5 Tdo 1105/2025 — Nejvyšší soud

5 Tdo 1105/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 1. 2026 Spisová značka:5 Tdo 1105/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.1105.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Násilí proti úřední osobě Omyl skutkový Subjektivní stránka Úmysl přímý Dotčené předpisy:§ 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 18 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:17. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 1105/2025-287USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné M. D. D., roz. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 50 To 185/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 58/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 5. 2025, sp. zn. 1 T 58/2023, byla obviněná M. D. D. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 6. 10. 2023, sp. zn. 2 ZT 152/2023, spatřovala přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Toho se měla obviněná dopustit tím, že dne 5. 4. 2023 v době kolem 8:30 hod. v Plzni na XY na chodbě „XY“ v prostoru za vstupními dveřmi poté, kdy příslušník Policie České republiky (dále též jen „policie“) T. C. (dále též jen „poškozený), který se na místě nacházel za účelem plnění služebních povinností, předložil obviněné služební průkaz příslušníka policie s odznakem kriminální policie a současně se slovně prohlásil za příslušníka policie slovem „policie“, nejprve do jmenovaného nejméně dvakrát strčila oběma rukama do oblasti hrudníku a následně jej udeřila levou rukou sevřenou v pěst do pravé části obličeje; v důsledku popsaného jednání nebyl poškozený zraněn, a tedy ani omezen v obvyklém způsobu života. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že poškozený se nacházel na uvedeném místě společně s kolegy – dalšími policisty S. B. a J. K., přičemž všichni byli oblečeni v civilním oděvu a byli tam za účelem plnění služebních povinností – chtěli provést prověrku, zda se v penzionu v prvním patře domu nachází osoba, na kterou vydala státní zástupkyně souhlas se zadržením pro podezření ze zvlášť závažného zločinu loupeže spáchaného se střelnou zbraní. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla Česká republika – Krajské ředitelství Policie Plzeňského kraje se sídlem v Plzni odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Soud prvního stupně již jednou rozhodoval v dané věci, a to svým usnesením ze dne 26. 2. 2024, kterým podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc obviněné Úřadu městského obvodu Plzeň 3 k projednání v přestupkovém řízení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný skutek nenaplňuje znaky trestného činu, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. Ke stížnosti státního zástupce podané v neprospěch obviněné Krajský soud v Plzni zrušil zmíněné usnesení soudu prvního stupně a uložil mu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování, a to především k ověření kvality policejního průkazu, jímž se měl poškozený na místě prokazovat obviněné, a její možností si ho prohlédnout. Krajský soud rovněž upozornil na to, že v dané trestní věci nešlo o hodnocení oprávněnosti či zákonnosti postupu policistů, ale stěžejní bylo posouzení toho, zda obviněná jednala úmyslně a zda mohla být alespoň srozuměna s tím, že jde o příslušníky policie. 3. V mezidobí došlo ke změně samosoudce, který ve věci rozhodoval, proto bylo nutno zopakovat dokazování, a to z valné části postupem podle § 219 odst. 3 tr. ř. Soud prvního stupně provedl kromě těch důkazů, k jejichž doplnění ho zavázal stížnostní soud, i další důkazy k ověření podmínek v místě incidentu. Mimo jiné znovu vyslechl všechny zúčastněné policisty a dále zaměstnavatele obviněné, který se na místo dostavil bezprostředně po incidentu. Následně soud prvního stupně rozhodl zprošťujícím rozsudkem tak, jak je uvedeno výše pod bodem 1., jelikož nebylo prokázáno, že by obviněná užila násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, jak to vyžaduje skutková podstata přečinu podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 4. Proti tomuto zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce v neprospěch obviněné včas odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 50 To 185/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně 5. Proti posledně zmíněnému usnesení Krajského soudu v Plzni podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 6. Ve svém dovolání nejvyšší státní zástupkyně předně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který na základě tvrzeného nenaplnění subjektivní stránky vyloučil užití skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru dovolatelky určení, zda jde o úřední osobu, je vždy závislé na konkrétním kontextu situace, v níž dochází k výkonu pravomoci. Nelze akceptovat přístup, podle něhož by adresát výkonu pravomoci mohl pouhým subjektivním zpochybněním statusu úřední osoby odepřít podrobení se zákroku nebo dokonce nabýt legitimní možnost násilně se mu bránit. U obviněné podle dovolatelky nešlo ani o omyl ve vztahu ke znaku „úřední osoba“, protože postavení poškozeného a jeho kolegů bylo rozpoznatelné, poškozený se odpovídajícím způsobem přihlásil ke své roli úřední osoby a obviněná si mohla být vědoma, že zasahující osoby jsou policisté, přesto napadla poškozeného. 7. Jak dále nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, obviněná na místě a v době incidentu nezpochybnila autenticitu služebního průkazu poškozeného, ani neuvedla konkrétní výhrady vůči předložené podobě služebního průkazu, ačkoliv tak mohla učinit (např. výhradou, že průkaz neodpovídá předepsanému vzoru, že má odlišný formát nebo že v minulosti viděla jiný typ průkazu). Obviněná nepožádala ani o předložení služebních průkazů dalších dvou policistů. Vyjádření obviněné, že „to může říct každý“ a „takových si můžu udělat“, podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nepostačuje k vyloučení srozumění obviněné s tím, že jednala vůči úřední osobě při výkonu její pravomoci. Nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že skutková zjištění potvrdila pouze opotřebení některých částí služebního průkazu poškozeného, nikoliv takový zásah do jeho fyzického stavu, který by jej zbavil funkce služebního identifikátoru. Zjištěné opotřebení koženého pouzdra, způsobené každodenním nošením při výkonu služby, bylo marginální a navíc toto pouzdro slouží výhradně k uložení služebního průkazu, resp. odznaku policie, ale samo o sobě neplní identifikační funkci. Odznak policie obsahující označení „Kriminální policie“ byl bezvadný a odpovídal všem předepsaným náležitostem uvedeným v § 12 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o policii“), a to ve spojení s § 8 a § 10 vyhlášky č. 122/2015 Sb., o policejním označení, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí poukázal na zhoršený zrak obviněné, avšak podle dovolatelky opomněl, že sama obviněná v průběhu hlavního líčení sdělila, že služební průkaz, který byl předložen soudu, není totožný s tím, který jí byl předložen na místě činu. Přitom nemá význam spekulovat o tom, zda obviněná mohla či nemohla rozpoznat některé detaily na služebním průkazu, a pro posouzení věci je určující právě situace existující v době činu. 8. Nejvyšší státní zástupkyně dále s odkazem na odbornou literaturu zdůraznila, že pro posouzení povinnosti podrobit se výkonu pravomoci úřední osoby není rozhodné, zda je tento výkon realizován zcela v souladu s právními předpisy. Adresát výkonu veřejné moci není oprávněn samostatně posuzovat, zda je pravomoc vůči němu vykonávána podle zákona a v jeho mezích, ale jeho povinností je v zásadě se podvolit výkonu veřejné moci. Případný nesouhlas může adresát uplatnit až následně prostřednictvím opravných prostředků proti rozhodnutí, např. žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, případně žaloby proti nezákonnému zásahu. Podle dovolatelky představují výjimku j