6 Tdo 1101/2013 – Nejvyšší soud

6 Tdo 1101/2013-18 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. října 2013 o dovolání obviněné T. H. N., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2013, č. j. 6 To 174/2013-274, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 113/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2013, č. j. 6 To 174/2013-274, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 2. 2013, č. j. 1 T 113/2012-247. Tímto rozsudkem byla obviněná T. H. N. uznána vinnou trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle § 171d odst. 1 tr. zák. jí byl uložen peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl jí stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Obviněná podala dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že nemohla svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1 tr. zák., neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty. Je toho názoru, že k neoprávněnému pobytu nikomu nepomohla. Podle skutkové věty k neoprávněnému pobytu měla pomoci svému nezletilému synovi. Tomu však nepomohla k získání pobytu, ale k nabytí státního občanství České republiky. Obviněná se domnívá, že nelze zaměňovat institut pobytu ve smyslu zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění, a institut státního občanství, neboť se jedná o různé instituty různého obsahu. Z tohoto důvodu vylučuje, že by jejím jednáním mohl být zasažen objekt přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky. Dále obviněná tvrdí, že nemohla naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu po subjektivní stránce. Aby mohla tuto skutkovou podstatu naplnit, musela by jednat v úmyslu získat pro sebe neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch. Z odůvodnění napadeného usnesení však vyplývá, že tento neoprávněný prospěch měl spočívat v jisté pojistce rodinného vztahu odsouzené k státnímu občanu České republiky, jenž by v budoucnosti zamezil odsouzené uložit sankci nutící ji k opuštění České republiky. Podle tvrzení odvolacího soudu se obviněná svým jednáním stala rodinným příslušníkem státního občana České republiky, čímž si měla změkčit podmínky pro legalizaci jejího pobytu na území České republiky. K tomu obviněná dodává, že její pobyt na území České republiky byl a je zcela legální a nepotřebovala žádný svůj pobyt legalizovat, jak stojí v napadeném usnesení Krajského soudu v Plzni. Obviněná odmítá, že by chtěla změkčovat podmínky pro svůj pobyt na území České republiky, protože o povolení k trvalému pobytu požádala až v roce 2012, i když o toto povolení mohla žádat hned po narození syna. I přesto čekala do doby, než jejímu synovi bylo dva a půl roku, tedy do doby, když už o povolení k pobytu mohla žádat po pěti letech dlouhodobého pobytu na území České republiky podle § 68 zák. č. 326/1999 Sb., v platném znění. Závěry soudů obou stupňů o „pojišťování se“ považuje za zcela nepodložené a podle přesvědčení obviněné na nich nelze zakládat existenci zavinění a vyvozovat neoprávněný prospěch, jenž by chtěla svým jednáním získat. S ohledem na tyto skutečnosti obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 6 To 174/2013, a sám rozhodl tak, že obviněná se zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. a zároveň navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 1 T 113/2012. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Jak ve svém vyjádření uvedl, podmínky pobytu cizinců na území našeho státu upravuje především zákon o pobytu cizinců. V § 1 odst. 2 tohoto zákona se stanoví, že cizincem se rozumí fyzická osoba, která není občanem České republiky. Podle § 88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se považuje pobyt cizince, který se narodil na tomto území za přechodný po dobu pobytu na tomto území jeho zákonného zástupce, nejdéle však po dobu 60 dnů ode dne narození, není-li stanoveno jinak. Ustanovení § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců umožňuje vydat povolení k trvalému pobytu na území České republiky rodinnému příslušníkovi občana České republiky, avšak až po dvou letech jeho nepřetržitého přechodného pobytu na území, pokud je nejméně jeden rok rodinným příslušníkem státního občana České republiky, který je na území přihlášen k trvalému pobytu. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v § 4 stanoví, že dítě narozené mimo manželství, jehož matka je cizí státní občankou nebo bezdomovkyní a otec státním občanem České republiky, nabývá státní občanství České republiky dnem souhlasného prohlášení rodičů o určení otcovství. Podle státního zástupce nepravdivým souhlasným prohlášením obviněné a již odsouzeného V. M. neoprávněně vzniklo státní občanství nezletilého Q. K. N., které ho zcela vymanilo z podřízení zákona o pobytu cizinců a tím mu současně umožnili, bez dalšího a neoprávněně, pobyt na území České republiky. Znak neoprávněného pobytu jiného ve smyslu § 171d odst. 1 tr. zák. tím tedy byl naplněn, když je zřejmé, že tohoto mohl dosáhnout a také dosáhl pouze s cílenou pomocí obviněné jako své matky. Současně nelze přehlédnout, že obviněná neoprávněně získala povolení k pobytu nejen pro svého syna, ale v konečném důsledku i pro sebe, jako pro matku nezletilého občana České republiky podle § 87h odst. 2 písm. b) č. 2 zákona o pobytu cizinců. Za zásadní státní zástupce považuje, že postavení obviněné při žádosti v důsledku jejího fingovaného rodinného vztahu k českému občanovi se její postavení výrazně vylepšilo, přičemž k povolení trvalého pobytu její osobě došlo právě na podkladě fingovaných okolností, což značí, že i tento její následný pobyt byl neoprávněný. Obviněná tak získala zmíněný jiný prospěch zjevně cíleně v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Napomáhání vzniku neoprávněného pobytu cizinců, tj. pobytu v rozporu s ustanoveními zákona o pobytu cizinců za daných okolností ve své podstatě evidentně narušuje objekt trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1 tr. zák. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat