6 Tdo 51/2018

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, č. j. 56 T 7/2013-4342, byli uznáni vinnými obviněný A. J. a obviněný P. Š. pod body I a II zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, všechny ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku; obviněný K. N. pod body I a II zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku; obviněná Z. A. pod bodem I a obviněný V. R. pod bodem II zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.

O právním následku takto zjištěné trestní odpovědnosti obviněných rozhodl nalézací soud následujícím způsobem.

O odvolání obviněných A. J., P. Š., Z. A., V. R. a zúčastněných osob Herington Leasing s. r. o., Best Transport Prague s. r. o. a Centavia s. r. o. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To 94/2016-4498, jímž z podnětu odvolání obviněných A. J., P. Š., Z. A., V. R. a zúčastněných osob napadený rozsudek částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř., a to u obviněných A. J. a P. Š. ve výrocích o trestech, u obviněných A. J., P. Š., Z. A. a V. R. ve výroku o náhradě škody a ve výroku o zabrání náhradní hodnoty a z důvodu uvedeného v § 261 tr. ř. také ohledně obviněného K. N. ve výroku o náhradě škody a výroku o zabrání náhradní hodnoty. Odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, vše ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku u obviněných A. J. a P. Š. a dále zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku u obviněných Z. A. a V. R. odsoudil obviněného A. J. podle § 209 odst. 5, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu deseti let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. obviněného P. Š. podle § 209 odst. 5, § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 zařadl do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to na dobu pěti let. Podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to 2 disket (zn. Verbatim a Fujifilm), flash disku zn. SanDisk backup 8 GB, plastového průhledného převaděče, stolního počítače bílé barvy vč. napájecího kabelu, 3 ks flash disku, 2 ks platebních karet MasterCard a 4 ks různých písemností k platebním kartám.

Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali obvinění A. J., P. Š., Z. A. a V. R. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný A. J. v dovolání zpracovaném svým obhájcem JUDr. Vojtěchem Veverkou uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Soudy podle něj neučinily taková skutková zjištění, aby jej mohly uznat vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Předchozí dohoda uvedená v závětích skutkových vět rozhodnutí je ve skutečnosti závěrem právním a nikoli skutkovým. Řízení či naplánování je přímo znakem objektivní stránky účastenství, tímto znakem proto nemůže být popsán skutek. Jednání, kterým měl trestnou činnost řídit, nebylo v rozhodnutí uvedeno a nijak detailně konkretizováno. Soudy obou stupňů se nezabývaly subjektivní stránkou účastenství ve vztahu k jednotlivým trestným činům. V rovině úvah ohledně objektivní a subjektivní stránky účastenství soud nedostatečně rozlišuje mezi spácháním trestného činu pachatelem a účasti na něm ze strany organizátora. Pokud jde o kvalifikaci zločinu podvodu, zůstalo nevysloveno, koho měli pachatelé uvést v omyl, jakým jednáním a zda je dána příčinná souvislost mezi omylem a způsobenou škodou. Těžko mohla vzniknout škoda tím, že byli uvedeni v omyl obvinění R. a A. Zmiňuje-li soud omyl poškozeného, pak není jasné, jak jej mohli pachatelé uvést v omyl, když mezi nimi nedošlo k žádnému jednání. Obviněný dále shledává v napadeném rozhodnutí nedostatečné zjištění skutkového stavu a ústavní deficity. Má za to, že řízení nemělo rysy spravedlivého procesu, kdy vady spočívaly zejména v tzv. opomenutých důkazech a přehlížení obhajoby obviněného. Odvolací soud se následně odmítl zabývat alibi, kterého se obviněný dovolával.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě, aby zrušil i rozsudek prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu. Ke svému dovolání připojil také žádost o odklad výkonu trestu podle § 265o tr. ř.

Obviněný P. Š. podal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lucie Kotyzové dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. Namítá, že rozsudky nebyly dostatečně odůvodněny, neboť v těchto není uvedeno, kterými konkrétními důkazy je jeho vina prokázána. Nebylo dokázáno, že věděl o tom, že podpisy prodávajících na kupních smlouvách byly zfalšované. V této souvislosti zpochybňuje hodnocení důkazů nalézacím soudem. Je dále toho názoru, že v jeho věci mělo být zohledněno spoluzavinění poškozené Modré pyramidy. Vůči výroku o trestu uplatňuje výhradu, že mu měl být místo trestu samostatného uložen trest souhrnný. Samotný trest pokládá za nepřiměřeně vysoký, zvláště s ohledem na dobu spáchání jeho trestné činnosti, rodinnou situaci, spoluzavinění poškozené a skutečnost, že zásadním způsobem přispěl k zadržení hlavního pachatele. Svojí poslední námitkou obviněný brojí proti výroku o náhradě škody, kterým byl podle jeho mínění porušen zákaz reformationis in peius, neboť dlužná částka z odvolacího rozsudku se při úroku 8,05 % bude rovnat nejpozději po pěti letech, tedy v roce 2020, částce z rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že obviněný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce čtyř let, výstup jeho trestu bude v roce 2021. Je tedy zjevné, že výrok odvolacího soudu je méně příznivý, než byl výrok soudu prvního stupně. V této souvislosti dodává, že nebylo zohledněno spoluzavinění poškozené, která zanedbala svoji povinnost přecházet škodám.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně).

Pokud jde o námitku obviněného A. J. týkající se jeho role jako organizátora v dané trestné činnosti, poukazuje státní zástupkyně na popis jeho jednání obsažený ve výroku o vině s tím, že v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 22-23 (zatímco dovolatelem A. J. poukazovaná část odůvodnění na č. l. 24 se vztahuje pouze ke shrnutí podstatných skutkových okolností výroku o vině v celém jeho rozsahu). Z popisu skutku podle ní vyplývá, že dovolatelé A. J. a P. Š. zosnovali a řídili trestné činy spáchané jinými osobami. Přitom ve vztahu ke dvojnásobnému zločinu úvěrového podvodu ve smyslu § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku není pochyb o tom, že subjektivní stránka jednání A. J. a P. Š. pokrývá v prvé řadě otázku nepravdivosti údajů hlavních pachatelů při sjednávání úvěrových smluv a v pořadí druhém i způsobený škodlivý následek, kdy v tomto případě postačuje podle § 17 písm. a) tr. zákoníku jejich zavinění z nedbalosti.

K další námitce dovolatele ohledně naplnění znaku uvedení v omyl státní zástupkyně uvádí, že z obsahu popisu skutku je zcela zřejmé, že obviněná Z. A. a obviněný V. R. byli uvedeni v omyl obviněným K. N., neboť očekávali oprávněný prodej nemovitosti. V tomto mylném přesvědčení pak vystupovali na straně kupujících, aby předmětné byty do svého vlastnictví nabyli. Uveden v omyl byl také příslušný katastrální úřad, který na základě předložených podkladů provedl zápis o změně vlastníka předmětných nemovitostí. Došlo tak k obohacení obviněné Z. A. a obviněného V. R. Doplnila, že na podvodu mohou být zainteresovány až 4 osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Způsob naplnění skutkové podstaty obou zvlášť závažných zločinů podvodu ve smyslu výše uvedené právní kvalifikace a tím i postavení (nejen) dovolatele A. J. jako účastníka při jejich spáchání tedy považuje za zřejmý z přisouzených skutkových okolností výroku o vině, a to i přesto, že z příslušné části odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně je zřejmá jistá nepřesnost, kdy se na č. l. 25 druhý odstavec jeho rozsudku podává, že poškozené společnosti (vlastníků obou bytových jednotek) byly uvedeny v omyl, aniž by bylo současně uvedeno, jakým způsobem se tak mělo stát, jestliže vůči nim žádné klamavé jednání adresné povahy uskutečněno nebylo.

Pokud obviněný ve vztahu ke zločinu úvěrového podvodu, resp. účasti na něm, namítá nedostatečná skutková zjištění, založená na vadě tzv. opomenutých důkazů, poukazuje státní zástupkyně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu na to, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejednalo, byť se poukazovanými důkazními návrhy a jejich možnou vypovídací hodnotou zabýval z podnětu podaného odvolání obviněného A. J. až soud druhého stupně, jak je patrno z tomu odpovídající pasáže jeho rozsudku (str. 8). V uvedeném směru dospěl ke zcela správnému závěru, že se finanční prostředky, vylákané na úvěrovém věřiteli, dostaly zcela mimo rámec kupních smluv, pokud byly namísto takového účelového určení převedeny na bankovní účty dalších obchodních společností, aniž by tyto společnosti vystupovaly v postavení řádných zprostředkovatelů obchodování s byty a aniž by tak disponovaly odpovídajícím právním titulem k inkasu příslušné části obdržených úvěrových peněz.

K části dovolací argumentace obviněného P. Š. týkající se jeho vědomosti o nepravosti podpisů na kupních smlouvách a závěru o jeho vině na základě toho, že převody částek byly prováděny z IP adresy společnosti Stavby, investice, reality s. r. o. uvádí, že je ryze skutkové povahy a odporuje účelovému zaměření uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve smyslu léty ustálené judikatury nezakládá kvalifikovaný důvod výjimečného přezkoumání skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání, jestliže je existence extrémního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a přijatými skutkovými závěry obou soudů, tvořícími skutkový podklad výroku o jeho vině, tvrzena toliko na podkladě zpochybnění kvality hodnotícího postupu soudů. Tuto část dovolací argumentace tak nepovažuje za způsobilou k věcnému projednání, a proto pouze nad rámec podaného vyjádření poukazuje na správnost hodnotících úvah nalézacího soudu v kontextu s důkazním podkladem, kterým se po stránce skutkové řídil, a na tomto podkladě vzal za prokázaný způsob, jakým byla veškerá přisouzená trestná činnost ze strany spoluobviněných A. J. a P. Š. zosnována a řízena (viz zejm. str. 22–23 shora jeho rozsudku).

Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit námitce o spoluzavinění poškozené Modré pyramidy, stavební spořitelny, a. s. z důvodu, že její kontrolní mechanismy nefungovaly tak jak měly. Vytýká-li dovolatel soudům, že nezohlednily toto zjištění ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 ze dne 14. 3. 2013 (podle kterého „trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv“), pak je naopak namístě vzhledem ke způsobu spáchání trestného činu úvěrového podvodu přiměřeně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a dále i pod sp. zn. 3 Tdo 1086/2013 a pod sp. zn. 6 Tdo 728/2013, podle kterých „o podvodné jednání ve smyslu § 250 trestního zák. jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý“.

K námitce dovolatele stran porušení pravidel pro ukládání souhrnného trestu státní zástupkyně uvedla, že napadený výrok o trestu podle jejího aktuálního zjištění právně neexistuje, neboť z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. 6 To 48/2017, vydaného v dovolatelem poukazované trestní věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 11/2015, vyplynulo, že byl zrušen v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu odnětí svobody, vyměřeného dovolateli P. Š. za podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi let se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Stalo se tak při zohlednění sbíhající se trestné činnosti, přisouzené (mj. i) v předmětné trestní věci Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 7/2013, když bylo prve označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci konkrétně rozhodnuto mj. tak, že se „podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku současně zrušuje výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. 9 To 94/2016“.

Za důvodnou pokládá státní zástupkyně námitku dovolatele o porušení zákazu reformationis in peius odvolacím soudem při rozhodnutí o náhradě škody přisouzené poškozené společnosti Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s. Nové rozhodnutí o solidární povinnosti všech obviněných vůči tomuto poškozenému subjektu je sice v rozsahu 40% snížení původně přisouzené výše náhrady škody, nicméně s 8,5% úrokem z prodlení ve smyslu uplatněného nároku poškozené, počínaje od 15. 4. 2015, podle ní při perspektivě navýšení jistiny přisouzené pohledávky poškozeného o 51 % na úrocích z prodlení se tak (zvažováno k 15. 4. 2021, tedy do přepokládaného vykonání trestu obviněným) pohybuje nad rámcem jejího 40% snížení na odvolací úrovni. Je tedy zřejmé, že v daném případě při absentujícím odvolání státního zástupce, jakož i poškozeného subjektu Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s., došlo ke zhoršení postavení obviněného, ačkoliv tomu bránil zákaz, uvedený v § 259 odst. 4 tr. ř., který patří mezi nepominutelné náležitosti spravedlivého procesu.

Důvodnost takto uplatněné námitky se pak podle závěru státní zástupkyně s ohledem na zásadu beneficium cohaesionis vztahuje i na všechny ty zbývající spoluobviněné, kteří byli uvedenou změnou adhezních výroků dotčeni vyslovením takto upravené výše jejich solidární platební povinnosti a jejichž objektivní platební možnosti.

Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, částečně zrušil z podnětu dovolání obviněného P. Š. ve všech jeho výrocích o náhradě škody poškozené Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s., a aby tak postupoval s přihlédnutím k § 261 tr. ř. i ohledně obviněných A. J., Z. A., V. R. a K. N., a dále postupoval podle § 265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 265 tr. ř. a sám ve věci rozhodl tak, že uloží podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným A. J., P. Š., K. N. a Z. A. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši 5.546.855,83 Kč, a obviněným A. J., P. Š., K. N. a V. R. povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené Modrá pyramida, stavební spořitelna, a. s., se sídlem Bělehradská 128/222, Praha 2, majetkovou škodu ve výši 6.313.888,28 Kč. Státní zástupkyně současně vyjádřila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí.

Obviněný P. Š. v replice na vyjádření státní zástupkyně uvedl, že se s tímto neztotožňuje jak v části, v níž s jeho dovoláním nesouhlasí, tak v části jejího návrhu týkajícího se výroku o náhradě škody. Protože podle něj do roku 2020 nebude jednoznačně zřejmé, které z rozhodnutí (soudu prvního či druhého stupně) je pro něj výhodnější, za jediné přípustné rozhodnutí pokládá to, jímž dovolací soud poškozenému přizná nárok na náhradu škody pouze ve výši jistiny, tedy v částce 3.784.000,- Kč a 4.500.000,-Kč, případně jímž poškozeného odkáže s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože o dovoláních obviněných Z. A. a V. R. rozhodl dovolací soud již svým usnesením vydaným pod původní sp. zn. 6 Tdo 1614/2017 v neveřejném zasedání konaném dne 11. l. 2017, neobsahuje toto rozhodnutí uvedení obsahu mimořádných opravných prostředků podaných označenými obviněnými ani vyjádření státní zástupkyně k nim.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. vlastní posouzení dovolání

Jak již zmíněno výše (bod 7.), obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel (část I.) o tři dovolací důvody, aniž by však následně explicitně vymezil, jaké skutečnosti mají naplnit ten který z deklarovaných důvodů dovolání. I když se v obecnosti (část I.) dovolává extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ve vlastní dovolací argumentaci nikterak nerozvádí, v čem konkrétně má takový rozpor spočívat. Nadále vyjadřuje nesouhlas s hodnotícími postupy soudů nižších stupňů, přičemž tak činí způsobem, který věc neposouvá do roviny práva ústavního (v tom smyslu, že by jeho odsouzením došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces). Jeho námitky je nezbytné vnímat jako pouhou pokračující polemiku se skutkovými závěry soudů nalézacího a odvolacího, neboť obviněný nikterak důvodně nedokládá existenci tzv. extrémního nesouladu, který je charakterizován tím, že rozhodnutí trpící touto vadou obsahuje taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. O takový případ se však ve věci dovolatele nejedná.

Pokud obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že „[r]ozsudky nejsou dostatečně odůvodněny“, pak touto výhradou směřuje vůči té části rozhodnutí, jež dovoláním napadat nelze (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Ve vztahu k výroku o vině tak ve skutečnosti neuplatňuje žádnou relevantní námitku, jež by mohla alespoň z hlediska formálního odůvodnit existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z pohledu řešené trestní odpovědnosti dovolatele je zcela nerozhodné, namítá-li, že v otázce spoluzavinění poškozené společnosti se náhled odvolacího soudu rozešel s tím, jak věc posoudil soud nalézací. Je totiž třeba vyzdvihnout to, co obviněný pomíjí, tj. že ani při jím citovaném hodnocení této dílčí skutkové otázky soudem prvního stupně nedospěl uvedený soud k závěru, že by tato okolnost měla vylučovat závěr o jeho trestní odpovědnosti, resp. též trestní odpovědnosti dalších obviněných, kteří na činu způsobem v rozsudku popsaným participovali. Lze proto uzavřít, že ve vztahu k výroku o vině a stejně tak i ve vztahu k výroku o náhradě škody (viz níže) nevznesl dovolatel jedinou námitku, pro kterou by bylo možno učinit závěr, že jí alespoň formálním způsobem naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Opak je nezbytné konstatovat, pokud jde o námitku dovolatele vůči výroku o trestu. Tvrzením, že mu měl být místo trestu samostatného uložen trest souhrnný, formálně označený dovolací důvod naplnil, neboť nesprávnost tohoto druhu tento dovolací důvod zakládá. Na straně druhé již z vlastní námitky obviněného („... byl odsouzen k trestu zatím nepravomocným rozsudkem…“) je zřejmé, že vytýkanou vadou dovoláním napadený výrok o trestu netrpí. I pokud by se prokázalo, že trest, na který obviněný poukazuje, mu byl uložen na trestný čin sbíhající se s trestnými činy, ohledně nichž bylo vedeno jeho trestní stíhání ve věci posuzované, nevyvstala pro odvolací soud povinnost ukládat trest souhrnný, neboť ten může být uložen jen ve vztahu k trestu již pravomocně uloženému. Existenci takového trestu ovšem netvrdí ani samotný dovolatel. Navíc je možno konstatovat, že dovolací soud zjistil, že ve skutečnosti nastala situace, kterou zmínila ve svém vyjádření (bod 17.) státní zástupkyně, což jen potvrzuje, že odvolací soud se dovolatelem vytýkané vady nedopustil.

Z uvedeného konstatování plyne závěr, že ve vztahu k výroku o trestu uplatnil obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněně. Tento závěr vyjadřuje stanovisko dovolacího soudu ve vztahu k námitce dovolatele, na niž výše uvedené konstatování reaguje, nikoli k vlastnímu posouzení trestu, který mu byl odvolacím soudem uložen. U něj nelze pominout to, že nevyjadřuje plně podstatu vlastního trestního postihu obviněného za zjištěný souběh trestných činů. Jak plyne z výrokové části rozsudku, a konec konců i jeho odůvodnění, odvolací soud nevyjádřil to, že obviněnému uložil trest úhrnný podle zásad upravených v § 43 odst. 1 tr. zákoníku, jenž mu měl být správně uložen. Uvedený nedostatek by zakládal důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, avšak tento poznatek nemohl být promítnut ve způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného, neboť tuto vadu rozsudku obviněný nevytkl a nezaložil tak přezkum napadeného rozsudku dovolacím soudem ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř.

Pokud jde o námitku stran vlastního dopadu trestu („… považuje výrok o trestu také za nepřiměřeně vysoký.“), ta je výrazem nesouhlasu obviněného v otázce jeho přiměřenosti. Jako taková nespadá ani pod výše označený, ani pod dále uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daném směru dovolací soud ve stručnosti odkazuje na svá dosavadní rozhodnutí, včetně rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., jež jasně vyjádřilo, že „[n]ámitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným“.

Výrok o náhradě škody napadá obviněný námitkou procesního charakteru (tvrzené porušení zákazu reformationis in peius), jež nezakládá (jak již zmíněno výše) důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc její opodstatněnosti nemůže dovolací soud přisvědčit (viz níže). Dovolává-li se obviněný ustanovení § 441 zák. č. 40/1964 Sb., pak nebere v potaz, že k aplikaci jím citovaného ustanovení (Byla-li škoda způsobena též zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.) nenastává důvod, neboť odvolací soud, vůči jehož výroku dovolatel svým mimořádným opravným prostředkem brojí, žádné zavinění poškozeného neshledal. S ohledem na toto zjištění tak má v této části námitka obviněného primárně skutkový základ.

K otázce důvodnosti tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se vůbec nelze vyjádřit, neboť ten nikterak nevymezil, jaký výrok podle něj v jím napadeném rozsudku absentuje (závěr, jež učinila státní zástupkyně, že tento dovolací důvod obviněný uplatňuje z důvodu namítaného neuložení souhrnného trestu, z jeho opravného prostředku explicitně neplyne), resp. který z existujících výroků považuje za neúplný. Rozsudek odvolacího soudu však zjevně vadou označený dovolací důvod naplňující netrpí, neboť při potvrzení výroku o vině (v této části zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn) obsahuje jak výrok o trestu (jakožto právního následku zjištěné trestní odpovědnosti), tak výrok o náhradě škody (řešící odpovědnost za způsobení majetkové škody). Žádný z těchto výroků přitom vadou projevující se zjevnými defekty (ve smyslu jejich neúplnosti) zatížen není.

Námitky vznesené tímto obviněným byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako naplňující jím uplatněný dovolací důvod a současně jako námitky neumožňující rozhodnout o podaném dovolání způsobem upraveným v § 265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí. Dovolací soud proto na jejich podkladě přezkoumal postupem podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a shledal, že tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.

