5 Tdo 560/2021

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 T 37/2018, byl obviněný V. Z. uznán vinným pod bodem I. zločinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a to v tehdy účinném znění do 30. 9. 2020, pod bodem II. jednak přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle § 223 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 60 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu právnické osoby a funkce prokuristy na dobu 60 měsíců. Dále soud prvního stupně rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i státní zástupkyně odvolání, o nichž původně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 67 To 360/2019, následovně. K odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem I., v celém výroku o trestech a v celém výroku o náhradě škody. Odvolací soud zároveň podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným jednak přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, uložil obviněnému podle § 222 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích na dobu 3 roků. Odvolací soud znovu rozhodl o nárocích na náhradu škody. Dále odvolací soud podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro jednání původně popsané pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně (a podrobně rozvedené ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně) a také podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státní zástupkyně.

Z podnětu podaného dovolání obviněného Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 462/2020, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 67 To 360/2019, a to v té části, v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 T 37/2018, zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně bodu II. a zároveň ponechán nezměněný výrok o vině pod bodem II., a v níž bylo znovu rozhodnuto o uložení trestu obviněnému V. Z. a o nárocích na náhradu škody ve vztahu k výroku o vině pod bodem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 T 37/2018, který byl ponechán nezměněn. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný V. Z. nebere do vazby. V ostatních částech (zprošťujícího výroku týkajícího se skutku pod bodem I.) ponechal dovolací soud rozsudek soudu druhého stupně v platnosti.

Po částečné kasaci předchozího rozhodnutí soudu druhého stupně Městský soud v Praze věc znovu projednal a rozhodl rozsudkem ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 67 To 360/2019, tak, že uznal obviněného V. Z. vinným skutkem původně popsaným pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, v němž spatřoval již toliko přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to již v jeho znění účinném od 1. 10. 2020 (tj. ve znění jeho novelizace provedené zákonem č. 333/2020 Sb.). A za to mu uložil podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. rozhodl rovněž o nárocích na náhradu škody.

Obviněný byl uznán vinným skutkem popsaným ve výroku rozsudku soudu druhého stupně (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný V. Z. jako prokurista dlužníka obchodní společnosti S., akciové společnosti, IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „S.“), převedl dne 16. 4. 2015 v rozporu s ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“ nebo „IZ“), po zahájení insolvenčního řízení ve věci úpadce obchodní společnosti S., a v době, kdy již byl dlužníkovi obchodní společnosti S. rozhodnutím insolvenčního soudu ustanoven insolvenční správce J. J., z účtu dlužníka obchodní společnosti S. na bankovní účet obchodní společnosti B., reg. č. XY, se sídlem XY, dnes C. C. (dále jen „C. C.“), finanční částku ve výši 920 000 Kč, ačkoliv příjemce této platby obchodní společnost B., resp. dnes C. C., nebyla věřitelem obchodní společnosti S. a neměla za ní žádnou pohledávku. Byla dceřinou společností v rámci koncernu C. I., jejímž ředitelem byl obviněný V. Z. Tuto platbu mohl obviněný učinit pouze z důvodu dočasného zrušení prohlášení konkurzu na majetek obchodní společnosti S., přičemž k této platbě užil finanční prostředky, které byly na bankovní účet obchodní společnosti S. zaslány v době prohlášeného konkurzu finančním úřadem. Tímto jednáním tak převedl téměř veškerý disponibilní majetek obchodní společnosti S. a zmenšil tak její majetek, neboť po odeslání uvedené částky zbylo na jejím účtu pouze 6 625,03 Kč, čímž částečně zmařil uspokojení 17 věřitelů dlužníka specifikovaných ve výroku rozsudku soudu druhého stupně.

Proti citovanému druhému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 67 To 360/2019, podal obviněný v dovolací lhůtě prostřednictvím svých obhájců dovolání (a to rovnou ve třech různých podáních), které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.

Ve všech podáních svého dovolání obviněný shrnul dosavadní průběh trestního řízení. Připomněl, že odvolací soud rozhodoval po částečném zrušení jeho prvního rozhodnutí Nejvyšším soudem. Dovolatel založil své dovolání na námitce, že nebyly naplněny znaky objektivní a ani subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dále namítl tzv. extrémní rozpor (nesoulad) mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními odvolacím soudem, a porušení práva na spravedlivý proces. Brojil také proti tomu, že za poškozené byly podle něj označeny subjekty, jež nebyly jeho věřiteli.

Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že mu bylo odepřeno jeho právo na obhajobu a řádné odůvodnění rozsudku. Soud druhého stupně podle jeho názoru nedostatečně vysvětlil, proč zamítl jeho důkazní návrhy, a nevypořádal se řádně s důkazy předloženými obhajobou.

Obviněný dále uvedl, že nebyl prokázán jeho úmysl zkrátit věřitele. V řízení před soudem prvního stupně, z jehož skutkových závěrů vycházel i soud odvolací, bylo zjištěno, že peníze byly použity na úhrady práce dodavatelům ve prospěch dlužníka. K tomu odkázal na bod 54. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde se konstatuje, že všichni jmenovaní dodavatelé předmětné služby poskytovali na základě právního vztahu s koncernovou společností V., která za jejich služby platila. Podotkl, že účet B. byl pouze platebním místem, a to v souladu s praxí zavedenou v koncernu. Obchodní společnost S. objednala určité služby, které pak byly poskytovány prostřednictvím subdodavatelů. Prostředky za tyto služby byly přijaty P. K., J. P. a S. Z. za reálně provedené práce. Zřejmým úmyslem obviněného tak bylo splnit existující dluh za majetkovou podstatou obchodní společnosti S. v souladu s insolvenčním zákonem. Jakmile civilní soudy rozhodly, že peníze byly z majetkové podstaty dlužníka vyplaceny v rozporu se zákonem, ihned navrátil tuto částku do majetkové podstaty. Z toho dovolatel vyvodil, že k poškození věřitelů ani nemohlo dojít. Upozornil na počátky insolvenčního řízení ve věci dlužníka obchodní společnosti S., kdy bylo několikrát zrušeno prohlášení o konkurzu. Dovolatel po celou dobu usiloval o zachování běžného provozu této obchodní společnosti, nikoliv o poškození věřitelů.

Další námitky obviněného se týkaly znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele. Aby došlo k dokonání tohoto trestného činu, muselo by dojít ke zmaření (resp. částečnému zmaření) pohledávky věřitele, v důsledku čehož nemůže věřitel (ani částečně) dosáhnout uspokojení své pohledávky. V jeho věci však žádný z věřitelů nebude uspokojen v nižší míře, než kdyby k jednání obviněného nedošlo, jelikož finanční prostředky do majetkové podstaty dlužníka zcela vrátil. Podle obviněného soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích neřešily, který věřitel a o kolik měl být jeho jednáním poškozen. Vyjádřil přesvědčení, že v rozsudku soudu prvního stupně jsou chybně zahrnuti dva věřitelé, u nichž existují důvody, proč nemohli být jednáním obviněného poškozeni. Konkrétně se jednalo o věřitele obchodní společnost Hypoteční banka, a. s., která již byla v insolvenčním řízení zcela uspokojena, jak je patrno z insolvenčního spisu, který obviněný navrhoval provést jako důkaz. A dále o věřitele obchodní společnost GLORY DAZE ASSOCIATED S. A., se sídlem na Britských panenských ostrovech (dále jen „GDA“), která je největším věřitelem dlužníka. Dne 12. 11. 2019 došlo k uzavření Dohody o narovnání mezi koncernem C. (jehož součástí je i dovolatel jako fyzická osoba) a skupinou věřitelů jednajících ve shodě se společností GDA. Dovolatel uvedl, že v této dohodě je mimo jiné výslovně konstatováno, že věřiteli GDA nevznikla jednáním obviněného žádná škoda a že se necítí být poškozeným. Odvolací soud se tím ale vůbec nezabýval, ačkoliv to obviněný v řízení namítal.

Odvolací soud nezohlednil ani to, že věřitelé budou v insolvenčním řízení uspokojeni v plné výši, a to zcela bez ohledu na vrácení zmíněné sporné částky do majetkové podstaty, k čemuž nedošlo pouze zásluhou insolvenčního správce, ale i jeho zásluhou. Podle dovolatele je vyloučeno, že by jednáním obviněného mohli být věřitelé poškozeni. Své tvrzení doložil znaleckým posudkem č. 698-122/2018 (dále jen „znalecký posudek 1“), který se zabývá nezákonným vyvedením obchodního podílu obchodní společnosti Ústecká letecká, s. r. o., těsně před vstupem koncernu C. do obchodní společnosti S., která by se tak nedostala do úpadku, neboť hodnota obchodního podílu činí 71 451 637 Kč. Přitom v civilním řízení bylo již rozhodnuto o neúčinnosti tohoto převodu a vede se spor o výši obchodního podílu. Ohradil se proti tvrzení odvolacího soudu, že pouze zásluhou insolvenčního správce došlo k vydání rozhodnutí ve prospěch majetkové podstaty. Obviněný poskytoval insolvenčnímu správci součinnost, upozornil na skutečnosti, které umožnily podání odpůrčí žaloby (k tomu upozornil na vstup obchodní společnosti CENTEDA, s. r. o., do incidenčního řízení jako vedlejšího účastníka). Poukázal na další úspěšný spor a příjem do majetkové podstaty dlužníka v případě pohledávky za obchodní společností ENERGOSUN, a. s. Shrnul tedy, že přihlášené a zjištěné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka S. v souhrnu činí 93 407 725,62 Kč, v současné chvíli lze realisticky očekávat 100% uspokojení všech přihlášených pohledávek s ohledem na zpeněžení majetkové podstaty dlužníka. Oba soudy nižších stupňů pouze mechanicky porovnaly zůstatek na bankovním účtu dlužníka a z toho pak považovaly částku 920 000 Kč za podstatnou část majetku, ačkoliv text zákona vyžaduje porovnání celkového majetku dlužníka, přičemž na tento přezkum podle dovolatele soudy nižších stupňů rezignovaly.

Dovolatel upozornil rovněž na znalecký posudek vypracovaný Znaleckým a oceňovacím ústavem, s. r. o., č. 3156/2019 (dále jen „znalecký posudek 2“), který navrhoval k důkazu, avšak odvolací soud se k tomuto nijak nevyjádřil. Vyplývá z něj, že transakce uskutečněné v rámci koncernu C. zvyšovaly provozní zisk obchodní společnosti S., snižovaly reálnou ztrátu. Podle dovolatele se proto nemohlo snižovat uspokojení věřitelů. Částka 920 000 Kč představovala reálný náklad za provedené činnosti a naopak přinesla zisk 2 059 000 Kč, čemuž se věnuje předmětný znalecký posudek. Dále dovolatel rozebíral důvodnost platby v částce 920 000 Kč prostřednictvím koncernové společnosti C. Konstatoval, že v předmětné době zakoupil celkem 44 společností, které se staly členy koncernu, pro jehož efektivní fungování pak bylo nutné interní procesy a náklady centralizovat. Předmětná částka představovala náhradu za interní (mzdové a další) náklady, které by jinak prováděli interní zaměstnanci dlužníka.

Obviněný dále vyjádřil svůj názor, že bylo na místě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Finanční prostředky byly vráceny do majetkové podstaty, proto nedojde k nižšímu uspokojení věřitelů. Byl toho názoru, že se jedná o spor mezi dvěma subjekty při jejich podnikatelské činnosti, přičemž za dlužníka jednal insolvenční správce. Obviněný nesouhlasil s argumentací odvolacího soudu k této otázce v bodě 25. odůvodnění jeho rozsudku, chybně bylo podle něj soudem vyloženo stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012. Soud druhého stupně neodůvodnil, proč podle jeho názoru jiné efektivní prostředky k dosažení legitimního cíle nebyly k dispozici, zvláště za situace, kdy došlo zcela k nápravě závadového stavu na základě civilních rozhodnutí.

Dovolatel také požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť již bylo nařízeno jednání ve věci rozhodnutí o vykonání zbytku trestu odnětí svobody uloženého v minulosti rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 39 T5/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 2 To /2014, z jehož výkonu byl obviněný podmíněně propuštěn usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 8 PP 158/2014, a na základě předchozího rozhodnutí soudu druhého stupně, které bylo Nejvyšším soudem zrušeno, mu již byl nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody. Obviněný vyjádřil názor, že odvolací soud se neřídil pokyny Nejvyššího soudu a že je tak pravděpodobné, že bude muset dovolací soud opět rozsudek soudu druhého stupně zrušit, proto navrhl, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí. Obviněný dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v odsuzující části a aby obviněného sám zprostil obžaloby, příp. aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Ve svém druhém podání označeném jako dovolání obviněný rovněž namítal nesprávné právní posouzení skutku, dále porušení jeho práva na spravedlivý proces z důvodu existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich dovozeného skutkového stavu. Obviněný konstatoval, že soudy nižších stupňů chybně vyřešily předběžnou otázku, která se týkala oprávněnosti pohledávek jednotlivých věřitelů obchodní společnosti S. Podotkl, že existence závazkového vztahu mezi věřitelem a dlužníkem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele. Soudy nižších stupňů za věřitele považovaly osoby na základě rozhodnutí insolvenčního správce. Podle obviněného však některé z těchto subjektů nebyly oprávněnými věřiteli dlužníka.

Dále dovolatel zopakoval svůj názor, že při převodu předmětné inkriminované částky postupoval v souladu s § 111 odst. 2 IZ, jednalo se podle něj o úhradu za běžný provoz podniku, za služby vykonané subdodavateli. Není pravdou, že by obchodní společnost S. již nevykonávala činnosti, jak uvedly soudy, toto zjištění bylo podle obviněného v extrémním rozporu s obsahem důkazů (zejména s výpověďmi svědkyně S. Z. na č. l. 1768 trestního spisu, svědka J. P. č. l. 1793 trestního spisu a svědka P. K. č. l. 1773 trestního spisu). Zdůraznil, že obchodní společnost S. obviněný zakoupil ve špatné ekonomické situaci, snažil se o její restrukturalizaci a opětovného nastartování jejího ekonomického růstu, její chod zajišťoval i prostřednictvím jiných obchodních společností z koncernu, jednalo se o tzv. krizový management. Předmětná platba byla úhradou za běžné činnosti zajišťující chod obchodní společnosti S. Podle obviněného došlo k deformaci důkazů svědčících v jeho prospěch, neboť si při převodu částky počínal legitimně.

Dovolatel si před převedením platby nechal vypracovat právní stanovisko, což by mělo mít vliv na posouzení subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu a existenci případného právního omylu. Na jeho straně zcela chyběla volní složka, nikdy neměl vůli spáchat trestnou činnost. Některé pohledávky byly navíc zajištěné, u nich předpokládal jejich uhrazení zpeněžením zástavy, a u některých pohledávek zase sporoval jejich oprávněnost. Pokud by jeho činnost měla být shledána trestnou, pak jednal v právním omylu, neboť spoléhal na ujištění jiné osoby o oprávněnosti takového převodu (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1277/2014). K důkazům proto navrhoval provést před soudy nižších stupňů předmětná právní stanoviska, o která se opíral, avšak tyto návrhy byly soudy pro nadbytečnost odmítnuty. Dovolatel je ovšem považuje za podstatné pro vyřešení otázky zavinění, jedná se tedy podle něj o tzv. opomenuté důkazy, které měly být provedeny.

Věc je tak velice složitá jak po stránce skutkové, tak i právní. Obchodní společnost S. vede řadu sporů, které se týkají pohledávek uplatněných v insolvenčním řízení. Vyjádřil své přesvědčení, že věc by vůbec neměla být řešena prostředky trestního práva v souladu s principem ultima ratio. Soudy nižších stupňů podle něj případ řešily pouze formálně v souladu s textem trestního zákoníku, avšak odtrženě od společenských, obchodních a insolvenčních vztahů, dopustily se tak „přepjatého formalismu“ v rozporu s principy spravedlnosti a zasáhly tím do jeho základních práv.

K výroku o náhradě škody dovolatel připomněl, že došlo k navrácení předmětné částky do majetkové podstaty obchodní společnosti S. Věřitelé budou tedy uspokojeni. Obviněný se tak domníval, že odvolací soud neměl poškozené odkázat s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť škoda již byla plně saturována.

Podle dovolatele se soudům nižších stupňů nepodařilo objasnit, zda se jedná o trestný čin, zda a případně komu byla způsobena škoda, protože projednávaný skutek nebyl náležitě hmotněprávně posouzen. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí (včetně rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. výroku o vině, trestu a náhradě škody), a aby ve věci sám rozhodl, případně aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu.

Konečně také ve třetím podání označeném jako dovolání obviněný rozporoval naplnění znaků objektivní stránky trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo zcela zbytečně uvedeno, že obviněný „.převedl v rozporu s ustanoveními insolvenčního zákona…“, neboť porušení insolvenčního zákona není znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nepřesný je i závěr, že obchodní společnost B., resp. dnes C. C., nebyla věřitelem obchodní společnosti S. a neměla za ní žádnou pohledávku. V tomto případě totiž nešlo o „zcizení“. Podle něj v úvahu přicházela varianta obsažená v § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, že „předstíral nebo uznal neexistující závazek“. Ačkoliv je stále přesvědčen, že obchodní společnost S. byla věřitelem B., dnes C. C., došlo de facto k přijetí daňových dokladů za služby do účetnictví S., tedy k přijetí závazku. K převodu finančních prostředků došlo až sekundárně na základě přijatých dokladů. V tomto případě se nejedná o zbytečný formalismus, ale z pohledu dovolatele, je toto posouzení podstatné a zásadní. Obě jednání (přijetí daňových dokladů, resp. přijetí závazku a následný převod finanční prostředků na základě těchto dokladů) se udála v jiném časovém období. K přijetí závazku došlo dříve než k převodu finančních prostředků, a to ještě v době před započetím zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tudíž by tak toto jednání nemohlo být posuzováno při hodnocení řádného života obviněného ve zkušební době podmíněného propuštění.

I v tomto podání obviněný brojil proti způsobené škodě a upozorňoval na to, že došlo k uhrazení celé částky do majetkové podstaty dlužníka, což také odvolací soud konstatoval ve svém rozsudku. Vůbec tak podle obviněného nedošlo k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, neboť v žádném případě nedošlo ke „zmaření uspokojení věřitelů“. Trestní zákoník používá pojem „zmaření“ a nikoliv „maření“, proto při těchto skutkových závěrech nemohla být naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu. Nejde tak jen o polehčující okolnost. Rovněž má tato skutečnost vliv na subjektivní stránku. Dovolatel navíc jednal v dobré víře na základě odborných stanovisek, nechtěl věřitele poškodit, což prokazoval svým následným jednáním i v průběhu insolvenčního řízení, kdy insolvenčnímu správci pomohl dobýt, resp. sporovat některé pohledávky.

Dovolatel nesouhlasil rovněž s tím, že odvolací soud postupoval mechanicky a za škodu považoval automaticky celou částku 920 000 Kč. Takto podle něj postupovat nelze, měla být zjišťována výše škody na straně každého jednotlivého věřitele. Odvolací soud měl rovněž zkoumat, zda se jedná o skutečné věřitele a jejich oprávněné pohledávky. Pokud navíc měl dlužník více věřitelů, nelze podle jeho názoru koncipovat škodu jako souhrnnou, ale je třeba posuzovat naplnění skutkové podstaty ve vztahu ke každému jednotlivému věřiteli. Jestliže pak u těchto věřitelů výše jejich pohledávek nedosáhla částky 50 000 Kč, nejednalo se ani o škodu nikoli malou, jak to vyžaduje ustanovení § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázal při tom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1354/2006. Rovněž upozornil na nepřesnost uvedenou ve skutkové větě, neboť obviněný nezmařil uspokojení svého věřitele, tím že nezcizil svůj majetek. Jednalo se totiž o věřitele obchodní společnosti S. a její majetek.

Obviněný i v tomto podání požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Upozornil na to, že byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v této věci již bylo nařízeno jednání o vykonání zbytku trestu odnětí svobody. Tento svůj návrh dále zdůvodnil. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl shledán vinným.

Dovolatel dále prostřednictvím jednoho ze svých obhájců doplnil své dovolání dvěma podáními ze dne 7. 7. 2021 a dne 12. 8. 2021 (tedy po uplynutí dovolací lhůty). V těchto podáních se zaměřil na odůvodnění své žádosti o odklad výkonu napadeného rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a podrobném shrnutí dovolacích námitek obviněného k nim státní zástupce uvedl následující.

Podle státního zástupce značná část dovolacích námitek obsahově neodpovídá formálně deklarovanému dovolacímu důvodu. Jedná se především o námitky, ve kterých dovolatel tvrdí, že částka 920 000 Kč byla použita oprávněně jako úhrada za služby poskytnuté obchodní společnosti S. v rámci běžného provozu podniku. Výklady dovolatele, že postupoval v souladu s insolvenčním zákonem, vycházejí výlučně z jeho vlastní skutkové verze, odlišné od té, k níž dospěly na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů. To se týká především námitek o existenci a výši pohledávek, které byly trestnou činností dotčeny. Státní zástupce podotkl, že pro posouzení existence znaků trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je rozhodující stav v době spáchání trestného činu. Pokud by se některý z věřitelů z nějakého důvodu s několikaletým odstupem svých nároků vzdal, byla by tato skutečnost z hlediska existence formálních znaků trestného činu podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku irelevantní. Pro vyvození trestní odpovědnosti proto považoval za bezpředmětné výklady dovolatele týkající se dohody o narovnání uzavřené až dne 12. 11. 2019. Na vlastních skutkových tvrzeních dovolatele byly založeny také námitky obviněného údajné absence znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. V tomto směru jde především o argumentaci, že částky 920 000 Kč bylo použito k úhradě skutečně existujícího dluhu – provozních nákladů obchodní společnosti S. Námitky týkající se znaků objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu jsou podle státního zástupce založeny na naprostém odmítnutí soudy učiněných skutkových zjištění, neboť dovolatel de facto tvrdil, že žádní poškození věřitelé vůbec neexistují.

Skutkového charakteru a do značné míry za hypotetické považoval státní zástupce také tvrzení dovolatele týkající se předpokládaných dalších příjmů do majetkové podstaty obchodní společnosti S. a předpokládaného plného uspokojení věřitelů. Státní zástupce upozornil, že dovolatel odkazuje na dosud nepravomocné soudní rozhodnutí týkající se údajného nezákonného vyvedení obchodního podílu společnosti Ústecká letecká, s. r. o., z obchodní společnosti S., přičemž ani případná existence pravomocného rozhodnutí by neznamenala, že peníze budou do majetkové podstaty reálně vráceny.

Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že skutková zjištění učiněná soudy nejsou v žádném, natož pak extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ostatně obviněný ani takovou vadu podle státního zástupce přímo nevytkl, pouze vyjádřil své přání, jak by měly soudy hodnotit důkazy, aby vyhověly jeho představám. Státní zástupce upozornil, že námitky vztahující se k odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k jeho kvalitě jsou nepřípustné, jak vyplývá z § 265a odst. 4 tr. ř. Za námitky neodpovídající deklarovanému důvodu státní zástupce považoval rovněž námitky směřující proti výroku o trestu mísící se s výhradami proti výroku o náhradě škody.

Vadu rozhodnutí nelze podle státního zástupce spatřovat v tom, že v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku je odkazováno na insolvenční zákon, byť odvolací soud tento skutek neposoudil též jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, Nebylo sice nutné na tuto mimotrestní normu odkazovat, neboť trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku není tzv. blanketní normou, avšak takový odkaz nečiní rozhodnutí zmatečným, jak tvrdil dovolatel.

Za důvodné nepovažoval státní zástupce ani námitky obviněného, že skutek neměl být posouzen podle § 222 písm. a) tr. zákoníku, ale podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tj. jako předstírání nebo uznání neexistujícího práva nebo závazku. Připomněl, že podstata jednání dovolatele spočívala v tom, že z majetku obchodní společnosti S. byla vyvedena částka 920 000 Kč, a došlo tak ke zcizení části jejího majetku. Pokud byly do jejího účetnictví zařazeny doklady, jimiž bylo předstíráno, že částka 920 000 Kč byla použita na úhradu skutečně existujícího závazku, šlo „pouze“ o jednání směřující k zakrytí protiprávního vyvedení peněz, kterým již k dalšímu zmenšení majetku této obchodní společnosti nedošlo. Proto bylo jednání obviněného správně kvalifikováno podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru odkázal též na právní názor vyslovený v bodě 34. kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 462/2020. Bezpředmětné jsou tudíž i námitky týkající se doby spáchání skutku, které vycházejí z tvrzení, že ke spáchání trestného činu došlo přijetím daňových dokladů. Obviněný tím navíc ignoroval skutkové zjištění, že předmětné faktury byly vyhotoveny zpětně, jak dovodil soud prvního stupně v bodě 53. odůvodnění svého rozsudku.

Trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dokonán vyvedením částky 920 000 Kč z majetku obchodní společnosti S., tímto momentem byly předmětné finanční prostředky odstraněny z dosahu věřitelů a bylo znemožněno, aby byly v reálném čase použity k uspokojení pohledávek věřitelů. Proto státní zástupce pokládal za nedůvodné námitky vztahující se k vrácení částky 920 000 Kč do majetkové podstaty obchodní společnosti S. Pokud s dlouhým časovým odstupem (až v roce 2020, jak vyplývá i z bodu 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) došlo na základě rozhodnutí soudů v civilním řízení a bez jakéhokoli přičinění obviněného k reparaci majetku obchodní společnosti S., jde o zcela nepodstatnou okolnost z hlediska právní kvalifikace skutku. Pokud by se snad mělo k této okolnosti při právní kvalifikaci skutku přihlížet, nebylo by jednání dovolatele ani tak beztrestné, neboť by bylo třeba jej posoudit jako pokus uvedeného trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Státní zástupce dále vyjádřil své přesvědčení, že nejsou důvodné ani námitky týkající se výše škody. Ustanovení § 222 odst. 1 tr. zákoníku hovoří o způsobení škody nikoli malé na cizím majetku. V případě mnohosti poškozených věřitelů je možné škody způsobené jednotlivým věřitelům sčítat, přičemž z ničeho nelze dovozovat, že škoda ve výši nejméně 50 000 Kč by musela být způsobena každému jednotlivému věřiteli. Pokud celková výše pohledávek věřitelů přesahovala 70 000 000 Kč a hodnota dalšího majetku obchodní společnosti S. způsobilého k uspokojení pohledávek (bytové jednotky) činila toliko 32 000 000 Kč, bylo podle státního zástupce zřejmé, že škodou na straně věřitelů byla celá z majetku obchodní společnosti S. vyvedená částka 920 000 Kč. Z hlediska existence formálních znaků skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebylo nutné, aby rozsah poškození byl zjišťován u každého věřitele zvlášť. To nebylo třeba ani pro účely rozhodnutí v adhezním řízení, neboť o náhradě škody bylo rozhodnuto výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř.

Zmaří-li pachatel - fyzická osoba částečně uspokojení pohledávek věřitelů právnické osoby, ke které je ve vztahu naznačeném v § 114 odst. 2 tr. zákoníku, pak jedná ke škodě svého věřitele, nikoli ke škodě věřitele jiné osoby, jak se nesprávně domníval dovolatel. Ovšem i kdyby nešlo o jeho vlastního věřitele, bylo by i takové jednání trestné podle § 222 odst. 2 tr. zákoníku.

