5 Tdo 334/2024 — Nejvyšší soud

5 Tdo 334/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 4. 2024 Spisová značka:5 Tdo 334/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:5.TDO.334.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 334/2024-308 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 3 To 185/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 80/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá. Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Obviněný M. S. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 4 T 80/2023, uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 225 tr. zákoníku a § 67 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem ve výši 20 000 Kč. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný M. S. i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně. Krajský soud v Brně z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. uložil obviněnému podle § 225 tr. zákoníku a § 67 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2, 3, 4 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 500 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 Kč. Odvolání obviněného M. S. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. 3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že v době nejméně od 23. 11. 2022 do 1. 2. 2023 (den převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání) v Brně v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 24221/2020, v němž byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2021, č. j. KSBR 26 INS 24221/2020-A-19, zjištěn úpadek a prohlášen konkurs na majetek dlužníka D-CAM SERVIS, s. r. o., a byl ustanoven insolvenční správce JUDr. Ladislav Paulus, opakovaně odmítl poskytovat součinnost tomuto insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty dlužníka. Obviněný v rozporu s ustanovením § 213 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), insolvenčnímu správci dlužníka nesdělil, zda má u sebe movitý majetek náležející do majetkové podstaty tohoto dlužníka, konkretizovaný v rozsudku soudu prvního stupně, k němuž bylo notářskými zápisy sepsanými Mgr. Petrem Šedivým dne 18. 12. 2017, sp. zn. NZ 1153/2017, a dne 15. 3. 2018, sp. zn. NZ 161/2018, zřízeno zástavní právo ve prospěch obžalovaného coby zástavního věřitele, zapsané do rejstříku zástav v roce 2018, ačkoli mu insolvenční správce zaslal dne 9. 11. 2022 a dne 14. 12. 2022 žádosti, doručené dne 23. 11. 2022 a 30. 12. 2022, kterými jej vyzýval k poskytnutí součinnosti při zjišťování majetkové podstaty dlužníka podle § 213 insolvenčního zákona (oznámení insolvenčnímu správci, zda má u sebe shora uvedený majetek dlužníka, ke sdělení právního důvodu, na jehož základě má tento majetek dlužníka u sebe, ke sdělení, kde se majetek dlužníka nachází, k umožnění jeho prohlídky, jeho ocenění a rovněž ke sdělení, zda v žádostech výslovně uvedené movité věci byly v rámci výkonu zástavního práva zpeněženy a za jakých podmínek). Předmětné žádosti insolvenčního správce obsahovaly poučení o zákonné povinnosti podle § 213 insolvenčního zákona a poučení o trestněprávních následcích podle § 225 tr. zákoníku. Obviněný M. S. na tyto žádosti reagoval dne 6. 12. 2022 pouze tím, že sdělil, že se nebude k těmto dotazům věcně vyjadřovat. Na poslední žádost odpověděl obviněný až po uplynutí stanovené lhůty dne 16. 1. 2023, že nemá povinnost podle § 213 insolvenčního zákona, žádnou povinnost tudíž neporušuje. K dotazům insolvenčního správce se odmítl věcně vyjádřit. Tímto jednáním ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce JUDr. Ladislava Pauluse, který nebyl schopen v insolvenčním řízení dále pokračovat, takto mařil a hrubě ztěžoval řádné a včasné zjištění a správu majetkové podstaty dlužníka. Obviněný takto ohrozil náležité uspořádání majetkových poměrů dlužníka v insolvenčním řízení. II. Dovolání obviněného 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. S. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů věc nesprávně právně posoudily, přičemž ke svým právním závěrům dospěly na základě nesprávných skutkových zjištění, která z provedeného dokazování nevyplynula. 5. Obviněný namítl, že od insolvenčního správce dlužníka, obchodní společnosti D-CAM SERVIS, s. r. o., obdržel výzvu k poskytnutí součinnosti v souvislosti se zjišťováním rozsahu majetkové podstaty této obchodní společnosti, na kterou reagoval tím, že podle jeho právního názoru není osobou povinnou poskytovat insolvenčnímu správci součinnost. Na opakovanou výzvu insolvenčního správce poté sdělil, že není osobou, která měla movité věci dlužníka u sebe v okamžiku zahájení insolvenčního řízení. Insolvenční správce je přitom oprávněn požadovat součinnost po třetích osobách na základě ustanovení § 43, § 44 a § 213 insolvenčního zákona. Mezi subjekty uvedené v § 43 insolvenčního zákona však obviněný nespadá a není ani osobou povinnou podle § 213 insolvenčního zákona, podle něhož ten, kdo má u sebe majetek spadající do majetkové podstaty, má povinnost informovat insolvenčního správce o této skutečnosti a umožnit mu prohlídku a ocenění takového majetku. Obviněný proto insolvenčnímu správci sdělil, že u sebe žádný majetek dlužníka nemá. Neexistuje proto podle obviněného žádná soukromoprávní povinnost, kterou by porušil. 6. Insolvenční správce podle přesvědčení obviněného ve svých výzvách naznačil, že má v úmyslu zpochybňovat správnost jeho postupu při zpeněžování majetku dlužníka, a dále uvedl pět skutkových podstat trestných činů, pro které byl připraven na něj podat trestní oznámení. Insolvenční správce přitom není limitován ekonomickými důvody, dokonce v případě podání žaloby je osvobozen od soudního poplatku, není povinen hradit náklady řízení úspěšnému účastníkovi incidenčních sporů ohledně rozsahu majetkové podstaty apod. Obviněný tedy neměl jakýkoliv důvod se domnívat, že by vůči němu neměl insolvenční správce postupovat cestou soudního sporu či trestního oznámení. Obviněný zdůraznil, že jeho pohledávky několikanásobně převyšovaly hodnotu zastaveného majetku dlužníka a v době zahájení insolvenčního řízení celou věc považoval již za uzavřenou, neměl ani v úmyslu přihlašovat zbytek své pohledávky do prázdného konkurzu. 7. Z tohoto důvodu a současně z důvodu, že obviněný neměl žádnou soukromoprávní povinnost ve smyslu § 213 insolvenčního zákona, se rozhodl, že výzvě insolvenčního správce nevyhoví, rozhodně tak však nečinil se záměrem mařit účel insolvenčního řízení. Jelikož nebyl povinnou osobou ve smyslu § 43, § 44 či § 213 insolvenčního zákona, nemohl mu insolvenční správce adresovat jakoukoliv výzvu a být ve vztahu k němu v nadřazeném postavení. Naopak byli v rovném, horizontálním postavení, proto nebylo možno insolvenčního správce dlužníka zvýhodňovat tím, že by se dostal do fakticky nadřazeného postavení vůči obviněnému, s nímž měl v úmyslu vést soukromoprávní spor. Obviněný je tak podle svého mínění odsouzen pouze za to, že insolvenčnímu správci dlužníka (své protistraně) neposkytoval součinnost, která by mohla být zneužita proti němu. Přitom k takové součinnosti nebyl ze zákona povinen. Jeho jednání proto nelze považovat za trestné a měl by být zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. 8. Podle názoru obviněného soud prvního stupně vytrhl z kontextu právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud sice připustil, že pachatelem trestného činu může být zásadně kdokoli, avšak v žádném případě nevyslovil, že by pachatelem mohl být naopak každý, kdo neuposlechne příkazu insolvenčního správce. I v další judikatuře citované odvolacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne