5 Tdo 928/2022

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 1 T 98/2021, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1, 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let a uhradil přitom podle svých sil během zkušební doby škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Skutek, v němž byl spatřován uvedený trestný čin, spočíval podle rozsudku soudu prvního stupně (ve stručnosti uvedeno) v usmrcení cyklisty stojícího při pravém kraji vozovky.

Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to konkrétně jeho výroku o náhradě škody, podali odvolání pouze poškození. O nich rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 14 To 105/2022, následovně. Z podnětu poškozené A. S. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy týkající se této poškozené a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu sám podle § 228 a § 229 tr. ř. rozhodl o jejích nárocích. Odvolání ostatních poškozených zamítl podle § 256 tr. ř.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí soudu druhého stupně podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení.

Obviněný ve svém dovolání brojil proti přiznanému nároku poškozené A. S. Namítal, že krajský soud přiznal této poškozené základní částku náhrady za duševní útrapy spojenou s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z., aniž by zohlednil spoluzavinění poškozeného M. S. Obviněný nesouhlasil s argumentací soudu, že poškozený sice neměl ochrannou přilbu, avšak nejednalo se z jeho strany o porušení právní povinnosti. Proti tomuto závěru se obviněný ohradil, jelikož v posuzované věci sice škoda vznikla v přímé souvislosti s jednáním obviněného, avšak poškozený podstatně přispěl k těžšímu (smrtelnému) následku tím, že neměl ochrannou přilbu.

Dovolatel konstatoval, že odvolací soud při svém rozhodování nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se spoluvinou poškozeného. Vzhledem k tomu, že zjišťování podílu viny poškozeného by mělo za následek provádění dalšího dokazování, což by vedlo k prodlužování trestního řízení, domníval se obviněný, že soud druhého stupně tak měl odvolání poškozené i v této části zamítnout.

Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. a ve věci, aby sám rozhodl tak, že by poškozenou A. S. s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

K dovolání obviněného M. B. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že všechna podaná odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně směřovala pouze proti výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy, neboť odvolání podali pouze poškození. Z tohoto důvodu podle jeho názoru se nelze dovoláním obviněného věcně zabývat, protože takové dovolání je nepřípustné. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 266/2012 a sp. zn. 5 Tdo 438/2017, která se vztahují ke zcela shodným procesním situacím. Ve smyslu uvedené judikatury rozsudek odvolacího soudu, kterým výlučně na podkladě odvolání poškozeného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a sám o náhradě škody věcně rozhodl, nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné, a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou, zda je v dané věci vůbec dovolání přípustné. Po přezkoumání dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Odstavec druhý uvedeného ustanovení pak obsahuje taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti kterým je dovolání přípustné, přičemž se podle uvedeného ustanovení jedná o: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání; b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn; c) usnesení o zastavení trestního stíhání; d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu; e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření; f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání; g) usnesení o schválení narovnání nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). Vzhledem k tomu, že jde o výčet taxativní, dovolání nelze podat proti jinému než výše uvedenému rozhodnutí.

V předmětné věci, jak bylo uvedeno shora, soud druhého stupně přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně výhradně ve výroku o náhradě škody na základě odvolání podaných poškozenými. Odvolací soud tak nepřezkoumával výroky o vině a trestu, a to ani podle § 254 odst. 2 tr. ř. (ostatně ani obviněný v dovolání takový postup nezpochybňoval). Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích tak nelze podřadit pod žádné z uvedených rozhodnutí taxativně vyjmenovaných v § 265a odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud proto bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, neboť proti napadenému rozhodnutí není dovolání přípustné.

Lze přitom odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v obdobných případech. Podá-li odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně toliko poškozený proti výroku o náhradě škody, výrok o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně tak nabyl právní moci, nebyl předmětem přezkumu odvolacím soudem (a to ani z důvodů uvedených v § 254 odst. 2 tr. ř.), proto je třeba i následné dovolání obviněného proti rozhodnutí odvolacího soudu, který již rozhodoval pouze o náhradě škody, posoudit jako nepřípustné (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, uveřejněné pod č. T 899. v sešitu 26 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1070/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1365/2020). S těmito závěry ostatně souhlasil také Ústavní soud, který v uvedeném náhledu na procesní přípustnost dovolání neshledal žádný rozpor s ústavním pořádkem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 391/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1901/12 či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2418/15).

Nejvyšší soud tedy vzhledem ke shora uvedenému uzavírá, že dovolání podané obviněným M. B. proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.