6 Tz 25/2013 – Nejvyšší soud

6 Tz 25/2013-20 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. června 2013 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. K., proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 1 T 57/2010, t a k t o : Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný P. K. (dále „obviněný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 6. 2010, č. j. 1 T 57/2010-227, uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zák.“) a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se dle uvedeného soudu dopustil skutkem popsaným ve výroku rozsudku. Za to mu byl podle § 221 odst. 2 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvého stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2010, č. j. 11 To 347/2010- 269, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Na základě podaného dovolání zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 3. 2011, č. j. 3 Tdo 171/2011-307, obě předchozí rozhodnutí ve vztahu k obviněnému (ohledně spoluobviněného J. P. zůstal pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nedotčen) a soudům nižších stupňů uložil ve věci znovu rozhodnout. Po zrušení rozhodoval ve věci podruhé Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 T 57/2010-353, kterým uznal obviněného opět vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil stejný trest jako ve svém prvním rozsudku. Tento rozsudek byl z podnětu podaného odvolání obviněným zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2011, č. j. 11 To 311/2011-384, věc byla vrácena soudu prvého stupně. Třetí rozsudek ve věci vydal Okresní soud v Náchodě dne 9. 5. 2012, č. j. 1 T 57/2010-464. Obviněný jím byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto Krajským soudem v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 6. 2012, č. j. 11 To 230/2012- 492. Dovolání obviněného proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1175/2012. Po nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku uložil Okresní soud v Náchodě obviněnému usnesením ze dne 10. 7. 2012, č. j. 1 T 57/2010-505, povinnost nahradit náklady trestního řízení podle § 152 odst. 1 písm. e) tr. ř. paušální částkou ve výši 11.000,- Kč stanovenou podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti ČR č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Bylo zjištěno, že obviněný již na nákladech trestního řízení uhradil částku 7.800,- Kč, proto byl usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 7. 2012, č. j. 1 T 57/2010-507, (dále také „napadené usnesení“) vyzván podle § 152 odst. 1 písm. e) tr. ř. uhradit náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 3.200 Kč (doplatek nákladů trestního řízení) do 15 dnů ode dne doručení usnesení. Stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2012, č. j. 11 To 317/2012-529, podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustná, proto napadené usnesení okresního soudu nabylo právní moci již dne 23. 7. 2012. Proti citovanému usnesení Okresního soudu v Náchodě podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného P. K. stížnost pro porušení zákona, v níž po shrnutí dosavadního průběhu řízení okresnímu soudu vytkl, že se při konečném stanovení nákladů trestního řízení důsledně neřídil ustanoveními § 152 odst. 1 písm. e), odst. 3 tr. ř. a dále ustanoveními § 1 písm. b) a § 3 vyhlášky. Svůj názor ministr spravedlnosti odůvodnil s přihlédnutím k níže uvedeným, v podané stížnosti zmíněným, skutečnostem: Obviněný byl od počátku trestního řízení stíhán a poté i obžalován pro skutek, v němž orgány činné v trestním stíhání spatřily dva trestné činy - jednak trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jednak trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. V průběhu trestního řízení byl nejprve podle § 105 odst. 1 tr. ř. přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a byl vypracován znalecký posudek za účelem objasnění způsobu vzniku a popisu zranění poškozeného. Podle § 110a tr. ř. byl obviněným předložen znalecký posudek rovněž ohledně zranění poškozeného. Vzhledem k rozporným závěrům obou předchozích znaleckých posudků byl podle § 110 odst. 1 tr. ř. vypracován revizní znalecký posudek ústavu. Podle ministra spravedlnosti všechny znalecké posudky měly za účel objasnit okolnosti vztahující se výhradně k trestnému činu ublížení na zdraví. Obviněný byl však na základě provedených důkazů pravomocně uznán vinným pouze spácháním trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (nebyl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví), přičemž byla podle toho upravena skutková věta. Na základě výše uvedeného má ministr spravedlnosti za to, že okresní soud měl obviněnému správně uložit povinnost uhradit na nákladech trestního řízení toliko paušální částku ve výši 4.000,- Kč odpovídající § 1 písm. b) vyhlášky, neboť znalecké posudky nesloužily k uznání viny obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 7. 2012, č. j. 1 T 57/2010-507, byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. K. v ustanovení § 152 odst. 1 písm. e), odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 1 písm. b) vyhlášky, a podle § 269 odst. 2 tr. ř., aby zrušil napadené usnesení, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 nebo § 271 odst. 1 tr. ř. Obviněný se ke stížnosti pro porušení zákona nevyjádřil. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která dospěla k závěru, že v posuzované trestní věci nedošlo k pochybením, jež jsou vytýkána stížností pro porušení zákona. Svůj názor odůvodnila následovně. Pokud byl obviněný pravomocně uznaný vinným, je podle § 152 odst. 1 písm. e), odst. 3 tr. ř. povinen nahradit státu paušální částkou ostatní náklady, které nese stát. Tato paušální částka je stanovena obecně závazným právním předpisem vydaným Ministerstvem spravedlnosti, a to v ustanovení § 1 písm. b) vyhlášky tohoto ministerstva č. 312/1995 Sb. Jestliže byl v trestním řízení podán znalecký posudek, zvyšuje se tato paušální částka nákladů trestního řízení v souladu s § 3 citované vyhlášky o částku 3.800 Kč. Pojem podání znaleckého posudku, tak jak je obsažen ve vyhlášce, nelze vykládat tak, že pro stanovení povinnosti nahradit náklady řízení postačuje, je-li v průběhu trestního řízení proveden listinný důkaz jakýmkoliv znaleckým posudkem. Za podání znaleckého posudku z hlediska konkrétního trestního řízení je totiž třeba považovat stav, kdy je znalecký posudek vyhotoven pro účely tohoto trestního řízení, nebo kdy reálné náklady řízení vzniknou v souvislosti s účastí znalce při hlavním líčení (proplacení znalečného). Zdůraznila, že obviněný je povinen nahradit státu zvýšenou paušální sumu nákladů trestního řízení v souvislosti se znaleckým posudkem tehdy, pokud byl uznán vinným v souvislosti se skutkem, pro který byl pořízen znalecký posudek, tedy jestliže znalecký posudek byl vyhotoven pro účely takového řízení. Právě k tomu došlo v posuzované trestní věci, neboť obviněný byl uznán vinným skutkem, pro který byl pořízen znalecký posudek, byť tento skutek byl původně právně kvalifikován jednak jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a jednak jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Podstatné však podle státní zástupkyně je, že uvedené trestné činy byly spáchány v jednočinném souběhu. To, že v konečném důsledku nebyl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. nemění nic na tom, že byl pravomocně uznán vinným skutkem, pro který byl pořízen znalecký posudek. Roli nehraje ani skutečnost, že soud v konečném důsledku upravil i popis skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku tak, že jeho část týkající se způsobení zranění poškozenému ze skutkové věty vypustil. Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. na podkladě vy