a případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, publikované pod č. T 617 ve sv. 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud předně konstatuje, že argumentace obviněného, kterou použil ve svém dovolání, je totožná s námitkami, které již uplatnil ve svém odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (srov. odvolání na č. l. 485 a doplnění odvolání na čl. l. 497 spisu). Z hlediska obsahu v dovolání obsažených námitek se jedná o pokračující polemiku obviněného jednak s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy, zejména pak s rozsahem provedeného dokazování. Obviněný nově uplatňuje ve vztahu k usnesení odvolacího soudu argumentaci, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvádí, že důkazy byly před nalézacím soudem provedeny vyčerpávajícím způsobem, a že byly provedeny všechny potřebné důkazy, přičemž se k navrženým a neprovedeným důkazům blíže nevyjadřuje.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Při využití omylu jiného pachatel po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění podle § 15 tr. zákoníku. Pachatelem může nyní být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (v době jednání pachatele jen fyzická osoba), ale vždy je to osoba, která vyvolala nebo využila omylu jiné osoby, popř. jí zamlčela podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku dispozice oklamané osoby došlo ke škodě na cizím majetku a obohacení pachatele nebo jiné osoby. Větší škodou se rozumí škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Jde o nejvyšší hranici škody podle tr. zákoníku. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (k tomu srov. blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2050 – 2063).

Nejvyšší soud se z hlediska uvedeného extrémního nesouladu s přihlédnutím k citovanému stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, ve stručnosti zabýval i dovolatelovými shora uvedenými skutkovými námitkami nejprve ve vztahu ke skutku 1), jímž byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Takový zásadní extrémní nesoulad lze shledat, jestliže některá důležitá skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V návaznosti na ustálenou judikaturu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů, ať už se jedná o zpochybňování výpovědí svědků L. L., N. W., J. Z., V. H. a F. Š., nebo polemizování s tím, že ústřední postavou ve věci byl L. L., které v dovolání uplatnil obviněný, jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněným uplatněny v řízení před oběma soudy nižších stupňů, přičemž soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přiléhavě rovněž vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině obviněného M. B. o náležitě zhodnocené důkazy. S ohledem na všechny shora uvedené okolnosti případu a citované provedené důkazy Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím shledal závěry nalézacího soudu za odpovídající a nevykazující vady z hlediska hodnocení provedených důkazů. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že právě nalézací soud je s přihlédnutím k tomu, že důkazní prostředky za dodržení zásad bezprostřednosti a ústnosti v hlavním líčení provedl, ve smyslu trestního řádu a navazující judikatury soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým k hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. str. 13 – 17 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 – 7 usnesení odvolacího soudu) přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých důkazů a jakým hodnotícím způsobem dospěly ke spolehlivému závěru o vině obviněného.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jednáním ve výroku popsaným pod bodem 1) rozsudku obviněný B. naplnil skutkovou podstatu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Na subjektivní stránku (zavinění pachatele) podvodného jednání lze spolehlivě usuzovat toliko z jednání pachatele projeveného navenek. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný B. poté, kdy mu byla telefonicky oznamována dodávka vajec poškozené společnosti Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách, reagoval bez zaváhání sdělením, že na místo posílá kolegu (F. Š.), aby řidiči společnosti pomohl vejce složit. Sám měl přijet na místo s menším zpožděním. Také jím na místo vyslaný F. Š. počítal s tím, že po složení dodávky vajec obviněný B. vyřídí zaplacení. To se ovšem nestalo (ani svědek nedostal od B. za práci zaplaceno). Nalézací soud svá skutková zjištění opřel o provedené důkazy, zejména o výpovědi svědků P. H., P. H. a F. Š. a dále o listinné důkazy, především o výpis uskutečněného telekomunikačního provozu tel. čísla … (v podrobnostech srov. str. 13 – 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v rámci svého přezkumu ke skutku 1) uvedl, že nalézací soud po vyhodnocení provedených důkazů právem dospěl k závěru, že obviněný M. B., k tíži poškozené zemědělské společnosti Podniku pro výrobu vajec Kosičky, s. r. o., vylákal onu dodávku vajec, s úmyslem, od počátku, tuto dodávku neuhradit. Tomu plně odpovídá i jeho chování, kdy se po dodávce vajec stal nekontaktním, neboť podle svědka H. se mu na stejném čísle, jehož prostřednictvím mluvil svědek s obviněným B., ozvala žena s tím, že s dodávkou vajec nemá nic společného. Ani po příjezdu obviněného B. na místo – podle svědka H. – se obviněný neměl k úhradě objednaného zboží, neboť svědka jen požádal, aby s autem uhnul, že tam budou skládat okna. K tomu odvolací soud podotkl, že takové jednání je pro něho patrně typické, přičemž odkázal na listinu č. l. 212 spisu sp. zn. 2 T 18/2014 o vylákání jiných zemědělských komodit v Polské republice. Stran subjektivní stránky skutku 1) pak odvolací soud plně odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, konkrétně na stranu 16 rozsudku nalézacího soudu (citaci srov. výše pod bodem 17 tohoto usnesení). Poškozená zemědělská společnost byla obviněným uvedena v omyl, pokud ten v rámci rozhovoru s prokuristou H. přistoupil na úhradu vajec v hotovosti, což obviněný neučinil, čímž se na úkor poškozené společnosti obohatil, a té vznikla škoda ve výši prodejní ceny vajec 56 635 Kč (srov. str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud k uvedenému závěru dospěl poté, co přezkoumal dokazování provedené nalézacím soudem, které shledal za procesně bezvadné. Odvolací soud stejně jako soud nalézací při hodnocení skutkového stavu vycházel také z ostatních svědeckých výpovědí (P. H., F. Š., L. L. a J. Č.) a z výpisu údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu stran telefonního čísla …, užívaného obviněným B., včetně lokalizace buněk (č. l. 91), které vylučují, že by v kritický den byl obviněný v Polsku, jak se hájil. Odvolací soud rovněž odkázal na výpověď svědka P. H., kterou považuje za podstatnou (srov. str. 4 – 5 usnesení odvolacího soudu).

V návaznosti na tato zjištění Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vznesené obviněným M. B. proti skutkovým zjištěním jsou založeny především na jeho vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi události. Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., reálně v tomto rozsahu uplatnil zejména námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. by existoval extrémní nesoulad mezi oběma soudy v zásadě shodně zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších stupňů, jak již bylo uvedeno, vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněným uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Po přezkoumání obsahu spisu Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů přiléhavě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině obviněného M. B. spácháním skutku 1), především o výpověď svědka P. H., řidiče poškozené společnosti v K., ze které vyplývá, že dne 10. 4. 2013 ho firma vyslala na určitou adresu složit určitý počet vajíček. Do K. n. O. mohl přijet mezi 8:30 až 8:45 hodin téhož dne. Od ředitele společnosti (svědek H.) dostal telefonní číslo na objednatele B. Po jeho zkontaktování mu po chvíli volal onen muž zpět, že trochu zaspal, že na místo přijde jeho kolega a pomůže mu vejce složit. On, že pak přijde vejce zaplatit. Po nějaké chvíli čekání volal svědek na známé číslo. Ozvala se mu již ale nějaká paní s tím, že o vejcích nic neví, že s tím nemá nic společného. Zkontaktoval svého ředitele, ten mu dal pokyn na místě vyčkat. Svědek dále uvedl, že čekal před skladem v autě do doby, než mu dá ředitel zprávu o tom, že bylo za vajíčka zaplaceno. Čekal tam od 9:00 do 15:00 hodin. Poté přijel nějaký muž, který se představil jako majitel domu a žádal svědka, aby přeparkoval, protože jim na místo přivezou okna. O tomto muži svědek prohlásil, že byl podobný obžalovanému z jednací síně (B.), jen měl tehdy nakrátko ostříhané vlasy. Obviněný M. B. se k uvedené výpovědi vyjádřil, že co uvedl svědek H., není pravda, protože nemohl být v K. n. O., když byl v té době Polsku (blíže srov. str. 7 – 10 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 – 467 spisu). Svědek P. H., prokurista poškozené společnosti Podnik pro výrobu vajec v Kosičkách, ve své výpovědi mimo jiné uvedl, že dodávku vajec si telefonicky objednal muž, který se představil jako B. Lehce smlouval o ceně. Na základě této ústní