Státní zástupce dále konstatoval, že důvody, pro které byl dovolatel v dřívějších stadiích řízení zproštěn obžaloby pro trestný čin zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, nijak nesouvisejí s okolnostmi spáchání trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku a jeho subjektivní stránkou. V případě skutku původně kvalifikovaného jako trestný čin zvýhodnění věřitele dovolatel prováděl dubiosní operace s finančními prostředky, které byly do majetku obchodní společnosti S. převedeny pouze fiktivně za účelem odvrácení insolvenčního řízení. Objektivně tedy nemohlo těmito operacemi dojít ke zvýhodnění nebo k poškození některého z věřitelů.

Pod deklarovaný dovolací důvod se značnou dávkou tolerance lze podle státního zástupce zahrnout námitky obviněného, že jednal v právním omylu. Státní zástupce podotkl, že dovolatel tyto námitky neopíral o nějaký hlubší výklad ustanovení § 19 odst. 1, 2 tr. zákoníku o právním omylu, ale o tvrzení, že vycházel z právního stanoviska, které si pro posouzení zákonnosti provedené transakce nechal zpracovat. Tyto námitky však nejsou podle názoru státního zástupce důvodné. Ze závěrů samotným dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1277/2014 vyplývá, že stanovisko jiné osoby o správnosti postupu, který je ve skutečnosti nezákonný, nemusí bez dalšího zbavovat trestní odpovědnosti pachatele jednajícího v negativním právním omylu, např. v případě, kdy pachatel jako statutární orgán právnické osoby měl povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou. Státní zástupce má za to, že v daném případě protiprávnost činu spočívajícího v odstranění části majetku zadlužené právnické osoby z dosahu věřitelů lze rozpoznat bez zřejmých obtíží (§ 19 odst. 2 tr. zákoníku) a dovolatel se tedy mohl právního omylu vyvarovat, i kdyby mu skutečně nějaký „odborník“ sdělil, že takovýto postup je přípustný. Zdůraznil však, že ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, ovšem nevyplývá existence jiného odborného stanoviska nežli stanoviska M. L., které se týkalo otázek úvěrování mezi koncernovými společnostmi a ze kterého zákonnost dovolatelem provedené transakce v žádném případě nevyplývá.

Za zmatečné pak považoval státní zástupce výhrady obviněného proti výroku o náhradě škody. Pokud soud nepřiznal poškozeným ani zčásti nárok na náhradu škody, pak může postupovat jedině tak, že poškozené s jejich nároky podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkáže na řízení občanskoprávní. Soud v trestním řízení nemůže ani hypoteticky postupovat tak, že by návrhy poškozených na přiznání nároku na náhradu škody, byť i částečně, zamítl. Nebylo-li na počátku hlavního líčení učiněno rozhodnutí podle § 206 odst. 3 tr. ř. o nepřipuštění poškozených k hlavnímu líčení, nemůže soud postupovat tak, že by o nárocích poškozeného vůbec nerozhodoval.

Konečně námitky, kterými se dovolatel domáhal užití zásady subsidiarity trestní represe, považoval státní zástupce za právní námitky, jež lze uplatnit v dovolacím řízení. O užití této zásady lze uvažovat v případě, že jsou formálně naplněny veškeré znaky trestného činu, což ale dovolatel rezolutně odmítá. Trestný čin spáchaný obviněným V. Z. podle státního zástupce nijak nevybočuje z rámce trestných činů poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku spáchaných v podnikatelské sféře, při kterých pachatelé odstraňují majetek s nimi spojených právnických osob z dosahu jejich věřitelů. Jestliže jednáním pachatele byly naplněny všechny znaky trestného činu, pak skutečnost, že k ochraně práv poškozeného subjektu může být použito i prostředků práva civilního, nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Zásadu trestní represe jako ultima ratio nelze ani u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). Státní zástupce zdůraznil, že trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku je typicky páchán v rámci občanskoprávních, resp. obchodněprávních, vztahů a poškozený věřitel bude mít téměř vždy možnost domáhat se ochrany svých práv prostředky práva civilního. Široké uplatňování zásady subsidiarity trestní represe u tohoto trestného činu by tedy do značné míry zpochybňovalo smysl jeho zařazení do trestního zákoníku. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že ve věci nebyly dány žádné výjimečné okolnosti, pro které by i přes naplnění všech formálních znaků přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo na místě neuplatňovat trestní represi.

Na základě shora uvedeného pak státní zástupce uzavřel, že námitky dovolatele zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, a zčásti jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolaní odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřil také souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obviněného k případné replice, tu zaslali dva ze tří obhájců obviněného.

Dovolatel se ohradil proti názoru státního zástupce, že k posouzení existence znaků trestného činu poškození věřitele je rozhodující stav v době spáchání trestného činu a že vzdání se nároků některým z věřitelům s odstupem let je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu irelevantní. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že z dohody o narovnání ze dne 12. 11. 2019 vyplývá prohlášení, že obchodní společnosti GDA žádná újma nevznikla. Pokud pak soudy nižších stupňů dospěly k názoru, že došlo k poškození uvedené obchodní společnosti, je tento závěr v extrémním rozporu s uvedeným důkazem. Právní závěr odvolacího soudu je tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, čímž došlo k porušení dovolatelových práv na spravedlivý proces, což samo o sobě naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).

Dále obviněný k zásadě subsidiarity trestní represe doplnil, že odvolací soud nedostál své povinnosti, jelikož neodůvodnil, proč v dovolatelově případě je nutný trestní postih a proč nepostačovalo užít jiných efektivních prostředků k dosažení legitimního cíle (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3080/16). Došlo-li na základě civilních rozhodnutí k úplnému napravení závadného stavu, nebyl trestní postih na místě.

