5 Tdo 62/2024 — Nejvyšší soud

5 Tdo 62/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:28. 2. 2024 Spisová značka:5 Tdo 62/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:5.TDO.62.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pokus trestného činu Poškození věřitele Dotčené předpisy:§ 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku § 21 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 5. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1440/24 III.ÚS 1595/24 I.ÚS 1607/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 62/2024-7384 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1. Jiří Havelka, bytem Skuhrov 13, Skuhrov, okres Beroun, 2. L. S. a 3. Ladislav Tom, bytem K Olympii 44, Šimonovice, okres Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 9 To 11/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 15/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Jiřího Havelky, L. S. a Ladislava Toma odmítají. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 57 T 15/2014, byl obviněný Jiří Havelka uznán vinným pokusem zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a obvinění L. S. a Ladislav Tom pokusem zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Všichni obvinění byli odsouzeni podle § 222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Ohledně obviněné L. S. jde o souhrnný trest odnětí svobody, byl jí proto ukládán za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 5 T 144/2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 31 To 118/2019. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci také uložil všem obviněným podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající „v zákazu působení jako členů orgánů společnosti ve společnostech s ručením omezeným a v akciových společnostech“ na dobu 5 let, resp. obviněnému Jiřímu Havelkovi na dobu 7 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození N. S. a M. S. (dále též jen „manželé S.“), a obchodní společnost TRUCKPARK, a. s., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podali všichni obvinění odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 9 To 11/2023, tak, že nejprve podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám uznal obviněné vinnými zcela shodně jako soud prvního stupně, pouze provedl dílčí úpravu skutkové věty, uložil všem obviněným totožné druhy trestů ve stejné výměře a učinil též stejný výrok ohledně nároků poškozených. 3. Skutková zjištění, jež jsou popsána v odsuzujícím výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, jsou všem stranám dobře známa, věc byla řešena soudy obou stupňů opakovaně, nyní probíhá také již druhé dovolací řízení v posuzované trestní věci. Nejvyšší soud proto nepovažuje za nutné reprodukovat skutek, ze který byli obvinění odsouzeni. II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim a) Dovolání obviněného Jiřího Havelky 4. Obviněný Jiří Havelka podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze a opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Vzhledem k tomu, že konkrétní výhrady obviněného, byť jsou rozčleněny podle obou dovolacích důvodů, nereflektují jejich obsah, bude Nejvyšší soud reprodukovat argumentaci obviněného souhrnně. Obviněný úvodem konstatoval, že již ve svém odvolání namítal zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a obsahem provedených důkazů, rovněž nesouhlasil se zvolenou právní kvalifikací skutku, avšak odvolací soud se s jeho námitkami nevypořádal. Tvrdil, že v hlavním líčení nebyla dodržena procesní pravidla uvedená v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. 5. Konkrétně obviněný namítl, že nebyl naplněn znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, který spočívá ve zmaření uspokojení věřitele předstíráním neexistujícího závazku. Poškození manželé S. totiž nebyli v době uzavření smlouvy o převodu nemovitého majetku v postavení věřitele obchodní společnosti KAMIR CZ, s. r. o., a především prodej nemovitostí nebyl fiktivním nýbrž vážně míněným právním úkonem, navíc byl řádně odsouhlasen na valné hromadě této akciové společnosti. 6. Současně obviněný popřel úmysl neuhradit dohodnutou kupní cenu, což podle jeho přesvědčení vyplývá zejména z listinných důkazů, za něž označil zejména „Indikativní nabídku financování pro TRUCKPARK CZ, a. s., ze dne 1. 3. 2012“ a „Odmítnutí poskytnutí úvěru“ ze dne 10. 1. 2012. Podle obviněného nedošlo k poskytnutí bankovního úvěru na úhradu kupní ceny pouze v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení, spočívajícímu v zajištění předmětných nemovitostí. Ke svému tvrzení obviněný poukázal na rozhodnutí č. 41/1990 Sb. rozh. tr., v němž bylo mj. vysloveno, že k trestní odpovědnosti podle § 222 tr. zákoníku nepostačuje, jestliže dlužník jen oddálí či ztíží uspokojení věřitele. Dále obviněný zdůraznil, že údajní poškození věřitelé měli možnost svou pohledávku uspokojit, neboť občanské sdružení European Golf & Country Club mělo nárok na plnění od dalšího subjektu, na něhož byly nemovitosti převedeny. Tímto prodejem třetí straně se občanské sdružení European Golf & Country Club snažilo zajistit prostředky na zaplacení kupní ceny z jiných zdrojů a o jejím legitimním očekávání v tomto smyslu svědčí žaloba na INDUSTRY PARK LOUKOV, a. s., (dříve TRUCKPARK CZ, a. s.) podaná k soudu v roce 2017. 7. Obviněný odmítl také právní názor soudů obou stupňů o spáchání pokusu zločinu poškození věřitele ve spolupachatelství se spoluobviněnými L. S. a Ladislavem Tomem, neboť se s nimi nikdy před zahájením trestního řízení nesetkal. V tomto ohledu jde tudíž o ničím nepodloženou domněnku soudů. 8. Výsledky dokazování podle obviněného nevypovídají ani o naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu poškození věřitele, ačkoli zavinění musí být prokázáno a nelze je pouze předpokládat. Kromě toho, že obviněný nevěděl o povinnosti vrátit věřitelům akcie, nebyl ani srozuměn s tvrzenou protiprávností prodeje nemovitostí. Celý postup vymyslel advokát JUDr. Martin Köhler, na jehož odborné rady obviněný spoléhal, a nelze tudíž obviněnému klást k tíži, pokud jmenovaný odmítl svědeckou výpověď s odkazem na povinnost mlčenlivosti advokáta. Ve vztahu k prokázání úmyslného zavinění postupoval soud prvního stupně účelově a odvolací soud se s ním v rozporu s požadavky spravedlivého procesu ztotožnil. 9. Dále obviněný zpochybnil skutkové závěry o výši škody, kterou se měl pokusit způsobit. Stejně jako v předchozích stadiích trestního řízení setrval na svém tvrzení, že obchodní společnost TRUCKPARK, a. s., získala po prodeji nemovitostí do svého majetku odpovídající protihodnotu, a to vymahatelnou pohledávku za občanským sdružením European Golf & Country Club. Majetek obchodní společnosti TRUCKPARK, a. s., tedy zůstal zcizením nemovitostí nedotčen. 10. Rozhodná skutková zjištění soudů jsou tedy ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Kromě toho se soudy dostatečně nevypořádaly s verzí obhajoby, jež je podle názoru obviněného podporována provedenými důkazy zhruba rovnocenně jako verze obžaloby, resp. důkazy o jeho nevině převyšují počet důkazů, které by bylo možné interpretovat v jeho neprospěch. Za takové situace se přitom podle judikatury Ústavního soudu, k čemuž obviněný odkázal na nález ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12, musí soud přiklonit k té z verzí, jež je pro odsouzeného nejpříznivější, tj. povede k jeho zproštění obžaloby z důvodů § 226 písm. a), c) tr. ř. Dále obviněný obsáhle citoval judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. Ú