telefonické objednávky nechal svědek vystavit fakturu a nechal vejce dovést na místo určení. Jednoznačně bylo dohodnuto, že za dodávku bude placeno hotově. Podle dohody byla vejce dodána na smluvené místo. Vezl je řidič P. H. Ten asi za hodinu po složení vajec ho telefonicky kontaktoval a říkal, že naletěl, že důvěřoval muži, který s ním přišel vejce složit, a že stále čeká na peníze. Proto se svědek P. H. sám pokusil ihned kontaktovat telefonní číslo, na kterém dodávku domlouval s B., ale ten byl již nekontaktní. Posléze dorazil za řidičem H. na místo kolem 12:00 hod. a výslovně uvedl: „…když jsem tam přijel, čekal na mě pan H. v autě. Šel mi ukázat místo, kde vejce složili. Poté už tam vejce nebyla…Vyvodili jsme z toho, že vejce byla odnesena zadním vchodem…“ (blíže srov. str. 12 – 14 protokolu o hlavním líčení konaném dne 12. 1. 2015 na č. l. 361 – 367 p. v. spisu). V souladu s výpověďmi svědků H. a H. je i výpověď svědka F. Š., který uvedl, že mu v rozhodné době volal obviněný B., s tím, „že přivezou vajíčka, že je odjetý mimo, zda by je pomohl složit“. Vejce svědek skládal spolu s řidičem asi hodinu, hodinu a půl. Obviněný řekl svědkovi, že klíč je ve skříňce od elektriky. Po složení vajec měl klíč vhodit do schránky. Ta byla svědka L. L., který tam bydlel. Když chtěl řidič za vejce zaplatit, svědek mu řekl, že mu žádné peníze nedali, že se musí domluvit ohledně vyrovnání, faktury s B. Když svědkovi Š. obviněný B. volal, aby se informoval, zda už jsou vejce složená, říkal mu, že řidič chtěl peníze. Ten reagoval, že se s ním domluví. Svědek dále v rámci své výpovědi uvedl, že věděl, že do prostoru, kam vejce skládali, vedou 2 vchody. Zepředu domu a pak dozadu ze dvora. Od dveří do dvora byl jiný klíč. Dále uvedl, že za složení vajec svědek od B. zaplaceno nedostal, ačkoliv podle dohody ho měl za práci odměnit (blíže srov. str. 10 – 12 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 – 467 spisu). S uvedenými výpověďmi koresponduje i svědecká výpověď L. L., který uvedl, že když přijel před dům, stál tam nějaký pán s menším kamionem a říkal, že tam skládal nějaká vajíčka a ptal se svědka, kde jsou a zda má klíče. Dále mu ten muž sdělil, že volal s B. Svědek dále uvedl: „Když jsem odcházel z domu, tak ten pán tam pořád stát s tím, že čeká na pana Č., B. Když jsem pak odjížděl od baráku, tak jsem viděl přijíždět jednosměrkou červeným vozidlem zn. Citroen Jumper paní Z. s M. B. …Klíče od skladu měl většinou u sebe pan Č. Nechával je vždy v elektroměru ve skladu…O možnosti, že se tam klíče nechávají, věděl Č., moje přítelkyně, já, Z. a B. …“ (blíže srov. str. 13 – 16 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 – 467 spisu). Svědkyně N. W. v rámci své svědecké výpovědi uvedla, že s přítelem L. L. dopoledne jeli z P. do K. n. O. Před domem stálo větší dodávkové auto s nějakým pánem, rovněž tam byl obviněný B., a že se spolu ohledně něčeho dohadovali. Svědkyně rovněž uvedla, že „…B. tam byl, čekali tam prý na nějakého vedoucího, zřejmě na Č. Řidič říkal, že čekají na vedoucího, který má přijít a zaplatit za zboží.“ Svědkyně dále uvedla, že viděla, jak pro obviněného B. přijela Z. v červeném vozidle, a tito spolu odjeli. Co se týče vajec, svědkyně žádná neviděla. Svědkyně dále vypověděla, že sklad měl pronajatý pan Č., který měl od skladu klíče. Svědkyně sdělila, že „společnost Bonaval, s. r. o., měla v roce 2011 (červenec) do konce roku 2012“. Poté obchodní podíly na společnosti prodala J. Č. Od té doby ve společnosti nepracovala, svědek L. však ano (blíže srov. str. 19 – 21 protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2015 na č. l. 456 – 467 spisu). Svědek J. Č. v rámci svého výslechu mimo jiné vypověděl, že svědci L. a W. na něj převedli společnost Bonaval, s. r. o., s tím, že „…to bude na půl roku, že to nemůže mít L. na sebe, protože má podmínku. Toto trvalo i v polovině roku 2013…“ Svědek tak byl jednatelem i společníkem společnosti. Ke skladu svědek uvedl, že tento využíval i obviněný B. K vzájemným poměrům pak svědek uvedl, že „…společnost nechtěl. Udělali si ze mě tzv. „bílého koně“…Společnost Bonaval jsem nikdy neřídil, nevedl ji. Když byla společnost napsaná na mě a já jsem pracoval pro L., tak jsem nebyl jeho nadřízeným, ani jeho partnerky, stále jsem byl podřízený jemu.“ blíže srov. str. 1 – 3 protokolu o hlavním líčení konaném dne 1. 6. 2015 (na č. l. 468 – 472 p. v. spisu). Soudy nižších stupňů rovněž správně vycházely z výpisu uskutečněného telekomunikačního provozu telefonního čísla … užívaného obviněným M. B. (srov. č. l. 74 – 86 spisu sp. zn. 2 T 18/2014), z něhož vyplývá, že uvedené telefonní číslo bylo v předmětné době, tj. v době od 5. 4. 2013 do 11. 4. 2013, aktivní. Z výpisu je zřejmé, že na předmětné telefonní číslo dne 8. 4. 2013 v 10:47 hodin telefonoval svědek P. H. z telefonního čísla …, kdy následovala vzájemná telefonní komunikace, SMS zprávami i hovory, mezi oběma telefonními čísly, přičemž v této době byla uzavřena ústní dohoda o dodání vajec (srov. č. l. 78 – 80 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Dne 10. 4. 2013, kdy došlo k dodání a k převzetí vajec, byl v 08:15 hodin zaznamenán telefonní hovor z telefonního čísla … na telefonní číslo … svědka P. H., a v 8:16 hodin z telefonního čísla … na telefonní číslo … svědka F. Š. (srov. č. l. 81 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Téhož dne v 9:29 hodin byl zaznamenán hovor F. Š. z telefonního čísla …, na předmětné telefonní číslo (srov. č. l. 82 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Poté následovaly hovory mezi telefonním číslem svědka F. Š., a telefonním číslem … a dále hovory mezi telefonním číslem svědka P. H., a telefonním číslem … (srov. č. l. 82 – 84 a č. l. 86 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Dále v 17:58 hod., kdy věc byla oznámena na Policii ČR, volal policista na telefonní číslo …, hovor přijala žena, která se představila jako J. M. z H. K., a sdělila, že žádného M. B. nezná (srov. č. l. 84 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Ve 22:02 hodin pak z telefonního čísla … volal obviněný M. B. na Obvodní oddělení policie Rychnov nad Kněžnou a ptal se, kdo z policie ho hledal v místě jeho trvalého bydliště N. č. p. …, R. n. K. (srov. č. l. 84 a úřední záznam ze dne 6. 5. 2013 na č. l. 73 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Uvedená zjištění pak korespondují s informacemi vyplývajícími z výpisu uskutečněného telekomunikačního provozu telefonního čísla … užívaného svědkem F. Š. (srov. č. l. 88 – 89 spisu sp. zn. 2 T 18/2014). Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého napadeného usnesení uvedl, že „… takové jednání je pro něho patrně typické,…“ (srov. bod 18 tohoto usnesení) jde sice o nevhodnou formulaci, která však sama o sobě nemůže zvrátit shora uvedené důkazy, které byly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnoceny nalézacím soudem. Přitom toto vyjádření nelze pokládat ani za rozporné s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14), podle kterého nelze prokázanou minulou trestnou činnost pokládat za důkaz spáchání nové trestné činnosti. Předchozí trestná činnost obviněného zde totiž nebyla pokládána za důkaz spáchání nové posuzované trestné činnosti, ale bylo na ni poukázáno z hlediska způsobu provedení skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Námitky obviněného, že prostor provozovny Bonaval, s. r. o., kam byla vejce dodána, není jeho, a že vejce nepřevzal, jsou z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (blíže srov. bod 15 tohoto usnesení) irelevantní, stejně jako jeho námitka, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů. Z výše citovaných svědeckých výpovědí jasně vyplývá, jak se celá událost odehrála, přičemž výpovědi svědků P. H., P. H. a F. Š., které byly shora citovány, přesvědčivě i podle názoru Nejvyššího soudu prokazují skutkový děj ustálený nalézacím soudem, zvláště když uvedené důkazy jsou ve vzájemné shodě a jejich zhodnocení soudem prvního stupně nevykazuje žádných logických rozporů. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nalézací soud náležitě zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí, přičemž odvolací soud v zásadě správně provedené dokazování i použitou právní kvalifikaci z hlediska námitek obviněného uvedených v odvolání přezkoumal a dospěl k závěru, že napadený rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o bod 1) výroku o vině, nevykazuje podstatných vad, přičemž lze odkázat na jeho argumentaci obsaženou v odůvodnění tohoto rozsudku. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzovaném případě se o shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, která v napadeném usnesení akceptoval také Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná, přičemž Nejvyšší soud s přihlédnutím k řádně provedeným důkazům, z nich vyplývajících skutkových zjištění a jejich zhodnocení z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace zdůrazňuje, že skutková zjištění obou nižších soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pouhý nesouhlas dovolatele s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších soudů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 66/2015). Nejvyšší soud proto k námitkám dovolatele konstatuje, že nejsou důvodné, neboť soudy obou nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, která odpovídají důkazům obsaženým ve spisovém materiálu. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla dostatečně odůvodněna z hlediska závěru obou soudů o vině obviněného M. B. skutkem pod bodem 1) výroku o vině, který byl správně oběma nižšími soudy právně kvalifikován jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného, které uplatnil v dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu kvalifikovaného jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Obviněný především namítal, že ho nalézací soud odsoudil pouze na základě nepřímých důkazů, přičemž odmítl provést klíčové důkazy, které obhajoba navrhovala, a to výslech přímého polského svědka K. M., který měl potvrdit, že obviněný v Polsku falešnými bankovkami neplatil. Rovněž nalézací soud odmítl provést důkaz vyžádáním si videozáznam z obchodu v K. Odvolací soud k tomu uvedl, že nalézací soud provedl všechny potřebné důkazy.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sám nebo jako spolupachatel peníze padělá nebo pozmění v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, bez ohledu na to, zda je též jako pravé, platné nebo jako peníze vyšší hodnoty udá, tedy bez ohledu na to, zda je uvede do oběhu. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaných peněz nebo jejich pozměněním v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s nimi poté naloží. Paděláním je úplné vyhotovení napodobeniny peněz – bankovek nebo mincí – bez oprávnění a s cílem, aby vypadaly jako pravé, přičemž nezáleží na tom, jakým technologickým postupem jsou padělány (např. obkreslením, fotograficky, tiskem, kopírováním, ale i ražením nebo odléváním apod.); nesmí však jít o jednání uvedené v § 237 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku. Padělanými penězi (bankovkami nebo mincemi) rozumíme české nebo jiné než tuzemské peníze, které byly padělány, tedy vyhotoveny bez oprávnění s použitím zařízení a materiálů, které nebyly původně určeny k výrobě peněz nebo které nebyly drženy nebo použity v souladu se zákonem, a s cílem, aby vypadaly jako pravé. Padělání nebo pozměnění peněz se v alinea první musí uskutečnit v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty. Jak při padělání, tak při pozměnění peněz jde o to, aby padělané nebo pozměněné peníze budily zdání peněz pravých (platných). Po subjektivní stránce je mimo úmyslného naplnění všech znaků zločinu podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku vyžadován ještě specifický úmysl udat je jako pravé, popř. udat je jako platné nebo jako peníze vyšší hodnoty (tzv. druhý úmysl). Pachatelem padělání nebo pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba (k tomu srov. blíže Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2336 – 2340). Nejvyšší soud dále odkazuje na ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že paděláním je taková činnost, jíž má předmět, na nějž se vztahuje, nabýt vzhledu a budit dojem pravého předmětu; nepředpokládá se nezbytně již hotový výrobek, způsobilý k tomu, aby byl udán; stačí každá ještě tak daleko ani nepokročivší činnost, jen když má za účel napodobení peněz. Čin je dovršen již tehdy, když pachatel při pořizování padělku je veden úmyslem hotový padělek udat jako peníze pravé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 1924, sp. zn. Zm I 428/24, uveřejněný pod č. 1698/1924 Sb. rozh. tr.), přičemž k vlastnímu udání již nemusí dojít. Padělanými penězi jsou jakékoli napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třeba jen za určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti), zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu, tedy že jsou způsobilé k tomu, aby pachatel jejich udáním porušil zájmy záležející v ochraně měny české nebo cizí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 1990, sp. zn. 3 To 42/90, publikované pod č. 3/1991-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže pachatel sám nebo jako spolupachatel peníze padělá nebo pozmění v úmyslu udat je jako pravé nebo platné či jako peníze vyšší hodnoty, dopouští se pouze trestného činu podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, i když je pak udá, tedy uvede do oběhu, neboť jde jen o realizaci úmyslu udat je jako pravé, platné nebo jako peníze vyšší hodnoty, který zde byl již v době jejich padělání nebo pozměnění a je důvodem právní kvalifikace podle odstavce 2 § 233 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 Tdo 732/2015, uveřejněné pod č. 26/2016 Sb. rozh. tr.).