Uzavřel proto, že považuje své dovolání za důvodné a zásah Nejvyššího soudu za nezbytný. Setrval na svých dříve vyřčených argumentech a návrzích, jak by měl dovolací soud rozhodnout.

Obecně lze uvést, že obviněný při podání svého dovolání v zásadě (byť s níže uvedenými výhradami) splnil všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, své dovolání podal v zákonem stanovené lhůtě a místě (§ 265e tr. ř.), brojil jím proti konečnému pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, proti němuž zákon připouští dovolání, konkrétně proti odsuzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a to ze zákonem označeného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Napadal přitom nesprávnost výroků, jež se ho přímo dotýkaly. Dovolání (a to všechna tři jeho podání) podal prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.] a splňuje i zákonné obsahové náležitosti (§ 265f tr. ř.).

Předně je třeba upozornit, že dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadat výlučně rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, jak bylo naznačeno shora. Jinými slovy dovolání nemůže (přímo) směřovat proti rozsudku soudu prvního stupně, jak to (mimo jiné) uvedl obviněný ve svém dovolání, a to ve dvou jeho podáních (něco jiného však je návrh na kasační rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně může být jako součást předcházejícího vadného řízení též zrušeno).

Jak již bylo zmíněno, Nejvyšší soud v této věci nyní rozhoduje podruhé. Městský soud v Praze po částečné kasaci jeho původního rozhodnutí v prvním dovolacím řízení znovu posuzoval jednání popsané původně pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Při svém rozhodování byl odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v předchozím kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 462/2020 (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud k tomu nyní považuje za nutné zdůraznit, že ve svém předchozím kasačním rozhodnutí se vyjádřil také k jednání kvalifikovanému jako trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku (srov. body 33. až 35. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v téže věci je vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (viz § 265s odst. 1 tr. ř.), nýbrž i sám dovolací soud, a to dokonce nejen týž senát Nejvyššího soudu, ale i kterýkoliv jiný jeho senát (tedy bez ohledu na to, zda v mezidobí došlo či nedošlo ke změně v jeho složení), pokud se tato věc znovu stane předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Takový názor vyplývá zejména z ustanovení § 265n tr. ř. – srov. k tomu především usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod T 686 ve svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004. Tento závěr samozřejmě platí při nezměněných skutkových zjištěních při novém projednávání a rozhodnutí ve věci.

Z tohoto důvodu bylo nutno některé dovolací námitky obviněného týkající se konkrétního způsobu poškození věřitele odmítnout jako nepřípustné, neboť po doplnění dokazování ze strany odvolacího soudu nedošlo ke změně skutkového stavu v nyní projednávané věci, a bylo tak potřeba dostát závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolací soud respektoval názor Nejvyššího soudu (k tomuto trestnému činu uvedený v bodech 34. a 35. odůvodnění zmíněného kasačního usnesení Nejvyššího soudu), precizoval pouze popis skutku tak, aby odpovídal učiněným skutkovým zjištěním, když kladl obviněnému za vinu „pouze“ zcizení části svého majetku odpovídající způsobu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [a nikoliv též podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku v podobě až následného zastíracího jednání ve vztahu k předchozímu převodu peněz]. Jinými slovy se s touto problematikou již dříve vypořádal i sám Nejvyšší soud tak, že alternativa uvedená v § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku má přednost před alternativou uvedenou v § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, což následně respektoval při stejných skutkových závěrech i odvolací soud. V tomto směru jsou tak jakékoliv výhrady obviněného v nově podaném dovolání nepřípustné, protože při přistoupení na požadavek jejich přezkumu by Nejvyšší soud musel přezkoumat též své předchozí rozhodnutí, což mu zapovídá ustanovení § 265n tr. ř.

Uvedené teze lze shrnout následovně. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání totiž není podle § 265n tr. ř. s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Je tudíž nepřípustné, aby obviněný, byť i jen zčásti brojil proti obsahu kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 462/2020, stejně tak proti rozhodnutí soudu odvolacího, který vycházel ze závazného právního názoru vysloveného dovolacím soudem podle § 265s odst. 1 tr. ř. Proto jsou nepřípustné námitky, kterými obviněný v nyní projednávaném dovolání brojil proti tomu, že by jeho jednání mělo být posouzeno případně podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a nikoli podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. že nešlo v daném případě o zcizení, ale o předstírání nebo uznání neexistujícího práva nebo závazku. b) Obecná východiska a obecně k dovolání obviněného

Nejvyšší soud jinak zjistil, že ve zbytku je dovolání obviněného přípustné a je možno se zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti zbývajících uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l nebo 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v době podání obviněného), resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (v době rozhodování Nejvyššího soudu), je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

K tomu je potřeba na úvod upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů. Dovolací důvod do té doby uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohl, protože celá lhůta pro podání dovolání, v rámci níž je možno měnit dovolací důvody (§ 265f odst. 2 tr. ř.), proběhla v roce 2021, tj. před datem účinnosti zmíněné novely. Značná část z jím uplatněných námitek byla ovšem koncipována tak, že by měla tomuto dovolacímu důvodu odpovídat. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněného učinění před její účinností. V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že šlo o reakci zejména na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání obviněného. c) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

Řada dalších námitek vznesených obviněným neodpovídá jím uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jak vyplývá ze shora provedeného rozboru, a to ani při zohlednění judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, jíž odpovídá formulace nového dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Svou obhajobu totiž obviněný zčásti stavěl na námitkách, které uplatněnému dovolacímu důvodu (ani žádnému jinému) neodpovídají, neboť jimi zpochybňoval skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů, resp. předkládal vlastní verzi skutkového děje. Namítal sice porušení práva na spravedlivý proces spočívající v existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, avšak Nejvyšší soud takový rozpor neshledal. Podle dovolatele došlo rovněž k opomenutí některých důkazů, jež mohly mít vliv na rozhodování o vině, avšak ani toto pochybení Nejvyšší soud neshledal.

Jak již bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, určitou výjimku z tohoto tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání. Za takový tzv. extrémní nesoulad však nelze považovat jakýkoliv nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, resp. s jimi provedeným hodnocením důkazů (viz k tomu též shora). Na tom se nic nezměnilo ani po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., jak bylo uvedeno shora.

Nejvyšší soud k tomu znovu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. nově formulovaného dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal (z dřívější judikatury srov. usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

Obviněný ve svém dovolání především vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

Nejvyšší soud dále připomíná, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Srov. k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, zejména str. 165 až 167 (k zásadě volného hodnocení důkazů) a str. 180 až 181 (k zásadě bezprostřednosti a ústnosti).

Proto uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, a to ani ve smyslu rozšiřující judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, jež nalezla odraz v nově formulovaném § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, neodpovídaly ty námitky obviněného, jimiž zpochybňoval závěry o skutkovém průběhu činu, jež učinily soudy nižších stupňů. Není úkolem Nejvyššího soudu znovu přehodnocovat provedené důkazy, jimiž se soudy nižších stupňů podrobně zabývaly a na jejichž základě dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům. Za takové uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající námitky bylo možno označit zejména ty, jimiž opakovaně (stejně jako v předchozím dovolání) obviněný žádal, aby dovolací soud přehodnotil fungování obchodní společnosti S. na základě výpovědí označených svědků, reálnost či naopak fiktivnost pohledávky mezi obchodními společnostmi S. a B., resp. C. C., popř. C. I., ale i celou řadu dalších námitek ohledně rozsahu dokazování, reálnosti pohledávek jednotlivých věřitelů obchodní společnosti S. Všechny tyto námitky dovolací soud v zásadě není povolán přezkoumávat.

Na podkladě takto formulovaných námitek v dovolání (jako obiter dictum) tak může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší soud připomíná skutková zjištění k projednávanému skutku (srov. k tomu zejména body 48. – 57. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na něž odkázal i soud odvolací v bodech 21. a 22. odůvodnění jeho rozsudku). Soudy nižších stupňů po provedeném dokazování dospěly k závěru, že obviněný V. Z. jako prokurista obchodní společnosti S. za tuto právnickou osobu po zahájení insolvenčního řízení ve věci obchodní společnosti S. využil zrušení rozhodnutí o prohlášení konkurzu na její majetek k tomu, aby právě připsanou částku na její bankovní účet ve výši 920 000 Kč (připsanou finančním úřadem jako vratky zálohy na dani) převedl obchodní společnosti B., resp. C. C. Tento převod pak dodatečně a nepravdivě deklaroval jako úhradu údajného dluhu vůči této společnosti, ač ta nebyla věřitelem obchodní společnosti S. Soudy nižších stupňů dospěly k jednoznačnému závěru, že mezi uvedenými společnostmi nebyl žádný závazkový právní vztah, obchodní společnost S. rozhodně druhé uvedené obchodní společnosti nedlužila ani tuto ani jinou částku, tvrzení obviněného o tomto závazkovém právním vztahu je celé fingované ve snaze odůvodnit vyvedení jediné disponibilní částky, která mohla sloužit k úhradě dluhů věřitelů. Soudy nižších stupňů se přitom důkladně zabývaly tvrzeními obviněného, že se jednalo o pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b) IZ, jež byl oprávněn uhradit podle § 111 odst. 2 IZ, příp. že se jednalo o platby za provoz činěný ve prospěch obchodní společnosti S. Obhajoba obviněného v tomto směru byla logickou argumentací soudů nižších stupňů zcela vyvrácena, bylo jednoznačně prokázáno následné fingování oprávněnosti převodu předmětné částky dodatečným vytvářením faktur s nesouhlasnými čísly účtů, názvů obchodních společností, nadto s částkami v celkovém součtu přesně odpovídajícími částce zaslané obchodní společnosti S. finančním úřadem. Tyto skutkové závěry nezpochybňoval Nejvyšší soud ani ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, věnoval se spíše jen právní kvalifikaci takové manipulace (zpochybněna byla právní kvalifikace téhož skutku jak podle § 222 tr. zákoníku, tak i podle § 225 tr. zákoníku). Ani obviněným označené svědecké výpovědi nejsou v rozporu (natož pak extrémním) se závěry, jaké z nich dovodily soudy nižších stupňů. Naopak svědecké výpovědi (svědkyně S. Z., J. P., P. K.) de facto potvrzují skutkový děj a poukazují na nestandardní dodatečné vytváření faktur společnosti B. (k tomu srov. bod 54. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Závěru, že nešlo o pohledávku za majetkovou podstatou, věnoval odvolací soud pozornost v odůvodnění svého rozsudku v bodě 23. Správnost tohoto závěru vyplývá i ze souběžné větve civilního sporu v tzv. incidenčním řízení o podstatu této pohledávky, v níž tak konstatoval dokonce i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 29 ICdo 113/2018, který byl publikován pod č. 27/2021 Sb. rozh. obč. Nadto údajný věřitel (obchodní společnost C. C.) svou „pohledávku“ ve výši 920 000 Kč do insolvenčního řízení ani nepřihlásil, na základě výsledku incidenčního řízení a pravomocného civilního rozhodnutí pak byla uvedená částka zmí