Obviněným tvrzená nedostatečnost skutkových zjištění soudů pro jimi užitou právní kvalifikaci skutku se projevuje zejména v případě jeho posouzení jako účastenství ve formě organizátorství ve vztahu k zločinu podvodu [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku]. Je tomu tak nejen proto, že výroková část rozsudku vyjadřuje naplnění zákonných znaků této formy účastenství velmi stroze („… níže popsaní jednání naplánovali a řídili“), když existenci znaku zosnování vyjadřuje pouze výrazem „naplánoval“ a existenci znaku řízení pojmem zcela totožným („řídil“), ale zejména proto, že vlastní podvodné jednání tzv. hlavního pachatele (podle zjištění soudu v bodech I. i II. výroku K. N.) je ve výroku odsuzujícího rozsudku (viz tzv. skutková věta) vymezeno toliko tak, že a) skutek popsaný v bodě I. „... obžalovaný K. N. poté, opět po dohodě s obžalovaným A. J. a obžalovaným P. Š., předložil dne 31. 8. 2010 v P. v kavárně v pasáži J. G. obžalované Z. A. kupní smlouvu mezi prodávající společností Mat Sport s. r. o., na straně jedné a kupující Z. A. na straně druhé, která však byla opatřena padělkem kulatého notářského razítka JUDr. Aleny Procházkové a padělkem ověřeného podpisu B. V., trvale bytem B., P., jednatele společnosti Mat Sport s. r. o., čímž uvedl obžalovanou Z. A. v omyl, neboť ta očekávala oprávněný prodej nemovitosti, a v důsledku toho došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem na obžalovanou Z. A. bez vědomí jejich vlastníka, …, čímž poškozené společnosti Mat Sport s.r.o., způsobili škodu ve výši 5.333.419 Kč…“ b) skutek popsaný v bodě II. „….obžalovanný K. N. poté, opět po dohodě s obžalovanými A. J. a P. Š., předložil dne 8. 11. 2010 v P. obžalovanému V. R. kupní smlouvu, mezi prodávající společností Byty Poupětova s. r. o., na straně jedné a kupujícím V. R. na straně druhé, která však byla opatřena padělkem kulatého notářského razítka JUDr. Aleny Procházkové a padělkem ověřeného podpisu B. V., trvale bytem B., P., jednatele společnosti Byty Poupětova s. r. o., čímž uvedl obžalovaného V. R. v omyl, neboť ten očekával oprávněný prodej nemovitostí a v důsledku toho došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem na obžalovaného V. R. bez vědomí jejich vlastníka,…, čímž poškozené společnosti Byty Poupětova, s.r.o., způsobili škodu ve výši 8.230.350,90 Kč…“.

Dovolací soud musí přisvědčit námitkám dovolatele, že toto vyjádření zdaleka nevystihuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. jeho vývojového stadia dokonání, neboť nezbytné souvislosti znaků objektivní stránky, tj. jednání pachatele, příčinné souvislosti a následku (účinku) jednáním vyvolaného tento popis nevyjadřuje. Tvrzení, že již (a pouze) v důsledku podpisu padělané kupní smlouvy obviněnými Z. A. (bod I.) či V. R. (bod II.) „došlo k převodu vlastnických práv k uvedeným nemovitostem“ na označené obviněné je zcela nesprávné, neboť nebere na zřetel právní úpravu stran nabývání vlastnictví. Nesprávné je proto rovněž zjištění, že v důsledku již tohoto jednání (resp. za trestné součinnosti ostatních obviněných – mj. dovolatele) obvinění původním vlastníkům nemovitostí, tj. společnosti „Mat Sport s.r.o., způsobili škodu ve výši 5.333.419 Kč“ a společnosti „Byty Poupětova, s.r.o., způsobili škodu ve výši 8.230.350,90 Kč.“ K vzniku takového následku došlo až v důsledku dalších navazujících jednání, která ve výrokové části rozsudku popsána nejsou. Ta jsou jen okrajově, bez příslušné časové konkretizace zmíněna pouze v odůvodnění rozsudku, a to způsobem, který nezakládá komplexnost skutkových zjištění soudu nezbytných pro to, aby bylo lze hovořit o zjištění a popsání skutkového stavu věci v rozsahu umožňujícím závěr o oprávněnosti jeho hmotně právní subsumpce pod znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

Vyjádřeno konkrétně, nalézací soud sice na str. 18 rozsudku zmiňuje (ve vztahu k bodu I.) „výpis z Katastru nemovitosti prokazující stav k datu 20. 1. 2011, ze kterého je zřejmé, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je obžalovaná A.“, jakož i (ve vztahu k bodu II.) „výpis z Katastru nemovitosti prokazující stav k datu 20. 1. 2011, ze kterého je zřejmé, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je obžalovaný R.“, avšak nečiní žádný konkrétní poznatek stran data, k němuž byl vklad do katastru nemovitosti (bod I.) „ze dne 1. 9. 2010, rovněž podepsaný obžalovanou A.“, resp. (bod II.) „ze dne 8. 11. 2010, opět podepsaný obžalovaným R.“, povolen. Rozsudek tak nečiní žádné konkrétní zjištění stran otázky, k jakému datu označení obvinění vlastnické právo k nemovitostem na základě těchto navazujících kroků nabyli, a tudíž k jakému datu došlo ke vzniku škody na majetku poškozeného subjektu.

Pro rozhodování dovolacího soudu je rovněž podstatné to, že soud nalézací (avšak následně ani soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku) tyto další poznatky (stran jednání obviněných vůči katastrálnímu úřadu), nečiní součástí svých skutkových zjištění prokazujících zákonem vyžadovanou příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a trestně právním následkem jeho činu (jenž se v projednávané věci projevil účinkem spočívajícím v tom, že poškození pozbyli vlastnické právo k označeným nemovitostem, resp. ve vzniku škody rovnající se hodnotě těchto nemovitostí podle zpracovaných posudků), resp. mezi majetkovou dispozicí provedenou v omylu jednající osobou. Žádný z těchto soudů totiž ve svém rozhodnutí neuzavřel věc tak, že by jednáním obviněných byl veden v omyl katastrální úřad, resp. pracovník za něj jednající. Pokud v daném směru argumentovala na podporu správnosti výroku o vině státní zástupkyně, není její argumentace opřena o žádné zjištění či závěr soudů nižších stupňů.

Založil-li soud prvního stupně svůj právní závěr o existenci omylu na tom, že v omylu jednali obvinění A. a R., pak tento – i pokud by měl věcné opodstatnění [závěr soudu, že tito obvinění byli uvedeni „v omyl, neboť … očekával(i) oprávněný prodej nemovitostí“ je spíše výrazem nekritického převzetí konstrukce obžaloby, než vyjádřením reálného stavu s ohledem na přístup a motivaci obviněných] – by nemohl odůvodnit závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť toto jejich jednání (podpis smlouvy) bez dalšího ke vzniku následku nevedlo. Samotným podpisem smlouvy, resp. v posuzovaném případě dohotovením jeho padělku, ještě ke změně vlastnických poměrů nedošlo.

Obdobně je zcela irelevantní tvrzení, že poškozené společnosti byly uvedeny v omyl tím, že nevěděly o převodu jejich majetku. Taková nevědomost omyl v usuzovaném smyslu nezakládá, neboť ten musí nastat a musí se projevit (její jednání negativně ovlivnit) u osoby činící majetkovou dispozici, a to logicky před vznikem následku.

Omyl, jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu podvodu, se totiž musí projevit v podobě neshody vědomí jednající osoby se skutečným stavem věcí, a to neshody, která je pachatelem vyvolána nebo jím využita proto, aby pod jejím vlivem provedla majetkovou dispozicí, jež se projeví ve vzniku škody (poškození jí samotné, nebo jiného subjektu). Tento omyl v důsledku tohoto požadavku musí být součástí kauzálního nexu mezi jednáním pachatele a jím přivozeným následkem. Není proto možno tvrdit, že došlo – způsobem popsaným v odsuzujících rozhodnutích – k uvedení v omyl samotných poškozených organizací, s nimiž (resp. je zastupujícími osobami) nepřišli obvinění vůbec do styku (kupní smlouva byla padělaná včetně podpisů jednatelů společností).

Jelikož skutková zjištění soudů nižších stupňů obsažená v rozsudcích soudů nižších stupňů nevyjádřila veškeré znaky nezbytné pro subsumpci skutku pod zákonné znaky trestného činu podvodu, je z hlediska vytýkaných vad Nejvyšším soudem shledáván dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku již v této části.

Zjištění, že popis skutku nevyjadřuje vývojové stadium dokonání zločinu podvodu, neboť závěr, že již podpisem smlouvy obviněnými došlo k poškození uvedených společností vznikem škody ve vymezeném rozsahu, je nesprávný, má za následek nutnost konstatování, že k další nesprávnosti došlo při právním posouzení jednání dovolatele coby účastníka ve formě organizátora podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Z již výše uvedeného plyne, že čin, jehož spáchání je kladeno obviněným za vinu, mohl být dokonán až v okamžiku změny osoby vlastníka nemovitosti provedené na příslušném listu vlastnictví (srov. § 133 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Samotný vznik smlouvy, která byla použita při jednání o povolení vkladu, není možno pokládat ani za jednání, které by bezprostředně (ve smyslu zákonného znaku pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku) k dokonání trestného činu směřovalo. Popis skutku v důsledku právě uvedeného tak vyjadřuje ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku toliko vývojové stadium přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku.

Důsledkem konstatovaného stavu je to, že v případě dovolatele nelze hovořit o tom, že by se mu vytýkaného jednání dopustil jako účastník – organizátor podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Účastenství podle § 24 tr. zákoníku je ovládáno zásadou akcesority, kterou vyjadřuje zákonné znění, že [ú]častníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo …“. V případě, že jednání tzv. hlavního pachatele nepřekročí vývojové stadium přípravy, může být jednání další na činu participující osoby, které by ve vztahu k pokusu či dokonanému trestnému činu vykazovalo znaky organizátorství, posouzeno toliko jako příprava takového činu spočívající v jeho organizování, a to za splnění dalších podmínek (zvlášť závažný zločin atd.).

Při zjištěné vadnosti právního posouzení skutku v dosud uvedené části zaměřil Nejvyšší soud pozornost na posouzení správnosti na sbíhajících se právních kvalifikací. I ve vztahu k nim se ostatně (námitka nedostatečnosti popisu organizátorství ve výrokové části rozsudku, subjektivní stránka) upínala dovolací argumentace obviněného.

Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že soud by při popisu skutku zásadně neměl užívat termínů, jimiž jsou vymezovány zákonné znaky, které je nezbytné užít v tzv. větě právní. Zcela markantní nedostatek v tomto směru se projevuje zejména při vymezení znaku, že dovolatel svým jednáním spáchání trestných činů řídil (viz výše bod 43). Nápravu tohoto nedostatku měl zjednat již soud odvolací, který – pokud se ztotožnil se skutkovými zjištěními obsaženými v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu konkretizujícími jednání dovolatele – mohl tato zjištění přenést do výrokové části svého rozsudku při novém vyslovení jeho viny.

Podstatnější nedostatek činnosti odvolacího soudu spočívá v tom, že se ztotožnil s právním posouzením skutku nejen při existenci vad, na něž již bylo poukázáno výše, avšak též při existenci vady v podobě závěru o pokračování v účastenském jednání (organizátorství) dovolatele (ve vztahu ke dvěma odlišným hlavním pachatelům). Skutková zjištění nalézacího soudu (a jim odpovídající závěry právní) jsou totiž taková, že za pachatele zločinů úvěrového podvodu označují Z. A. (bod I.) a V. R. (bod II.). Obviněný K. N., který na spáchání obou zločinů rovněž participoval, je totiž soudem označen za „pouhého“ pomocníka podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Implicitní závěr nalézacího soudu o pokračování organizátorství dovolatele je nepochybný s ohledem na jím užitou právní kvalifikaci, která se vztahuje k trestnému činu v podobě kvalifikované skutkové podstaty vyjadřující to, že při něm došlo ke způsobení škody velkého rozsahu, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Škodu v tomto rozsahu přitom podle zjištění soudu nezpůsobili poškozené společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna a.s., ani obviněná Z. A. (jednáním popsaným v bodě I.), ani obviněný V. R.) jednáním popsaným v bodě II. Užitá právní kvalifikace skutku svědčí o tom, že soudem prvního stupně došlo k součtu těchto částek, což jinak umožňuje aplikace § 116 tr. zákoníku, k níž však ve vztahu k dovolateli nenastaly zákonné podmínky.

Užitou právní kvalifikací se soud prvního stupně dostal do rozporu s názorem, který byl vyjádřen v rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr., jehož platnost se projevuje i při aplikaci trestního zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1032/2017). Aktuálnost právního názoru, že „[z]e zásady akcesority účastenství vyplývá, že účastenství podle § 24 odst. 1 na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v § 116 (srov. R 61/1994 a PR 10/1995, s. 422).” sdílí jak trestní komentář (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 340-365), tak i jiná odborná literatura [srov. např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 184: „Podle R 61/1994, jakož I R 49/2009-II a R 52/2010-II je nepřípustné posuzovat účastenství v užším smyslu (§ 10 tr. zák., § 24 TrZ) na trestných činech různých hlavních pachatelů jako jeden pokračující trestný čin účastenství, např. ve formě pomoci, byť by byly jinak splněny podmínky uvedené v § 89 odst. 3 tr. zák., resp. dnes v § 116 TrZ. Takové posuzování bylo důsledkem zásady akcesority účastenství ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák. resp. je důsledkem téže zásady i de lege lata (§ 24 odst. 1 TrZ), z níž pro tyto případy plyne, že díky zmíněné různosti pachatelů h