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se podařilo objektivně zjištěná fakta v podobě výskytu padělané polské měny – konkrétně bankovek v nominální hodnotě 100 PLN stejného sériového čísla na území České republiky i Polské republiky v roce 2012 a 2013 provázat i se zjištěními končícími u obviněného M. B. a již pravomocně odsouzeného P. K. Nalézací soud přitom vycházel zejména z domovní prohlídky provedené dne 29. 8. 2013 u již odsouzeného P. K., při níž bylo zajištěno 13 předmětných padělků a multifunkční zařízení Canon Pixma MP 282, využitelné jako scanner, tiskárna a kopírka, a lahvičky s barevnými laky. Dále nalézací soud poměrně podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozebral jednotlivé svědecké výpovědi zejména svědků V. H., P. M., L. L. a J. Z. Nalézací soud pak vyhodnotil provedené dokazování s tím, že třebaže oba obvinění vlastní vinu žalovaným skutkem odmítli, bez významu nezůstaly skutečnosti z jejich výpovědí vycházející a scházející se v jistém prostoru, vytvářeném a ohraničovaném dalšími věrohodnými důkazy svědčícími proti nim, jimiž jsou svědectví V. H., P. M., dílem také J. Z. a L. L., jakož i všechny další důkazy listinné povahy. Pro úplnost pak nalézací soud dodal, že nález zajištěných věcí v bytě již odsouzeného P. K., příp. obviněného M. B. (zlatý lak, lepící glistry, padělky peněz, tiskárna, nůžky) korespondoval s údaji pocházejícími z odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností, mechanoskopie či analýza dat a zkoumání nosičů dat. Hovořit bylo sice možno jen o příp. shodě skupinové, nikoliv o individuální identifikaci, nebylo však ani vyloučeno, že padělky mohly být vyráběny oskenováním pravých bankovek a tištěním na inkoustové tiskárně. Velmi pravděpodobně byly vytvářeny pomocí multifunkčního zařízení CANON Pixma MP 282. Nalézací soud dále uvedl, že obviněný B. zvolil jednodušší způsob obhajoby, pokud své příp. angažmá stručně odmítl a často navázal líčením situace či příběhu, který s předkládanými skutečnostmi vůbec nesouvisel. Pokud ovšem zmínil složení posádky vozidel při odběru jablek na tržišti v K., označil i typ vozidel, a jedno z nich, vozidlo Iveco, se shodovalo s údaji poskytnutými Prokuraturou v K., pak se s velkou pravděpodobností nejednalo o čirý výmysl. Pokud si navíc mohl soud učinit jistou představu o charakteru osobnosti svědka M., pak nelze vyloučit, že jmenovaný i již odsouzený K. mohli mít, podle naznačení obviněného B., informace o odběru ovoce na tamější tržnici dne 30. 11. 2012 v nočních hodinách (noční hodina obdobná jako noční hodina na tržnici ve W.) a mohli mít také důvod je neposkytnout. Ostatně obdobně jako obviněný B., neboť pokud by sám na místě nebyl, nemohl by mít ani povědomí o udaných skutečnostech. I zde bylo placeno padělky. Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný M. B. byl provedenými důkazy usvědčen jako hlavní pachatel zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Jemu především měly prospívat platby padělanými bankovkami za nákup zboží, pokud nebylo spoléháno na jiný způsob jeho podvodného vylákání, pro obviněného v zásadě typického v návaznosti na trestnou činnost předchozí (v podrobnostech srov. str. 5 – 13 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K samotnému návrhu obviněného M. B. na doplnění dokazování výslechem svědka K. M. a opatřením příslušného videozáznamu a zpráv Prokuratury Katowice, nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že tento návrh byl jako zcela nedůvodný zamítnut. Nalézací soud dále zkonstatoval, že cestou žádosti o právní pomoc v předmětné trestní věci a následnými úkony byly z polské strany požadované informace poskytnuty v dostatečném rozs