6 Tdo 948/2025 – Nejvyšší soud

6 Tdo 948/2025-162 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2025 o dovolání, které podala obviněná E. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 9 To 129/2025-143, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 T 63/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „okresní soud“) ze dne 30. 4. 2025, č. j. 49 T 63/2025-127, byla obviněná E. Š. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že dne 3. 3. 2021 v době od 12:00 hodin do 12:30 hodin v budově Policie České republiky, XY XY, XY, okres Praha-XY, před policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov – JIH, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, v trestní věci vedené pod sp. zn. KRPU-204338/TČ-2019-040281, po řádném poučení v procesním postavení svědka uvedla, že dne 22. 1. 2020 a dne 26. 2. 2020 zkušební testy k rozšíření řidičského oprávnění vyplnila samostatně a řádně, ačkoli si byla vědoma, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě, neboť jí zkušební komisař otázky před odevzdáním zkontroloval tak, aby test úspěšně složila. 2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v 60 denních sazbách ve výši 250 Kč, tedy v celkové výši 15 000 Kč. 3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 6. 2025, č. j. 9 To 129/2025-143, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně posoudily její námitku uplatněnou již v dřívějších stadiích řízení, že skutek neměl být kvalifikován jako trestný čin v důsledku uplatňující se zásady nemo tenetur se ipsum accusare (dále též jen „nemo tenetur“). Soudy podle ní „nedostatečně vyhodnotily, jak se obyčejný dosud netrestaný člověk cítí na policejním výslechu ve velké trestní kauze s vědomím, že jednání odsouzené zcela jednoznačně trestnou činnost ve zdrojové věci umožnilo, byť ne takovým způsobem, aby se jednalo o trestněprávně relevantní pomoc“. Obviněná s poukazem na § 92 odst. 1 tr. ř. a čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále „LZPS“) dovozuje, že její odsouzení zmíněnou zásadu porušuje a na podporu tohoto tvrzení se dovolává závěrů obsažených v jí citovaných rozhodnutích (rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 13 To 63/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 11 Tcu 130/2004). Namítá, že „musela učinit rychlou úvahu o tom, jestli i jí nehrozí nějaká forma trestní represe. Vyhodnocení soudů, že i laik musí mít základní představu o tom, jak funguje trestní právo, považuje za nesprávné. Zdůrazňuje, že „i právně vzdělané osoby mají často s disciplínou trestního práva problémy, protože se jedná o tzv. královskou disciplínu práva obecně“ a že ona, „jakožto osoba bez právního vzdělání, nemusí být spravedlivě seznámena se všemi detaily právní úpravy účastenství na trestném činu“. Její jednání je třeba „hodnotit a posuzovat její optikou … nemohla vědět, jakým směrem se bude trestní stíhání vyvíjet“. Soudy tudíž nevyhodnotily správně její jednání, neboť „se pouze kryla před hrozbou trestního stíhání, byť třeba pouze domnělého“. 5. Obviněná poukazem na to, že okruh subjektů, na něž se zákaz nucení k sebeobviňování vztahuje, se neomezuje jen na toho, vůči němuž se vede některé řízení, namítá, že „neměla být nucena přiznávat se k trestné činnosti, nebo účasti na trestné činnosti, i když třeba domnělé, nebo jen vzdáleně hrozící“. Z hlediska svého vyhodnocení situace (tj. že existuje i určitá míra pravděpodobnosti, že by dané jednání mohlo být trestným činem) je přesvědčena, že mohla uvést nepravdu. V dané souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22, z něhož dovozuje, že se na ni zásada zákazu nucení k sebeobviňování vztahovala, a mohla tedy legálně o své, byť pouze domnělé, trestné činnosti uvést nepravdu. 6. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl o jejím zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. 7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, a že usnesení odvolacího soudu chtěla dovolatelka patrně napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení. Ta ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnila již před okresním soudem a kterou shrnula ve svém odvolání proti jeho odsuzujícímu rozsudku – podstatná část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. Opět namítá, že v době své výpovědi si nemohla být jistá svým budoucím procesním postavením – zda i ona nebude obviněna z nějaké účasti na zdrojovém trestném činu. Nově k tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22. 8. S námitkami obviněné se vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožňuje, v podrobnostech na ni odkazuje a k poukazu dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22, sděluje, že je nepřiléhavý. V judikované věci bylo postavení obviněného jakožto osoby stíhané i za zdrojový trestný čin nepochybné. Byl totiž totožným rozsudkem uznán vinným jak tím, že zdrojový trestný čin spáchal, tak i tím, že o něm jako svědek nepravdivě vypovídal. Právě k této okolnosti se vztahuje druhá věta uvedeného nálezu publikovaného pod č. 136/2022 Sb. nál. a usn. ÚS: „Postihnout za křivou výpověď lze osobu, jejíž výpověď, popisující více skutkových okolností, se v samostatně oddělitelné části netýká její vlastní trestné činnosti. Nezkoumá-li obecný soud souvislost obsahu nepravdivé výpovědi obviněného s povahou jeho trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, popř. nezkoumá-li u takto vznesené námitky v řízení o opravném prostředku, zda taková situace nenastala, porušuje tím právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod“. Obviněná oproti tomu nebyla nikdy v jiném postavení než svědka, a nebyla tedy ani v postavení osoby podezřelé, natož obviněné či obžalované, jak k citovanému nálezu přiléhavě konstatuje okresní soud v bodu 8. odůvodnění svého rozsudku. 9. Pokud dovolatelka dovozuje, že se při výslechu obecně bála možné trestní represe vůči své osobě, neuvedla žádnou konkrétní okolnost, která by takový trestní postih činila pravděpodobným či reálným. Pouhý neurčitý obecný strach pociťovaný jinak zachovalou osobou při policejním výslechu není pro právní posouzení nepravdivé svědecké výpovědi významný. Obviněná opakuje námitky již dříve uplatněné, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002. 10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 12. Obviněná své dovolání opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k jehož naplnění dochází, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněpráv